Tři měsíce cestování po národních parcích USA
a občas nějaké to město


Část II. - národní parky a zajímavá místa v Kalifornii, Nevadě a Coloradu

CALIFORNIA:
Joshua Tree NP
Los Angeles
Big Sur
San Francisco
Yosemite NP
Kings Canyon & Sequoia NP
Death Valley NP

NEVADA:
Las Vegas

COLORADO:
Mesa Verde NP
Black Canyon NP


CALIFORNIA:
Joshua Tree NP – cestou z Arizony do LA narazíte na tento park, ve kterém rostou úžasné stromy Joshua. Patří do čeledi Yukka a své jméno dostali od pobožných mormonských pionýrů, průkopníků. Nejvíc Joshua Trees je v severozápadní části, kde jsou také skály ověšené nadšenými horolezci. V jižní části parku rostou v oáze tzv. fans palms – fénové palmy a opravdu tak vypadají. A milovníci valounků všech barev a velikostí si tam také přijdou na své.

Los Angeles – z okraje jen do centra jsme jeli tři hodiny. Druhé největší město Ameriky je rušné, smogové s nekonečnými štrůdly aut. V Hollywoodu jsme se prošli po známém Walk of Fame – chodníku ve kterém jsou zalité hvězdy „slavných hvězd“. U Chinese Theatre jsou jejich obtisky rukou a nohou, žasla jsem jak Jack Nicolson má velké nohy a malé ruce.
Daleko víc nás ale zaujalo Gettyho centrum – velkorysá a velmi zajímavá stavba moderní archtiektury, která v sobě sdružuje muzeum i výzkumné centrum (rekonstruovalo mj. problematické vitráže Svatovítské katedrály v Praze). Exteriéry dotváří osvěžující fontánky a krásné zahrady. Výstavba stála mnohomiliónů dolarů, architektem je známý Richard Miere. Vstupné je zdarma, vyberou si to ale na pětidolarovém parkovném.
Příjemná je přímořská Santa Monika, která mi hodně připomínala Miami Beach na Floridě.

Big Sur – na tohle jsem se těšila už „od Náchoda“ a můžu odpovědně říct, že zážitek z neklidného Pacifiku tříštícího se o vysoké útesy Big Suru ve mně zůstane nadosmrti. Nejlepší je sjet k BS od San Francisca – severní oblast je zajímavější a útes budete mít po své straně. Celá silnice č. 1 – Pacific Coastal Highway – je ta nejkrásnější kterou jsem kdy projížděla. Divoká energie, barevnost rododendronů a vřesů, válící se cáry mlhy po ránu… Pláž Pfeipher plná fialovobílého písku a úplně opuštěná… Západ slunce které barví do zlatova varhánkovité kopce porostlé travou … Příboj. Chápu Kerouacka že byl tímto krajem tak uchvácený. Jestli se někam v Americe vrátit, tak sem.
Asi v půlce cesty objevíte ještě jedno překvapení – stádo Elephant Seals – tuleňů hrabošících se v písku. Taťkové jsou oškliví: velcí, se zahnutými čumáky a vážící 2 ½ tuny. Mamkám se srst leskne zlatem a jsou menší. Nejkrásnější jsou roztomilí prckové, s velikýma kukadlama jako korálky. Pořád se škádlí, pošťuchují. Hýbat se jim moc nechce, je těžké uvěřit že se dokáží potopit do hloubky 1540 metrů!!!


San Francisco – už vím, kde bych asi chtěla žít, pokud bych musela zůstat ve Státech. Francisco má příjemné svěží přímořské klima, krásné viktoriánské čtvrti, nádhernou přírodu okolo a sympatické a aktivní lidi ve městě. Po zbohatlické důchodcovské Sarasotě je to balzám na mé nervy.
Díky našemu úžasnému zázemí u Pertoldovic rodiny jsme si mohli tohle krásné město během tří dnů pořádně prozkoumat. Vybaveni mapou s hromadou zakroužkovaných bodů které „rozhodně musíme vidět“ se vrháme do terénu: ve finanční čtvrti v neděli bydlí jen bezdomovci v krabicích, ale interiér hotelu Hayat je zajímavou ukázkou moderní architektury. Prosklený výtah nás vyváží do výšky kde pozorujeme hemžící se mravenečky dole.
V Čínské čtvrti jsme se opravdu ocitli v nefalšované Asii a zrovínka oslavili Čínský Nový rok. Oslavili jsme to s nimi krevetovým kung paem a zapili sladkou šťávou z chryzantémových květů. Ve viktoriánské čtvrti Russian Hill se snažíme naskočit do historické tramvaje svištící si to dolů z prudkého kopce. Auta tu musí parkovat koly k obrubníku, aby nesjela dolů. V čtvrti teploušů Castro se mě najednou Pepa sám a dobrovolně křečovitě držel za ruku.
Nejkrásnější pohled na proslulý Golden Gate Bridge je na druhé straně než je centrum – na vyhlídce u Sausalita. Kouzelný červený most zapadajícím sluncem úplně zezlátne a za ním se postupně rozsvicují mrakodrapy Downtownu. Světélkující auta si to po mostě šinou v šesti pruzích, architekt byl pěkně prozíravý když to v 1936 projektoval na takový frmol… A ještě zajímavost: most každodenně natírá 25 natěračů a trvá jim tak rok než mohou začít znova
Vybaveni koly jsme projezdili Golden Gate Parkem: projeli jsme Arboretem a octli se najednou v Asii, Francii a Novém Zélandě. Části zahrady mohou být díky klimatu takhle rozdílně zaměřené. Je tu i japonská zahrada, ale tam se platí vstupné. Cestou k oceánu si ještě zaskočíme do tulipánového Holandska s větrným mlýnem. Potom na druhé straně u Pieru 39 se bavíme pozorováním další tlupy skotačících tuleňů. Kolem skotačí lidi – běhají, jezdí na kole nebo na surfovém prkně se nechají táhnout padákem a protože tu pořádně fouká, jede jim to jak po másle.
Máme štěstí a zastihneme první úterý v měsíci kdy jsou galerie a muzea zdarma. Madla nás vezme do úžasný Palace of the Legion of the Honor, kde je hromada vynikajících Rodinových soch, jsou tu zastoupeni dadaisté, staří mistři, impresionisté a objevili jsme tu i naši Toyen a Koláře!
Z Twin Peaks – dvou kopců - máme Francisco jako na dlani. Cestou zpátky máme pocit že na tak příkrých kopcích se nám auto převrátí na střechu, ale Madla je dobrý řidič a tak s námi prosviští i nejklikatější ulicí světa – Lombard St.
V MoMa (Museum of Modern Art) je pět pater nejroztodivnějších uměleckých kusů. Modernímu umění příliš nerozumím a tak jsem to rozlišovala na „líbí se“ „nelíbí“ a „je to zajímavý“. Je tu hlava na hlavě a co se mi líbí je nekonvenčnost návštěvníků, kteří se nebojí vyjadřovat své emoce. Vzpoměla jsem si na hradeckou galerii moderního umění, kde je ticho jak v hrobě, tři návštěvníci na celou budovu a staré důchodkyně hlídačky štrykují ponožky.

Yosemite NP – dokáže být začátkem jara pěkně studený. 9.3. jsme tu zasněžili a zamrzlé dveře u auta jsme museli vyrazit abych se dostala ven... Má to ale tu výhodu, že v parku nejsou miliony lidí jako během sezóny.
Yosemitský vodopád patří k 5ti nejvyšším na světě. Je dlouhatánký, rozdělený na kaskády a je možné vylézt nahoru a kochat se vyhlídkou. Potom jsou tu ještě menší, ale taky krásné vodopády, třeba Vernal a Nevada. U Zrcadlového jezera jsou neskutečně romantické výhledy na okolní tyčící se skály a hlavně známý Half Dome, který vypadá trochu jako dům rozkrojený napůl:-)
Když vyjíždíte ven z NP, nezapomeňte se zastavit u tunelu a vylezte si na Inspiration Point, odkud je krásně vidět celé yosemitské údolí a El Capitan. Není to žádný italský mafián, ale nádherný skalní štít, po kterém lezou jen nejšílenější z šílených horolezců.

Pro ty kteří chtějí vidět sekvoje a do Sequoia NP se nedostanou – zajeďte si odtud 41kou do Mariposa Grove, kde také uvidíte tyto mohutné velikány.

Kings Canyon & Sequoia NP – jde tu hlavně o sekvoje. Obrovitánské stromy – například nejstarší „žijící věc na světě“ se jmenuje General Sherman, je mu 2300-2700 let a ještě pořád roste. Každý rok mu přibyde dřeva, že by to stačilo na vzrůst 20ti metrového stromu. I ti mladší prckové v nás vzbuzují úctu a lahodí oku – mají krásnou kůru zbarvenou do oranžova a nádherné jehličky. Jen je divné že šišky vůbec neodpovídají velikosti stromu – jsou malinké a mohou vyklíčit jen když je probudí oheň, požár. Není ta příroda úchvatná?
Jsou tu nádeherné pohledy do údolí, například z Moro Rock jsme viděli i největší horu Ameriky – Mt.Whitney 4400 m.n.m. Krásné výhledy jsou i po silnici č. 120.

Death Valley NP – je obrovský, nejsušší, nejhlubší a nejteplejší: byla tu naměřena nejvyšší teplota na světě 53° C (více jen v Libyjské poušti), naprší tu tak 4,5 cm vody ročně a nejnižší místo je tu 86 m. pod mořem. Pikantní je že nejvyšší místo je tu 3368 m.n.m, což je tedy pořádný rozdíl!!!
Na západě parku jsme se vybláznili v dunách u Stovepipe Wells village, nachnul nás překrásný Mozaikový kaňon, který je uzoulinký že se tam dva lidé často vedle sebe ani nevejdou, stěny jsou hlaďoulinké ohlazené větrem.
Kráter Uhehebe vznikl vulkanickou činností před 3 tis. lety a je pořádně hluboký, vrásčité stěny jsou barevné – střídá se tu cihlová červená s bílou a šedivou.
Na jihu je zase Devils Golf Course – ďáblovo golfové hřiště – které vypadá jako zasněžené zorané a nezvláčené pole. Je to ale vyschlé solné jezero a když se člověk podívá z blízka, vidí spoustu velkých solných krystalů. Celé jezero nás provází tak 20 km až k Badwater – špatné vodě -, což je skoronejnižší bod v Death Valley – 85 m. pod mořem. Drží se tu voda, slaná a nedobrá (opravdu, ochutnala jsem ji:-(
Natural Bridge je zajímavý v kaňonu vzniklý kamenný most. Cestou k němu jsme objevili zajímavou pouštní rostlinu – drátěnku, která tak vypadala i když jsem si na ni sáhla. Poblíž jsme si zase potvrdili že poušť není vůbec stejná – cestou k Malířově paletě jsme viděli, jak mohou být hory neskutečně pestrobarevné: ani tyrkysová barva tu nechybí.
A nejúchvatnější západ slunce jsme viděli asi tady, ze Zabriskie Pointu. Chytli jsme to správné světlo, dramatické tmavé mraky a pohled na zvrásněné koplce, údolí s vyschlým solným jezerem.

NEVADA:
Las Vegas - prý to bylo nejrychleji rozvíjející se město 90tých let. Je roztahané a šedivé domy namačkané na sobě ve mě vzbudily otázku jestli ty naše komunistické paneláky jsou opravdu tak hrozné.
Když se ale setmí a člověk vjede to nejznámější ulice LV – Strip, tak se objeví v jiném světě – kasín, barů, cirkusů, prostě najednou je ve světě zábavy. Nainvestovali do tohoto imaginárního nebe miliardy dolarů a ty se jim teď vrací zpátky. Kasina lákají vším: extravagantními stavbami (v podobě Benátek, Paříže, egyptské Sfingy), levným jídlem a ubytováním (kafe za 5centů a Margarita za dolar) a samozřejmě různými automaty, jakpoty, ruletami, black jackem a kdovíčím ještě. Oči od té záře přechází. Většina kasin je opravdu kýčovitých, ale neskutečně mě udivuje to množství všeho, ty nápady...

COLORADO:
Mesa Verde NP - když už mluvíme o této oblasti, zahrňme do ní ještě Hoovenweep – oblast obývaná tajemným kmenem Anasaziů, kteří tu vybudovali několikaposchoďové budovy a archeologové se dodnes hádají k čemu slouží:
1/ jako astronomické pozorovatelny
2/ k vojenským účelům – vypadá to jako věže a střílny

Ve visitors centru Mesa Verde je zajímavá expozice o životě Anasaziů. Samotné proslavené pueblo Cliff Palace and Balcony Palace, skryté pod převisem, bohužel vidíme pouze z vyhlídky, protože prohlídky začínají až koncem jara. Fascinuje mě celé to město, které nemá střechy protože je chrání skála nad nimi, a vlastně i to, že takhle důmyslně stavěli lidé v době 700-1300 n.l.

Black Canyon NP – temně na nás rozhodně nepůsobil, strmé stěny kaňonu vypadají jako varhany v kostele a dole burácí divoká řeka. Bylo by krásné se projít dole... bohužel visitors centre i cesta na vyhlídku byla od 4hodin odpoledne zavřená.


Zpět na Národní parky