Povídky z cest

• Kyrgyzstán 2006 - Kyrgyzské kulinářské okénko
• Laos 2002 -
Laos utrápený, Laos zaminovaný
Kambodža 2002 - Všechen rudý prach Kambodže
• USA 2001 - Krvavý příliv, teroristický útok a hurikán Gabriela
• USA 2001 - Máte zájem o akupresuru a akupunkturu zdarma? Jděte trek Paria River Canyonem!

kyrgyzská kuchyně

KYRGYZSKÉ KULINÁŘSKÉ OKÉNKO

Mluvila jsem o jídle, takže bych to mohla rozvést, protože to lidi, kteří se vrátí vyhladovělí z hor, většinou nejvíc zajímá:-) Navíc jsem žena a ty mají jídlo skoro v popisu práce, ne?
V Biškeku je velikánský výběr dobrot, a člověk se může jen rozhodnout jak kulturně je chce konzumovat. Nejlevněji se dá všechno pořídit na Ošském bazáru, potom všude natrefíte na restaurace, často i zahradní, kde si sednete romanticky pod slunečníky, nosem nasajete vůni z grilu, objednáte si čaj a přemýšlíte, čím budete pokračovat:

Šorpa je mastná polévka s kusem vařeného skopového masa s kostí a bramborou.
Na ruskou polévku boršč ve městech často natrefíte. Výhodou je že chuť znáte, takže víte co můžete čekat. A není mastná:-)

Plov, ten jistě znáte z balkánské kuchyně - je mastné rizoto se skopovým a mrkví, případně jenom se zeleninou. Vegetarián a člověk nemající rád tlusté, tu bude asi docela smutný. Mastnota plavající v jídlech se dá prostě slít a se zbytkem se musíte pozitivně smířit. Nám fungoval výrok: „tloustneme do hor“!
Šašlik je všudepřítomné jídlo. Na každém rohu se grilují na jehlách kousky skopového, hovězího, ojediněle kuřecího. Je otázkou štěstí jak se vám podaří chytit jehlu s masem bez tlustého, šlach a flaks, no prostě něčeho co buďto musíte vyplivnout a nebo to můžete použít v několika dalších dnech jako nekonečnou žvýkačku:-)

K šašliku si objednejte zeleninku, salát (pozor, hodně salátů dělají hodně majonézových) a nekvašený chleba lepjošku.
Tradiční kyrgyzské jídlo je bešparmak. Protože ho jedli rukou, nazvali ho příznačně – pět prstů. Bešpamark jsou nudle s drobně krájeným masem v bujónu, opět velmi, velmi mastné.

Lagmaně můžou mít hodně různou kvalitu – jsou to nudle s gulášovitou omáčkou s kousky paprik, rajčat a masa, pokud se trefíte do té horší kvality, přidejte hodně chilli a je to!

Podobné italským raviolám jsou Pelmeně, podávané spolu s vývarem. Ty jsou pro naše chuťové buňky příjemné a nevadí tolik ani po desáté za sebou....

Manty - chutné knedlíčky vařené na páře plněné masem nebo zelím, či zeleninou jsem měla moc ráda. Připomínalo mi to čínské knedlíčky moma a byly mojí nejoblíbenější potravou. Trhovkyně se vždycky předháněly v pokřikování, která z nich má lepší manty.

Samsy si dávají lidé ke svačině, nejlepší je vychytat když prodavači vytahují přímo čersvě usmažené taštičky. Jsou plněné skopovým, cibulí, nebo zelím.

Nejen v oklí jezera Issyk Kul si budete moci koupit uzené ryby. Moc nám chutnali k pivku. Dávejte ale pozor, aby byly prouzené pořádně, protože hrozí vážné riziko otrav.

Ke všem jídlům, nebo jen tak, se hodí báječný nekvašený chleba – lepjoška. Patří do čeledi arabských chlebů nazývaných jednoduše nán. Koupíte ho na každém rohu, prodavači se o jeho vzhled starají a s dojemnou pečlivostí: každé to kolo vezmou do ruky a otřou ho vlhkým hadříkem namočeným v osolené vodě – aby se pěkně lesknul.

S dobroučkatým jogurtem ayran se ponejvíce setkáte v horách u pastevců.
Melouny (arbuz nebo dyňa) potkáte kromě hor všude a je to ta nejlepší sladkost kterou si můžete vybrat. Nabízí se nepřeberný výběr: zelené šlupky uvnitř červné (ty známe od nás), potom ale třeba obrovské elipsovité světle zelené uvnitř světle žluté až naoranžovělé chutnají po ananasu. Malé žluté jsou slaďoučké, pozor malé kulaté flekaté občas červené pěkně voní ale nejsou jedlé...

Kopr potkáte snad ve všech jídlech. Zamilujete si ho a až přijedete domů, stanete se jeho zuřivými obhájci a konzumenty. Nejraději jsem ho měla v báječně osvěžující studené polévce okrjoška – což není nic jiného než kefír, do kterého nakrájíte nadrobno okurku, případně rajča a hlavně - HODNĚ kopru!!!

Když jste v Kyrgyzstánu, musíte ochutnat kumys - zkvašené kobylí mléko. V horách tvoří spolu s pšeničnými plackami a kobylím nebo ovčím sýrem základ stravy. Jeho chuť i vůně je zvláštní a zároveň působí jako výborné projímadlo. Hloupá kombinace je polévka ščorpa a kumys, potom netrénovanému bříšku zbývají dvě varianty: pořádný průjem (ta lepší), hnití v břiše a to i několik dnů (ta horší:-(

Kumysové kuličky prodávají všude, v plastikových průsvitných krabičkách takže poprvé zajásáte že mají oblíbené kokosové Rafaelo. Ochutnání bude jistě zklamáním, ale zkuste si říkat, že jsou moc zdravé:-)

Zapít tyhle dobroty můžete jako správný Kyrgyz zeleným nebo černým čajem.

Nabízí se vám taky pivo, nejlepší je prý ruská Baltika, ale kyrgyzské Naše pivo byste měli taky ochutnat. Když budete mít štěstí, trefíte i na českou Plzeň. Pivko ale místní moc nepijí, protože je drahé, raději se složí na vodku. Ta se vždycky prodává po „butilce“, stejně tak i víno. To je hrozitánsky sladké, úplně odlišné než na které jsme zvyklí.

Doma vyrábějí samohonky, pili jsme i medovou, a je třeba přiznat že jsou pořádně silné....z koštování tohoto výrobku se v Talasských horách vyvinula pořádně rozverná, bohužel dost rozmazaná, cesta na korbě kamazu, na barelech s medem:-)


LAOS UTRÁPENÝ, LAOS ZAMINOVANÝ

Cestou do Attapue nás přivedli do reality dnešního Laosu hromady chlapů podél cesty, kteří čistili terén od nevybuchlých min (říká se jim UXO – unexploded ordnance). Moc jsem o této době v Asii nevěděla – až cestováním po těchto zemích se o nich dozvídám více:

Devět let (léta 1964 – 73) byl Laos nejvíce bombardovanou zemí světa a přesto se o tom nevědělo. Během války USA proti pokomunističtění Vietnamu se přes východní část Laosu, tzv. Ho-Chi-Minh Trail (Hočiminovu stezku), převážely zbraně, tanky a vojáci vietnamské armády. Zemi obsadilo asi 70 tisíc vietnamských vojáků. Americká armáda si tu také udělala své základny, přičemž jedna z nich se stala téměř největším městem Laosu a nejrušnějším letištěm na světě vůbec. Laosu Amíci říkali „The Other Theatre“ („Jiné bojiště„).

Přestože v roce 1962 Ženeva uznala neutralitu Laosu, Američani si věděli rady a obsadili všechny posty „zahraniční pomoci“ (Foreign Aid) CIA agenty. Američtí letci (původně dobrovolníci přihlásivší se do války ve Vietnamu) když létali bombardovat území Laosu, byli přestrojeni za civilní piloty. Alespoň 400 těchto dobrovolných letců americká armáda odepsala ve svých materiálech pod poznámkou „missing in action“ (ztracen v akci).

Američani tu rozpoutali „Secret war“ (Tajnou válku), o které zahraniční novináři a běžní občané neměli ani tušení. Laos patřil k nejvíce bombardovaných zemím na světě, kdy každých devět minut, 24 hodin denně tu Američani vypustili letadlo plné bomb – po celých DEVĚT let!!!

Nejenže celé území Laosu pokrývali bombami, ale vypouštěli tu také herbicidy a jiná podobná svinstva, čímž zaneřádili celou krajinu (o délce zhruba Itálie). Nejvíce samozřejmě trpělo civilní obyvatelstvo, které z části bylo vyvražděno, z části uprchlo anebo se skrývalo v jeskyních. Pole chodili obdělávat v noci – často se nevrátili protože je zasáhla bomba při náletu anebo šlápli na nějakou nevybuchlou... Příšerný život po devět let...

V muzeu jsme pak objevili mapu kde červené tečky ukazovaly nebezpečná místa, kde je velký výskyt nevybuchlých min: kromě jediné malinkaté provincie byl celý Laos jedna velká červená tečka. A to je třicet let po válce.
etla jsem jednu historku, která se prý opravdu stala: jeden farmář strašně toužil po jezírku, kde by mohl chytat ryby. A tak jednou v noci zapálil velký oheň, kolem postavil pár panáků s laoskými kloboučky a z jeskyně vše sledoval: za chvíli opravdu přiletěla letadla, místo vybombardovala a farmář měl hned několik rybníčků...

Jo, a americké daňové poplatníky tato kratochvíle stála po celých devět let dvě miliardy dolarů denně. Jeden Amík mi na to stoicky odpověděl: „my si to můžeme dovolit, my jsme bohatí“.

V této oblasti Laosu jako jediné občas cítíme nelibost hlavně starších lidí vůči nám, cizincům. Snažím se je chápat. Takové věci se nedají lehko zapomenout.


VŠECHEN RUDÝ PRACH KAMBODŽE


Cesta do Angkoru na zmrzlých rybách
Trochu jsem se zavrtěla, abych si na těch pytlích udělala trochu pohodlí. V duchu si chválím jak jsem to dobře chytla, že na tomhle pickupu sedím na měkkých, chladivých pytlích zatímco chudák Pepa trpí. Jemu nezbylo nic jiného než sedět na hromadě živých slepic – pozor NE na klecích ale přímo na nich, měli je svázané za nohy do zajímavé kytice. Když na prvním výmolu nadskočím, zjistím že to studené pode mnou jsou mrtvé ryby, takže jsem brzo měla kraťasy plné vnitřností a šupin. Na druhou stranu ale byly krásně chladivé a měkké takže ušetřily můj zadek těch příšerných nárazů...

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu (východisko k Angkor Watu) a prvních kabodžských 50 kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole (jinak v Kambodži je to mezinárodní tah do hlavního města).
Pak nás naložili na jiný pickup, tam už naštěstí nebylo zvířectvo – slepice pod Pepou těch minulých 50 km nepřežily.... Abychom byli dostatečně vytížení - jakoby patnáct lidí na korbě s batohy nestačilo - tak řidič na nádraží nabral nějaké domorodce, tudíž jsme měli co dělat abychom nepřepadávali z korby.
S Pepou jsme si bohužel sedli úplně dozadu na korbu a ne do zákrytu za kabinu, což byla největší chyba. Všechen červený prach z cesty kterého tam ležely tuny (pár týdnů už nesprchlo), nám šel přímo do obličeje. Nohy jsme měli spuštěné z korby a tak byly pokryté prachem nejdřív. Za chvíli jsme vypadali jak červené prachové koule. V očích tuny prachu že jsme je nemohli mít ani otevřené jelikož ho víčka nestačila stírat a v puse jsme ho měli taky hromady, až to skřípalo mezi zuby.
Ale tohle, tohle nebylo to nejhorší. Nejstrašnější na téhle pětihodinové cestě (100 km) bylo, že to nebyla cesta ale hodně proježděnej tankodrom. Díry snad půlmetrové, často přes cestu bylo jezero (plné děr a bahna), kde děti za pár bankovek řidiče naváděly, kudy se to dá projet. Hrůza a utrpení, modřiny po celém zadku a stehnech, protože jsem vychytala opravdu nejhorší místo. Všichni seděli na nějakých baťozích, jen já musela sedět na kufru s obrovským zipem a na JEZDÍCÍM KOLEČKU!!! Ještě teď ho mám v noze.

Když jsem ale oprostila svého ducha od trpícího těla, vnímala jsem tu nádheru přírody kolem: rovná krajina s rýžovými políčky, palmami, banánovníky, občas byly vidět chatičky na kůlech a děti mávající na cestách. A pak se setmělo a do té tmy a hukotu auta pronikaly jen zvuky cikád a kuňkání žab.


Na kole po Angkoru
Chytře to měli hoši vymyšlený: cestou zničení cestovatelé nebudou po desáté večer shánět jiný hostel než je ten jejich, do kterého je přímo zavezou. Nabídli nám ale pokoj s koupelnou za 4$, což bereme. Na svou očistu jsme spotřebovali hektolitry vody a ucpali jsme jim trubky oranžovým prachem.

Ráno jsme si vyměnili penízky (1$=4.000 rielů), nakoupili francouzské bagety které jsou příjemným pozůstatkem po francouzských kolonizátorech, a vybaveni šiškou salámu která je pozůstatkem z Čech jsme vyrazili na Angkor. Ze Siam Reapu je to tak 6 km, po 4 kilometrech je vstupní brána kde se kupují vstupenky. Ty jsou neasijsky drahé: 1den/3 /7 dní za 20/40/60 dolarů je opravdu dost a nejvíc se člověk pobaví když zjistí, že tato suma jde na účet vietnamské petrolejové společnosti kde jen 20% tržeb jde na opravu a údržbu chrámů. Což je fakt nefér vzhledem k tomu, že většinu restaurátorských prací provádějí specialisté ze západu, kteří to samozřejmě také financují.

Angkor je největší chrámový komplex na světě postavený za dob největší slávy khmerské říše v 9-13 století. Když člověk vidí na vlastní oči co vše v naprosté džungli vyrostlo v tak dávné době bez technických vymožeností, těžko tomu uvěří. Detaily tak propracované, stavby tak složité a obrovské, že nám to vyráží dech. Celý komplex (opevněné město) se rozkládá na 20 km² a je tvořen jednotlivými chrámy, které tu byly v průběhu čtyřech století postaveny. Největším a nejznámějším je právě Angkor Wat, který se skládá ze tří podlaží a kolem něho se rozprostírá vodní nádrž a zeď ve tvaru obdélníku. Samotná patra se sestávají z různě vyvýšených galerií s dochovanými reliéfy zobrazující různé slavné okamžiky dějin. Těžko líčit nádheru Angkoru, protože je to něco tak úžasného, něco co se musí vidět a cítit, a tak tu jsou lidská slova zbytečná. Opravdu právem je Angkor označován za další div světa.

V dalších třech dnech objíždíme na kolech (2$/den) celé to staré město Angkor. Je v něm hromada chrámů, protože jen ty se dochovaly – kámen a cihla jsou přece pro bohy a obyčejným smrtelníkům zbývá už jen dřevo a rákos, které bohužel ta století nepřežilo. A to v dobách největší slávy v této oblasti žilo i milión obyvatel!

Hodně oblíbený je Ta Prom, protože byl ponechán džungli a je teď porostlý tropickými rostlinami, nebo se na chrámu usadil pár set let starý strom a celý ho kořeny obrostl a sešněroval. Posadili jsme se tam a pár hodin vychutnávali atmosféru až do té doby než nás objevili mravenci a začali rozebírat. Bylo bezvadný pak projíždět kolem rýžovišť a potoků kde lidi pracovali, lovili ryby, prostě žili. Jeden chrám nás ale nejvíce zaujal – a to svou specifickou atmosférou.

Do Preah Khanu jsme přijeli až večer při západu slunce. Byli jsme tam už jediní, chrám nám učaroval asi jako věřícím před tisíci lety. Procházeli jsme se polorozpadlými ale stále nádhernými chodbami často obrostlými liánami, znovu jsme obdivovali vytesávané reliéfy, kterými ti dávní umělci pokrývali každičké místečko na kamenech.

Je to s podivem že tak vyspělý národ tolik upadl, a dnes tu po velkých umělcích a panovnících není ani stopy. Není se ale zase tak čemu divit vzhledem k tomu, že národ trpí už staletí nesvobodou. A Pol Potův režim v letech 1975-79 tuto zemi dorazil. Pol Pot a jeho Rudí Khmérové vyvraždili 2 milióny obyvatel, lidi z měst násilně vystěhoval do vesnic a džungle. Vzdělance buď zavraždil fyzicky či psychicky. Infrastruktura je tu téměř nulová a vzdělanost asi 30% a to co si Kambodža vydělá na turistech (například dvojími cenami) jde většinou do kapsy zahraničním investorům takovou cestou, že z toho stát nezahlídne ani korunu (riel:-).


Lodí přes čarovné jezero Tonle Sap
Za svítání nasedáme na motorový člun plovoucí do Battanbangu. Po silnici bychom totiž museli absolvovat stejnou cestu jako do Siam Reapu a to nás nemůže nikdo nutit. Raději platíme každý 13$ a na čtyři hodiny máme krásné pokoukání a bezmodřinový zadek.

Nejdříve se plavíme kus po obrovitánském jezeře Tonle Sap a potom meandry řeky. Doprovází nás mangrovníky, pelikáni a různí jiní ptáčkové, taky pozorujeme rybáře a celé vesnice na plovoucích domech.
Ještě nikdy jsem neviděla tolik zajímavostí pokupě: plovoucí domy, kurník na vodě, krávy na 2x2 metrech podestýlky plovoucí na řece... A co prase? To jsme tam viděli plavat taky. A lidi koupající se vedle, spolu s igelitovými pytlíky a hovínkama. Okolo palmy a banánovníky a avokádovníky a pečlivě obdělávaná políčka zeleniny.

V Battambangu jsme se hnedka upalovali najíst. V Siam Reapu jsme se odbývali, protože když tam obchodníci viděli cizince, tak vše rovnou násobili 3x. Na zdejším trhu paní nabízela tak lákavé dobroty, že jsem neodolala voňavoučkým játrům s ananasem a rýží (1000r). Hladově jsem to shltala, zapila sójovým mlíkem a pak jsem celou noc běhala na záchod a tělo to vracelo horem i spodem. Už v Pákistánu jsem měla s játry velké potíže a tady.... A tak se zaříkám: játra v Asii? Už nikdy!!!


Nadívaná žába s rýží aneb vlakem do Phom Phenu
Battambang má být krásné město s francouzskou koloniální architekturou. Ano, ta architektura tam pořád je. Jsou to ale zbytky, které nestačily zatím spadnout. Lidé se o staré domy nestarají a žijí v nich stejně, jak byli zvyklí v chýších. Všude je úděsný nepořádek – vím že hygiena je věc relativní, ale co člověk vidí tady to prostě můj rozum nepochopí...
Hned u hotelu je docela velký trh s potravinami i oblečením a nejrůznějšími cetkami. Ryby děsně smrdí a to maso v různých stadiích rozkladu také. Pepa tomu ale vzdoruje a s velkou chutí si objedná něco jako puding (300r miska), taky to vypadá jako to co jsem včera blinkala. Prý to ale bylo moc dobré.
Všechny děti tu někdo naučil pokřikovat hello a tak se můžeme uzdravit. Navzdory bídě jsou lidé pořád příjemní a usměvaví, dokonce dbají na svůj vzhled. Je ale paradoxní, když třeba uprostřed té naší příšerné jízdy do Siam Reapu v těch hrozných podmínkách místním zvoní mobil. Člověk tu dostane nejrůznější technické vychytávky – uprostřed prašné ulice.

Do hlavního města Phnom Phenu je to kolem 270 km. Polovička z toho je cesta peklem. Máme možnost jet peklem pickupem v sardinkovém provedení (2$), nebo vlakem (3$) který ještě donedávna byl přepadán bandity a jeho důvěryhodnost se krčí někde u bodu nula. Pár dní třeba běžně zakotví v džungli... Ještě v letech devadesátých jezdily před lokomotivou dva vagóny: měly jako první narazit na případné miny. V prvním byla jízda zdarma, v druhém za polovic. To fakt není vtip – tento způsob dopravy prý byl velmi populární.

Takže jsme rychle rozhodnutí - my jedeme vlakem. Jdeme se na nádraží vyptat na jízdní řád, a jakýsi chlapík nám pověděl, že první vlak pojede v 6.40 ráno za DVA dny. Tak jsme si tedy na něj přivstali. Když jsem vlak viděla, nechtěla jsem věřit vlastním očím: to co jsem v Pákistánu pokládala za hrůzu, byl komfortní vlak proti tomuto. Lokomotiva (ČKD), dva dobytčáky, jedna plošina a dva vagóny, všechno by se v Čechách nevzalo ani do šrotu. Ve všem a na všem byli překvapivě lidi. Pepa briskně rozlišil jednotlivé vozy na třídy: plošina je třída třetí, dobytčák druhá a my cestujeme komfortní první třídou. Vlak vyjel jen s hodinovým zpožděním a stanovil si nejvyšší rychlost 20 km/hod. a těch 270 kilometrů ujel za rekordních 20 hodin:-))) Modlíme se abychom neměli další střevní problémy, jelikož si na záchodě někdo taky natáhl houpací síť a kromě toho tam stejně chyběla stěna...

Lidé na nás jakožto jediné bělochy byli moc příjemní, otestovala jsem od procházejících prodavačů plněnou žábu, kluci mě učili kambodžsky, viděla jsem jak lidé milují své děti i ty strašně moc postižené a poučila jsem se od jednoho vzdělance mluvícího anglicky o místních poměrech. Lidé tu umírají hlady jen někdy, když mají sucha či záplavy: většinou je zachrání to jejich malé políčko rýže na kterém si v noci uloví nějakou tu mřenku či žábu. Z toho se tedy ztloustnout moc nedá. Také tu žijí v souladu s přírodou (až na ty nešťastné všudypřítomné igelitové sáčky a plastové lahve) a nemlsají éčka a konzervační sajrajty tak jako my. Všechno mají čerstvé právě ulovené.

Po deseti hodinách jízdy vlak zastavil v jedné stanici (díkybohu ne v džungli), jelikož vlak proti nám vykolejil. Vlakem procházeli vojáci se samopaly, což mě nijak neuklidnilo. Že by Rudí Khmérové? Daleko horší ale byly desítky švábů, kteří za tmy vylezli z děr a ve světle svíček si to drandili přes nás a po nás. Nezbývá nám nic jiného než odevzdaně pět hodin čekat, než ten vlak naproti vrátí zpátky na koleje...

(Vyšlo také na Desperado.cz)


MÁTE ZÁJEM O AKUPRESURU A AKUPUNKTURU ZDARMA? JDĚTE TREK PARIA RIVER CANYONEM!

Když si z jedné chytré knížky obkreslujeme nedokonalou mapku treku Paria River Canyonem, je nám jasné, že tohle bude naše další americké dobrodrůžo. Vermilion Cliffs & Paria Canyon je místo pro „ostřílené hikery“, neznačené a bez pořádných map. Tedy alespoň tehdá. S povzdechem vzpomeneme dokonalé mapy Klubu českých turistů…

Pojali jsme bohatýrský plán jednodenního výletu projití celého kaňonu. Ten je nejenom pěkně dlouhý tak 30km, ale i hluboký - místy to dělá více než 100 metrů. Oprávněně tu straší flash floods, které tu mohou být o to nebezbečnější, že z kaňonu pro jeho hloubku nejde často ani vylézt.

Za raního kuropění jdeme od silnice 2 míle prašnou cestou k White house campu až odtud začíná cesta podél řeky Paria. Když vodu napodruhé skoro ani nepřeskočím, sundávám raději boty a brodím ji. Ze začátku počítám kolikrát, až po čísle 30 přestávám. Kaňon se zužuje, stěny zvyšují, slunce dolů nedopadne a voda studí. Moc. Mám akupresuru s akupunkturou zdarma, kamínky masírují, pichlavé keříky píchají:-(
Brodíme, fotíme a snažíme se jít rychle, protože toho máme před sebou dnes hodně. A tak jsme v tom spěchu asi přešli odbočku do druhého canonu. Díváme se na ten cár papíru, kterému říkáme vznosně mapa: „No jo, jsme tak 3 km za!“ Vracíme se zpátky a opravdu ji pak najdeme plnou bahna, jakoby se tam válela prasata. „Jejky a jak je ledový!“

Je už po jedné hodině, v nohou máme tak 21 kiláků a tak si říkáme, že do soutěsky jenom tak nakoukneme. „Ale tady je to krásný. Jé a tady, podívej, je to tu ještě vyšší, barevější a vrásčitější!. Půjdem ještě kousek, ne?“ Nakonec, když přešplháme balvany které sem sjely po nějakém velkém dešti a mineme spadlou už rozkládají se srnku, rozhodneme se, že buďto najdeme tzv. Middle route, která umožňuje únik z jinak 18 km dlouhého kaňonu, anebo to budeme muset projít celý. Jdeme a jdeme, oči si můžeme vykoukat, až nakonec objevíme skálu a na ní „mužika“, kamennou značku.
Skála byla slezitelná a nahoře nás čekalo překvápko: čekali jsme planinu, ale před námi se tyčí vysoký a dlouhý skalní masív. A tak jsme si určili sever a hrajeme si na indiány: stopujeme, kudy ti farmáři a krávy chodí domů. Písek, skály, hluboký písek a kaktusy, to je naše cesta. Je mi blbě, na omdlení. Vody jen pár loků, jídlo došlo a my musíme spěchat než nám zapadne sluníčko. To by nás čekalo bivak bez vybavení v poušti...

Stopaři jsme zřejmě dobří, protože jsme narazili na písečnou cestu, pak ohrady, a nakonec i v dálce vidíme silnici. K autu jsme se doplazili už za tmy, úplně zdrchaní, s pusou tak vyschlou že jsme nemohli ani mluvit. Na sedačky jsme padli jako podťatý a dlouho, dlouho seděli než jsme mohli vstát a jít si uvařit čaj a večeři. Ono 12 hodin ostrou chůzí bez přestávky dá i trénovanému člověku zabrat... a my už teď víme, že na tenhle „vejlet“ budeme vzpomínat do konce života...

Takže co z toho vyplývá? Opatřit si lepší mapu, mít víc vody a možná si raději vzít i věci na bivak v poušti:-)