Povídky psané Amerikou

Krvavý příliv, teroristický útok a hurikán Gabriela

Začalo to smradem. Po týdnu absence na zdejší bělostné písčité pláži jsme se vydali “ohřát” ve vlnách moře. Když jsme se blížili, zarazil nás pořádný zápach. Pak nás nadchnul pohled na absolutně prázdnou pláž. Ale po pár krocích jsme TO viděli. Na pobřeží ležely stovky mrtvých ryb a mořských živočichů v nejrůznějších stádiích rozkladu. Nejvíc mě zaujaly nafouknuté ostnaté ryby. V tomhle se fakt koupat nedalo.

Brzy jsme se ze zpráv a od místních dozvěděli že to je tzv. Red tide – krvavý příliv, který se tak jednou do roka (většinou v létě) objeví na zdejším pobřeží. Způsobují ho bakterie, které se přemnoží – z výšky to má červenou barvu a vypadá to jako že moře kvete. Bohužel tyto bakterie jsou jedovaté a otráví všechny ryby a zamoří vzduch okolo. Lidem, kteří mají dýchací problémy, mohou způsobit velké potíže. Tak byl na plážích klid a my poprvé začali litovat milionáře, kteří mají své krásné vily přímo na pláži. A taky nám bylo líto turistů co si zaplatili drahé dovolené a nezbývá jim tu nic jiného než nakupování. Ještě dodatek – většinou Red tide zmizí během pár týdnů, ale letos se drží až nápadně dlouho (s přestávkami několik měsíců).

Jednou si tak v poklidu slavím svůj svátek (Denisa – 11.září) a dopoledne trávím oslavu natíráním a šmirglováním stěn v jednom hotelu. V tom přiletí můj americký šéf Greg s očima navrch hlavy a povídá: “Hele, my asi budeme ve válce, někdo nás napadl a v New Yorku hoří World Trade”. –“Jo, dobrej vtip” povídám, jelikož na jeho legrácky jsem už zvyklá. “No fakt, vážně, teď jsme to viděli s Kelly v televizi”. No, začíná mě to zajímat. Je to ale hrůza, a když to vidíme v televizi, jsme všichni v šoku. Člověk si jen těžko uvědomuje, že to není film počítačově dodělaný, ale že ta věc se stala v reálu před pár hodinama. Lidi vyskakovali z mrakodrapu aby rychle umřeli místo aby se pomalu uškvařili. Volali svým blízkým, že je milujou a že už je asi nikdy neuviděj. Stovky hasičů šlo pomáhat třebaže věděli, že umřou. Tisíce, milióny lidí na celém světě chtějí pomoci. Ale: PROČ se to stalo? Jak může být někdo tak krutý a naplánovat takový útok? Bez vyhlášení války? Útok na normální lidi?

Mezi lidma panuje zvláštní napětí, ale taky solidarita. Jenom se tu to tak moc neprojevuje, protože tu lidé spolu do kontaktu moc nepřijdou. Chybí jim Václaváky. Ale média vše ucelují.

Pár dní nato nás místní média připravují na další “zábavu”. Tentokrát v podobě hurikánu s docela hezkým jménem Gabriela (hurikánu se dává jméno podle abecedy a každým rokem se abeceda začíná znovu, takže letos to je sedmý pořádný šplouchanec). Ve čtvrtek v noci to začlo a nejvíc “foukalo” v pátek ráno. Na ulicích jsou potoky vody, stromy jsou ohnuté jak luky a vítr skučí v okenicích.Delší dobu už nejde elektrika, což mě štve. Nemůžu uvařit čaj, rozmrazit maso v mikrovlnce nebo si pustit rádio či telku. O klimatizaci ani nemluvím. Ale je to docela vzrůšo, to se musím přiznat. Jen děkuju bohu, že tohle je jen slabý odvar, protože floridskej svatej Petr se umí prý pořádně rozčílit. Proto má každý nafocený svůj majetek, taky schované zásoby pitné vody, jídla, různých nezbytností a také jsou dopodrobna vypracované instrukce jak postupovat při pořádných hurikánech.

Poté, co se vítr trochu uklidní a opadne ta nejvyšší voda, se jdeme projít po okolí. Všude jsou hektolitry vody, napadané stromy, zničené střechy a hromady nepořádku. Lidé jako mravenečkové hned začínají uklízet. Pořád ale nejde elektřina, všechno státní je zavřené. V tomhle to Amerika dost nezvládá. V Indii je každej domek zvyklý na výpadky elektřiny a má svůj vlastní akumulátor, který hnedka zapne – kromě hluku to přináší i světlo. Tady nejde nic a všichni jdou ke svým rodinám. A to zrovna když my nutně potřebujeme založit konto v bance a zažádat o prodloužení víz. Nešlo to kvůli teroristům a teď to nejde kvůli “Gábince”. Zítra je sobota a to oni taky nepracují. A to že Američani pořád pracují.....

Západy slunce

Západy slunce – není tu nic krásnějšího. Východy neznám, to spím. Zrovna včera večer jsem viděla ten nejhezčí západ: krvavě zbarvená koule zapadá do moře, kolem je krásné měkké světlo a obloha hraje všemi barvami, které tvoří různé obrazce. Mraky na sebe berou podoby zvířat, lidí - člověk se může nechat unášet svou představivostí. Díky naprosté rovině okolí je obloha vidět ze všech stran přímo panoramaticky.

Pak slunce zmizí ve vlnách a ještě hodnou chvíli se mohu kochat stále měnící se scenérií večerní oblohy. Těsně nad hladinou moře plachtí pelikán a jeho silueta proti rudým mrakům vypadá jako pterodaktylus. Tuhle krásu tu máme každý den a pokaždé jinou. Někdy sprchne a tak se ještě k tomu – jako návdavek – objeví na obloze duha.