BIŠKEK

Je velké, na kyrgyzské poměry moderní město. Dívky tu chodí v létě odhalené stejně jako u nás, což by si o kus dál na vesnicích tak úplně nedovolily. Město, zvlášt Ošský bazar nabízí obrovské množství dobrého jídla, ale také čínského oblečení a nejrůznějšího zboží.

Pokud máte ovšem jiné potřeby – jako například kochat se historií, architekturou, tak klidně můžete, ale pouze za předpokladu že milujete reálný socialismus. Zajímavý je ale středověký komplex a věž Burana u městečka Tokmak kousíček od Biškeku.

Bydlíme v gastinici Kojša (tel. 656169) na Kievské ulici 203, sto metrů od Ošského bazaru. Je tu překvapivě velmi čisto, třílůžkový pokoj stojí 250 somů (dále jen S. – 1USD=39S.), avšak záchod je na chodbě a světe div se, není tam sprcha (ale nad tureckým záchodem se můžete přece polívat z hrníčku, ne?). Pokoj s veškerým příslušenstvím stojí 500 S.

Výhodou je dobré umístění – je tu kousek na bazar, na maršrutky po městě, na autobusové nádraží, OVIR,... všechno kousek. Navíc všichni jsou tu velmi milí a ochotní a na recepci nám vždycky zjistili potřebné informace.

LETIŠTĚ – z letiště Manas, 20 km od centra (1 hod. MHD) jezdí každou chvíli maršrutka č.153 za 20S. Staví u Ošského bazaru, takže ke Kojše co by kamenem dohodil...
MARŠRUTKY–uvnitř města jezdí bílé tranzity, staví kdekoliv je třeba. Jízda stojí 5S. Neexistuje tu jízdní řád nebo informace, ale místní moc rádi poradí.

ČOLPON ATA

Druhá půlka cesty z Biškeku do ČA začíná být zajímavá, projíždíme horami, vzduch se trochu ochlazuje a dokonce nám i zapršelo. Vítáme déšť radostně, protože v Biškeku bylo pořádné suché vedro. Maršrutkou cesta trvá tak 3 hodinky, odjíždí se ze západního biškekského nádraží.

Oblast u Čolpon Aty je asi nejvíce turistické místo Kyrgyzstánu. Sjíždí se sem Kazachové a Rusové, aby si zaplavali v „moři“, opili se pro ně levnějším pivem, pojedli sušené ryby a pobavili se večer u karaoke. Zápaďáka turistu jsme tu neviděli.... Podél silnice postávají ženščiny prodávající sušené ryby a krásné oranžové meruňky.
Voda jezera Issyk Kul je oproti ohřátým českým rybníkům studená, ale krásně čistá, modravá. Issyk Kulu se přezdívá moře – protože nedohlídneš na druhý břeh. Okolí jezera je vysušené, písčité, polopouštní. Na plážích je plno, u břehu dovádí spousta dětí i dospělých, ale dál od břehu je klid, čistá a nezvířená voda. Brzo pochopím důvod – většina z nich neumí moc plavat, a tak se drží svých kruhů a různých vznášedel... a jistého břehu. Co jim ale jde, to je popíjení alkoholu. Pěkně si pořádně štrejchnout na tom poledním sluníčku – hádejte jak pak většina z plážových lenochů vypadá.

Ráno když jdeme na čaj do jedné z místních restaurací, už tam sedí skupinka Kyrgyzů, futrují se tučným ovarem, cpou se polívkou a hojně to zapíjejí vodkou. Zvou nás a diví se že se nepřidáváme. Čechy tu mají všude rádi:-) Vodka je tu ohromně levná – malá čtyřdecková láhev tu stojí 40 S, zatímco čepovaný půlitr piva 30 S.

Bydlíme v soukromí – „sdáli jsme kómnatu“ za 150 S./os. v hezky zarostlé zahradě. Vypadá to na bývalé chlívky, předělané na malé pokojíky. Záchod je kdesi vzadu na zahradě, suchý a pořádně smradlavý, koupelna taktéž na zahradě se sestává z budky z vlněných plechů. Vodu ohřívá sluníčko, takže je taková odražená, spíš studená. Později jsme zjistili že tohle je standard bydlení v Kyrgyzstánu, u Issyk Kulu lidé mají přes léto výhodu že se chodí mýt do jezera. Kanalizace je asi jen někde, tedy spíše málokde (třeba v Biškeku).

Z Čolpon Aty moc nadšená nejsem, Patrikovi se docela líbí – mohl se tu projet na nafukovacím člunu který táhnul rychlej motorovej, mohl by si tu zalítat s padákem táhnutej člunem, jezdit na lyžích... prostě zábava levnější než někde v západní Evropě. ... Možná by bylo zajímavější se sem stavit odpočinout po vejšlapech v horách.
Jinak abych ještě ozřejmila složení naší výpravy, tak je téměř „rodinné“. My dva s Pepou, jeho ségra Jáňa a Patrik – Ir jako poleno snad také bude časem přírůstkem Kvaltínovic rodiny:-)

KARAKOL

Karakol vypadá jako roztahaná vesnice: kromě starého dřevěného kostelíka a trhu (tedy dvou) jsme neobjevili nic zvláštního k vidění. Nejzajímavější pro nás byla báječná restaurace Zarina café, kde mají obrovský výběr jídel (na Kyrgyzstán opravdu jo!). Tak tu trávíme spoustu času zodpovědným vytvářením tukových zásob na horší horské časy. Mají tu delikatesní kurdak – skopové s bramborem, ukrajinský boršč, jako dezert oblíbené bliny – lívance se smetanou. Kluci to zapíjí místním pivem, já silným černým nebo zeleným čajem. Když už jsme k půlnoci hodně rozežraní, dáváme si kyselé herynky, aby nám bylo k ránu lépe:-)
V Karakolu žije hodně Rusů bydlících v krásně vyřezávaných domcích. Prý ještě stojí za návštěvu infocentrum, kde se dají sehnat trekové mapy, domluvit si odvoz do hor, který je prý často levnější než od místních cestovek.

Bydlíme u Valentina a jeho známé Yak Tours cestovky. Podle doporučení jsme mu přivezli český Svět motoru, ale ten se změnil od dob co ho odebíral a tak z něj neměl takovou radost. Valentina totiž zajímají stará ruská auta a tak naše nová Škoda Roamster ho moc nebrala:-)
Měli zrovna roztopenou baňu, takže jsme se krásně osaunovali, až jsme měli obavy jestli té hygieny není najednou až moc....

TREK V TERSKYM ALATAU: Altyn Arašan-Džety Oguz ( 5 nocí)

Využíváme džíp od Valentina k přiblížení se do hor – do minilázniček Altyn Arašan. Celý Terský Alatau je totiž protkaný termálními prameny a je škoda jich nevyužít, ne? Kodrcáme se cestou, ale spíše necestou krásným údolím, řeka zaříznutá do svahu se klikatí pod námi a skoro mi přijde líto, že tak krásnou cestu jenom projíždíme. Času ale nemáme úplně nazbyt, a tak jsme rádi za ušetřených 15 km výstupu z vesnice Tepljoključenky.

Kousíček od Arašanu je, kromě placených lázniček, i termální pramen v jeskyňce, naprosto přírodní a neplacený. Je to báječné okoupání, a tak se podělím s navigací kudy se tam dostanete: tak 200 m zpátky po cestě do Karakolu, pak uhnete do leva k řece směrem k jedlovému lesu a sejdete po uzoulinké pěšince až k řece. Pod skalou je jeskyňka s báječně teplou vodou.

My se poté vydáváme vzhůru pravým údolím do sedla Alakol. Pomaličku nastoupáváme údolím porostlým travou a kytkami, dole navíc mohutnými tianshanskými jedlemi. Brutus přichází až při výstupu do sedla, které v té hradbě skal nejde ani rozeznat. Nebo přesněji - nechce se rozeznat: strmý příkrý svah jemné suti, nahoře olemovaný malým sněžníkem. Šplhání nahoru je namáhavé i za pomoci trekové hůlky: pracně uděláme krok nahoru a hnedka dva kroky sjedeme sutí dolů. Hnus. Zábavu nám ještě zpestřují starší turisté - šťastlivci co lezou dolů ze sedla, ale nějak je jim jedno že na nás hrnou hromady suti i šutry...
Sedlo nás odměňuje studenou sprškou z černých mraků a potom kouzelným výhledem dolů do údolí jezera Alakol. Voda je tyrkysově modrá, déšť přešel a slunce ozářilo zasněžené okolní svahy a ledovec, co se plazí pod horou až k jezeru. Jó, to za to fakt stálo!
Dolů k jezeru jsme si to svištěli jako na lyžích v jemné suti, byl to báječný sjezd:-) Kempujeme přímo na břehu jezera ve šťavnaté travičce, potůček s čistou vodou je blízko a výhled kolem dokola je jedinečný. Hnedka jsem vlítla do jezera (a hned vylítla, bylo to fakt ledovcově studený:-) začalo pršet a vydrželo to celou noc, ráno.............dopolko....... odpoledne........ až k večeru se počasí umoudřilo a konečně s tou vodou přestalo.

Další ráno jsme vylítli ze stanů a vydali se podél jezera k ledovci, jen tak nalehko na výletík. Cestou jsem objevila u louží ledové krusty, a pomyslela si, že zima pomalu přichází. (Byla to pravda - kolega tu byl 3 týdny po nás v září a pěkně jim tady nasněžilo).
Prošli jsme se po ledovci - jde se po něm krásně – a je to zajímavý pocit cítit hromady vody valící se pod tunami ledu na kterých stojíme my, tak malinkatí oproti přírodě okolo. Nahoře na ledovci je podle mapy sedlo Takyr Těr, na to si ale netroufáme a raději půjdeme dál do karakolského údolí podél alakolského jezera po pravé straně.

Přestože se ledovec tvářil, že je od našich stanů jen kousek, vrátili jsme se z výletu za čtyři hodiny. Balíme a utíkáme dolů do karakolského údolí. Brzy zjišťujeme že příjemně podél jezera cesta není a tak musíme kus nastoupat. Pak se dostaneme k ústí jezera, kde z něj odtéká řeka do údolí. Tam začíná ten správnej příkrej sestup. Jsme rádi že je sucho, jinak by se ty kameny dost nepříjemně klouzaly.
V první třetině se objeví na řece nádhernej obrovskej vodopád. Má štěstí, že kolem je skvostný výhled do údolí, je zasazenej v krásným prostředí a tak ho zařazuju na první místo do mého soukromého Top10 vodopádů (hnedka za Yosemitskej:-).
Asi v prostředku sestupu u jezírka, v kterém se doslova ztrácí voda z Alakolu, je v lesíku bivak Sirota. Je ale plnej stanů a odpadků, takže nás ani nelákalo tu přespat. Přemýšlíme kam ty lidé pak jdou, když za poslední tři dny jsme viděli jen pár skupin... Celý sestup je náročný na kolena – je pořádně příkrý. S vodou to také není jednoduché - neobjevili jsme po cestě žádný pramen - a z alakolského jezera se pít nedá, možná něco bylo na Sirotě.
Když jsme se k večeru dopotáceli dolů do karakolského údolí k řece, čekalo nás nemilé překvapení: přes půlku mostku se valí mohutná zkalená masa vody. Co bychom taky čekali, je večer a to je doba kdy níž doráží voda z roztátých ledovců... Ráno naštěstí opadla a tak balancujeme po kmenech a hop a hop, jsme regulérně v údolí Karakol!

Do dalšího sedla - sedla Teleti funíme zpočátku prudce nahoru údolím, s představou pozvolného nástupu se můžem rozloučit. Protože kolem nejsou vidět zasněžené štíty, můžeme se soustředit plně na funění a hádání se, kde že to sedlo je: „bude to určitě už tohle!!“ .......“uf, hm, tak teda asi to další...“. Cestou nahoru nepotkáme živou duši, takže se dohadujeme, jestlivá jdeme vůbec správným údolím.
V údolí Karakolu bylo totiž turistů habaděj, někteří byli asi jen takoví výletníci s džípem nacpaným dobrotama a přijeli tam jen na piknik. Poprvé od Arašanu se tam také potkáváme s jurtou a jsme nadšení z dobroučkého jogurtu ayran a domácího chleba. Po těch instantních blafech je to pochutnáníčko. V údolí nás také odchytil chlapík v maskáčích – výběrčí poplatků za vstup do národního parku. Usmlouvali jsme to na 50 S/os, že jsme jako Rusové, když taky „gavarime porusky“:-)))

Zpátky ale k sedlu Teleti: nakonec jsme k němu přece jen došli, vůbec nebylo technicky náročné, prostě funět a šlapat ... a jsme nahoře. Výhled tak úchvatný jako u Alakolu nebyl, ale všechna sedla bývají fajn. Aspoň se člověk rozhlídne po okolí. Dolů jsme se kochali krásným zeleným údolím a bavili se pozorováním macatých svišťů. Jsou vypasení a obrovští – vypadají jako vykrmená liška:-) Jen jsou to sakra rychlí lumpové, kteří se neradi fotí:-)))
Sestoupali jsme až k lesům – husté větve jedlí nás chránily před pořádnou průtrží mračen. Padaly i kroupy a my se radovali, že se nám déšť kromě toho jednoho propršenýho dne docela vyhýbal.
Podél další řeky sestupujeme do Džety Oguz, asi nejznámějších lázní těchto hor. Moc hezký to tu není, samý takový komunistický baráky. Jak jsme celí nažhavení na dobré jídlo a sprchu, přemluvíme místního fotografa, že nás za nekřesťanskou úplatu odveze rovnou do Karakolu k Valentinovi. A tak nás večer čeká delikatesní kurdak a spousta dalších kyrgyzských dobrot.

Shrnuto podtrženo – tyto krásné zelené hory jsou podobné Alpám, nejhezčí část našeho treku (podle mě) je mezi údolími Altyn Arašan – Karakol.

JIŽNÍ BŘEH JEZEREA ISSYK KUL

Chtěli jsme si odpočinout po chození v horách u jezera, Patrik toužil po něčem rušnějším, kde by se mohl bavit. Jeho představa byla něco jako Čolpon Ata – pláž s motorovými čluny, různými vodními sporty a lemovaná hospodami. Podle LP vybral tečku na mapě zvanou Barksoon. Hnedka, jak jsme tam přijeli, bylo nám všem jasné, že tohle je největší díra světa a s hrůzou jsme se vrátili o pár kilometrů zpátky do Ak Tereku, což je ještě menší vesnice, ale zato přehledná:-)
Našli jsme si bezva ubytování v soukromí u rodiny místního učitele (300 S/os/den). Byli moc pohostinní, možná až moc - sami nám hnedka vyklidili obývací pokoj a ještě jeden, cena byla i s jídlem a tak jsme se měli moc dobře. Čekali jsme malou místnost a že budeme žít s nimi, ale oni ze své představy pohostinnosti vůči hostům neustoupí. Alespoň jsme je přemluvili, ať nám nevozí odněkud postele, že se v klidu vyspíme na zemi. Záchod mají opět suchý vzadu na zahradě a koupat jsme se chodili do jezera.

Nemáme tu do čeho píchnout a tak se procházíme vesnicí. Na návsi se staneme terčem zájmu nájemných sběračů meruněk, kteří jsou už od rána přiožralí. Hnedka se nás chytl místní blázen-ožralka a chodí pořád věrně za námi a tak jsme mu začali říkat ocásek.
Za vesnicí mají rozlehlej hřbitov, který je dost jiný než na které jsme zvyklí: velmi časté jsou náhrobky ve tvaru konstrukce jurty... je to přece jejich klasické obydlí symbolizující svobodu, volnost – takový posvátný malý vesmír.
Chodíme se koupat do Issyk Kulu - ani odsud není vidět na druhý břeh, jen můžeme tušit obrysy hor. I z naší jižní strany se za vesnicí vypíná horský hřeben Terskyho Alatau, za západu slunce je jemně nasvícený teplým světlem. Říkáme si že by bylo bezva mít hromadu času, ubytovat se tu, od místních si najmout koně a pouštět se na výlety do hor. Turistu tady nevidíš a lidé jsou tu všichni otevření.

Když jsme po dni a půl projížděli jih Issyk Kulu směrem do Balykči, připadala jsem si trochu jak na poušti – suchá krajina, písečná a kamenitá a modravé jezero po pravoboku. Jen tam kde jsou vesničky, je trochu zeleněji. Jih jezera je absolutně neturistický, což pro někoho může být lákavé (tak třeba pro mě:-).

V Balykči se nám stalo to, co se cestovateli snad aspoň jednou stane – okradou ho. V mžiku jsme na poloprázdném autobusáku přišli o malý batůžek ve kterém jsme měli naši bezva zrcadlovku. Batohy u nohou... stojíme u nich.. a asi jsme zrovna mrkli a už tam nebyl:-( Kvůli pojišťovně jsme museli zavolat policajty a nastalo velmi náročné přesvědčování, aby nás vzali na služebnu a vystavili nám protokol o zcizení zavazadla. Pomohl nám i byrokratický papír z letiště, ve kterém jsme vypisovali co všechno jsme si do Kyrgyzstánu přivezli (peníze, foťák, kreditku..). A neústupnost, bez té se tu člověk stejně neobejde. Nakonec nám něco sepsali v ruštině, dali na to razítko a bylo to. Bohužel pro pojišťovnu to velký efekt nemělo, protože úžasná Uniqua by chtěla, aby nás nejdřív zamordovali a pak teprve by nám možná něco dali.

Takže jsem si zakoupila igelitku, kterou tu nosí všechny místní ženy a hnedka se mi po městě štráduje lehčeji:-) Naštěstí dva exponované filmy jsme měli jinde a Jáňa s Patem mají každý po digitálu. Takže, život jde dál:-)

TREK V TALAS ALATAU: Leninopol – jezero Sary Chelek (5 nocí)

Ubiti jídlem
V Biškeku jsme přespali v Kojše, jak jinak. V poledne jsme ze západního avtovakzálu šupajdili maršrutkou do města Talas na západě státu. Výprava to byla na zbytek dne, protože si nás posádka vozu velmi oblíbila a stavili jsme skoro všude, aby nám toho co nejvíce ukázali.

Zastavili nám tedy v průsmyku Tör-Ashu (3775 mnm), odkud jsou jako na dlani vidět holé pastviny Sausamirského údolí, po kterých se svobodně prohání král vítr.
Na pastvinách jsme se občerstvili v jedné pidi maringotce – restauraci. Dali jsme si s Jáňou šorpu, mastný skopový vývar, ze kterého musí vždycky trčet kus ulomené kosti - je pokrytá šlachou a když má člověk štěstí, tak i kouskem žvýkacího masa. Shltali jsme tohle a ještě manty – chutné knedlíčky vařené na páře plněné masem.
Nakonec jsme se o kus dál stavili ještě v jedné jurtě na kumys. Každý jsme toho dostali velkou mísu, vedle chlebové placky, které se namáčely do rozpuštěného másla. Placky s máslem byly fajn, horší to bylo s kumysem. Když člověk nad tím moc nepřemýšlí, vypije ho. Takže jsem šorpu a manty zalila kumysem a výsledek byl jasnej. Jáňa se k ránu mohla uběhat a mě to po další den hnilo v břiše. Hnus.

Do Talasu jsme přijeli až pozdě večer, je to zase malé městečko a tak jsme vděční Avril – člence našeho maršrutkového osazenstva – že se nás ujala a pozvala nás do domu své sestry, za kterou také ona přijela. Avril je o trochu starší než my, ale vypadá že jí je daleko víc. Má zlaté přední zuby a malého synka. V domě je hromada různě starých dětí, všechny pomáhají a starají se o nás. Pán domu – starší pán je moc příjemný a překvapuje nás, jak široké jsou jeho znalosti. Z televize a knih, kterých prý čte hromadu, zná spoustu věcí. Pracoval u stavby silnic, dnes už většinu silnic dělají turecké firmy které tu vyhrávají tendry.
Ráno přemýšlíme jak se jim za jejich pohostinství odvděčíme – co jim koupit abychom je nekazili penězi. Nakonec to bylo ale jednoduché, sami si o ně řekli, a o hodně - 300 S/os a to jsme tam pouze přespali a skoro nic nejedli. Na to, že turistu tu nepotkáš jde o poměrně nadnesenou cenu – v Biškeku platíme 130/os...

Že by už hory?
Naším ranním úkolem je dopravit se do podhůří Talas, do vesnice Leninopol a pokud možno i dál, po prašné cestě. Bohužel pohrdneme taxi a kodrcáme se tím nejpomalejším státním autobusem z doby krále klacka. Blíž ke kopcům, které vidíme někde v dáli, se dostanem na korbě Kamazu na slámě – jupííííííííííí!!!

Na začátek je nutno říci, že M. Kleslo, jehož českého průvodce „Trekking in Tian Shan“ používáme, tento trek asi nešel. Text vzal z ruské mapky treku Leninopol – Sary Chelek, přeložil a neuvedl ani citaci. My jsme se z počátku průvodce drželi a pořád si říkali že jsme pěkně pomalí, až později nám došlo, že problém je někde jinde... Kdysi to asi šli namakaní Rusové zvyklí z lágrů na Sibiři nejíst a nespat... jiné vysvětlení nemáme:-) V průvodci se uvádí doba treku 4-5 dní, podle nás je to minimálně šest, spíše sedm dní. Celou dobu jsme neskutečně dřeli abychom se vešli do limitu pěti dnů a Pepa s námi stihl před odletem do Čech ještě město Osh. Tož to jen na úvod.

Jakmile nás Kamaz vyhodil u hor, nebyla jsem si jistá jestli jsem tu správně: „Vždyť je to zase poušť! Jako minulý rok v Ladakhu!“ nadávám si v duchu. Vedro, všude jen kamení, písek, jen okolo řeky remízky které jako jediné měli jinou barvu než pískovou. Patrik, který po poušti nechodil, si krajinu pochvaluje, že je to něco jiného. Potom se to naštěstí zlepšilo, došli jsme dokonce i k jedlím (ale až po pár dnech:-(
Cesta sleduje řeku, od farmy je ještě tak 6 km sjízdná až k soutoku Urmaralu a řeky Čijum Taš, i když vozidla tam běžně nejezdí. Je pořádné vedro, slunce na prašné cestě vypaluje mozek a vody k pití tu moc není. Postupně, jak se pouštíme hlouběji do hor, přibývá porostu a tak je cesta příjemnější. Míjíme stáda koní a krav, pár pastevců.

Ráno jsme potkali na mol ožralého Kolju – drobného starého a špinavého Kyrgyza na oslu. Očividně měl radost že má kámoše k pití, z gumové holínky vytáhl plastovou láhev od coca-coly a už nám nabízel. Bylo nám jasné že jakmile přijmeme, můžeme se dneska se sedlem rozloučit. Kolja se slušným odmítnutím nedal zmást, šáhl do pytle a vytáhl chlebovou placku. Roztrhal ji a každému z nás kus dal. Byla plná černých chlupů, nechtěli jsme ho ale urazit a tak jsme dělali, jako že jíme. Naštěstí byl tak opilý, že si ničeho nevšiml. Už jsme se chystali k odchodu, ale Kolja měl stále pocit, že nás pořádně nepohostil. Štrachal hlouběji a hlouběji ve vaku, vyházel tújové větvičky, natrhané bylinky a konečně na dně pytle našel co hledal - ohryzané kosti. Občas se tam červenal zbytek sušeného masa. Vzal za jednu kost a snažil se ji odtrhnout, šlacha sice vzdorovala, ale nakonec povolila. Kolja se svalil, pak se vyškrabal na nohy a obřadně mi tu kost dal. Ach jo, smrdí kvalitně. Loučíme se s ním a upalujeme dále. Kost mizí o kus dál v křoví, takovej hlad ještě nemáme. Ale dojmulo nás to.

Stoupáme pořád dál a výš podél řeky Čijum Taš až k prvnímu sedlu Čijum Taš (3601 mnm). Tohle sedlo bylo pro nás nejnáročnější – výstup byl děsně dlouhý a hodně nás vyčerpal. Ještě z leninopolské strany je bezva vodopád, pak poslední pastevci, a těsně pod nástupem do sedla je krásné modravé dvoujezírko, tam by bylo příjemné přenocovat. Když konečně večer (po hodině a půl funění od jezírek) přelezeme sedlo, otevře se nám nádherný výhled do údolí řeky Kara Kuldži. Údolí lemují zasněžené hory které jsou teď, při západu slunce, zbarveny do zlatavých tónů. Nemůžu se na to panoráma vynadívat, na to ticho, vítr a opuštěnou krajinu.

Po pastvinách s báječnými pastevci
Druhý den si mašírujeme pohodlným údolím řeky Kara Kuldži, jsou tu vyjeté koleje od nějakého vozidla, ale vypadá to, že je tu k vidění jen párkrát do roka. Cestu asi používají pastevci, kteří jsou rozesetí v kilometrové vzdálenosti, když na jaře přiváží jurty a na podzim zase odváží. Hlavním dopravním prostředkem je tu jednoznačně kůň. Pastevci a jejich rodiny jsou neuvěřitelně pohostinní, docela nás rozesmáli když tvrdili, že tu chodí hodně turistů – a pak dodali že letos jsme už třetí skupina:-)

Druhé sedlo, Kara Kuldža, je z naší strany nevysoké, nenáročné. Horší je to z druhé strany, kde musíme sestupovat hodně příkře do údolí. Nahoru nám mile pomohli pastevci na koních, když nám do sedla vyvezli všechny batohy. Jen tak, prostě stejně tam jeli.
Dole v údolí, když brodíme zase další potok a ošetřujeme si zbídačené opuchýřované nohy, se nás ujme dvojice pastevců. Na dalším brodu Jáňu a mě obětavě přenesou na vlastním hřbetu – i když už to dávno nejsou žádní mladíci. Můj zachránce je starý asi jako můj taťka a ten Janin si nabral chudák do holínky... Myslíte že něco takového by se mohlo stát i u nás???

Ztracení
Když jsme poprvé za talaský výlet procházeli lesem(!) plným krásných jedlí a slaďoučkých malin, tak jsme se ztratili. Asi jsme přeběhli odbočku, možná byla zarostlá... nevíme. Víme jenom to, že kolega který se sem vydal o tři týdny později, se taky ztratil. Asi je tam nějaký bludný kámen. Měli jsme dojít k řece Kaška Su, která by nás dovedla do stejnojmenného sedla (3600 mnm). Skončili jsme ale večer u pěkně prudké řeky Muz Tër kterou jsme přelezli po spadaných stromech, vyšplhali jsme se na kopec a doufali, že poznáme kudy cestička. Nic. Nikde památky po čemkoliv lidském. Je už pozdě večer, a protože už stejně nic nevykoumáme, rozhodneme se tu přenocovat. Protože jsme ale v trávě našli velké hovínko plné malin, já šílenec jsem všechny vyhnala až nad hranici lesa do nevypasené louky plné bejlí nad hlavu... tak sem snad ten bručoun méďa nepoleze. Uf.

Ráno jsme si řekli, že dolů k další řece, která by nás zavedla do údolí Kaška Su, scházet nebudeme protože u ní nevidíme žádnou cestičku, ani mostek do údolí. Pepa navrhl vyšlápnout si to ještě výše a pak to vzít traverzem, který by nás výškově mohl zavést přímo pod sedlo Kaška Su. Byl to pěknej mazec prodírat se vyskokejma travinama, traverzovat jako kamzík po příkré stráni a pak se skoulet do údolí, takže není divu že po půl dni pořádný dřiny jsme dolezli pod sedlo k potoku, který jsme skoro celý vypili. Zničení, dehydrovaní jsme napřed uspokojili základní lidské potřeby a pak svolali válečnou poradu.
Zbývá nám totiž jen 1 ½ dne abychom se dostali k jezeru Sary Chelek a to bychom měli zvládnout ještě tři sedla. Máme pocit že to nezvládnem, a po podrobným zkoumání dvou dostupných map se rozhodneme pro únikovou cestu údolím Kara Kuldža na východ do města Togtogul. Město je na trase Biškek – Osh, takže bychom mohli dále pokračovat jednoduše v cestě. Na mapě naše cesta vypadá o trochu delší než odsud k jezeru Sary Chelek, ale vede po toku řeky a po silnici, takže bude určitě pohodlnější.

A pořád ztracení...
Scházíme tedy dolů k řece. Nevěděli jsme, že jsme si traverzem toho tolik nadlezli, a tak nás čeká strmý a dlouhý sešup dolů. Navíc je cesta neprošlapaná, pořád nikde nevidíme stáda ovcí, která by tu vysokánskou trávu vypásla. Dole u řeky Kara Kuldža vidíme most, který jsme dnes ráno bohužel neviděli...
Nad řekou by se měla podle mapy vinout „naše“ silnička do Togtogulu, a tak se k ní neohroženě škrábeme vysokananánským bejlím a trnitým křovím. Nahoře smutně zjistíme, že to co je na vojenské mapě z roku 1949 (ruské mapy z serveru ČVUT:-) zakreslené jako silnice, je v roce 2006 pouze uzoulinká kamenná stezka. Zatrne nám. V tom okamžiku je nám jasné, že jsme udělali velkou chybu. Po tomhle vůbec nic nepojede a cesta nebude vůbec pohodová abychom mohli jít rychleji. Litujeme, že jsme byli tak unavení a rozhodli se dál nepokračovat k jezeru Sary Chelek... ale pozdě bycha honit, změnit rozhodnutí kvůli časové tísni nemůžeme a tak nám nezbývá než pokračovat dál...

A tak se celé odpoledne a další den dopoledne plazíme koňskou stezkou, mnohokrát brodíme řeky a vůbec už nevíme jestli jdeme správnou stezkou, protože řeka je hluboko pod námi někde v jiném souběžném údolí. „No ale směr máme dobrej“, vždycky si klidněji říkám když už zase kontroluju buzolu. Nicméně ta nejistota je hnusná. A jako napotvoru už druhej den jsme nepotkali ani človíčka...

Druhý den kolem poledního jsme se konečně dostali k pastevecké rodině a dozvíme se tu krutou pravdu: krát tři to mělo být!!! Jak jsme plánovali (teda hlavně já, no jasně, sypu si popel na hlavu!) cestu pomocí dvou map, nevšimli jsme si že mají odlišná měřítka. Takže cesta do Togtogulu není pouhých 30 km, ale tak 70, a to tímhle hnusným terénem. Nejvíc nás zdržuje to brodění potoků – shodit batoh, sundat boty, vykasat nohavice, nasadit batoh, pustit se do vody a pomocí trekovejch hůlek se snažit namluvit si, že jsem v tom proudu řeky docela stabilní tvor:-)
Taky jsme se dozvěděli, že ta silnice zakreslená v mapě z toho 49 roku byl asi výplod chorobné fantazie ruských inženýrů, protože tady prý, silnice „nikagdá něbyla“:-(
Rodina nás nasměruje dále, bohužel neví, kdo by nám v prvních vesničkách dole u řeky mohl pronajmout jakýkoliv dopravní prostředek (berem vše – od oslíka až po náklaďák).

A nikdo nás nechce...
K večeru dojdeme utrmácení do vesnice, tedy spíš do místa kde jsou dvě chalupy a musíme si protřít oči – vidíme tam pěkně schovaného pod koberci – džípa UAZa. Chlapík zrovna dělá na zahradě v kukle s včelami, tím se tu v tomhle nádherným údolí živí všichni. Předneseme mu naši prosbu a on že máme přijít ráno v sedm, že se musí zeptat náčelníka. Ráno chlapíka nemůžeme najít, naštěstí se nás ujme druhá rodina která nás královsky hostí: horké mléko, čaj, smažení duhoví pstruzi, čerstvě upečený chléb, zelenina, med... Cpeme se jako nezavření, však nám pěkně vytrávilo. Navíc jsem včera v opojení nad prvními pastevci po několika dnech jim rozdala skoro všechno naše jídlo. No Pepa mi pak pořádně vynadal...
Chlapík po desáté konečně dorazil, začal se v klidu taky cpát a pak mezi řečí prohodil že nás nevezme. Prej má moc práce. Velké peníze, které jsme mu slibovali, ho očividně nelákají. Prej v další vesnici je chlápek, který nás určitě vezme.

Vzteklí vyběhneme pár kilásků do další vesnice. Ani to hrozný vedro nás nezastavilo, až tak nás medař rozpálil. Ten chlap už včera večer věděl že nás nevezme, a nemohl to říct!!! A kvůli němu jsme ztratili celé dopoledne našeho teď už drahocenného času. V další vesnici Kol je doma jen malej kluk, co neumí pořádně rusky a ještě se nás bojí. Rodiče prý autem odjeli do Togtogulu... To je teda paráda... Sedíme celí smutní na baťozích a přemýšlíme o tom, jak moc jsme v pr... Když v tom slyšíme auto... a přichrčí si to k nám Kamaz naložený prázdnými barely. Že tady v údolí jen nabere med, a večer se vrací do Togtogulu. A prý nás klidně vezme! Ještě nám radí, že ve vesnici je ještě jeden džíp, ať prý zkusíme jestli nás nevezme, jinak nás na korbě Kamazu večer v pohodě odveze. Jupííííííííííí jsme zachráněni!

Jáňa s Patrikem se jdou zeptat ještě do té druhé rodiny s džípem, ale vrací se s prázdnou a úplně rozčarovaní. Pán domu je pozval, pohostil jak velí zvyk, ale když mu vyložili naši prosbu s tím že jim zaplatíme tisíc somů - což je pro místní hodně peněz- zahleděl se prý do svého šálku čaje a po chvíli řekl, že má hodně práce. Jáňa přisadila navíc ještě 500 somů, ale s ním to ani nehnulo... Prostě oni jsou spokojení s tím co mají: stačí jim chleba, med, čaj a trocha peněz. Velmi to obdivujeme a uvědomujeme si, jak jsme my Evropané tak moc závislí na penězích. I tehdy, kdy je vlastně ani nepotřebujeme...
Na druhou stranu nás ale hodně štve, a nechápeme to, že oni nejsou ochotni nám pomoci v nesnázích. Řekli jsme jim že jsme se ztratili v horách, že jsme dva dny bloudili a že teď potřebujeme nutně stihnout letadlo. Ani to s nima nehnulo. Prostě to byl náš problém, ne jejich... A navíc: „nu vazmjotě dalšij samaljot!“.

Odpoledne náklaďák skutečně přijel, poslední rodina ve které nabíral pár kůzlat nás opět královsky pohostila, opila kluky vodkou samohonkou pálenou z čeho jiného než – z medu. Pak jsme se, na korbě plné barelů medu a koz pustili na další cestu. Postupně přisedávali další a další pasažéři: stará babička s miminkem vnoučkem, další máma s prckem, chlapi.. všichni obdivuhodně klidní a vyrovnaní na té kamenité a náročné cestě. Naštěstí Kamaz je fakt dobré auto a vyjede snad všechno. Zaklínění mezi barely sedíme na baťozích a kocháme se nádhernými pohledy na řeku, po západu slunce na siluety skal, hvězdy a vnímáme tu kouzelnou vůni řeky...
Patrik si to zpestřuje cigárem z trávy, kterou dneska objevil u jednoho domu. Jenže ji neměl pořádně vyschlou a tak se v té tmě čas od času objevují ohňostroje pukajícího Patova cigára:-)
Jeli jsme 6 hodin a cestou jsme pochopili, proč se těm lidem nechtělo nás džípem odvézt: cesta je pro auto a řidiče pořádně náročná a dlouhá.V Togtogulu nás řidič vysadil u benzínky, domluvil nám s obsluhou, že si tam můžeme rozložit stany a o peníze si vůbec neřekl... Ale byl rád, když je dostal.

OSH

Cesta z Togtogulu do Uzgenu, kde jsme se chtěli pokochat historickou krásou, je z poloviny po dobré silnici a zbytek by se dal označit za únavný kostitřas.
V Uzgenu jsme si prohlédli mauzoleum a minaret – památky z 11náctého století, jedny z mála v Kyrgyzstánu. Jak my, obyčejní smrtelníci, tak i Jáňa kunshistorik jsme se těmito památkami nenadchli.
Co pro nás bylo ale daleko zajímavější, byl ošský bazár. Kromě ohromného množství čínských výrobků je tu k vidění a ochutnání hromada dobrot místní produkce. Fíky, melouny všech tvarů a chutí, maso pouze s mouchama, useknuté ovčí hlavy, zelenina, koření... Bazár se vine podél říčky, nad jejími břehy jsou jakési vysuté restaurace kde se smaží, griluje a peče spousta dobrot – plov, langmaně, manty, kurdak. Na bazáru se dají velmi výhodně vyměnit peníze: dolary, somy, uzbecké somy a prý s nejlepším kurzem v Centrální Asii. Mají na to celou uličku směnárníků.
Kromě bazáru tu není moc co dělat, večer jsme vylezli na Šalomounovu horu se rozhlédnout po ošské placce. Čekala jsem historické útulné město, ale i z výšky nevypadá lákavěji.

Ještě mám pro vás dobrou zprávu: jestli jste lenoši jako my a trochu se poptáte, ukážou vám nejbližší prádelnu kde vám vyperou za 40 S kilo smradlavýho špinavýho prádla. A jen tak pro zajímavost – když jsem se ptala naší domácí po prádelně, kroutila hlavou proč si tu haldu nevyperu sama v ruce... Pračka tu vůbec není běžná věc a ženy asi času mají hromady.

UZBEKISTÁN (1 týden, 18.8.-26.8.)

HRANICE OSH - ANDIJAN, problémy s policijí a dupárna v Taškentu

Přechod hranic byl nad očekávání bez problémů. Maršrutkou jsme z Oše dojeli pár kilometrů do Dostuku, tam se protlačili a řádně propasírovali přes hranici, vyplnili 2 kopie „tamoženoj deklaracii“, kde se mj. uvádí počet zavazadel, množství hotovosti... číslo boty:-) Celá legrace nám zabrala asi hodinu.
Na hranici se nás ujal taxikář a jeli jsme s ním až do Taškenu, bylo by to 6 hodin jízdy vcelku, nebejt těch policajtů...
Jen co jsme projeli Andijanem, na checkpostu nás opět kontrolovala milicija, něco taxikáři pošeptali a ten nás iniciativně zavezl do další vesnice na policejní stanici. Ukázalo se, že chtějí registraci. Marně jsme jim vysvětlovali, že jsme právě přijeli a ubytujeme se až v Taškentu, kde registraci za nás vyřídí náš hotel. Nepochopili. Vystřídali se na nás snad všichni policajti v té centrále, dokonce se jeden pokoušel na nás aplikovat opravdový vážný výslech na téma co my cizinci tady v tom bývalém vzbouřeném Andijanu pohledáváme. Nakonec trvají na tom, že s nimi máme zajet do města Andijan si zařídit registraci. To už jsme tam tvrdli dvě hodiny, tak jsme pro jistotu ztropili scénu že nám uletí z Taškentu objednané letadlo do Chivy. Pohnulo to s nimi, ale na registraci trvali.
Chudák taxi řidič musel vysadit naši spolupasažérku – starou bábušku – a musel nás odvézt, spolu s jedním oficírem, do Andijanu. Na OVIRu se nepřetrhli, takže po další hodině čekání na ně Jáňa neohroženě vletěla. Jedním telefonem si nakonec ti byrokrati ověřili to, co jim celou dobu meldujeme – registraci nám udělá až náš hotel... Takže se nám milícija omluvila a propustila nás. Příště víme, že musíme být daleko tvrdší.

Do Taškentu jsme přijeli pozdě v noci a hotel Lokomotif u nádraží byl zavřený a my ztracení. Nakonec nás zachránil náš taxikář, když nás odvezl do dupárny jménem Tara u metra Sobir Rakhimov, kde nás ubytovali za úžasných 3.500 s/os (1$ = 1.200 uzb.somů). Ubytovat se totiž v Taškentu a vůbec v Uzbeku není zase taková legrace, protože oficiálně mohou ubytovat cizince jen hotely s registrací. A těch je jako šafránu. Úžasná šéfová Elvíra se nás mateřsky ujala, jen prý jim úřady vzali registraci takže můžeme tu přespat jen načerno, být potichoučku a ráno brzo vypadnout.
Přímo od metra Sobir Rakhimov jezdí maršruty i autobusy do Samarkandu a my udělali tu chybu, že jsme vlezli do autobusu. Jel šíleně dlouho, bylo v něm pravé pouštní vedro a stavil snad na každém desátém metru – třeba naložit metrák cibule. Ach jo!

SAMARKAND

Nebudu se tu dlouze rozepisovat nad památkami, ale spíš se pokusím zachytit zážitky, postřehy. Přestože je Samarkand druhým největším městem Uzbekistánu, turistické centrum je malé: trocha okolo Registánu a další u bazáru. Vstupné do památek je tu skoro jednotné - 2400 s.

Moc se mi líbil Registán, jeho medresy s modrobílými kachličkovými mozaikami. V útrobách medres je spousta obchůdků s místní keramikou, koberců, vyšívanými ubrusy a dalšími turistickými lákadly. Úplatní hlídači nabízí možnost vylézt si na minaret.
Mešita Bibi Khanym u bazáru je nejkrásnější v noci, kdy je pěkně nasvícená a navíc se tou dobou už nevybírá vstupné. Byvše to věděvše dříve, tak bych tu romanticky přenocovala a snila pod krásnými zdobenými zdmi, že jsem Šeheredzáda...
Komplex hrobek Sahr-i-Zindal není sice veliký, ale je příhodně a esteticky po kupě. Miluju ty ozdobné modrobílé portály, kde se nápadité vzory proplétají až k modrým kupolím. Jako člověk, který se snaží dělat keramiku, obdivuji tu jemnost, detailnost práce, nápaditost – tvořili to opravdoví mistři s vysokým uměleckým cítěním. Jen mě trochu mrzí způsoby opravy opadaných dlaždic – jsou to patlalové, kteří se vůbec nesnaží trefit barvou, stylem do původních vzorů a barbarsky tam nalepí co jim přijde pod ruku... Ach jo, to už všichni umělci vymřeli???

Pokud si chcete přivézt domů keramiku, tak nejkrásnější a nejvýhodnější kusy nakoupíte právě zde. V dalších městech už není tak pěkná. A platí tu asijské pravidlo – smlouvat!

BUCHARA

Všechny historické památky jsou tady sympaticky pohromadě. Od centra, které se jmenuje Lyabi Khauz (rybníček s předraženými turistickými restauracemi a hezkým bronzem šaška Nasredina) se odvíjí všechny ostatní památky, které se dají hezkou procházkou během dne, dvou, obejít. Nám stačilo si během prvního dne obejít památky a druhý den zase obchůdky a vrátit se znovu k těm místům, které zaujaly.

Kromě nejznámějších architektonických skvostů jako je třeba Kalon Minaret, se mi hodně líbil krásně barevně vybarvený strop u vstupu do mešity Bolo-Hauz. A to ta mešita ještě žije!
Pro lidi, kteří fandí keramice, a hlavně té umělecké, přírodní, se nabízí možnost si zajet maršrutem do nedaleké vesnice Gijduvan, kde mají místní umělci keramickou dílnu. Mistři si své znalosti předávají už sedm generací a jejich styl je oceňovaný po celém světě. Někomu se to ale líbit nemusí, a tak si to zajděte nejdřív otestovat do krámku u druhé kupole Caravanserai.
Jestli vás více zajímají nádherné koberce, tak to správné místo ke koupi je tady (tedy pokud nepokračujete dále do Tádžikistánu, protože koberce zde prodávané se vyrábí právě tam). Dávejte pozor na: materiál (vlna nebo hedvábí), počet uzlíků na 1 cm², barvy, vzory a také, zdali je vyroben ručně.
Pozor: ke každému koberci je třeba vystavit certifikát že není starožitný, abyste neměli na hranici problémy!

CHIVA

Cesta pouští do Chivy je spalující. Pochvalovali jsme si, že jsme si zaplatili taxi a ne maršrutku, se kterou cesta trvá klidně i celý den.
Přímo v Chivě je díkybohu spousta hotelů, takže se dá pokoj usmlouvat na 5-10$/os. My jsme bydleli v prostorném a přívětivém hotelu Islambek za deset. Mluvím o přívětivosti, protože tady poprvé v Uzbekistánu jsme tak otevřeně necítili snahu hoteliérů (oj to vznešené slovo!) z nás vytřískat co nejvíce peněz.

Chiva je kompaktní, upravené a skoromrtvé historické město v poušti (chráněné UNESCEM), spravované v duchu otevřeného muzea pod širým nebem. Žije pouze přes den, kdy nás na každém kroku uhání všechny ty prodavačky nejnemožnějších suvenýrů. Někdy jsem si připadala jako lovná zvěř, která musí platit. Proto se vyplatí u západní brány koupit za 7 tis.somů (6 tisíc jako student) celkovou vstupenku, která platí na téměř všechny památky – tedy samozřejmě kromě 3 nejzajímavějších. Vstupenka platí i více dnů a je výhodnější, protože jinak si u každé památky musíte koupit extra lístek. Které jsou ty tři nejvychytanější atrakce, za které se musí platit zvlášť? Předně je to rozhled z Kuchna Arku, potom za sportovní výstup x schodů na minaret Islam-Khodja a také za návštěvu kompletně vykachlíkovaného Pahlavon Mohammed Mauzolea (všude myslím po 600 s.).

Nejpříjemnější je si projít památky brzo ráno a pak večer, kdy je nejenom fajn světlo, ale hlavně vám slunce nevypeče mozek z hlavy. Jinak historickým centrem proběhnete za 15 minutek napříč, takže jeden den a noc na prohlídku a nasátí atmosféry by mohl stačit. Romantické je se vypravit tam ještě jednou za tmy, kdy se procházíte mezi měsícem ozářenými obrysy madrás a vychutnáváte si všechny ty křivky kupolí. A zase se ocitáte v pohádce...

Co je tu problém, je jídlo, tedy hlavně teplé - jako by mohla být večeře. Moc možností tu na výběr není: bazár u starého města už je dávno zavřený, lidé z turistických krámků sedí také už doma u televize a jídla, takže vám zbývá pár restaurací v centru nebo hotel. Protože v restauracích neumí (možná naschvál) započítat pouze vámi snědené jídlo, vyžádejte si vždy rozepsaný účet – ten tu rozhodně není samozřejmostí. Jsou zvyklí zašeptat cizincům částku, vždy hezky vysokou, a ten ji bez okolků zaplatí....

ZPÁTKY V TAŠKENTU

Přelet z Chivy do Taškentu je báječnej, myslím že za těch 50 dolarů bychom se ani po zemi slušně nedopravili. Pokud tedy nepočítám levné, ale velmi pomalé autobusy. Už v Buchaře jsme si přes cestovku (je jich tam několik) koupili letenky a zarezervovali hotel v Taškentu – poprvé luxusní, tříhvězdičkový Grand Orzu Hotel. Jeho výhoda je, že je pouze 3 km vzdálený od letiště a my přilétáme z Chivy i odlétáme domů vždycky pozdě večer, kdy je náročné smlouvat za cenu taxi. Vrátím se zpátky do hotelu: apartmán pro 3 osoby stál pouhých 48$, k dispozici je bazén a snídaně v ceně je formou bufetu – hurá!

Na prohlídku Taškentu jsem neměla moc náladu. V průvodci jsem nenašla nic co by mě zajímalo, a tak jsem si, aby se neřeklo, prošla obrovský Chorsu bazár, projela se taškentským metrem a musím říct že nic mě nezaujalo. Dost mi vadilo to moderní postsovětské město, které neznalo parčík a lavičky, kde by se člověk mohl schovat do stínu a pozorovat cvrkot. A kavárny nebo čajírny na ulicích? Taky nenalezeno...

Ještě že máme ten bazén v hotelu! :-)))