Předmluva

Po zemi přes Turecko, Irán, Pákistán...

Indie a Tibet. Můj dlouholetý sen. Tenkrát to ještě nebyly tak populární krajiny, do kterých jezdí mraky lidí a mí známí jen kroutili hlavou: ”Ty tam snad chceš jet naschvál, protože tam nikdo nejezdí. Pořád musíš mít něco extra!” Výjimečně neměli pravdu, po těch místech jsem toužila z jiných důvodů. Ale tehdy jsem na to byla příliš malá a nezkušená a později, když už jsem malá a nezkušená zas tolik nebyla (lze-li to vůbec říci), jsem neměla potřebnou sumu peněz, času a taky správného parťáka. Tak jsem snila dál.
Jednoho dne jsem se ale u počítače asi dost nudila a podala si na nějakou cestovatelskou stránku inzerát. Po půl roce, když už jsem na něj zapomněla, se ozval jakýsi Marek. Že on je v podstatě jediný, s kým tam můžu jet, protože jak jistě vím, šílenců co by tam se mnou jeli, moc není. To měl pravdu, takže jsme si virtuálně plácli a začali zařizovat víza a jiné srandy. Taky jsem zorganizovala poznávací akci, survival, abychom se vůbec poznali. Sešli jsme se jeden víkend v Červené vodě (Jeseník), odkud jsme měli udělat vražedný přesun na jih. V sobotu ale začlo šíleně lejt, byla docela zima (ta tedy ještě úplně neskončila) a my jsme byli počasím donuceni si najít přístřeší. Seník byl vynikající, nejhorší to bylo prvních 10 hodin, pak už jsem ty hodiny ani nepočítala. Jen vím, že mě Marek trumfnul v mém spacím rekordu, nechtěl mi povídat pohádky a neměl potřebu moc jíst (narozdíl ode mě, která by všechny zásoby snědla hned). Tak když už naše izolace trvala do dalšího dne a nevypadalo, že se počasí zlepší, tak jsme se vydali zpět a rozjeli se do svých domovů. Potom jsme se viděli už jenom jednou a pak..