Cesta autem na a po Sardinii (Itálie) 2008 ANEB
Aktivních 18 dnů s těhotnou ženou


Deník, nebo spíše miniprůvodce naší cestou


VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ

Od Olbie na jih

Poloostrov Capo Coda di Cavallo (Zátoka koňského ohonu) – malý poloostrov nad San Teodoro, na jehož konci je krásná pláž s tyrkysovou vodou a borovicemi na jedné straně, kamínky na druhé a skalami okolo. Tady jsme i přespali. Je odsud krásný výhled na ostrovy Tavolara a Molara.

Cestou do Cala Gonone (plameňáci u San Teodoro, Posada, Lula a hory Monte Albo, hrobka SaEna´c Thomas)

Severně před San Teodoro jsou před městem rozsáhlá jezera, na kterých hnízdí plameňáci. Měli jsme štěstí a při silnici do města tam bylo celé hejno rudých krasavců. Jako ostatní přelezeme zídku a po vyšlapaných pěšinkách se dostaneme na sto metrů k nim. Hezké, divoké.
Doufali jsme že se stavíme v Posadě na capucino, ale bylo to tak nezajímavé a v době siesty mrtvé místo, že pokračujeme přes Sinicolu serpentinami do hor. Říká se jim Monte Albo – bílé hory - a je tomu skutečně tak. Naše „kochací“ silnice nás vede po úbočí masívu nahoru, je tu tak krásně že každou chvilku zastavujeme na výhledu se podívat na moře, malebná políčka či krásně zelené hájky piniových stromů. Cestou jsme narazili na dva prameny pitné vody. Horské městečko Lula je nezajímavé, a tak pokračujeme dále.

Tajuplná starověká Sardinie – hrobky obrů, čarodějné domy, nuraghy a studnové chrámy.
Serpentinami dolů, k Dorgali. Asi 3 km po přetnutí hlavní silnice S129 je na louce volně přístupná 3500 let stará „hrobka obrů“ SaEna´c Thomas (tombe di giganti). Je to tři a půl metru vysoká opracovaná stéla, kolem které je pár dalších menších kamarádů. Stéla má v úpatí malinkatý vchod, asi tak pro kočky. Za touto zídkou je z kamenů postavená obdelníková hrobka se střechou, asi 4 metry dlouhá. Nedalo mi to a vlezla jsem do ní, a jako mrtvola jsem se necítila. Tyhle hrobky vznikly v době brozové, cca 1800-1300 př.n.l. Jejich předchůdci byly „čarodějné domy“ (domus de janas), což byly hroby vyhloubené ve skalách. 
Úžasné že vydržely až do teď, navíc po celém ostrově jich je spousta a také proslavenýchnuraghů“, což jsou kamenné věže, kterých je tu roztroušených v různém stadiu zachovalosti kolem 7mi tisíc. Jsou kruhové, postavené většinou z velkých plátů, často dovezených daleko od místa kde nyní jsou. Jak to dávní obyvatelé zvládli, si neumíme vysvětlit. Ani si nejsme jisti, jaký měly tyto i třípatrové věže účel – vědci tipují že obranný (takoví předchůci hradů). Často k nim přiléhaly vesnice s kruhovými stavbami.Jako poslední vznikaly pečlivě vybudované posvátné „studnové chrámy“ (pozzi sacri). Všechny si jsou podobné: otvor v zemi ve tvaru klíčové dírky, trojúhelníkové schodiště vedoucí dolů do studny a orientované tak, aby ve dni slunovratu slunce svítilo přímo na schody. (Upraveno z: Sardinie, Lonely Planet, Nakl. Svojtka, 2004, strana 26)

Záliv Golfo Orosei
Letovisko Cala Gonone a okolí

Je odříznuté od ostatních vesnic kopci a spojuje je s nimi tunel. A ještě jedna uzoulinká silnička směr na Orosai, o které málokdo ví. Sympatické letovisko s příjemnými kamínkovými plážičkami nádherným tyrkysovým mořem; po obou stranách je město obklopeno vysokými útesy, kde už koupání není možné. Na odlehlé pláže se musíte buďto vydat po svých v rámci celodeního výletu, nebo využít lodní dopravy.
Jsou tu všechny možnosti ubytování, my jsme bydleli sympaticky stranou na kopci v Agroturismo Nuraghe Mannu v malinkatém kempíku (15 Euro–2 os.). Ke kempu se dostanete pokud se z Cala Gonone vracíte do Dorgali, tak v druhé (?) zatáčce je šipka na kemp a nuragh.
Zůstali jsme tu asi čtyři dny, kdy jsme se koupali, chodili na výlety a také se tu Pepa potápěl u agentury L'Argonauta: byl na jednom nočním ponoru (45 Euro) a jednom dvojponoru (70 Euro). Mimo jiné viděli velké chobotnice, ropušnice, šneka se sasankou na zádech a trochu rybek.
Udělali jsme si výletík do městečka Orosai, zkratkou přes severní sedýlko. Orosai nabídne malinkaté „historické centrum“,  pár běžných obchůdků, které v Cala Gonone chybí. Na okraji města má ale velmi zajímavý hřbitov, ve kterém pochovávají své blízké do pečlivě udržovaných barevných velkých hrobek.

Kaňon Gola di Gorroppu

Přičítá se mu nějaké prvenství ve velikosti, ale to není důležité – jeho strmé vápencové stěny jsou 450 metrů vysoké a když se dostanete po tříhodinové procházce dolů do kaňonu, patřičně oceníte ten šupec.
Ke kaňonu se dostanete když z Cala Gonone vyjedete tunelem a místo do Dorgali uhnete doleva, na Baunei. Po pár kilometrech odbočíte na uzoulinkou asfaltku mířící strmě doprava do údolí (je tam tuším ukazatel na kaňon), cca 8 km údolím podle cedulí. Poté se jde pěšky asi 5 km příjemnou cestou ke kaňonu. Jen sestup dolů je náročnější. Chtěli jsme se vydat i kaňonem, který je celý zavalený nádhernými obrovitánskými bělostně bílými balvany, ale přelézání bylo už na mé bříško náročné a zabralo by nám hrozně moc času. Zaujaly nás na dně hromady oleandrů, které měliy připraveno na květ. To tady neteče nikdy voda, která by je smetla?
Bezvadný výlet, zvlášť když jsme tu nepotkali žádné houkající turisty, kteří by zaplašili muflony na které jsme cestou narazili. Bylo by bezva tomu věnovat celý den, zvlášť v teple by se dalo v blízké řece příjemně koupat.

Pláže (calas) u Cala Gonone – Cala Fuili, Cala di Luna, Cala Cartoe

Kolem letoviska Cala Gonone jsou dostupné malé plážičky, směřem na jih končí Cala Fuili, u které končí pobřežní asfaltka. U této pláže, která má také nádherné moře a bílé kamínky, jsou skály na kterých pokaždé uvidíte hrozen lezců. Za ní se prostírá směrem do vnitrozemí hluboké zelené údolí.
Na nejznámější pláž Cala di Luna se můžete dostat po moři (v přístavu asi často něco jezdí), nebo pěším výletem, tuším že asi celodenním. Název si získala podle tvaru měsíce, do kterého je vytvarovaná vysokými útesy a vápencovými jeskyněmi. Břeh pláže je částečně písčitý, částečně kamínkový a přechází do tyrkysové čisté vody.
Pokud se z Cala Gonone vydáte na sever malinkatou silničkou přes sedlo směrem na Orosai, můžete potom odbočit na pláž Cala Cartoe. Ta je kromě své krásy známá také z filmu s Madonnou (Swept Away).

Nuoro a jeho Etnografické muzeum

Je hlavním městem provincie, která si pořád uchovává pověst nejopuštěnější a nejdivočejší provincie Sardinie.
Města tu nejsou nijak krásná, takže ani tato, ale má zajímavé Etnografické muzeum, ve kterém mají velké množství místních tradičních starých krojů. Jsou krásné, skoro bych řekla že se svou bohatostí mohou měřit s našimi moravskými. Do muzea je cca 5 Eurové vstupné, které jsme usmlouvali na studentský lístek za 2 Eura (žádnou studenstkou slevu nemají, jen byli hodní:-).
Taky jsme v muzeu našli fotky zajímavého lednového karnevalu Mamoiada, který je sice rozšířená po celém ostrově, ale nejznámější oslavy probíhají v nuorské provincii. Jde o to, že se místní muži navlečou do kozích, obrovsky chlupatých kůží, obličeje si zamazají popelem z ohořelé dubové kůry, čímž prý vypadají jako dřívější pasáci koz. Potom předvádí tradiční tance, bojůvky, občas do toho zatáhnou někoho z přihlížejících. K celým slavnostem v informačních centrech můžete objevit nádhernou fotografickou knihu. Prý se původ těchto oslav dotýká dionýských slavností, ale bohužel víc o tom nevím.

Oblast letoviska Santa Maria Navaresse a okolí
Cesta do Baunei, Cala Golorize a lezení

Cesta z Dorgai do Baunei je nádherná. Byla by vyloženě škoda ji projet bez zastávek, protože můžete odtud vidět třeba kaňon Gala Gorroppu (vpravo), cestu do kaňonu Luna jenž vede na stenojmennou, známou pláž (nalevo). Minuli byste odbočku do farmy na kozí sýry a taky byste si nevychutnali všechny ty krásné pohledy na okolní hory….
Baunei je malé horské městečko typicky přilepené k úbočí strmého kopce. Je docela pěkné, ale zase nás mrzí sardinský přístup ke krásným starým kamenným domům, kterým nevěnují vůbec žádnou pozornost a nechají je prostě spadnout. A vedle si postaví nehezký novodobý dům. Škoda.

Když odbočíte z Baunei do šíleného krpálu doleva, až se vyšplháte na plošinu Altopiano del Golgo. Tato oblast byla dříve zemědělsky využívaná, teď je zarostlá keři, machií. Ještě 8 km po asfaltce a jste u odbočky na Golgo (propast) a také cestě k zátoce Cala Golorize. Asi kilometr po odbočce vpravo nechejte auto u piknikovacích stolů v příjemném dubovém háji.Golgo (nebo také nazývaná Su Sterru) je odsud pár minut po značené stezce, ale čeká vás jen zastřený pohled do 270 metrů hluboké propasti. Nicméně česká Macocha jasně vyhrává.

Pokud se cítíte na delší procházku, pokračujte po prašné cestě kolem kempu k nádherné zátoce Cala Golorize. Zátoku charakterizuje vysoká skalní špice, kterou milují lezci. Mají proč – nad modravým mořem je úzká jehla značně fotogenická.Míjíme malý kemp a šplháme do sedýlka, ze kterého už pokračujeme šupem dolů k zátoce. Procházíme kouzelným údolím lemovaným strmým srázem, kolem nás masivní staré duby, které toho jistě hodně pamatují. Spousta kytek, pastýřský útulek u skalního převisu, opravdu hezká cesta.
Asi za dvě hodiny jsme v zátoce. Voda nás zláká, přestože sluníčko nesvítí a o teple se nedá mluvit. Je tu totiž skalní mostík, který se dá z moře podplavat, tak ho musíme prozkoumat. Doplaveme i k jeskyni, ale to už jsme zmrzlí že musíme zpátky. Opravdu hezká zátoka, lidé se sem dopravují také motorovými čluny.

Z Baunei pokračujeme k letovisku Santa Maria Navaresse, ale cestou ještě odbočujeme vlevo ke skalní věži Perda Longa. Další fotogenická skaliska, o které se tříští prudké vlny. Neodoláme a šnorchlujeme si tu kolem hejn rybek, kterým se líbí v okysličeném příboji u břehu. Nám se v něm líbí méně, protože při výstupu z moře nás vlny pomlátí na ostrých kamenech břehu. Škoda že tu není pláž.

Letovisko Santa Maria má tu nevýhodu, že v jejím dohledu je přístav Arbataxu, který kazí dojem panenské čistoty… Zde končí také útesy které nás provázely celou cestou z Cala Gonone. Večer zastavujeme se mrknout na fotogenické rudé útesy přímo v centru Arbataxu. Jsou fakt červené, což večerní slunce ještě umocňuje. Kolem ale příroda není, je to tu takové industriální.


CENTRÁLNÍ ČÁST OSTROVA

Vesničky v kopcích provincie Nuoro

Od moře se stočíme do kopcovitého vnitrozemí, na kafe a dobroučký croissant  se stavujeme v útulném městečku Arzana a odtud pokračujeme už podzimní krajinou  k jezeru Flumendosa. Cestou neodoláme a sbíráme jedlé kaštany, a komentujeme všudypřítomné kulovnicí rozstřílené silniční navigační cedule. Nu, horkokrevná lovecká provincie Nuoro…
Jezero Flumendosa je asi uměle vytvořené, teď na podzim polovypuštěné, ale pořád zajímavé umístěním do horské scenérie. Sic tu nejsou žádné vysokánské kopce, ale je cítit, že už nejsme na pobřeží. Cítit… cítit jsou tlející řasy na břehu a krásy nedodají kvalitně již ohlodané kosti z prasat, které tu zbyly z oblíbených sardinských pikniků. Taky bych řekla, že je to jedno z mála míst kde by se dalo beztrestně a klidně přespat.

Pokračujeme dále přes městečko Fonni do Gavoni, které se nám líbilo snad nejvíce ze všech sardinských měst. Má totiž zachované historické jádro, kupodivu všechny staré kamenné domy opravené, udržované a uličky sympaticky značené. Doufali jsme že si tu dáme někde nědělní oběd,  ale nenarazili jsme tu na žádnou restauraci. Když nepočítám pár kaváren a jednu drahou pizérii.
Zelenou kopcovitou krajinou, kde míjíme skupinky lovců (asi mají podzimní rej) pokračujeme přes sympatickou Tonaru, a hezké Belvi do městečka Aritzo. Tam je ale boží dopuštění – kápli jsme totiž na poslední neděli v říjnu,  a to se tu koná Kaštanobraní. Oslavy, na keré se sjíždí stovky lidí z blízka i z dáli, celé autobusy lidí… stánky zahradí jedinou silnici, kterou se dá projet přesně kudy my potřebujeme – do městečka Laconi…Marně se snažíme v absolutně neorganizovaném chaosu najít jinou cestičku, ale prostě tu není. Takže nás bohužel opustí touha se zúčastnit stánkového hodokvasu a za svolení místního karabiniéra projíždíme lidským mořem pomalinku a děěěěěěěěěsněěě dlouho celou vesnicí obloženou stánky s pečenými jedlými kaštany, pečenými selátky, klobáskami, kozími sýry, sladkostmi, ale taky čínským šuntem.

Chtěli jsme být kulturní a tak jsme zastavili u jednoho z nejopěvovanějších komplexů nuraghů na Sardini – u městečka Barumini je Su Nuraxi, který archeologové řadí mezi nejvýznamnější památky megalitické civilizace (11-15 stol. př.n.l.). Skrze plot jsme viděli dvoupatrovou, asi 14ti metrovou věž, která prý dosahovala 21 metrů. K ní přináležely další bašty, ochozy, střílny a hradby, z nichž se už nic nedochovalo. Protože jsme čím dále menší historičtí nadšenci, spokojíme se s pohledem zpoza plotu a ani neuvažujeme o prohlídce. I když to tu spadá pod UNESCO:-(


ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ

Costa Verde (okolo města Guspini) a směr na sever

Míříme na západní pobřeží, sjíždíme do rovinaté úrodné krajiny přes Guspini, ale pak od Arbusu už se začíná silnice zase kroutit, až dorazíme do kouzelné liduprázné krajiny pobřeží Costa Verde.
Míjíme staré opuštěné zinkové doly, rozbořené továrny z počátku minulého století, které tu tiše stojí jako americké „města duchů“. Dorazíme až k moři, místu které nazývají Piscinas, kolem kterého se rozprostírají opravdovské písečné duny. Písku je tu spousta, táhne se mnoho kilometrů, občas vykukuje tedy tráva, abych byla přesná. Ale pro nás, kteří jsme zrovna projeli zelené šťavnaté kopce středu ostrova, je to úžasná podívaná. Dlouhatánská písčitá pláž, konce nedohlédneš, a samojediný luxusní hotel, který svým pouštním zevřením sem zapadá. Asi zapadne úplně, protože vypadá prázdný, lidí na pláži je jen pár, i když koneckonců je konec sezóny.

Cesta podél pobřeží na sever je krásně divoká, dovedu si představit že bychom tu zůstali v nějakém penziónku třeba v Marině di Arbus, která mi připadala sympaticky málo turistická. A nádherné pobřeží…. Další doporučovaná pláž, Pistis, se nám nijak zvlášť nelíbila. Už nebyla taková divoká, nespoutaná….

Na sever od Oristana

Prosvištíme Oristanem, kde jsme se kromě dopravní zácpy nijak nezdrželi a už večer zastavujeme na další vychvalované pláži, Is Arutas. Přestože je docela blízko Oristana, je krásná – malinkaté ohlazené křemínky, krásné členité pidiútesy dělají z téhle udržované pláže sympatické místo. Budu mít na ni i jinou vzpomínku – romantické večerní poslední koupání na Sardinii. Ne že by dále nebyla žádná jiná lákavá pláž, ale přes noc se ochladilo tak, že už jsme na další koupele neměli ani pomyšlení.
Tentokrát spíme v Němci doporučovaném kempu Nurapolis, který je jižně od S'Archittu. Rozprostírá se v piniovém háji a je moc příjemný (i když jen na jednu noc – 15 Euro celkem).

Bosa a Alghero

Od Bosy jsem si toho slibovala hodně.. zachované historické centrum, živoucí město, obchůdky,… asi jsem náročná ale připadalo mi, za dnešního šedivého uplakaného dne jako ospalé provinční msto s pár zajímavými domy a hradem. Z domů nalepených na sebe, poměrně i starých by se dalo vytěžit asi více, ale místním lidem to asi stačí, nemají zájem o turisty kteří by se jim pletli v jejich uličkách.
A opět, místní a sympatická restaurace, kde by jedl i někdo jiný než my, nenalezena…

Pobřežní silnice do Alghera je k mé velké lítosti uzavřená, protože podle průvodce kromě možnosti spatřit supy jde o silničku s okouzlujícími výhledy. Škoda, ale v lijáku bychom ji asi stejně nedocenili. Algehero na rozdíl od Bosy žije. Je nazýváno malou Barcelonou, protože si do dnešní doby zachovala katalánského ducha.
Z dob španělské nadvlády v 15tém století si uchovali jazyk - jakousi zastaralou podobu katalánštiny a taky španělského obchodního ducha, čímž se naprosto odlišují od zbytku sardinského ostrova. Spousta obchůdků, restaurací, butiků a všechno v starém historickém městě. Je příjemné se jím probrouzdat, i když je tak malinké že za hodinu nemáme kam jít. Uličky si jsou tak podobné, krámky taky a tak nás to za chvíli omrzí. A protože jsou všechny restaurace zaměřené včetně cen jen na turisty, tak mineme i tohle potěšení.
Kousek za centrem směrem na sever je kemp, přímo u moře, sice nepříliš útulný a hodně hlučný randálem od silnice, ale je po ruce a otevřený (La Mariposa – 20 Euro celkem).

Poloostrov Capo Caccia

Vysokananánské strmé útesy, obrovský příboj, tmavě šedivé mraky a silný vítr dramatizují divokou scenérii poloostrova Capo Caccia. Trekový průvodce tady nabízí bezva výlet po útesech, ale kvůli větru ho musíme oželet. Odnesl by nás.
Kousek opodál, na pobřeží u Torre del Porticciolo jsou také hezké útesy, i když zdaleka ne tak strmé, a máme blíž k obrovitánským vlnám. Uloženi do trávy pozorujeme tenhle odvěký souboj živlů a často se přistihnu jak výskám radostí nad vyší, nejvyšší vlnou. Je to vzrůšo. A kolem nic, jako by tu nikdo nežil, nebydlel….


SEVERNÍ POBŘEŽÍ

Od Castelsarda na východ k městečku Santa Teressa di Gallura

Do Castelsarda jsme to fikli přes Sassari, tedy okruhem kolem něho. Cestou jsme se zastavili ve vesničce Sedini (cca 30 km jižně od Castel.), která má být zajímavá hroby ve skále, tzv. domus de janas (čarodějnými domy). Ty byly budovány dávnými obyvateli ve stejné době jako nuraghy. Středověcí farmáři byli praktičtější, z hrobů ve skále si zbudovali příbytky a zbytek použili na základy svých domů. Navíc byl Domus v 19.století využíván jako vězení, takže posvátný účel je řekla bych asi dávno pryč. A měli zavříno!

Kousek od Castel. stojí za to zastavit u slona. Není opravdový, ale skoro jako živý, vytvořený erozí ze skály. Říkají jí Roccia dell Elefante.
Castelsardo má hezky barevně natřené domy, rozprostřené do svahu. Je to sympatické městečko, ale žádnou zvláštnost bych mu nepřikládala. Snad kromě restaurace skoro na vrcholku kopce, ani byste si jí nevšimli, ale a) má otevříno, b) jsou tam místní lidé, c) jedí = konečně ochutnáme pravou sardinskou kuchyni!!!

Podél pobřeží, divokého, ale už občas s doteky civilizace, ujíždíme na východ, do Santa Teressa di Gallura. Cestou zajíždíme do letoviska Isola Rosa, které může být v létě příjemně malé, domácké. Je to skutečně letovisko, takže teď je opuštěné, vybydlené, pusté.

V Santě Teresse stihneme báječný místní trh, ve kterém bych, jako správná ženská, vydržela okounět aspoň půl dne. Není velký, ale sortiment místních produktů je pro mě zajímavý, stejně jako pozorování zdejších lidí, jak se při nakupování chovají. Prohlíží, očichávají, ochutnávají, ptají se prodavačů a drahnou chvíli jim trvá, než něco koupí. Tu domácí kozí sýr, tu delikatesně kořeněný salám či klobásku, zkoumají olivy v nálevu, mandarinky… Všeho je tu dost a strašlivě mě láká všechno okusit. Jenže okusit už zavazuje, tak se spokojuji se sušenými rajčaty (cca 12 Euro/kg), krásným bílým hroznem a kozlí vycpanou hlavu nechám někomu jinému…

Poloostrov Capo Testa

Kousek  na západ od Santy Teressy je poloostrov Cappo Testa. Je známý svými bizarními žulovými skalami, vypadá jak zahrada se sochami. Obřími sochami. Náš trekový průvodce nabízí čtyřhodinový okružní výlet, a tak se vydáme okolo poloostrova po uzoulinkých cestičkách.
Každý si může najít svoji, trochu si zalozit a tak není divu že jsme se ztratili.. Naštěstí až ke konci okruhu, ale musím říct že jsem nečekala, co jako těhotná zvládnu vylézt a slézt. Fuška to tedy byla, lahůdka na konec nás čekala v podobě téměř neprostupné trnité džungle, na kerou platil jediný fígl: ne skrze ni, ale po ní. Jen se modlit, že mě udrží a nesletím skrze ni na zem.

Jinak celý výlet byl okouzlující, zase foukal vítr, tentokrát fakt síly orkánu, takže když přišla bouře od moře ze severu, ani jsem se nemohla udržet ve větru. Naštěstí je tam spousta přirozených schovek, kde se dá před větrem i deštěm skrýt. Jinak ale posedáváme po kamenech a sázíme se, která vlna je větší – tahle nebo tamta? Kolem skály zformované do šílených tvarů, nevíme kam se dívat dřív. Cappo Testa hodnotíme skoro nejvýše z celého našeho sardinského výletu. Myslím že zaslouženě.

Nemůžeme si vybírat z nabídky kempů, a tak spíme v gigakempu kousek od Palau (Isola dei Gabbiani, 20 Euro celkem). Je tu spousta přívěsů, kdybychom věděli že stojí jen o 8 Euro více než naše kempování, šli bychom v tomhle počasí do toho. Nicméně upozorňuji, že ceny ubytování se tu minimálně 3x ročně mění v závislosti na sezóně. Jsme tu jedni z posledních hostů, dnes, posledního října, je zavírací den.

Cestou od Palau do Olbie (nuraghy v okolí Arzacheny, pobřeží Costa Smeralda)

Chtěli jsme se  mrknout na další skalní útvar – medvěda který vítal námořníky plující kolem ostrova La Maddalena. Bohužel se na L'Orso platí vstupné i parkoviště, a tak jsme skrblíci kteří raději peníze propijí v jejich úžasné kávě.
Podél pobřeží, už úplně plného luxusních letovisek míříme do vnitrozemštějšího městečka, Azarchena. Je obklopena samými nuraghy, tombas dei giganti a tak si je pěkně objedeme. Sice se k nim platí vstupné, ale teď mají zavříno a tak toho trochu vidíme. Jsme už jen v mírně zvlněné krajině, všechno je tu oplocené, soukromé a tak nemůžeme se ani projít po okolí.

Neprojet známé pobřeží Costa Smeralda, místo luxusních kondominií, nepřístupných hlídaných letovisek a úžasných hotelů, to by byla škoda. Zaujalo mě, že pobřeží koupil v sedmdesátých letech imám ismailských muslimů, tehdy dvacetiletý mladík, Karim Aga Khan (nar. 1937) s cílem zde vybudovat luxusní hotely, keré by však plně respektovaly místní architekturu, krajinu a floru. Vše vyrobeno z místních materiálů, osázeno místní květenou, zapadající do zdejší přírody. Jak se to podařilo nemůžu zase tak posoudit, protože většina míst je schovaných, nepřístupných. Zastavili jsme u Porto Cerva, ale jinde to opravdu moc nešlo…

A pak už jen příjezd do uplakané industriální Olbie, radostná horká sprcha v kajutě našeho obrovitého trajektu a po tolika dnech spacákování hupky dupky slastně do peřin!!!