Cesta autem na a po Sardinii (Itálie) 2008 ANEB
Aktivních 18 dnů s těhotnou ženou


Sardinie našima očima - praktické informace

Ostrov jsme volili jako místo, kde najdeme krásné různorodé pláže, členité útesy, také spoustu míst k výletům do přírody a sem tam k nějaké památce. Pepa si sliboval potápění a já odpočinek, kdy si s rostoucím bříškem někdy i pohovím.
Naše představy se úplně splnily, možná že tomu přispěla doba posezónní (poslední dva říjnové týdny) a tím malinkato turistů. Doba po sezóně má ale také nevýhody: omezené možnosti ubytování a stravování, chladnější moře (cca 21°C) a přicházející ošklivé uplakané počasí.

Naše cesta po ostrově

Měli jsme asi 16 dní na poznání ostrova:

  • začali jsme na východním pobřeží, chvíli pobyli v oblasti Golfo Orosei (městečko Cala Gonone) – toto místo je ideální pro aktivní lidi. Potápění, šnorchlování, super lezení po skalách hned u tyrkysově modrého moře, spousta možností treků do okolí.
  • potom jsme projeli kopce a vesničky ve vnitrozemí (provincie Nuroro) – v podzimní době jsme zastihli „kaštanobraní“ – jedlé kaštany na každém rohu. Malé zapadlé vesnice v krásné a divoké přírodě.
  • jižní část západního pobřeží (Costa Verde) – říká se mu také „divoké pobřeží“. Má dlouhatananánské písečné pláže přecházející do vnitrozemí v duny, také kamínkové a za zády máte divoké kopce téměř bez civilizace, s pozůstatky dávných zinkových továren. Turisté toto místo ještě pořádně neobjevili a je to na tom znát.
  • a odtud se šplhali podél pobřeží na sever (město Bosa, Alghero) – historická města, sympatické pobřeží, vysoké útesy na Capo Caccia.
  • a pak zpět stále po severním pobřeží přes Costu Smeraldu do Olbie. Prý 80% turistů zachytí tato severní oblast. Řekla bych že spíše od města Santa Teressa di Gallura k Olbii, protože ještě u města Castelsardo nám pobřeží připadalo dost divoké a poměrně bez letovisek. Nářez je ale na Costa Smeralda, tam je toho mraky. Naštěstí koncem října je ticho i tu.
Více vám prozradí MAPKA.

Příroda a možnosti „aktivního odpočinku“

Člověk si tu může hovět na plážích, vybrat si jaký druh má rád: písčité, kamínkové, rozeklané útesy na šnorchlování…
Potápění je možné v každém větším letovisku (od 30 Euro za ponor). Nabízí se tu klasická středomořská fauna a flóra, zajímavé jsou ale vraky, jeskyně nebo členité útesové pobřeží. Více na webu Strany potápěčské.

Lezců jsme viděli na každé skále v oblasti Golfo Orosei.

Turistika tu není jako všude ve středozemí rozšířená – málo cest je dobře značených, či vůbec značených. Existuje ale velmi dobrá kniha „Sardinie - Nejkrásnější turistické trasy“ od autorky Mithra Omidvar (nakl. Freytag & Berndt, 2003), která nám hodně pomohla ve vyhledání pro nás schůdných tras.
Pro mě s bříškem jsme vybrali ty lehčí, a i tak, protože značení nebylo a stezky se vytratily, jsem často měla co dělat. Odhadované časy treků byly trošku nadsazené - asi jsou hodně zdatní turisté - takže pokaždé jsme si ¼ doby přidávali.

Bezpečnost

Člověk by si řekl – klasické místo Evropské unie, tady mě nic nepřekvapí. Ale nás bohužel překvapilo, a to tam, kde jsme to nečekali.
Protože jsme cestovali s autem naloženým potápěčskými a kempovacími věcmi a fotografickým vybavením, čekali jsme problém zde. Sice jsme dodržovali pravidla „prázdného auta“ - vše bylo schované v kufru, ale bylo to tam, kromě fotovýbavy, peněz a dokladů, které jsme nosili vždycky s sebou.

Adrealin se ale dostavil nečekaně jednou k ránu - v podobě výstřelu z brokovnice kousíček u našeho stanu. Tu noc dost pršelo, my byli daleko od možných kempů, a tak jsme po dlouhém hledání roztáhli stan u sesbírané vinice.
Mám teď lehké spaní, takže slyším auto co projelo kousíček od nás po blátivé cestě, zastavilo a pak odjelo. Uf, to jsem ráda. Potom ale zase přijelo, někdo vystoupil a pak „prásk“, přišlo mi to jak rána z děla, a venku někdo nadává. To už se díkybohu vzbudil i Pepa a vyletěl ven ze stanu nadávaje česky na Sardiňana. Vůbec mu nedošlo, že příští rána by mohla bejt do něj. Naštěstí chlap si znechuceně uplivnul, hodil pušku do auta k druhýmu chlápkovi, nastoupil a odjel.
Zkrátím to – Pepa oběhl auto, protože se o něj v tu chvíli bál víc než o nás, pak jsme se fofrem sbalili a zmizeli. A mě bylo strašlivě smutno. Smutno z toho, že tady, v Evropě, jsou pořád ještě lidi s chováním zvířat, a že v Asii a exruských zemích, kde by člověk čekal zvířata, se setkával jen s lidmi…..

Ubytování

Ne všude je dostatek ubytovacích možností v sympatické cenové kategorii. V době posezóní, což je defacto od října do dubna, je to ještě horší. Nicméně sehnat se dá, jen tomu je třeba obětovat více času.

My jsme nakonec spali jenom v kempech, nebo pod stanem v tzv. agroturismo. To znamená, že u každého třetího statku visí cedule s nabídkou restaurace, a u každé páté že tam mají ubytování. V Cala Gonone jsme takto bydleli, spolu s dalšími pohodovými Němci, pod stanem a bylo to daleko příjemnější a levnější než obrovský kemp.

Spaní na plážích, či jiných turistických destinacích je cedulemi zakázáno. Podle zkušenějších ale není mimo sezónu perzekuované, což jsme si párkrát vyzkoušeli. Nedoporučujeme ale spaní na soukromých pozemcích, tj. místech které jsou oplocené nebo vypadají, že někomu patří (viz. kapitola Bezpečnost).

Jídlo a stravování

Těšili jsme se na prozkoumání tajů sardinské kuchyně. Bohužel, její dvířka se před námi neotevřela. Důvodem byla mimosezónnost našeho pobytu plus fakt, že místní si asi nosí své jídlo, protože za celou dobu jsem neviděla nikoho jíst na veřejnosti. Tedy pokud pominu shltnutý croissant s ranní kávou – tu jedině jsme zvládli:-)

Pouze jednou, v Castelsardu, se nám podařilo na radu místní najít otevřenou tratorii (něco mezi hospodou a restaurací), ve které byli i tři zákazníci. Anglicky bohužel neuměli, tak bylo těžší sestavit menu. Důsledkem bylo značně nesourodé jídlo, posuďte sami: předkrmem byly výtečné mušle (asi slávky) vařené v rybím vývaru, ještě nevyloupané. Prvním hlavním jídlem byly jak jinak než těstoviny – gncochi v rajčatové pastě s mletým masem. Končili jsme druhým jídlem – a to koněm s opečenými bramborami. Kůň byl starší, ale ten oslík co byl v nabídce hned vedle, by asi nebyl křehčí. K tomu pivo, sklenička vína a 35 Euro v trapu.

Takže jinak jsme si vařili sami, vycházeje z místních čerstvých zásob zakoupených v supermarketech. Z ovoce jsem radostně kupovala krásně vyzrálé kaki, které bylo levnější než v Čechách. Zeleninu běžnou jako u nás, ale dvojnásobně drahou (dováženou asi z pevniny), jen hlíza fenyklu byla levnější a místními viditelně oblíbená.
Místním oblíbeným sýrem je „pecorino“ – kozí. Pak také ovčí, a naposled kravský. Ceny se pohybují od 11 Euro/kg. Rádi si jejich bílé pečivo podmazáváme Ricottou, což je kombinace tvarohu a pomazánkového másla. Naprosto úžasná, ale dost drahá je pomazánková směs z kozího sýra.
Salámy tu mají chuťově výrazné, delikatesní. Prosciutto (pršut) také nikde nechybí. Bohužel, ceny jsou zase na úrovni sýrů.
Kde jinde by byly těstoviny lepší než v Itáliii, cena je podobná českým a chuť nesrovnatelná.

Otvírací hodiny

Na co je třeba brát zřetel, je siesta, kterou striktně dodržují. Většina obchodů, úřadů apod. je zavřená od 12-16, tado doba je všude různá a málokde se obtěžují vyvěšením otvíracích hodin. Navíc o víkendech mají opravdu zavřeno, v neděli téměř bez vyjímek.
Co je snad pořád otevřené, jsou kavárny.
Naopak restaurace mají otevřeno tak od 12-14.30, a pak až večer od 19-22 (zhruba). Nicméně nikdo v nich neseděl, turisté už odjeli.

Cestování v těhotenství

Trochu jsem se té cesty bála. Nejdřív dlouhý desetihodinový přejezd autem, potom zase kdoví jak houpající noční trajekt... Nakonec to bylo úplně v pohodě. Musím předeslat, že jsme na cestu vyjeli v mém začínajícím čtvtém měsíci, kdy jsem byla bezproblémově těhotná s dvojčátky.
Nakonec byla cesta úplně v pohodě - přípravami jsem se tak unavila, že jsem zaspala až do Rakouska, a potom už jsme přespávali v Toskánsku.
Cesta trajektem byla navýsost příjemná - měli jsme zaplacenou kabinu, takže veškerá hygiena a pohodlí na místě. Protože trajekt je obrovitánská skříň, tak to tam vůbec nehoupalo. Příjemné, slabě vnímatelné pohupování se prckům spíš líbilo a usnuli určitě stejně rychle jako já.

A cestování po Sardinii? Hodně jsem odpočívala - i při výletech si dělala přestávky, kde jsme poseděli tak dlouho, jak jsem potřebovala.
Spali jsme pod stanem, ale protože v noci bylo teplo - minimálně 15 stupňů, tak jsme spali málo oblečení. A já měla dvě karimatky:-)
Stravování tím, že jsme si vařili sami, bylo také v pohodě - prostě jsem si kupovala dost ovoce, zeleniny, sýroů a jogurtoů. Jediné v č
em jsem hřešila, byla káva. Miluju silné malinkaté espresso, to jsem si ale hrdinně odpustila, ale povolila jsem si jedno cafe latte denně. S croassantem - mňam!
A poslední kapitola - hygiena - je to věc relativní na kterou každá žena asi kouká jinak. Cestováním po Asii mám své nároky posunuté asi trochu jinam než většina ostatních. Nicméně spaní v kempech, či agroturismech zaručuje každý den možnost sprchy. Vždycky jsme měli v autě kanystry s vodou, kdy nebyl problém se kdykoliv opláchnout.