přes Turecko
3.8. út- dopoledne vyjíždíme z Prahy do Istambulu, linkovým autobusem od společnosti Bohemia Express. Bus ale řídí dvojice sympatických Turků, kteří už při přejezdu vždy problematického Rumunska se uklidňují jointem. Z Prahy vyjíždíme tři – mí dva spolužáci Milan, Jarda a já, ale hned se seznamujeme s dvěma fajn klukama, Martinem a Zdendou. Vytahujeme naše bohaté zásoby – mysliveček a hromady nejrůznějšího jídla od maminek. Musíme si užít, dokud ještě můžem. Nabíráme docela velké zpoždění, charakteristické pro baltské státy a východ. Na hranicích řidiči uplácí Jeníkem Chodcem, oblíbeným asi všude. Na tureckých hranicích platíme 10$, dostáváme vstupní vízum a pokračujeme dále.

4.8. st- večer dojezd do Istanbulu, jedeme do čtvrti Sultanahmet, kde jsou nejen známé mešity, ale také spousta levných hotýlků. Tramvaj nás přišla cca na 400 tis. lir. Usmlováváme slevu na ubytování na střeše, je nás totiž dvanáct – polovička našeho autobusu. Bydlíme za 2,5$, perfektní hostel, báječná sprcha. Trochu jsme vyvedli z míry jednoho Araba, který vlezl do koupelny, když jsem se oblíkala, Jaroušek vedle mě a Milan se právě sprchoval. Arabák se začervenal a potom se mi dlouho omlouval, že vyrušil...Ihned po sprše razíme do čajovny, kde dáváme černý turecký čaj a vodní dýmku. Fajn atmosféra.

5.8. čt- vyměnili jsme peníze – 40$ a je z toho spousta lir, jsme milionáři. Alespoň jednou v životě. Kurz byl 1$ - 426 tis. lir. Mapy města a Turecka se dají zdarma sehnat ve všech turistických inf. kancelářích.Jdeme zjišťovat vlaky – je to hrůza, na Istanbul jsem čekala větší nádraží.Tohle je menší Masaryčka. Vlaky jsou vypsaný na malý tabuli – je jich zhruba 15. Dva z nich jedou do Erzurumu zbytek bychom museli na hranici dojet busem. Jedou v 9.00 a 23.00 a to po, st, pá. Dnes ne. Vlak se studentskou slevou stojí od 4-6 mil. lir jede 24-36 hodin. Pak zjišťujeme v Sultanahmedu v různých cestovkách busy do Teheránu. Jedou každý den, v 13.00 od Big Bazaru. Kupujeme lístek za 30$, potom zjišťujeme, že u Bazaru v cestovkách se dal pořídit za 20$ pro studenty, jinak 25$.
Jinak je Istanbul docela drahý město, sice ne jako západ, ale Čechy jsou v něčem levnější. Sháněla jsem – a se mnou 6 kluků – oblečení na přejezd Iránu. Byli jsme v Big Bazaru a okolo, představovala jsem si, že za sukni, halenu s dlouhým rukávem a šátek dám tak 200 Kč, ale krutě jsem se spletla. Za každé chtěli min. 150 Kč. Teď už vím, že by se to dalo dost usmlouvat, ale to jsem tehdy ještě neuměla.
Potom jsme šli do Sultan Ahmet Camii (Modrá mešita). Vybudovaná na poč. 17.st., má atypicky 6 minaretů, což bylo prý opovážlivé – tolik jich bylo jen v Mecce. Proto musel sultán Ahmet I. poslat do Mekky peníze na stavbu minaretu sedmého. Mešita je velikánská, s 260 okny, klasickou islámskou orientální výzdobou (jejich víra zakazuje zobrazovat živé tvory), s převahou modré barvy. Je to krásné, monumentální, ale bez vnitřní síly. Byli jsme ale v Kücük Aja Sofie (kýčik adža sofija), která je sice poblíž Modré mešity, ale v chudší čtvrti, kde nebyl žádný turista. Stavba byla postavena v l. 527-536 císařem Justiniánem, původně křesťanská bazilika, kterou na poč. 16 stol. přeměnili Turci na mešitu. Stavba je zastrčená, interiér starý, ne v nejlepším stavu, ale je nádherný. Dýchla na mě úžasná atmosféra, síla a energie. Je možné vystoupit do prvního patra, odkud je krásný rozhled po celém interiéru.
Do mešit musí mít holky zakrytá kolena a většinou i vlasy, ale všude je možno si šátky na zakrytí vypůjčit. Po osmé hodině začínají halekačky – z nejbližšího minaretu nějaký ten Turek haleká do amplionu, aby se to pěkně rozléhalo. Krásně to tu dokresluje atmosféru orientu.
eny tu jinak chodí oblékané podle své víry a přesvědčení: některé vyzývavě jako jinde v Evropě, a jiné jsou zase zahalené tak, že jim kouká jen nos (často i ten ne). Nejčastější je že jsou normálně oblečené a starší mají zahalené vlasy. Jsou fajn a přátelské, chlapi ale otravují, zvlášť mě jako blondýnku. Když člověk ale nereaguje, jsou O.K. Jinak ze střechy našeho hostelu je krásný výhled na Ayu Sofiu, moře - prostě krása.

6.8. pá- ráno jdeme nakoupit (otvírá se až kolem osmé) tu nejlevnější baštu: chleba jako naše veka, zeleninu, sýr a jogurt (cca 1$). Úžasná je tady vymoženost, podporovaná islámem – Alláh chce po svých ovečkách, aby udržovali své končetiny a vůbec celý svůj zevnějšek čistý, a tak na každém rohu je nějaký ten kohoutek s vodou. U mešit jsou rozkošná místa k umytí se, přímo k tomu svádí. Jen doufám, že je voda pitná – už druhý den nám nic není, tak asi bude.
Jedeme do Teheránu. Bus jede od společnosti Cem Tur, ulice Fethibey Cad, č.p. 17, tel. 5113494, je to u Big Bazaru, zastávka tramvaje Laleli. Ještě nám tvrdili, že jedou i v 18.00, ale to není potvrzený. Autobus je téměř plný – jsme tu jen 4 ženy: jedna zahalená iránská mladá holka, dvě Němky (Angelika a Johana z Götingenu) a já.

7.8. so- z dřímotu nás vyrušila rána prasklé pneumatiky – musíme zastavovat Jsme právě ve východním Turecku, oblasti neklidné. Příroda je tu ale nádherná, pozvolné zvrásněné kopce, bez většího porostu, když už, tak jsou tu remízky se suchomilným porostem. Iránci využívají přestávky k čurání (čurají v podřepu, cha chá), já jsem se zasekla u krásných, drobných lehce fialových kvítek vypadajících jako slaměnky. Najednou přijíždí vojenské auto, vyskakuje z něj ozbrojená hlídka se samopaly, jistí se naprosto profesionálně. Ale jsou O.K., jen zjišťují,co se stalo. Řidiči jsou lehce nervózní, jsou rádi, že už to mají spravené. Po nástupu do busu se jeden mladý Iránec Shahb začal kvůli něčemu rozčilovat, všichni ho uklidňovali, ale nakonec se málem poprali. No, při jejich energičnosti se vůbec nedivím, že jsou v těchto zemích konflikty. Bez nich by to bylo asi proti jejich přirozenosti.
Vzali jsme si první Lariam, antimalarikum. Po poledni vidíme Ararat (Büyükagri D. – 5137m.). Krásná mohutná hora pokrytá sněhem, která vyrůstá z roviny. Podle pokynů průvodce Cesta na východ dopíjíme slivovici, abychom nerozzlobili celníky. 14.15.-17.50 turecko-iránská hranice, neprohlíželi nás. Tedy nás, zápaďáky. Tak jsme pro Iránce propašovali boty a prospekty džín, koupené v Turecku. Žádná pornografie, jen obrázky mladých modelek v riflích. Ale už to by mohlo možná vadit. Na hranici jsme vyměnili u překupníků 10$-85 tis. riálů. Nic moc kurz. O kus dál jsme zastavili a Shahb nás pozval na jídlo – perfektní rýže s masem a cola – bodlo to, v těch šátcích je pořádný vedro. Už ve východním Turecku jsem se raději převlékla z kraťasů a trička do zakoupené dlouhé sukně a trika s dlouhým rukávem, což celé osazenstvo autobusu ocenilo. Brali to jako mou snahu jim vyjít vstříc, jako o snahu respektovat jejich zvyklosti. Před hranicemi jsem svůj zevnějšek vylepšila ještě šátkem, to už vypadám úplně jako strašidlo. Kolem hranic nás pořád staví policajti, vždy jen zkontrolují pasy a je to O.K. Pořád jsou tu krásné zvrásněné kopce, barevné. I pasáčci nosí límeček. V Iránu zase posouváme čas, je zas o hodinu víc.

Irán
8.8. ne- jak to tak vypadá, jsme v Teheránu (9.30). Shahb se o nás stará - až moc. Zve nás k sobě domů, že má sestru, která mluví dobře anglicky. Nabídka je to zajímavá, ale on je moc energický a to člověk nikdy neví, co se stane – no, iránský mladík. Také se nám nechce zůstávat v Teheránu, dočetla jsem se, že je to nic moc město, žádné zvláštní památky. Máme jen pětidenní tranzitní víza, takže raději pojedem do Esfahánu, kde by to mělo být hezké. Bereme si taxi (5 lidí-1250 rijálů z Western na South bus terminal). Město je šeredné, rušné, strašně prašné a šíleně smogové. Koukám, že na mě hned poznají, že jsem cizinka – všechny jsou zahalené do černých hábitů, na nohou černé punčochy. Já mám halenu a sukeň, kterou si musím stáhnout až na zadek, aby mi dole sahala až ke kotníkům. Takže musím dávat pozor, aby mi nekoukal zadek. No, nic lepšího jsem v Istanbulu nesehnala. Chlapi by asi zešíleli. Ženy tu jsou ale strašně příjemné, pomáhají, jak to jde, když u mě vidí snahu. Na záchodě mi ukazují, jak si uvázat šátek, co a jak s oblečením. Chlapi v našem autobuse byli nakonec taky perfektní, tak trochu měli srandu z našich neznalostí (neumíme třeba louskat semínka slunečnice v puse, nebo neumíme mluvit jejich řečí – farsi).
Na South terminalu jsme si dali čaj, koupili lístek do Esfahanu (375 km – 9 tis. rijálů). Autobusy tím směrem jezdí pořád, a taky na Siraz. Naháněči postávají u busů a vykřikují jméno města, kam bus jede. Zkoušeli jsme uplatnit slevu, nevyšlo to, ale na mou ISIC kartu se se zájmem podívali – jak vypadám bez šátku. Jedeme sedm hodin, projíždíme krajinou, co vypadá jako poušť. Autobusem prochází každou chvíli kluk a rozdává ledovou vodu – asi mi popraská zubní sklovina. Je hrozný vedro, autobus má sice klimačku, ale nefunguje. Máme ale tři stropní okna a já od šátku zapařenou bradu. Večer dojíždíme do Esfahánu a s námi dvojice Poláků z Varšavy (Katka a Kuba). Nádraží je moderní, ptáme se na lístky do Zahedánu, kam bychom chtěli v úterý odjet Hned je kupujeme na jednu hodinu po poledni a za 22 tis. rijálů. Je tam sympatický prodavač, který mluví dobře anglicky (což se tu moc nevidí) a má nás rád – jsme Češi. Dává nám alespoň základní orientační mapu města (ve farsi), ukazuje, kde je levný hotel. I tady budím svým zevnějškem rozruch – barevná a bez ponožek. Zatím mi to od Comitée prochází.
Jedeme busem do hostelu v centru (za pár špendlíků). Jmenuje se Amir Kabir Hostel, Feen St. Kashan, tel. 30091-4, platíme 15 tis. za osobu. Berme čtyřlůžkový s Kubou a Katkou, ale cena je stejná. Jen jsme bez soukromí. Hostel je velký, spousta mladých lidí z celého světa. Sprchy bez teplé vody, ale to zas tak v tom vedru nevadí. Jdeme hledat nějaký ten kus masa a rejži, po dlouhém hledání nacházíme “kebárnu”. Mají jen mletý kebab s velkou chlebovou plackou, usmaženými rajčaty, s čerstvými lístky máty a chilli papričkami. K tomu si dáme tři jejich coly a platíme je 12 tis. Za hubičku a bylo to super. Snědla jsem toho dvojitou chlapskou porci, jen na mě koukali. Na hostelu nás vypátrá Martin, Čech z Mariánských Lázní. Je tu už na několikrát prodloužené tranzitní vízum, dá to necelé tři týdny. Teď musí domů, už mu to déle neprodlouží. Naposledy to ukecal na zatmění slunce, to bude 11.8..Dává nám spoustu cenných rad – co vidět, co jíst za levno a co radši nejíst. Říká, že Zahedan je dost ortodoxní, stejně jako menší města a vesnice. Musím si koupit silonky a Marek by měl mít košili s dlouhým rukávem. Ještě v busu Marek udělal menší přestupek – nastupovali jsme prostředními dveřmi a on se za mnou hrnul do zadní, ženské části autobusu. Ženský prý zatrnuly, rychle si zahalily obličej šátky a Marek raději fofrem vycouval. No, víra a přesvědčení. Jen si myslím, že to přehání. V taxi si klidně vedle cizího chlapa sednou. Myslím, že to jejich oblečení má svůj význam v této horké a suché zemi jako ochrana před počasím. A sekundárně tomu byl přisouzen tento náboženský význam. Zase tu máme to známé ovlivňování mas. Na každých 60 km je check point, kde se řidič musí u policajtů legitimovat (Martin všechny projel na studentský index, jakožto řidičák). Pořád tě někde kontrolují, nasazují špióny, prostě nesvoboda. My v Čechách jsme si jí užili dost, asi proto jsem na to dost alergická. Rozhodně bych tu nechtěla žít, jako žena tuplem.

9.8. po- po melounové snídani (1200 rij.) jdeme dost pozdě do města. V tourist office na náměstí fasujeme mapu města, tentokrát v angličtině. Kupujeme dost drahý pohledy (fotky-po 3000 rij), známka za 500 rij. Hned se nás ujal stařík, který uměl anglicky tak poděkovat a tím to končilo. Ukázal nám město z neturistický stránky, trochu jsme se propašovali zadním vchodem do mešity Jama-el-Emám, do které se jinak platí dost nekřesťanské vstupné (pro cizince 20 tis. rij, jako do všech místních památek). Mešity jsou ale pro mě zajímavé z exteriéru, interiéry si jsou dost podobné. Pak procházíme uličkami kovotepců. Jedni dělají nádherné měděné věci – od nádob, přes misky až po konvice. Druzí do toho ryjí nejrůznější motivy. Jinde zdobí modrými odstíny smaltové konvičky miniaturními vzory, pak to vypálí a povrch drží. Je to moc roztomilý.V místním bazaru jsme zabloudili – prodávali tam cokoliv a nedalo se v tom orientovat. Pak už bylo polední vedro, taky stařík začal být otravný (když nikdo nešel, tak mě chytal za ruku a kolem pasu), a tak jsme šli do hotelu spát
Odpoledne jsme se šli podívat na místní zajímavost – mosty. Stihli jsme ale jen jeden, asi ten nejméně zajímavý. Večer jsme měli sraz s Martinem, šli jsme do čajovny na náměstí (jde se tam od bazaru). Přišlo tam ještě i pár Čechů, se kterými jsme už jeli do Istanbulu. Jedou také do Indie, na trochu déle a taky s trochu více penězma. Takže narozdíl od nás jsou v balíku. Když jsme s Martinem seděli na trávě na náměstí, chodilo za námi spousta mladých lidí, studentů, si jen tak popovídat a procvičit angličtinu. Přes klasické “Where are you from?, What's your job, name?” jsme se občas dostali i k otázkám nesvobody, života mládeže...Mladí lidé se tu mohou scházet jen stejného pohlaví, prakticky neexistuje možnost, aby se kluk a holka mohli sejít. Maximálně, kdyby s nimi šlo nějaké garde. Ale většinou to bývá, že se lidi vezmou a teprve pak je vše O.K. Předmanželský styk je zakázaný, ale i přes všechny zákazy to prý asi tak polovina porušuje. A jsou prý za to velké sankce... Není tu vlastně legální možnost, jak svého nastávajícího poznat. Kontakt lidí na ulici – jiného pohlaví – neexistuje. Ale stejného, to jo. Často vidíme dva kluky, jak spolu jdou s propletenými prsty. Díky té represi je tu dost rozšířená homosexualita. Když jsem tam s klukama na trávě seděla já, tak za námi si přišly popovídat i holky. Ale to mohly jen proto, že jsem tam seděla já. Martin nám vyprávěl, že se bavil s nějakými mladými lidmi a povídal jim o tom, jaké je to u nás. Když slyšeli, jak spolu dva lidi jen tak chodí, jen tak žijí, tak byli tak nadšení, že když jim Martin pak říkal, že zase lidé u nás nejsou tak příjemní jako v Iránu, tak jim to vůbec nevadilo. Kdyby tu trhali třeba i hlavy, tak by jim to nevadilo – jen ne tu nesvobodu mezilidských vztahů.

10.8. út- ráno jsem šla koupit meloun, ale před hotelem mě odchytil ten otravnej stařík, zase mě chytal za ruku a tak – nemohla jsem se ho zbavit. Nakonec jsem mu utekla do hotelu. Pak jsme šli i s Martinem do města, zase se nás (mě) držel, ale když jsem šla nekompromisně mezi klukama a nebavila se s ním, tak nakonec odpadl.
V poledne jsme šli na bus, že pojedeme na terminál. Nakonec jsme tam dojeli, ale bylo to docela vzrůšo. Věděli jsme, že musíme po cestě přestupovat, ale ne kde a na jaký autobus. Jako napotvoru nikdo kolem neuměl anglicky a ani nerozuměl mé zmatené gestikulaci. Přijel bus, já jsem musela nastoupit do narvané ženské části, Marek do narvané mužské. Pak jsem z posunků žen pochopila, že musíme už vystoupit. Ale jak to říct Markovi? Snažila jsem se vysvětlit, že tam někde mám manžela (tím se Marek chca nechca už v Turecku stal a jak říkal, ani maminka o tom nevěděla), ale jen se chápavě usmívaly. Nakonec jsme to přece jen zvládli. Na terminálu nás potom posílali od jednoho okna k druhému, pak nám ukázali plac s autobusama, že to pojede. Nejelo nic. Lehce nervózní (bylo už po jedné hodině) jsme se ptali, odkud, nikdo ale nic nevěděl. Potom jsme potkali řidiče z naší cesty Teherán – Esfahán, ti nás ve farsi ujistili, že to pojede ve dvě. Potom mě učili číslovky ve farsi, a tak mi utekl čas. Ve dvě fakt plečka autobus přijel, nastrkali nás tam a nakonec se o nás (tedy o Marka) dojemně starali.

11.8. st- 6.12.- východ slunce nad pouští Lot, 250 km od Zahedánu. Dnes bychom měli vidět i zatmění (solar eclipse). Rovina, písek, občas pár trsů trávy, cedule “Pozor velbloud” - to je poušť Lot. Okolo desáté přijíždíme do Zahedánu, který se nám už na první pohled nelíbí. Je špinavý, nezajímavý a lidé jsou téměř nepřátelští.
Jdeme do známými nám doporučeného hotelu Abuzar, který je hned u bus nádraží, platíme 22 tis.rij. Čím víc na východ, tím jsou ty hotely špinavější. Máme common bath, tzn. záchod a koupelna jsou na patře. Tedy, v tomto případě až v nižších patrech, do našeho třetího voda už neteče. Hotelem se line vůně opia. Kupujeme melouna (zase se nás snaží ošidit), colu a jdeme do hotelu spát, jsme úplně po té cestě a vedrem grogy. Ze spánku nás probouzí portýr voláním “Hej mistr!” - Marek rozespalý otvírá a kluk už jen kouká vyvalenýma očima na mě, jak tu ležím v tílku, vyhrnuté sukni a s rozpuštěnými vlasy. Asi právě zažil sexuální revoluci a večer neusne. Marek nechápe, proč na něj volám, aby zavřel dveře. Stěhují nás do jiného pokoje - s TV, sprchou a záchodem. Nechápeme co se děje.
Jdeme do města se podívat na to zatmění. Už v Čechách jsem zjišťovala, kudy táhne to pásmo totality a vypočítala jsem si, že tady by to mělo taky být. Vybaveni hned několika speciálními brýlemi proti škodlivému záření usedáme do stínu v jedné hnusné ulici a čekáme. Okolo nás zvědavě prochází lidé, seskupují se a taky čekají. Nevíme ale, na co. Asi na to, co uděláme. Je pod mrakem, tak asi uvidíme hovňajs. Máme děsnej hlad, už ani nevíme, kdy jsme naposledy pořádně jedli. Asi v autobuse do Istanbulu a pak ten krátký kebabový záchvěv v Esfahánu. Nějaký kluk nás zve k sobě domů, podívat se na zatmění alespoň na telce. Když kluk přidává i pozvání k večeři, tak jdem. Vede nás do doupěte, které, jak následně zjišťujeme, je opiové. Není to jeho byt, ale kamarádů, kteří tam v improvizované vodní dýmce (sestavené z láhve od coly a šlaufků), hulí morfium. Vypadají dost sjetě. Nervózně usedáme mezi ně, s díky odmítáme šluka. Lehce po čtvrté je zatmění, ale pro ten blbej mrak ho nevidíme - stejně nebylo stoprocentní. Zbaběle zdrháme, jakmile je po všem, rozdáváme brýle místním dětem a jedeme na bus terminal zjistit spojení na hranice. Nikdo tu neumí anglicky a nerozumí našim posunkům, takže je to dost drama. Místní jména vyslovují jinak, našim mapám nerozumí, protože píší tím jejich rozsypaným čajem. Vždy se kolem nás shlukne spousta lidí, chtějí nás nacpat do nějakého taxi a tak. Nakonec se objeví mladík, který trochu rozumí a říká nám, že máme zítra ráno přijít, že nám zařídí odvoz. Uvidíme, ale nic jiného nám nezbývá.
V hotelu už skoro mrtví hlady pojíme - placky, které nám zbyly z Esfahánu s rozteklými mandlemi v čokoládě (díky, teto!) a melouna. Asi nám bylo blbě z hladu, lehce se mi motala hlava. K tomu mě docela bolí a v břichu se to mele. Záchody tu jsou, stejně jako v celé Asii turecké, šlapkové. Chvíli mi trvalo, než jsem si na ně zvykla, pak jsem si je zamilovala. Nepotřebuju toaleťák, v kabince je skoro vždy kohoutek s vodou a malá nádobka. Tou se pak člověk levou, “nečistou” rukou umyje a je to. Jak jednoduché.
Před spaním mi Marek čte deníky lidí stažené z internetu, kteří jeli tu samou trasu. Postřehy a pocity stejné jako ty naše.

12.8. čt- ráno jsme u “našeho” mladíka, majitele restaurace. Odejde a místo něho přijde chlapík, že nás odveze na hranice. Ukecáme to ze 40 tis. rij. na 30. Jedeme luxusním Hyundayem 140 km/hod., posloucháme západní moderní hudbu a nestačíme se divit. Projíždíme několika check pointy do Mijarvehu (85 km), pak je to na hranici ještě cca 15 km. Projdeme hranicí, strhávám si konečně z hlavy šátek a už jsme v Pákistánu, ve špinavé vesničce Taftan. Měníme 15$ (1$-53 pákistánských rupií). Hnedka nás jeden chlapík táhne, že v nějakým autobusu na nás čekají Češi. Nechápeme, ale jdeme s ním. Je tam minibus jedoucí do Quetty - 250 Rs/os. Bereme, už kvůli krajanům Alešovi (Ostrava) a Gabrielovi (Slovensko), taky je tam pět Poláků z Varšavy (z toho čtyři kluci a jedna holka Agáta). Celkem je nás v autě šestnáct, batohy jsou na střeše (doufáme, že naše propanbutanová bomba na vaření nevybuchne) a jsme jako sardinky. Ani kolena se mi tam nevejdou. A tím máme jet přes 600 km (15 hod.)! Poušť nemilosrdně žhne, vyjíždíme před polednem a tak nás čeká to největší vedro.
V Zahedánu jsem uvařila 6l čaje, abychom byli na tenhle křest vedrem připraveni. Když poprvé píchneme a my se vrhneme na čaj, s hrůzou zjišťujeme, že je slaný. Je to skoro nepitný, jen děsně velká žízeň a snaha přežít nás donutí ke konzumaci téhle hnusoty. Umíráme vedrem, všude písek, který se dostane všude. Cesta je úmorná, potkáváme velbloudy, několikrát v absolutně opušťené oblasti míjíme zahaleného Pákistánce, jak projíždí pouští na kole. Nechápeme, odkud a kam jede, ale je to sebevrah. Za cestu třikrát píchneme, potřetí už nemáme rezervu a tak musíme čekat, až někdo kolem projede a půjčí nám nějakou. V nejbližší vesnici stavíme, řidiči to opravují a my ve stínu do sebe hážeme jednu limonádu za druhou (1-10Rs).
Ve dvě v noci dojíždíme do Quetty. Nechce se nám platit za hotel, jdeme přespat na nádraží. Nádražák nás pustil vraty na perón, kde náš klidný spánek hlídá i policajt. Dohlíží, abychom měli pořád hlavu na batohu a boty schovaný, aby nám je neukradli. Tak takhle to tu je...Taky tu jsou komáři, ach jo. Máme strašnej hlad a žízeň, už se těším na ráno. Docela jsme za těch pár dní půstu zhubli.

Pákistán
13.8. pá- brzo ráno se budíme a jdeme hledat hotel. Pár jich obejdeme, ale Muslim Hotel na Jinnah Rd., pár minut od nádru, je suverénně nejlevnější. Bereme 3 bed room - pro nás čtyři za 200 Rs/noc.To jde. Je to tady všechno východně špinavý, zaprášený, potřeba si zvyknout. A to je prý Quetta nejčistší město Pákistánu. Dnes poprvé peru věci v pracím prášku, doteď se prali vždy se mnou ve sprše. Jdeme do města se najíst - dhal (kořeněná omáčka s luštěninou, 14 Rs), hrníček čaje (4 Rs) a k tomu placky čapati. Balená voda stojí kolem 20 Rs, ale v hospodě vždycky přinesou džbánek s vodou, která je docela dobrá - no co, posr.... se teď anebo za týden...
Potom musíme jít okopírovat naše pasy, je to prý potřeba kvůli policajtům. Každý jsme při registraci v hotelu vyplnili několik stránek dotazníku, byrokracie začíná. Jdeme si taky vyřídit slevu na vlak, zdejší tu vymoženost. Studenti tu mají 50%, cizinci 25% off. Vyřizuje se to ve speciálním oddělení v budově u nádraží. Celá procedura nám zabrala 40 minut. Pak je potřeba si jít zarezervovat lístky (tedy spíš místa na sezení), a až potom je koupit. Aleš s Gabrielem, kteří jedou do Lahore, to mají zařízený hned, ale já nejdřív nemůžu najít to správné okno (všechno je napsaný v urdu=nečitelné). Když jsem oběhla všechny a nikde mi nebyli schopni vyhovět, šla jsem za superintendantem stanice. Tam se nás ujal nějaký šašek v mundůru, zavedl nás do nějaké místnosti a dvě a půl hodiny nás hostil čajem a colou a tvrdil, že lístky nejsou problém (“budou do pěti minutek”). Neměli jsme ale vyměněnou dostatečnou sumu a od kluků jsme si půjčili jen málo, takže nakonec to máme jen předběžně zarezervovaný a máme si přijít zítra...No, ani nenadáváme. V bance nám mezitím zavřeli – je pátek, to mají jen do dvanácti. Jdeme grogy na pokoj, pak na bazar, kde se snažíme na černo vyměnit peníze. Po několika pokusech typu: zastaví tě chlap, jestli nechceš vyměnit, jdeš s ním do prodejny (většinou koberců či indických věcí), tam nadhodíš vysoký kurz, oni nízký....odcházíš...no a buďto tě zavolají zpět, nebo to vyměníš jinde. Měníme 50 dolců.

Potom jdeme na city bus station (hrozný místo, děsně špinavý, chaotický, všude spousta pestře pomalovaných a dezolátních autobusů, aut, koňských povozů s troskami zvířat. Chceme se dostat na Hanna lake, v místním průvodci o tom píší v superlativech. Za 10 Rs/os. (10 k) nás nakonec bere jeden chlapík, spolu ještě s dalšími domorodci. Zastavuje nám kus od jezera, ale nechce se nám šlapat, tak nám slibuje, že rozveze ostatní a pak nás tam hodí. Tak se ještě podíváme do Uruk valley: o tom taky psali v superlativech, že je tam vodopád...Byl. Umělý, asi jeden metr vysoký se špinavou vodou. Ale místní střední třída sem jezdí na výlety. Hanna lake je něco podobného – malé, ne zrovna čisté plivátko, ve kterém se nikdo nekoupe. Je tam prý nebezpečné bahno. V každém případě to je stojatá sladká voda, která, jak nás poučil pan doktor Aleš je nebezpečná. Mohou v ní být nějaká zvířátka, která se přes kůži zavrtají do člověka a tomu se to pak nelíbí. Okolo jezera není nic, jen pár stánků s občerstvením, prťavé stromečky a vedro. Na jednom místě tam tancovali chlapi za zvuku bubnu nějaký tanec. Šli jsme se mrknout, oni do tance vtáhli Aleše, a tak jsme se seznámili se zájezdem studentů chemie z Quetty. Obklopilo nás asi tak 50 lidí, každý se nás ptal odkud jsme a tak, pokřikovali, ti tišší jen koukali. Udělali si z nás atrakci, hlavně z mé blonďaté hlavy a evropského oblečení. Už vím, jaké je to být filmovou hvězdou. Nad hlavou mi furt blýskal foťák, všichni se chtěli podívat, mluvit se mnou...Uchvátil mě dav. Už jsem neviděla kluky,. ...jen ty lidi kolem. Bylo to ale legrační. Já, taková obyčejná holka. Bavit se ale dalo jen trochu se dvěma studenty Ibrahimem a Mustafou, kteří si nás pro sebe zamluvili.Školní autobus nás vzal zpět do Quetty, ti dva nás doprovodili do hotelu – škoda, žádné pozvání na večeři. Přijdou zítra ráno a vezmou nás do města.
Jdeme na večeři do stejného lokálu jako včera, dávám si něco jako dhal, doufaje, že v tom bude maso. Gabriel a Marek dostanou super špenát. Zvou nás ke stolu nějaký mladý lidi, učitel matiky, angličtiny...Jsou fajn, za chvíli jsme s nimi v družném hovoru. Zvou nás na zítřejší oslavy nezávislosti Pákistánu (1947), také k sobě domů, že nám taky zařídí koupi lístků na další vlak. Nakonec po hodu dolarem od mého kamaráda Marka souhlasíme. Platí za nás a doprovází do hotelu. Ještě nám kupují perfektní koktejl z cukrové třtiny – super osvěžující.

14.8. so- dnes ráno mají přijít jak studenti chemie, tak i učitelé. Preferujeme učitele (zcela výjimečně), ale nevíme, jak se zbavit těch studentů. Kluci to jednoduše nechávají na mě. Jdeme vyřídit lístky na vlak – zařizuje nám je Farrukh a Kuku Badžu (přezdívka), jak včera slíbili. Platili jsme za lístek Quetta – Lahore 295 + 20 Rs za sedadla, a to na studentskou slevu.
Když se vracíme do hotelu, odkud si chceme přenést své věci ke klukům, potkáváme Ibrahíma a Mustafu. Chtějí, abychom s nimi šli do města, je mi trapně a tak jim slibuju, že s nima na chvíli půjdu. Kluci mi berou batoh a my vyrážíme motorikšou (nádherně pestře pomalovanou) do jakéhosi Askari parku. Je to jen napodobenina parku, k tomu tam ještě dali nějaký kolotoče, s dominantou umělé skály s pomníkem oslavujícím vlastnictví atomové bomby. Kýč na kýč, troška trávy, pár stromečků. Kluci jsou ze mě pořád vedle, pořád mě fotí – jako modelku. Všude se za námi táhne dav dětí. Zajímám je. Snažím se ptát kluků na různé věci, ale oni mi odpovídají většinou zkratkovitě. Ale na oplátku mě oni zasypávají lavinou otázek, hlavně je zajímají vztahy mezi mladými lidmi v Evropě. Je velmi těžké dostát slibu, který jsem dala Farrokhovi, že budu v jednu na nádraží, kde si mě vyzvedne. Kluci mě nechtějí pustit, a to doslova. Ibrahim naštvaně odchází. Ale vím, že tady je to Asie a city se tak neberou. V Čechách bych z něj měla pravděpodobně nepřítele na dlouhý čas.
Jdeme ke Kukuovi dom. Tam kluci leží u televize, povídají si, pohodička...Pomáhám jim připravovat “krai”, kuře nasekané na kusy, vařené na cibulce a podlité vodou. Pak se do toho přidají nakrájená rajčata (hromada), chilli. Jí se to s čapátím. Potom mě učí, jak se dělá jejich čaj: do vody se přidá cukr a sypaný čaj, to se přivede k varu, přidá se mléko a nechá se to chvíli vařit. Cukru a mléka tam je až až. Úžasně dobrá pochoutka. Způsob stolování je taky fajn – sedí se na koberci, opření o polštáře, doprostřed se dá igelit, na ten plastové talíře a je to. Jedí rychle, pravou rukou a jako čuňátka. U jídla se družně baví. Vůbec, celkově z nich vyzařuje štěstí, pohoda, pořád vtipkují, smějí se...
Na těchto Pákistáncích je ale vidět, že mají nějaké to vzdělání – dokáží (a rádi) přemýšlet, filozofovat. Když jsem s klukama seděla v kuchyni (pokud se té špeluňce s udupanou hlínou dá tak říkat), bavili jsme se o poezii, zvyklostech různých civilizací, o lásce – jak ji třeba definovat. Jsou velmi otevření a taky zvědaví. Jeden jejich přítel se před měsícem oženil s Kurdkou, ale jeho rodiče to neschvalovali, tak ho vyhodili z domu. Většinou vybírají partnera rodiče, často sestřenici či bratrance. Nikdo se jich moc neptá, jestli chtějí anebo ne. Kuku se zamiloval do jedné krasavice, ale jeho mamka ho chce oženit s jeho sestřenicí, kterou on nechce. Teď po mě chce, abych mu v Čechách zařídila víza, aby se mohli vzít u nás. V Pákistánu je svatba moc drahá záležitost. Kluci nám pouštěli na videu svatbu jejich přítele Papiho (přezdívka – pusa) z kašmírského Muzarfa. Musí pozvat celé příbuzenstvo, vesnici a slavnost trvá několik dnů. Žena na této oslavě hraje vcelku malou roli (asi jako v jejich životě), v podstatě jde jen o výměnu majetků. Ženich musí nevěstě koupit spoustu věcí: oblečení, zlato, vybavení. Na svatbu rodiče šetří celý život Ženu krásně nazdobí – do nosu ji dají zlatý kruh a má na celý život vystaráno. Dřív se ženy vdávali poměrně mladé, ve čtrnácti, slyšela jsem i o desetileté nevěstě. Teď většinou po osmnácti, do pětadvaceti má času dost. Dříve nebylo deset dětí výjimkou, teď je to prý stejné jako u nás. Taky je tu povolené mnohoženství, ale manželka musí dát souhlas k druhé svatbě, a také muž musí manželky uživit a nepreferovat jednu či ty další. Maximální počet žen jsou čtyři. Například Papi svou ženu nemiluje a chce si vzít další. Je to legrační – včera se mu narodilo první dítě a on je tu a ne u svého prcka. Děti jsou tu krásné, milé, hodné a tiché, nesrovnatelné s našima. Mohou cestovat dlouhé vzdálenosti a furt jsou O.K. – nekňučí. Rodiče jim podmalovávají oči černou barvou, na krku mají váček pro štěstí.
Večer jsem pozvaná ke Kukuově rodině. Nejdřív měly ženy ve vedlejším domě sešlost – náboženské hodiny. V jedné místnosti seděly ženy, uprostřed seděly jiné, které jim kázaly z koránu – konkrétně o smrti a reinkarnaci a že se smrti nemají bát. Chvíli se povídá, chvíli zpívá. Vedle se jiné starají o děti a připravují jídlo. Některé ženy uměly anglicky, tak jsem se jich dychtivě vyptávala na jejich život, na jejich postavení ve společnosti, jak jsou spokojené... Tím, že nikdy nepoznaly nic jiného, tak jsou šťastné. Ale, i to je otázka, téměř filozofická. Někdy je lepší nevědět a nemít pak tužby, které ani nelze vyplnit. Po kázání se rozdala bašta, dost mě zachutnal jejich dezert – sladká rýže. Je to asi uvařené a obarvené na žluto, oslazená, do toho se přidají kousky kokosu a uvařených mandlí. Dobroučké. Všechny ženy jsou až neuvěřitelně milé, přátelské, nesrovnatelné s těmi našimi. Ze všech čiší spokojenost, pohoda a hlavně vyrovnanost.
Pak jsem jela s Kukuem na motorce k němu domů – tatínek mu umřel, zbyla jenom mamka, hlava rodiny. Je perfektní – malá, kulatá, dobrosrdečná s krásnýma očima. Posadily mě do obývacího pokoje, seskupily se kolem mě, ženské, holky i ti nejmenší. Docela se styděly, ale jen ze začátku. Dorozumívaly jsme se zlomky angličtiny, urdu a mezinárodních posunků, ale zvládly jsme to. Za chvíli mě zavedly do vedlejší místnosti, kde pro mě připravily pákistánské ženské slavnostní šaty – jejich dárek. Široké kalhoty, po kolena dlouhá košile, ale bez rozepínání, s výstřihem a rukávy zdobenými zlatými nitkami. Okolo hlavy mi daly šál – závoj. Vše v modrozelené barvě, která mi docela sluší. Kalhoty jsou mi sice trochu krátké, rukávy škrábou, ale teď jsem jako ony. Spletly mi vlasy, namalovaly pusu. Farrokh a Kuku mě ani nepoznali, moc jsem se jim líbila. Marek měl ze všeho srandu. Mám přijít zase ráno, už se těším.
Potom, co mě nastrojily, mě zavedly do jiné místnosti, kde byli i chlapi. Jeden se mě ptal, jak můžu cestovat s klukem, za kterého nejsem provdaná. Jak mi to vůbec mohou rodiče dovolit. Tak jsem mu to vysvětlovala, docela to akceptoval. Pak chtěl, abych mu řekla, jestli si myslím, že ten jejich systém je špatný (tam by nic takového nepřicházelo v úvahu, rodina by to dívce nedovolila, navíc tam ženy takto necestují). To ale vůbec nemohu říct, zda ten jejich systém je špatný, je to jejich zvyk, do toho se nemůžu vměšovat. Kdybych se narodila v Pákistánu, zdál by se mě ten jejich dobrý, já jsem narozená v Evropě, kde jsou zase jiné zvyklosti. Byl ale moc fajn, jeden z mála, který se o něco takového zajímal. Jeho super žena čeká mimčo – je jí třicet a to je její třetí. Má dva kluky a teď chce dceru, kterou bych jí moc přála. Jeden z synů je asi nemocný, nebo nějak psychicky poškozený, všichni se k němu ale chovají moc láskyplně.

15.8. ne- den prolenošíme povídáním, jedu ke Kukuovi domů, ženy mě navlečou na ruce hromady náramků, prstýnky a dají mi náušnice. Nabarví mi krásně hennou ruku. Kukuova mamka mě bere jako svou dceru, takže jsem přijatá do rodiny – mám teď spoustu sester a bratrů. Předčítají mi svoje básnické výtvory, já jim zase na oplátku zpívám českou písničku. Ještě před odjezdem vlaku se jdu s nimi rozloučit.
Jedeme v 16.00, vlak odjíždí po půle, což je ještě v normě. Je to něco jako dobytčák, sedadla dřevěná, vejde se sem kupa lidí. Před odjezdem ještě kupujeme melouna, žlutýho, strašně drahýho, ale čert to vem. Jen co vyjíždíme, zahalují nás oblaka prachu. Je všude a není před ním úniku. Cítím, jak víčko ani nestíhá to stírat a oko produkovat dostatek slz. Docela nepříjemný. Brzy zjišťujeme, že těch inzerovaných 40 hodin v economy class bude krajně nepohodlných a špinavých. Tehdy jsme ještě netušili jak moc.
Projíždíme pouští – je už tma (stmívá se brzo a fofrem, po osmé hodině), vedro (snad okolo čtyřiceti stupňů), dusno. Teče z nás pot úplnými potoky, já jsem ještě k tomu navlečená v tom jejich škrábajícím oblečení, které je z nesáknoucího silonu. Vlak jede chvílemi dost pomalu, že se ani vítr nevytvoří. Vlastně je to jedno, stejně by byl horký. Modlíme se, aby už bylo po půlnoci, to už je v poušti O.K..Chvilkami se nám podaří přinutit mysl, aby usnula.


SLOVNÍČEK URDU: děkuji - šukríja, nashledanou - chudáfiz, jogurt - dahí, rýže - čaul, dnes - adž, zítra - kal, kolik to stojí - kitne rupije


16.8. po- brzo ráno mě křik spousty prodavačů všeho, a taky žebráků, kteří se do vlaku nahrnou v každé stanici (a že jich je spousta, kde zastavujem). Bereme si nabízený čaj a kus koláče, za což za chvíli vysolím 30 rupek. Šílená částka, ale nedohodli jsme se předem na ceně...Cesta je úmorná, jsme utahaní a to máme za sebou teprve 1/3. Měli jsme si ji rozdělit. Cítím, že má Marek stejné pocity jako já: co nejrychleji pryč a nejdál. Máme zaječí úmysly, nechat si 30$ na změnu odletu, rozdat prachy žebrákům a rychle domů. Ale Čech se tak lehce nevzdává. No, v Peshawaru se zotavíme. Krajina je už jiná, stromy, keře, všude spousta šťavnaté zeleně...a bordel.

17.8. út- časně stavíme v Islamabádu, do Peshaw. je to už jen kousek. Kolem deváté jsme konečně na místě. Hurá, přežili jsme to! K sobě domů nás zve jeden z bandy kluků, kteří s námi jeli vlakem. Sice jsme si snili o tom, jak se v hotelu prospíme a umyjeme, ale jsou fajn, tak pozvání přijímáme. Nasedáme na koňskou drožku a s celou tou hordou kluků se vezeme přes celé město. Vypadá to jako vesnice, ale později zjišťujeme, že to byla jen okrajová část. Cestou Imim ještě kupuje živou slípku, kterou následně zbaštíme (už ale tepelně upravenou).
Do obývacího pokoje se jde přímo z ulice, to asi aby žádný cizí muž neviděl ženy v domě. Tam nám za chvíli Imimovy děti snesou královský oběd, zase po dvou dnech hladovění se najíme. Pak se jdu podívat za ženskou částí našeho hostitele. Mám narozdíl od Marka výhodu: baví se se mnou jak muži, tak mohu navštívit i komunikovat s ženami. Seznámila jsem se s Imimovou malou dcerou Sadhíjou, (sluníčko, jak si ji ihned přejmenuju) získala hned mé srdce, jeho maminkou a manželkou. Od Sadhíji dostávám hned sponu do vlasů s motýlem – královský dar. O to více ceněný, že vím, že taková věc je u nich docela bohatstvím a ona si tu hračku oblíbila. Potom jsou tam další ženy, členky rodiny a jejich děti, všichni moc fajn. Sedíme a bavíme se, i když já neumím urdu a oni neumí anglicky. Pak se s Markem omluvíme a jdem do hotelu Tourist Inn Motel, Saddar Rd.6, noclehárna 1bed/75 Rs. Imim nás sice přemlouvá, ať u něj zůstaneme, ale trváme na svém, chceme mít klid a vyprat si.
Vrháme se celí černí do sprch, pereme co se dá, ale je to děsná dřina. Vše je humózní. Markovo původně šedé tričko je černo-hnědé a už se mu to nikdy vyprat nepovede. Jdu si koupit něco k jídlu, ale v okolí nic není, navíc na mě samotnou, teď už evropsky oblečenou, koukají jako z jara. Budím Marka a jemu nezbývá nic jiného než jít se mnou do města – v bazaru pobloudíme, je už noc, koupíme vařenou kukuřici ochucenou něčím pálivým. Pak ještě něco na způsob halvy. Dobloudíme do hotelu.
Tam za námi přijde hoteliér, chce po mě, jestli bych nešla s jeho známým koupit alkohol. To je zde velký problém, oni jsou muslimové a mají to od Alláha zakázané. Udělám druhou chybu večera – souhlasím (první: šli jsme do města a nechali věci v noclehárně vybalené). Sedám do klimatizovaného auta k chlapíkovi, jedeme do nejlepšího hotelu Intercontinental. Tam mám jít do baru a koupit flašky ginu. V prázdném baru v nejvyšším patře hotelu kupuju láhve (1 cca 600 Rs). Musím vyplnit šílený formulář, ukázat pas...Nakonec nasedám zpět do auta, chlapík ještě někde zastavuje, kupuje colu a tak 1/3 lahve zneškodníme. Do hotelu se vracím lehce ojíněná a Marek se o mě dokonce bál – asi by beze mě umřel.

18.8. st- ráno Imim přichází o dvě hodiny dříve, než jsme byli domluveni. Tlustý hoteliér se hned sám ujímá funkce tlumočníka a tvrdí nám, že Imim pro nás dnes nemá místo na spaní, jak včera slíbil. Jsem z toho sice trochu rozčarovaná, ale bereme to. Na ulici nám ale Imim vysvětluje, že to jen před hoteliérem hrál, aby neměl problémy. Tak nevíme. Jdeme všichni vedle do turist officu v Dean´s hotelu pro mapu a pohledy, pak na e-mail (25 min=30 Rs, což je super cena). V bance se mi podaří psychologickým nátlakem přimět úředníka, aby mi vyměnil našich nešťastných 100$ v jednodolarových bankovkách. Všichni mi totiž doma tvrdili, že to je nejlepší mít přes tranzitní země drobný. Ale to tak maximálně do Ruska, ale tady je to děsně nevýhodný. Nikdo je nechce a i desetidolce vymění za nevýhodný kurz. Přes tyhle tranzitní země je dvacítka minimum.
Jdeme do hotelu si vyzvednout batohy. Hoteliér na nás ale zavolal policajta – neuniformovaného člobrdu v bílém oblečení s jakousi průkazkou. A prý že nesmíme k Imimovi, pokud bychom tam ale chtěli, musíme jít s ním na úřad vyplnit nějaký papír. Že kdyby se nám něco stalo, že za nás Pákistánská vláda nemá zodpovědnost. Tak jsem mu řekla, že to uvítám, že se stejně o nás maximálně postará naše ambasáda. Je s ním ale houby domluva. Hrajeme tedy na něj, že jdeme s Markem jenom do města a potom jedeme do Lahore. Imim nás za rohem nabírá rikšou a jdeme k jeho sestře. Marek tam ale nemůže – je chlap a tak může jen za chlapy. Sedím s ženskými, snažíme se komunikovat, ale nějak to nejde, neumí anglicky a jsou lehce natvrdlé, ale fajn. Necháváme tam bagáž, jdeme se do sousední místnosti najíst, přichází Imim, že je tu ten policajt. Vlastně ani nechápu, jak se sem dostal. Je z toho děsná tahanice na dlouho, všichni z celé rozlehlé rodiny se nahrnou okolo a tvrdí, že je vše O.K. a žádný problém. Nakonec se s Imimem loučíme, že to na úřadě vyřídíme a přijedeme k němu domů, nasedneme s polišem do rikši a jedem na úřad. K našemu údivu nás ale zaváží znovu k hotelu. Jsme už docela naštvaní – zabitý den a z města jsme pořádně nic neviděli. Policajt vyvádí, hoteliér vysvětluje, že prý cizinec nemůže k nikomu domů, že za nás má Pákistán zodpovědnost. Najednou tvrdí, že nejenom my bychom museli na úřad podepsat dobrozdání, ale i Imim. Tak to už mě naštvou, beru batoh, Marek nakonec taky a odcházíme. Nikdo za náma vůbec nejde a Marek navrhuje, abychom se na všechno vybodli a jeli do Mingory, která je po cestě na Karakoram Highway, kam chceme jet. Jdeme si koupit limču a ujímá se nás nějaký chlapík, který nás zve k sobě do obchodu na čaj (jsme nepoučitelní), objednává nám rikšu (40 Rs) a jedeme na zmatečný central bus station. Za minibus do Mingory platíme 55 Rs, je to 170 km a jedeme to 3 hodiny.
Vybereme si hotel, chci zaplatit a zjišťuju, že rupky zmizely (asi 30 dolců). Uvažujem, kde jsme o něj přišli: a) děcka, co se na nás vrhli na bus stationu b) pravděpodobnější varianta – u Imimovy sestry jsem nechala poprvé a naposledy baťůžek s doklady a penězi bez dozoru. Na recepci byli na nás příjemní, poslali nás vzpamatovat se do pokoje.

Karakoram Highway
19.8. čt- jdeme vyměnit 30$=1600 Rs, kupujem si baštu na dobrou náladu. Dávám si riskantní játra a uvažuju, kdy mě z toho bude blbě. Potom chceme zaplatit pokoj a světe div se – místo 150 Rs původních chtějí jen sto, asi se jim nás zželelo.
Z místního autobusáku nám jede překvapivě hned bus do Beshamu (55 Rs a 3,5 hod.) a cesta je úchvatná. Skoro ani nemluvíme, jen se díváme. Myslela jsem, že tady, v podhůří Himaláje bude chladnější podnebí a tím pádem flora podobná jako třeba v Alpách. Ale chyba lávky – je to tu tropické včetně vedra a vlhkosti. Banánovníky, políčka rýže, kukuřice, citroníky a spousty rostlin které neznám. Jedeme pořád kolem řeky – krásné pohledy.
Do Beshamu, což je větší vesnička na silnici Karakoram, přijíždíme před pátou, vybíráme hotel a nakonec se ubytujeme v poeticky znějícím a čistém (ale vše je relativní) Tajmahalu za sto rupek. Jídlo je tu dražší než kdekoliv jinde – asi jsou tu už na cizince zvyklí – jsme pro ně bohatci, kteří si to mohou dovolit. Což koneckonců mají pravdu. Dávám si nic moc zeleninu a Marek rýži (40 Rs). Jdeme se projít k soutoku řek. Velká, studená a mléčná je Indus (místní jí říkají Abasini) a ta menší, čistší je sympatická, na koupání. Všichni se tam koupu, je fajn teplá, já si v ní ale akorát tak můžu máchat nohy. V Pákistánu se takhle ženský veřejně nekoupou, to bych tady asi vzbudila poprask. Skamarádíme se s místními rozpustilými kluky, přijde tam jeden Pákistánec, který nám nakonec pomáhá i zjistit, odkud jede nějaký ten bus do Gilgitu, a taky uhádat slevu na muslimské čapky (50 Rs). Než si ale vyberem, trvá to věčnost.

20.8. pá- vražedně o půl šesté vstáváme, abychom stihli bus do Gilgitu. Výběrčí na nás zase zkouší, abychom mu zaplatili 400 rupek, ale vím, že se jezdí za 300 a tak má smůlu. Mikrobus je skoro prázdný, zabíráme každý dvě sedadla a brzo zjišťujeme, že to chce buď pořádně zatnout zuby anebo klacek do zubů, aby si člověk neprokousl jazyk. Tak tohle je tedy Karakoram! Cesta začíná pozvolnými kopci, plazí se nad Indem, kolem malá políčka. Potom začínáme vjíždět do méně obydlené oblasti - kolem převážně písek a začínají skály, to tak zhruba u vesničky Chilos. Za chvíli se ale skály natahují do oblak, Nangu Parbat vidím zadním oknem - je v mracích, ani nemá cenu ji fotit. Vůbec, focení v tomto pojízdném ďáblově stroji je sebevražda: vyklonit se z okýnka, stihnout prostor mezi všudypřítomným elektrickým vedením, skalkami a ještě si nerozbít hlavu. Pěkná fuška. Do Gilgitu přijíždíme po třetí hodině, bereme hotel Madina Guest House (dorms 50 Rs/den), jsou to vyděrači. Všechno nahoře je tu dražší (jídlo kolem 30 Rs), asi pro tu módnost této silnice mezi západními cestovateli. Relaxujeme, není nám moc dobře.

21.8. so- v noci mi bylo zle- zimnice, horečka, bolení hlavy a krku. Ráno to není o moc lepší. Nacpu do sebe paralen a vitamíny, musím být O.K..Chceme jet na jednodenní výletík do Naltar Valley (25 km severně), ale zjišťujeme, že jede bus až odpoledne, což pro nás nemá smysl. Tak si to alespoň namíříme za místním Buddhou vytesaným ve skále, od Gilgitu jen tak 3 km. Cesta, když skončí město, je prašná, lemují ji domky s políčky, tropické stromy (fíky ale ještě nejsou zralé). Jsem grogy, sotva tam dojdu. Motá se mi hlava a jsem děsně unavená. Buddha je vytesaný vysoko, vpravo je ale krásné údolí, pod ním teče potok. Umyju se v něm a pořádně vymáchám nohy - a světe div se, je mi podstatně lépe! Do města se ale svezeme nákladní Suzuki za 5 Rs. Pak sháníme autobus do Islamabádu (Pindi), jede v 9, 13 a 14 hodin. V devět je plný, tak si rezervujeme na jednu hoďku. Večer poprvé za našeho cestování prší.

ne- válíme se v posteli celé dopoledne, zase nejde elektrika a tak si nemůžeme uvařit el. spirálou silný a sladký čajík na mé bolavé břicho. Skočili jsme si na snídani - dala jsem si pratu – “smažený placek” se smaženými vejci. Aby to bříško rozchodilo. Hýříme a kupujeme si sušky (12ks=20Rs) čokoládové Prince - ňam. Už mám docela pokrk těch jejich tří jídel. Konečně v jednu odjíždíme. Vybrali jsme si speciálně první místa vlevo vpředu u řidiče - abychom měli pěkný výhled. Záhy poznáváme, že výhledy jsou sice nádherné, ale že taky jedeme po levé straně, tj. po kraji propasti, kde se pění divoký Indus. Během několika minut se na mě vysype zrcátko, to když jsme příliš těsně předjížděli barevný náklaďák. Vidíme, jaký kousek nás dělí od několikasetmetrového pádu do Indu. Travell gum bohužel nepomáhá, a prášek na strach neznám a nemám. Řidič je šílenec, kdekoliv v Čechách by byl umístěn do léčebny či zavřený o pokus o vraždu (několikanásobnou - autobus je plný). Chvílemi strachy ječím (nejsem sama), taky za řidiče brzdím a uhýbám doprava. Jen ať tím volantem proboha moc netočí doleva - to nevidí, že pár centimetrů a jsme v ... K dokreslení neodolám neocitovat mého nejoblíbenějšího cestovatele – fotografa Zdeňka Thomu (Putování k posvátné hoře Kailás):”Protože cestovatel už není cestovatelem v pravém smyslu za dob doktora Holuba, ale cestujícím vydaným všanc místním dopravním prostředkům. Cestuje se ve vozech, které – dosti eufemicky řečeno – mají svá nejlepší léta dávno za sebou, s bláznivými řidiči, kteří právě přesedlali z osla, koně či velblouda za volant a opájejí se netušenými možnostmi, z nichž nejfascinující je pro ně rychlost. Jezdí po prašných horských silnicích, vinoucích se často v nekonečných serpentinách, kde po jedné straně úzké vozovky zeje strašlivá hlubina a na straně druhé civí kolmá skalní stěna, ze které se tu a tam udrolí kamínek, jindy balvan a někdy celý masív. Dopravce z úsporných důvodů přestaví vozidlo, aby mělo co největší kapacitu: sedadla připomínají lavice natlačené jedna na druhou, pérování je zbytečný přepych, kolohnáti s dlouhýma nohama nemají šanci. Cestovatel, pardon, cestující, musí zvládnout umění být malým, ba co nejmenším, schoulit se na sedadla do klubíčka, a zaujmout co nejméně prostoru a bez sténání a nerudnosti přežít nekonečně dlouhou cestu s místními obyvateli, překvapivě stále dobře naladěnými a přátelskými. Nepálské autobusy mají kapacitu čtyřiceti, padesáti lidí, ale uvnitř jich jede zpravidla devadesát a na střeše se veze dalších čtyřicet, o zvířectvu jako jsou slepice, ovce a kozy nemluvě...”

22.8. Nanga se na chvíli ukázala z mraků, ale v tom fofru jsem si ji nestihla vyfotit. Taky už vím, kudy by příště vedl můj trek - od vesnice Rakhiot (cca 60 km od Chilosu, akorát se tu přejíždí Indus na druhou stranu) do base campu pod Nangu je to kousek a viděla jsem tam cestu. Začíná mě bolet břicho, asi přestává fungovat ranní Raesec. Korejka, co sedí vedle, zkolabuje. Prý měla už dva dny břišní problémy a teď ji chuděru chytly hrozné křeče (až doma jsem se dozvěděla, že se tak projevuje malárka). Ležela v kómatu na takovém jakémsi lehátku pro řidiče, já ji držela za ruku, Pákistánci masírovali chodidla a řidič se snažil jet ještě rychleji. Dala jsem jí Imodium, které zázračně rychle zabralo. Zbytek noci polospíme, radši mám zavřené oči, abych se nedívala na tu šílenou cestu (pozor, pes! - Další přežil!). Raduju se z každé chvíle kdy stavíme (i když píchneme!) a upaluju do křovíček.

23.8. po- kolem sedmé přijíždíme do Pindi, je to tu tak hnusný, že se ani dlouho nerozhodujeme a jedem na vlakové nádraží, abychom odjeli rovnou do Lahore. Na vlakáč jedeme busem, který je ověšený lidmi jak hruška vosami. Kodrcáme se přes město, tedy spíš vesnici plnou slumů. Je to tu opravdu hrozný.
Na nádru zařizujeme slevu - v Pindi na Saddar Rd., hned naproti nádru růžový dům. V dalším růžovém kupujeme lístek (45 Rs - 6 hod.), jdeme do čekárny, kde se umýváme, já se dopuju Endiaronem - musím se už začít léčit, už ze mě teče jen voda. Včera jsem si od Korejky vzala Imodium, to mě trošku pomohlo. Cítím se ale jako praštěná palicí, pořád se potím. Vlak má jet v jedenáct, je 12.00 a on nikde. Nakonec, hoďku a půl se zpožděním, jakoby nic přijel. Courá se krajinou, ke konci cesty jsme obklopeni docela nesnesitelným hloučkem lidí, kteří jen čumí a ptají se jen na ty děsně otřepané fráze. Nějaký chlap ten shluk využil k propátrání mého těla - mít tak u sebe špendlík, hned by ho měl v ruce (a jinde). Marek ho vždy ale usměrnil do normálních kolejí, ale vždy jen na pár minut.
Přijíždíme do Lahore - do tohohle jsme utekli z Pindi? Vždyť je to ještě horší!!! Hned před městem jsme vjeli do hustého smogu, kolem jen ty nejchudší slumy. Docela dost děsný. Chtěli jsme si u nádru najít nějaký hotel, ale hned se na nás začali místní naháněči agresivně sápat. Jeden kluk nám nabídl hotel za sto rupek, tak jsme s ním šli. Cesta vedla děsnými zastrčenými a divnými uličkami, hotel byl příšerný, raději jsme utekli. Nakonec jsme vzali nějaký Irfan hotel (pokoj za 150 Rs), drahý, ale už nemáme na další hledání energii. Oproti předchozím plánům chceme hned zítra ráno do Indie. Lahore je jinak proslulý krádežemi: místní mají prý už úžasně vypracované systémy, jak zápaďáka obrat. Zítra vypadneme, ať si je město krásné jak chce.

Amristar
24.8. út- naproti vlakovému nádraží je zmatené náměstí, odkud odjíždějí minibusy č.12 (10 Rs) do vesnice Wagah, která je kousek od hranic. Zbytek dojíždíme dalším minibuskem (5 Rs), do kterého se nás vejde neuvěřitelných 24 kusů. Když jsme jeli z Taftanu do Quetty něčím podobným, jelo nás tam 16 a měli jsme dojem, že se tam už absolutně nic nevleze.
Na hranicích jsme vyměnili u pákistánského celníka pákistánské rupky za indické (kurz 1$-42 Rs). Je to sranda, protože se do Indie nesmí dovážet ani vyvážet jejich měna. Propašovala jsem rupky žensky v kalhotkách – ani nás nekontrolovali. Ale stejně všechny procedury zabraly pár hodin. Stejně, je to tady legrační hranice: jediný pákistánsko-indický přechod, rozlehlý, přičemž skrz něj neprojíždějí žádná auta ani náklaďáky. V prostředku této obrovské plochy sedí asi tak padesát kuliů a ti přenáší náklad z aut. Podle registračních knih poznáváme, že denně tudy projde tak dvacet cizinců. Takže, opravdu rušno. Ukazujeme donekonečna na různých kontrolách pasy, vypisujem formuláře...
Do příhraničního Atari jdem pěšky, škvaříme se přes to polední slunce, stín tu není. Kolem jsou ale krásné tropické stromy a keře, které nádherně kvetou. Tak tedy konečně v Indii! Z Atari jedeme busem do Amritsaru (11 Rs, 1 hod.), z bus stationu se necháme zavést tím nejmíň vlezlým cyklorikšákem ke Golden Templu (10 Rs). Tam nás místní sikhové ubytovávají v chrámovém komplexu v jakémsi cizineckém dormitory – všude hromada mladých cestovatelů ze všech koutů světa. Už z Lahore s námi jede Jihokorejec Sang-Kil – tehdy jsme ještě netušili, že budeme společně cestovat ještě dalších 14 dní. Ubytování je zdarma, jídlo také, ale jen po tři dny. Chvíli se tu zdržíme, abychom nasáli atmosféru, která je úchvatná.
Komplex je architektonicky zajímavý, nejkrásnější je ale centrální plocha: vodní plocha, uprostřed stavba samotného Golden Templu (opravdu je zlatý), ke kterému vede most, přes který ve dne v noci putují davy věřících. V jezeře se koupou, je vidět ale jen muže, ženy mají vyhrazené speciální kukaně (taky se tam koupou kapříci). Jezero lemuje kolonáda z mramoru, který je tu základním stavebním prvkem. Všichni vypadají vyrovnaně a spokojeně, jsou ale spíš ze středních vrstev. Jen tak sedíme a posloucháme monotónní zpěvy svatých textů, vnímáme atmosféru. Po chvíli si k nám přisedá místní kluk, student práv. Umí velmi dobře anglicky a tak se ho vyptáváme na co jde. Už na první pohled totiž poznáváme, že Indie je dost jiná než Pákistán: uvidíme jak. Jdeme se nabaštit – tedy spíš Marek, já ještě musím držet endiaronovou dietu. Jídelna je ve velké budově, kde při vstupu člověk dostane jakýsi tác s několika prohlubněmi. Posadí se do dvouřady chudáků, mezi nimi prochází sikhové s kbelíky a z nich rozlévají šlichtu (dhal). Teda, docela to ujde, záleží na zkušenosti žaludku cestovatele. K tomu se podává čapátí, kolik kdo sní. Je to od nich děsně šlechetný, že se takhle starají o chudáky žebráky. Je vidět, že to někteří vyloženě potřebují – fofrem to do sebe nasypou, aby rychle dostali další porci, pak ještě jednou a kolikrát za sebou. Jen aby se najedli dopředu na další dny, kdy nebudou mít k jídlu nic.

25.8. st- ráno se budím brzo, je mi pořád zle, od večera mám horečku, ještě k tomu mě v noci štípaly nějaký blechy nebo co. Marek pořád spí, čímž mě štve. Dopuju se trojkombinací paralen-endiaron-vitamíny a studuju průvodce, kam se vydat do hor. Pak jdeme na sikhskou snídani: přecpu se dhalem a čapátím, skončila jsem s dietou.
Měníme American Express šeky, hned u hlavního vstupu do templu. Je to nějaká travell ag., ale za výměnu si účtují poplatek 45 Rs (100$-4250 Rs). Ti chlapíci jsou pěkní vyčůránkové, taky mi tvrdí, že jako žena mám malé srdce (ovšem ne anatomicky), takže stojím za prd. To je mi obchodník. Potom zamíříme na autobusák vyzvědět busky do Dharamsaly. Jede jen jeden přímý, ale do Pantankhotu, který je po cestě, toho jede hromada, hlavně ráno. Pak berem rikšu – našla jsem v LP (průvodce edice Lonely Planet), že tu jsou hezký zahrady. Jedeme do Gole Bagh (bagh=zahrada) a jejda, to jsem se překoukla, chtěli jsme do Ram parku. Dojeli jsme do toho Gole a zjišťujeme, že je plný děsnejch sociálů. Ležet tu by bylo asi v neverbální komunikaci považováno jako:”tady jsem a vše je vaše, vezměte si co se vám líbí...” No, malý omyl. Blízko je hinduistický templ, jak později zjišťujeme, mizerná kopie Golden Templu. Všude se tu motají týpci, takový dredmani, kouří nevím co...Vracíme se přes bazar, kde prodávají opravdu všechno.
V templu na chvíli umírám, přes to vedro nemá smysl někde chodit, pak jdeme se nabaštit a zase mažeme na kolonádu, kde se cítíme uvolněně a moc fajn. Je to opravdu krása, v klidu si sednout, pozorovat lidi, jak se prochází, jak se chovají. Většinu docela dost zajímáme – asi jako oni nás. Ženy tu jsou moc hezky a vkusně barevně oblečené: buďto mají sárí, což je dlouhatanánský pruh látky tak půl metru široký, do kterého jsou zamotané. Jiné nosí široké kalhoty a na to takovou jakoby košili, která je dlouhá až po kolena. Kolem hlavy vždy mají nějaký závoj. Barevně většinou dokonalá kombinace. Moc jim takové oblečení závidím, ale uvědomuju si, že s batohem by to chvilkama byla dost divná kombinace. Jdeme do zlatého templu pro sladkou posvátnou kaši, která mi moc zachutná. Odchytí nás nějaký maniak, chvíli nás provádí po templu, pak se mu raději ztratíme - je fajn si vše projít po svém. Zaujímají mě krásné dekorace, i exteriérové stěny vykládané drahými kameny do květinových a ptačích motivů. Tu atmosféru chce zažít, cítit.

podhůří Himaláje (Dharamsala, Manali, Keylong)
26.8. čt- v 3.45 mě Marek vytrhává ze snu, chceme se zúčastnit otvírání posvátné knihy, což prý má být ve čtyři v noci. Naschvál jsme chtěli jít takhle ráno, uvidíme východ slunce nad templem (to budou fotečky) a takhle brzo tam nebudou ty davy. Ale, chyba lávky. Podcenili jsme sikhské věřící. Už ve společné sprše s ubytovanými chudáky zjišťuji, že to jsou asi opravdu fanatičtí věřící – ani se nevyspí. V templu byla stejná hromada lidí jako vždy. Čekáme, nic se neděje, kniha není, ještě ji nepřinesli. Čekáme ještě půl hodiny a když se pořád nic zvláštního neděje, odcházíme. Balíme věci a Sang-Kil se rozhodne, že pojede s námi.
Bus do Pantankhotu opravdu jede hned (3 hod-40 Rs) a tam hnedka přesedneme do toho na Dharamsalu (4hod.-54 Rs). Cestou nás zastavil jen truck sjetý z cesty – tak ho tam vytahovali. Ani se nedivím, že občas sjedou dolů: při těch jejich cestách a vražednému řidičskému umění. Z Pantankhotu je cesta krásně kroutivá a do kopečka – slabší povahy převážně ženského pohlaví “blejí” z okýnka. Já, jelikož jsem nic nejedla, mám oproti nim výhodu, nemám co zvracet (jak správně podotknul Marek).
V Dharamsale bereme první levnější pokoj (pro 3 za 100 Rs), je sice hroznej, ale to neva. Ani nevadí, že se na té dvouposteli budeme mačkat tři. Jdeme se projít, dojdeme až do Mc Leod-Ganje, kde sídlí Dalajláma, spousta mnichů a Tibeťanů. Cesta vede pořád do kopce, ale alespoň se protáhneme. Nahoře jsou hromady procházejících se mnichů (jak ráda bych si je vyfotila, ale stydím se) sekty Galugpa, Tibeťanek oblečených v jejich typickém oděvu, taky zápaďáků a krámků s tibetským zbožím. Jsem ve svém živlu, kluci viditelně ne. Nacházím i tibetské mísy – což už jsem úplně zabitá – jsou levné, oproti těm našim. Tibetská mísa je můj dlouholetý sen, ale nikdy se mi nechtělo za to dát doma tolik peněz. Vždycky jsem si říkala, že si ji koupím, až budu v Asii. Seznamuju se s fajn mladým klukem, prodavačem, co má jednu, která mi učarovala. Mísy jsou ze slitiny asi sedmi kovů a vůbec se v Tibetu nevyrábí. Takový reklamní trik, to ti kluci tady umí stejně jako obchodníci kdekoliv na světě. Povídáme si o kamenech, zve nás na kašmírský čaj, který je zelený, s příměsí šafránu a spousty cukru. Pak jsme šli do jedné ghompy (něco jako kostel) protočit modlitební mlýnky s nejznámější mantrou “Óm mani padme húm”, pak jsme konečně našli Dalajlámovu rezidenci a templ. Nebyl doma. V templu je mnišská škola- zrovna se tam učí mníšci disputovat – sedí vždy v hloučcích, kde je jeden mluvčí, který nad hloučkem stojí a přesvědčuje ty ostatní. Na dodání váhy svým argumentům vždy tleskne do dlaní – no a ty rány nás sem přilákaly. Kluci této kultuře nerozumí, nikdy se o ni nezajímali, ale já se cítím, jako bych se vrátila domů. Je mi u nich moc fajn, jen mě trochu skličuje pomyšlení, že musím od nich pryč. Bylo by hezké s nima zůstat – celý život. Ale tento život mám jinou práci, proto jsem se narodila v Evropě. Jsem ale ráda, že jsem mohla tento pocit sounáležitosti s nimi prožít. Cítila jsem, jakoby mě někteří vítali a zvali mě k sobě. Ale to byla asi jen autosugesce. Všichni Tibeťani jsou usměvaví a milí (tedy, asi ne všichni, ale ti, které jsem viděla, byli), zdají se mi moc krásní – mají zajímavé, vznešené rysy a laskavé oči. Kluci už dávno odešli, já se v duchu loučím, dívám se ještě na hory v západu slunka a už za tmy sestupuji zahradami do města. Je mi, jako bych se vracela z ráje. Chvíli smutno, ale pak si uvědomuji, že nemá být proč.
P.S.- u okna pokoje nám bučí posvátná kráva. Jak bych si dala knedlovepřozelo (třeba i z krávy)!

27.8. pá- v noci krásně pršelo, vzbudila jsem se jako během tohoto cestování obvykle hnusně brzo. Markovi je blbě, chytl taky průjem. Necháváme ho umírat v pokoji (hlavně aby měl blízko záchod) a vyrážíme se Sang-Kilem na výlet. Chceme si udělat výstup na Triund (2827 m.), přes vesnici Dharamkhot a Mc Leod. Cesta je nečekaně do kopce, všude nádherné a bohužel právě nekvetoucí rododendrony. Velké a staré: musí to tu být na jaře nádherné, když hýří všemi barvami. I tak je to cesta krásná, chvílemi jdeme v mracích, takže už nejsme konečně uvaření. Semotamo jsou fajn vodopádky, které nám slouží jako čutory s vodou. V polovině té cesty se najednou z mlhy vyloupla chatrč, před ní na židli chlapík a prodává limonády. Za celý výšlap jsme potkali dva lidi, jak se uživí? Chválím mu pěkný výhled a on hbitě odpoví, že se naň už kouká dvacet let Nevím, jestli ho to ještě baví. Ale výhled je tu opravdu krásný. Teď je ale off season, sezóna je v největším proudu na jaře, to tu prý proudí davy turistů. Teď jsou všichni v Mc Leod, aby mohli říci, že byli u dnes módního Dalajlámy, nebo v meditačním centru. Jakoby se nejlépe nemeditovalo v přírodě. Aby se mrkli kousek do hor, to by jim upadly nožičky. Ale, nakonec, je to dobře. Aspoň se tu nepletou. Dole v Mc Leod pak jdeme na baštu, a jak říká Sang-Kil svým roztomilým přízvukem “no mor dhal & čapati”, jdeme do tibetské restaurace Jak, kde si dáváme super polívku se zeleninou, momo (něco jako knedle), kousky masa (tedy spíš šlach). Je toho kotel za 23 Rs, což ještě jde. Slušností, kterou rychle odkoukám od místních mnichů zde se stravujících, je hlasitě srkat a mlaskat. Žádný problém (to by mi mamka ale dala!). No a pak – zlatý hřeb večera – jdu si pro tibetskou mísu. Je za 450 Rs, což je sice majlant, ale doma by mě stála 4x víc. Zní krásně, jsem zamilovaná. Ašmik (Asmiq) Mondoo nám ukazuje fotky z jejich houseboatu v Šrínagaru, jak ráda bych se do té oblasti ještě podívala. Do Dharamsaly scházíme zase za tmy. Markovi pořád není dobře.

28.8. so- jsme nuceni tu zůstat, Marek by nikam nedojel. Jdeme se tedy podívat do místní Kangra Art Musea (free) na jejich miniaturní obrázky, které tady jsou vrcholem jejich umění. Je to opravdu piplačka a jistě umění, ale podle mého názoru je umělec moc spoután tradicemi a náměty a nemůže se vyjádřit tak jak by se mu líbilo. Ale v každém případě jsou ty miniatury krásné a region Kangra je jimi proslulý. Sedí tu chlapík, co ty miniaturky kreslí – ty vystavené z minulého století dělal jeho děda. Mám ráda tradici. Jdeme nahoru do Jaka na polívku, která se stala naší drogou. Přidali jsme k tomu plněné masové taštičky momo (25 Rs), ňam. Volala jsem taky mamče (1min-51 Rs), jsem šťastná, že jsem ji slyšela, už se mi stýská. Jdeme se projít do Dharamkhotu, cestou míjíme tlupu opic, které se opravdu vůbec nebály. Na louce u potoka usínám: dnes je spací den, zataženo a docela chladno. Cestou zpátky potkáváme spousty Tibeťanek – pořád žasnu nad jejich krásou. Mají nádherný tvar lebky, což je krásně vidět u vyholených mnišek, krásné rysy obličeje husté, dlouhé,silné a zdravé vlasy. Jejich tradiční oděv je taky super a ty tyrkysové šperky! Žasnu, ale jen tiše obdivuju. Stydím se si je vyfotit.

29.8. ne- nechutně za tmy vstáváme, bus do Mandi (pro nás) ale i do Manali (pro Sang-Kila) jede o půl šesté (76 Rs). Chtěli jsme jet rovnou do Manali, ale cesta trvá 12 hodin a to by Marek neustál. Tak jsem v LP našla, že Mandi je docela příjemné místo napolovic cesty. Cesta byla krásná, ale nakonec jsme jeli devět hodin místo předpokládaných šesti (140 km !). Klasické: nabouraný autobus s truckem = neřešitelný problém. Hodinu a půl nad tím stálo asi tak 50 chlapů, ale nutno uznat, že to naplánovali dokonale: za půl hodiny to měli potom vyřešené. Z těch Indů zešílím! Jejich pracovní tempo bych nezvládla, unudila bych s k smrti. Ale v předstírání pracovní činnosti jsou mistři stejně jako lidé u nás za komančů. Hroznej úřednickej stát, např. indická železnice, největší to podnik na světě – 1,6 miliónu zaměstnanců, řekla bych, že převážně úředníků. Jenom než vydají lístek, kolikrát to kde zaznamenají a jak dlouho to trvá. Ale nikdo tu nespěchá a všichni mají čas, což také má něco do sebe.
V Mandi bydlíme v hotelu Koyal (hned za mostem z autobusáku) za 75 Rs bez sprchy. S koupelnou, ale je tam ve zdi jen kohoutek a kbelík. Formou polévání se to dá lehce zvládnout až na ten estetickej zážitek: vodu tu berou asi z řeky, je docela špinavá. Má cenu se mýt? Když jsem si byla pokoj prohlédnout, nechtěla jsem ho vzít – ložní prádlo bylo hrozně špinavý, nechtěla jsem chytnout blechy jako v Amritsaru. Chlapík řekl: ”no problem I will change it”. Tak to jo. Výměna povlečení ale nakonec spočívala v tom, že nám z vedlejšího pokoje přinesl méně špinavé. Ach jo. Už se těším na svou postýlku. Jdeme do města, je docela dost špinavé, ale bez turistů, jinak docela příjemný. Na každým rohu je hinduistický minitempl, docela dost barevný a kýčovitý. Už se těším do hor. Nakonec jsme se s Markem dohodli, že až do Lehu, jak jsem měla původně v plánu, nepojedem ze dvou důvodů. Prvním je čas, z Manali do Lehu to je busem 2 dny-480 km, druhým jsou peníze, jedna cesta pro jednu osobu vyjde tak na 600 Rs. Pojedeme tak do Keylongu, tam jsou taky tibetský kláštery (ghompa). Na trekování v horách není moc čas, aby se ty peníze vyplatily nějakým pochozeníčkem s výhledy, tak by to chtělo tak 14 dní. A to my nemáme. A ještě je k tomu potřeba pomalá aklimatizace, protože cesta vede i přes 5000 nad mořem. Ale příště jedu do hor – min. na jeden měsíc.

30.8. po- v pět ráno nás probouzí zpěv davu pod oknem. Jdeme se kouknout, je to náboženský průvod v čele s hudci. Bylo to moc pěkné, ale za chvíli odešli a já už neusnula (Marek jako vždy jo). Tak jsem si alespoň spřádala plány o snídani. Najdu nějakou dhabu s tibetským jídlem (zachovám Sang-Kilovu zásadu). Šeredně jsem se ale spletla. V týhle díře nic nemají, a to ani o půl devátý. Tak zase: purí (smažená placička) s cizrnou v pálivé omáčce. Moc dobré jídlo, ale ne k snídani a po dvacátéosmé.
Bus do Manali jede hned, platíme 55 Rs, cesta je krásná, vede známý Kullu Valleym: v údolí mezi hřbety kopců se proplétá řeka, klima je tropické. Městečko Kulu je hnusně turistický, velký a je tam děsnej randál. Nezůstala bych tam ani chvíli. Zato z Manali jsem nadšená. Hned jak přijíždíme, vidím Sang-Kila, radostně se vítáme – už jsme si nemysleli, že se uvidíme. Vrhne se na nás dav naháněčů, z nichž si vybereme jednoho se super nabídkou: Himś Paying Guest House, kousek od pošty a autobusáku za 75 Rs/double, ale můžeme tam spát tři, takže nás to přijde na neuvěřitelných 25 Rs/os. Ještě k tomu je to luxusní pokoj s TV, super koupelnou a velikou postelí. Čujem nějakou zradu. Ale – voda teče, světla svítí a i večer, když se vrátíme, tu máme i batohy. Divný, na to nejsme od Indů zvyklí, normálně by za takový pokoj chtěli 500 Rs, teď je ale off season.
Jdeme se podívat po městě – je tu krásná tibetská Godhan Thekchokling Ghompa, sice postavená až v r. 1960, ale stojí za vidění. Pak jdeme ke konkurenci: hiduistický Hadimba templ je dřevěný, uprostřed lesa za městem. Vevnitř je spíše jako jeskyně, ve které se ještě odehrávají magické obřady. Krvavé oběti se tu ale provozují – před templem je zaschlá kaluž krve, taky je jedna stěna templu od toho zastříkaná, to jak tam ty zvířata vražděj. Pak jdeme do centra přes okolní sady a vesničky, ve kterých jsou nádherné vyřezávané dřevěné domky. Okolo jsou usměvaví vesničané a neposedné děti. Všude roste něco podobné travce, hádáme se jestli to je nebo není. Tady ty rostliny jsou slabší, než u nás doma pěstěné. No, odborníci teda nejsme. Sang-Kila učíme říkat v několika jazycích “miluji tě”, všechno zvládá až na německé Ich liebe dich – z toho ch je úplně vedle. My jsme zase vedle z toho jejich a japonského vyrážení výkřiků.
Jdeme hledat něco k snědku a hned u pošty za výkopem objevujeme restauračku dvou sympatických mladých Tibeťanů. Mají moc dobrou nudlovou polívku se zeleninou (10 Rs, a je toho hromada), taky nudlový chowmein (něco jako špagety – 20 Rs), čaj za dvě rupky, nekup to. Tak tam jsme od té doby pečení vaření. Hned o kus dál v Potala Turist Office získávám od jednoho kluka cennou mapu: sám mi nakreslil, kde jsou ghompy v okolí Keylongu, s odkazy na lidi, které můžeme navštívit a kteří nám můžou pomoci. Jsem nadšená. V marketu ještě kupuju rýži a cukr, taky nudle, který prý stačí rozpustit v mlíce, něco jako Kellogś. Zítra se už opravdu se Sang-Kilem loučíme, my jedeme do hor na sever a on na jihovýchod. Bude se nám stýskat.

31.8. út- kluky se mi podařilo z postele vyhodit až dost pozdě, pak jsme si šli na dobroučkou snídani k Tibeťanům, kupujeme ještě sušky a vodu a jdeme na bus. Ale kolem poledního je to mizérie, je jedenáct a nám bus do Tandi jede až ve dvě. Blízko je trh, kde dělají zeleninová moma, tak neodolám, Marek si zase rezervuje vodní dýmčičku, která se dá upravit na všechny možné způsoby kouření. Mají taky krásné tyrkysy, ale docela drahý. Sedíme a čekáme. Kolem nás chodí kluci se školní taškou, vytahují z ní pikslu nějaké červené trávy, prý dobré na myšlení.Tak toho bych potřebovala vagón. Původně jsme si mysleli, že to je nějaké povzbuzovadlo, ale časem jsme se to dozvěděli: nabízeli známé to koření, šafrán. Není možné se jich zbavit, vyhlídli si nás jako kořist a chudáci netuší, že my se nedáme. Vydrží nás otravovat celé tři hodiny, přisypávají koření, jakože víc za stejnou cenu a další fígle, ale Marek jim vždycky ze srandy řekne svou cenu, která je tak nízká, že na ni nemohou přistoupit. Krátí si tím dobu čekání na bus. Ale svým prosebným hláskem se nám vryli do podvědomí na zbytek života:”Mister, safran, very good quality, cheap. Whatś your price?” Co se týče dalších vět, které v nás zůstanou navždy, tak je to “School pen!”, válečný to pokřik malých dětí, také “Rikša, mister!” anebo rozkazovací (ne tázací jako v Čechách) “Where are you going!” – to se ptají, když se ti snaží vnutit své rikšácké či jiné služby. Ještě dlouho jsme se s Markem bavili tím, že jsme na sebe v libovolném sledu tyto větičky pokřikovali.
Bus je tady (55 Rs, 110 km, 6 hod.), místa už moc není, domorodci byli zase rychlejší...Sedáme úplně dozadu a utěsňujeme se batohy. Hned za městem, když jsem si málem překousla jazyk, si raději beru Travel gum. Dělám dobře, Karakoram proti tomu byla procházka růžovým sadem – řidič sice nejede tak nebezpečně, ale skáčeme nad sedadlem jako “jojo”. Serpentinami se šplháme nahoru, takové převýšení za takovou chvilku jsem nezažila. Naše škodověnka by to tedy nezvládla, ale bus Tata, ten jo. Autobus je plný pastevců, kteří jsou i všude kolem. Postupně přizastavujeme, vždycky nějaký ten horal vyskočí ke svému stádu a jedeme dál. Projíždíme Roghtang Passem (3950 m. n . mořem), jsme zahaleni mlhou, ale když z ní vyjedeme, žasnu. Takový pokoukání za padesát korun.... Kolem nás jsou vysoké štíty, většinou zasněžené, do nich se opírá večerní měkké slunce... Romantika, kdyby to podmínky dovolovaly vychutnat. Autobus ale s námi tak skáče, že když kouknu na Marka, vidím, jak vyskočil dobrého půl metru nad sedadlo. Tak už docela chápu, proč mě to nejde fotit. Musím vystrčit hlavu z gilotinového okýnka (to si ji často namlátím), zapřít jazyk, nepustit foťák a moc s ním nešvihnout o železný rám, pak počkat na výhled, a když není zrovna nějaký skákací výmol – a – zmačknout. Jednou jsem si málem vyrazila zuby, to když jsem se tomu smála a autobus to vzal nějakou zkratkou a se mnou to švihlo (taky zkratkou) o okno. Užíváme si. Pod námi už je řeka, sjíždíme z průsmyku, jsme v lůnu hor, mrzneme, protože jsme si nevyndali teplé oblečky. Jen vesničani tu jsou jako sněhuláci v zimních bundách. Já jsem naboso v trekových sandálech. Výhledy nám už končí, zapadá slunce.
Do Tandi přijíždíme kolem osmé, ujímá se nás chlapík z Kulu, anglicky mluvící bývalý hippies, jinak domorodec živící se shit fotomontážemi. Zve nás do místní dhaby na čaj, pak nás bere do místní Tupchiling Ghompy na kopci. Domlouvá nám s mnichy přespání. Je to úžasný, v to jsem ani nedoufala. Budeme bydlet u tibeťánků !!!

1.9. st- děcka v Čechách jdou asi do školy. Mě ale probouzí hlásek Good morning! Vyhlédnu z okna, vidím řeku, vesnici a zasněžené hory v ranním slunci. Malá holčička si čistí venku na terase zuby. Je tu krásně, kam se podíváš. Píšu deník a jeden mnich mi donesl čaj, ostatní mě okukují. Ani se jim chudákům moc nedivím, protože za to okukování opravdu stojím. Jsem fantasticky vymustrovaná: dlouhá modrá sukně, k tomu červená flíska, modrý klobouček a velikánská treková bagančata se dvěma ponožkama. To by mě mamka hnala. A to mám ještě v zásobě oranžové elasťáky, které bych si pod tu sukeň natáhla, kdyby se ochladilo.
Pak přichází fotograf a jak jsme se včera dohodli, děláme výšlap do Guru Gantal Ghompy – je to pěkně vysoko, nejprve nás vítá čhorten (něco jako u nás boží muka), pak stavení – zavřené. To že je ghompa? Žádný mnich, žádná architektura, jen normální dům. Lezu k dalšímu čhortenu, odkud je alespoň krásný výhled. Mám žízeň, a hle, u čhortenu je jablko, v něm zapíchané vonné tyčinky – oběť bohům. No, oni to asi dneska nesnědí, zkazí se to a já mám takovou žízeň. Ani moc se nerozpakuju a jablko sním. Bohové mě možná potrestají bolením břicha. Jdeme dolů a akorát potkáváme lamu, jak si to mastí nahoru. Ale nám se už nahoru s ním nechce.
V tupchilingské ghompě nás asi jako satisfakci pustí do prvního patra, kde jsou sochy Buddhy, Avalokitéšváry, Milerapy, vtělení Padmasambhavy a dalších, které nedokážu pojmenovat. Jsou ověšené thankami a okolo je útulné posezení, kde mniši konají své obřady. Dole nám mnich Taši dává ochutnat slaný tibetský čaj s máslem a campu (ječná pražená mouka), nic moc, ale alespoň si zaplníme břich. Ráno jsme si dole v Tandi dali to, co měli – placek z brambor, mouky a vody, nic moc. Tibetský čaj chutná jako vývar, který přisladíš. Campu znám, doma jsem ji zkoušela dělat. Pak přichází ještě jeden Španěl, který se zajímá o vznik buddhismu a chce napsat o tom knihu. Vypráví, že tahle lokalita, a ještě v pákistánském údolí Swat, je místem, odkud byl buddhismus poprvé šířen, mnichem Padmasambhavou do okolních zemí.
S těžkým srdcem se loučím, bereme batohy a mažeme do Khardangu, abychom to stihli ještě za světla. Tedy, já se toulám daleko za Markem, užívám si výhledy, fotím a taky jsem objevila, že plod šípku je moc dobrý v syrovém stavu a dokonce i osvěžující (a co toho céčka!). Ve vesnici už Marek sedí obklopen místními chlapy a jeden kluk nás zve k sobě domů na čaj. Rádi přijímáme, taky i proto, že máme noc na krku...Zatímco Dorže (ale ve škole má přezdívku Kardo) připravuje čaj, sedíme v jejich novém domě a povídáme si. Umí slušně anglicky, studoval ji dole v Shimle. Teď začal magisterskou historii. Jeho taťka, čilý dvaasedmdesátiletý Tibeťan zvládne obstarat domácnost, pole a ještě má v každém uchu náušnici. Borec. Jen asi na nás nemá moc náladu – necítíme se zrovna vítaní. Jdem brzo spát, abychom nerušili. Marek mi ještě asi hodinu masochisticky povídá o českém jídle. Asi ho vykostím...

2.9. čt- z našeho pokoje je ráno zase nádherný výhled, lezu na střechu a fotím, je to krása. Táta nám donáší čaj, čapátí a domácí máslo – asi má lepší náladu. Necháváme si u nich batohy, oni vyráží na pole, je čas sklizně, za pár týdnů to tady bude vše pod sněhem. Už chápu, proč se na nás táta trochu zlobil: měli totiž ještě práci a my jim kradli čas. Tady v horách se pracuje tak tři měsíce v roce, jinak je tu sníh. V zimě si krátí čas nejrůznějšími radovánkami.
Jdeme nahoru se podívat na Khardang Ghompu, o které se píše i v LP. Ale je to jen kupa normálních domů, jen jeden je pomalovaný. Nahlížíme dovnitř – sochy bohů tam sedí a vedle nich taky sedí pytle s cementem. Kolem pár nevšímavých mnichů. Zaprvé jsou na turisty asi zvyklí, je to poblíž městečka Keylong, a také oni musí sklidit a opravit domy před dlouhou zimou. Na modlení a Buddhy bude čas později. Ale kde je ta 900 l. stará ghompa? A knihovna se starými tisky, velký Buddha? O tom všem se píše v průvodci. Nakonec nás jedna mniška zavádí zase do horní komůrky, ale dohromady tam nic není. Při odchodu chce rupky – dáváme tam nějaké koruny. Včera nás Dorže zavedl do ghompy ve vesnici: nikdo by ji tam nečekal ani nenašel. Barák, otevřou se dveře – další místnost, okolo které jsou po obvodu velké modlitební mlýnky. Uvnitř je nádherně vyzdobená, vyřezávaná místnost, kde je spousta nejrůznějších starých věcí. Opravdová svatyně, cítím z ní buddhismus šmrncnutý bönismem (staré lehce strašidlácké náboženství v Tibetu, občas ale někde přetrvává).
Když odcházíme z Khardang Ghompy, kohopak to nevidíme na stráni? Aleše. Zrovínka jsem si dneska říkala, že už jeho ani Gabriela nepotkáme, protože do toho Ladaku, kam oni jeli, nemíříme. Vyměňujeme si novinky, potom jdeme společně do Keylongu, tam si v dhabě dáváme hnusnou rýži s dhalem a na uhašení ohně si objednáváme místní alkoholický nápoj z ječmene – čhang. Je to docela dobrý, jen se po tom fofrem motá hlava.
Další náš cíl – další ghompa, Tayul g.. Marek už pomalu rezignuje. Nikdo z místních o ní nic moc neví, jen z mapy vyčítám, že by to mělo být kus po silnici na Leh. Stopujeme, staví nám truck, taky neví, kde to je, ale v Indii je všude “No problem”. Asi sedm km od Keylongu vylézáme, místo placení se řidičům podepisujeme a vracíme se. V polovic cesty zjišťujeme, že jsme cestu nahoru do ghompy minuli a nakonec nám to ani nevadí. Jsme děsní lenoši, ale nechce se nám už šplhat nahoru kvůli asi normálnímu baráku. Ve městečku posedíme na čaji, klábosíme a pozorujeme místní cvrkot. Už se nám ani nechce do Shasuk gompě. Kašlem na všechno, vždyť i odtud jsou pěkné výhledy.
Pak se vracíme zpět do Khardangu, snad nás nechají i dnes přespat. Zastihujeme je ještě na poli, kde osekávali nať z brambor. Trošilinku jsem jim pomohla, to je jenom malinké ovlivňování. Jdeme společně domů, mají dobrou náladu...můžeme zůstat. Vesničané už nás taky tak trochu vzali do smečky, ráda bych tu zůstala ale zítra ráno chceme odjet zpět do Manali. Táta nám přinesl vajco a čaj, pak nás posadili do “obýváku” a nakonec mě Dorže učí připravovat rýži s bramborami na kari. Marek, jakožto muž dostává místní rýžové víno, který je docela hnusný. Pak mi ukazují fotky ze zimních slavností, všichni jsou tam v krojích, ozdobení sušenými květinami a v pozadí zasněžené štíty hor. V zimě se sem člověk dostane maximálně helikoptérou, nebo vyčerpávajícně na lyžích...

3.9. pá- dnes to máme už měsíc, co jsme na cestách. Ráno jsme zaspali: měli jsme vstávat o půl páté, v šest nám jede bus z Keylongu do Manali. Z domu se vykrádáme tiše jako zloději, všichni ještě spí. Upalujeme přes vesnici a pak mezi poli dolů k mostu, potom zase do kopce do Keylongu. S těma batohama se to stejně nedá stihnout dříve než za 40 minut. Ale co jsme tak spěchali, tohle je Asie, takže autobus tam ještě je. Plný. Naštěstí jedou každou půl hodinu další, ale než pochopíme jejich systém, jak se do busu dostat, tak nám jich několik ujede. Je to velmi jednoduché, pouze věc ostrých loktů: Marek hlídá batohy, bus přijíždí, Aleš obklopený hloučkem vesničanů do něj vtrhne, protlačí se k volnému sedadlu přes řvoucí lidi. Na naše místa si rychle sedám, Aleš jde koupit lístek do místní pokladny a Marek ukládá batohy na střechu. Jak jednoduché. Zajímavé je, že často nejde koupit lístek dopředu, musí se počkat, až autobus přijede, pak jeden musí zasednout místo a druhý v pokladně, kam se nahrnula miliarda dalších lidí, koupit lístky. Někdy je je možné zakoupit v buse, ale o ty, o které je zájem, to nejde.
Cesta je krásná, jen nevydržím neusnout. Naštěstí to moc nejde, sedíme zase vzadu a tak nadskakujeme nad sedadla. V Manali jdem k Tibeťánkům na baštu, už se nám po ní stýskalo. Kdo tam ale nesedí? Sang-Kil. Bereme ten samý hotel, myjeme se (po dlouhé době) a hopla do spacáků.

4.9. so- husná noc, zase mě něco kousalo, asi blechy. Ráno vařím vajca, mlíko s cereálníma nudlema, okurek. Lebedíme si. Jeden kluk z hotelu, Prem, nás bere k místnímu vodopádu, Jogni Waterfall. Sang-Kila, který je nachlazený, a proto bydlí v jiném hotelu, nemůžu najít. Tak jdeme jen s Alešem.
Cesta je jako do Keylongu, do vesnice Bahang (3 km), odtamtud nahoru po stráni k vodopádu. Je nádherný – větší jsem zatím neviděla – a to má prý málo vody. Chvíli otálím, ale nakonec nevydržím a nahatá se tam pod ním koupu. Trochu ty kapky bolí, ale je to výborný pocit. Vítr vodu rozfoukává, krásně na stranách vodopádu mrholí. Paráda. Ležíme na kamenech, díváme se na vodu a relaxujeme. Přichází skupinka Angličanů, nabízí nám čaras. Odmítáme, to bychom dolů asi nedošli. Potom jdeme do vesnice Vashint, kde jsou krásné vesnické domky s vyřezávanými verandami, ale okolo je spousta hotýlků s obchody pro západní turisty. Také tu jsou horké lázně, public jsou free, oddělené na mužskou a ženskou část. Je ale vedro, tak nás to ani neláká.
Láká nás ale kuře v Manali. Dáváme si každý půlku tandori chicken (50 Rs á půlka): je to sice pidikuře, ale když si k tomu dáme každý pět placek čapátí, tak se cítíme i najedení. Personál se chodí na nás koukat, kolik toho běloch sní.
Prem mi cestou z vodopádů slíbil, že mě naučí dělat čapátí, tak jsme se večer do toho dali: mouka (polohrubá je ňam) s vodou, vypracuje se z toho spíš moučnější těsto. Kousek z něho uloupnu, udělám kouli, na pomoučené lince rozplácnu, obrátím, znova rukou pořádně rozplácnout, pak válečkem válet, samo se to má otáčet, až se z toho vyválí kruh o průměru cca 20 cm, těsto je tenké asi 3 mm. Pokud se těsto během válení neotáčí, pomoučit. Pak 3-4x mezi dlaněma prohodit a hodit na rozpálenou pánev (bez tuku). Až se začne těsto nadzvedávat, obrátíme. Až se začnou se dělat velké bubliny, znova otočit. Pečení je možno urychlit potlačováním na placku zmuchlaným papírem či hadříkem.

5.9. ne- lenošíme, jdeme se ještě nabaštit tibetských jídel, abychom si je ještě užili. Autobus má odjíždět o půl třetí (155 Rs – 16 hod.) cesta do Dílí je daleká. Na nádru nás kluci zase otravují se sáfranem – Marek to z nudy usmlouvá z původních 150 na 10 Rs, ale co bychom s ním dělali... Bus přijíždí po hodině zpoždění a je to jedna z těch nejhorších křusek. Kluci nakládají batohy na střechu – jeden chlapík jim “nezištně” pomůže a už za to chce pět rupek. Marek mu dává dvě, ty ale on nechce. Bereme mu peníze z dlaně – nechce je, nedostane nic. Chvíli se na celý autobus rozčiluje, lidi se baví. My už jsme ale na takové otrapy zvyklí. Začíná hrůzná cesta, chlapík ze zadního sedadla mě nenápadně ošahává. Když mu dám ruku pryč anebo mu řeknu, tak to pomůže. Bohužel tak na pět minut. Jedeme děsně pomalu, všude stavíme, nakládáme a vykládáme lidi. Mám pochybnosti, jestli to do Dílí vůbec jede. Řidič vypadá jako přestárlý punker – šedé vlasy na ježka, které jsou na rozježatělých koncích obarveny hennou. Pohodář. Stoický klid ho neopustí ani když píchneme zadní pneumatiku. Nevadí, máme ještě jednu a tak ještě jednu a půl hodiny jedeme, než ho něco donutí zastavit a vyměnit ji.

6.9. po- ráno před devátou dojíždíme do Delhi, už cestou několikrát pršelo, tady leje. Bus staví na severním bus standu blízko Old Railway Station. Chvíli se tu motáme, nakonec jedeme busem na Connaught Place (3 Rs). Strašně moc prší a pončo mám netábornicky na spodku batohu. Na Connaught je pobočka American Express, kam jdeme vyměnit šeky (100$=4290). Dílí je strašně rušný, zvlášť po naší horský idylce, taky jak tu jsou hromady vody a my máme těžký batohy, a tak jsme docela znechucený.
Jedeme rikšou (10 Rs/os) na New Delhi Railway Station, kde nás Sang-Kil vede do bookovacího úřadu speciálně pro cizince. Je jich tam opravdu hromada. Chlapík za jedním stolem nám na compu (!) zjišťuje, že nám ještě něco dnes večer do Agry jede. Vlak v 18.40, je tam za tři hodiny, cena 124 Rs se zamluveným místem. Vlak z Agry do Váránasí je na pátek už obsazený (Váránasí je moc frekventovaným místem, tam sehnat místo ve vlaku je už cestovatelské umění), máme si prý počkat. Taky se tady za lístky platí a) v cizí měně b) v rupkách, ale člověk musí mít doklad o výměně (což ti na černém trhu nedají). Vůbec se mi tu nelíbí: mimo to, že cítím všudepřítom-nou byrokracii, tak se tu ještě snaží až moc cizince oškubat. Nakonec dole, v přízemí, kupuju u normální pokladny lístek do druhé třídy bez rezervace (64). Ty tři hoďky rádi postojíme. Alespoň něco zažijeme.
Potom jedeme na naši ambasádu (Chanakyapuri, Niti Marg, z Connaught- na straně severní od vlakového nádraží - tam jede bus č. 620 za tři rupky). Spřádám plány, jak tam necháme dosud nepoužitý stan, trekový boty a pár krámů = konečně lehké batohy. Nějak jsme ale měli špatné dojmy – na vyslanectví nás ani nepustí, vše vyřizujeme přes mluvítko na vrátnici: nemožné z bezpečnost-ních důvodů. Je tam možné nechat tak letenku, pas a peníze (a to za poplatek 240 Kč, ale oni to zaokrouhlují na 300 Rs). Opravdu služby, které si člověk platí ze svých daní, jsou na úrovni. No, nejsme americká ambasáda... Radí nám, že na Main Bazaru můžeme nechat batohy za poplatek v nějakém hotelu, že prý je to docela bezpečné – uvidíme.
Mastíme za Sang-Kilem, který na nás čeká v hospodě na Main Bazaru: umíráme hlady, naposledy jsme jedli v Manali. Baštíme rizoto (18 Rs), popíjíme čaj a povídáme si s turisty Izraelci, kteří jsou celí na větvi z toho, že jsme jeli přes Irán a Pákistán. No, už si připadám jako zkušený cestovatel (ale to jen oproti nim). Oni přiletěli do Dílí jen na pár dní: takových turistů je tu vidět spousta.
Jdeme na mail, z inzerovaných 30 rupek se nakonec vyklube 50 za to, že nejsme členové klubu, ale to ještě pořád jde (potom ve Váránasí chtěli 100). Píše mi spousta přátel, mám velikanánskou radost. Následně si jdeme do další dhaby dát si chowmein a potom se snažím volat STIC Travels kvůli rekonfirmaci naší letenky dom. Nakonec zjišťuju, že máme špatné číslo, když se tam ale dovoláme, tak nám řeknou, že máme zítra ráno poslat faxem okopírované letenky.
Upalujeme na vlak – jede až z desátého nástupiště, tak se proběhneme. Už opravdu poslední loučení se Sang-Kilem: zvu ho k nám do Čech, že mu s mamčou uvaříme hromadu jídla – je dojatý. Bude se nám po něm stýskat. Vlak je úplně plný, ale vejdeme se na stojáka u dveří. Po dvou hodinách docela pohodového stání (až na ty hromady prodavačů všeho) se do vlaku nacpe skupina ženských, tedy spíše slepic. Od té chvíle přestávám mít nějaké růžové představy o inteligenci místních žen. Žádnou totiž nemají. Místo aby se posunuly o pár metrů dál do vozu, posadily se na zem hned u dveří. Tedy, na naše nohy. Do toho mumraje, když jsem neměla prostor ani na nadechnutí se (a ta ženská, co mi seděla na nohách, měla pekelně velkej a těžkej zadek) nám nad hlavou chlápek držel trojkolku, protože se už nikam nevešla. A to ji držel s úsměvem. Já bych ji pravděpodobně vyhodila oknem a s ní i nějakou tu drůbež. Nakonec vlak zastaví v předstanici Agry, kde zůstaneme třičvrtě hodiny. Pak vyměkneme, vystupujeme, hned se nás ujme autorikšák a za neskutečných 10 Rs nás doveze k Taj Mahalu, u kterého je oblast levných hotýlků. Bereme hotel Sikandr, minuta od Tádže, s výhledem na něj za 100 rupek. Sprchujeme se a téměř mrtví padáme do postele...

Agra
7.9. út- ráno v poledne vstáváme, marně se snažíme ochladit sprchou, tak raději jdeme do města. U první obstojné dhaby si dáváme thali, něco jako u nás menu: rýže, tři druhy omáček (všechny skoro stejné, pálivé) a čapátí (20 Rs). Čapátí tu dělají speciální – hotové se ještě nahřeje nad plamenem, takže se placka nafoukne jako purí – vprostřed se udělá bublina. Také je dělají z celozrnné mouky, což mě daleko víc chutná. Pak usmlouvám banány na jeden kus jedna rupka. Posilněni se vydáváme odfaxovat do Dilí na rekonfirmace letenky (25 Rs), mají tu i levný mail za 30 rupek na hodinu (16-18 hod., Cyberlink 3/14 Thana Cowk u Western Gate). Telefon je tu prý taky levnější: asi 40 Rs do Evropy, prý do Diláí natáhli nějaký drát, jestli optický, tak nevím.
Nato nakupujeme milióny pohledů (30 ks za 50 Rs) a mastíme si to do Tádže. Vytahujeme foťáky a činíme se. Je to opravdu krásný. Říká se: v jednoduchosti je síla, což tady stoprocentně platí. Ta islámská architektura má opravdu něco do sebe. Ornamentální výzdoba, květinová. Ty květiny jsou ale z polodrahokamů, je tím vykládaných já nevím kolik stovek metrů čtverečných....Také se tu jako u jiných islámských staveb aplikuje jako výzdoba text z koránu, což na tomto bílém mramoru vypadá opravdu ohromě. Lidí tu zas tak moc není –v Golden Templu v Amritsaru jich bylo víc. Zase se s námi chtějí fotit, ale na to jsem si už zvykla. Jak je to tu tak ohromující, že by člověk na to vyplácal celý film. V pondělí je to tu zavřené, ráno a večer se platí něco přes 100 Rs – příplatek za extra romantiku, jinak se platí 5 Rs a v pátek je celý den zdarma.
Jdeme hledat něco k jídlu, nechávám to na Markovi, já bych se zastavila u prvního kotle...Ale takhle projdeme celou chudinskou čtvrtí, kde na nás pokřikují caparti, ženský i chlapi. Je to opravdu humáč. Nakonec stejně dorazíme k té samé dhabě jako předtím, kde si dám tu nejméně pálivou omáčku, kde plave semotamo i nějaká brambora. Marek si odhodlaně dává thali, odhodlán na něm přežít zbytek pobytu. Přitom s rikšákama sledujeme nějaký zabijácký film, plný kečupu. Je legrace sledovat místní, jak se jim to líbí, jak je to zajímá. Nakupujeme ještě nějaké sušky a jdeme si sednout na střechu hotelu. Akorát byl nádherně romantický až kýčovitý (dokáže-li vůbec taková příroda být) západ slunce nad Tádž Mahálem. Nad hlavou nám poletují velikánský netopýři: u Tádže zase létali zelení papouškové. Opice na střechách – to je ta správná Indie.

8.9. st- když jsme šli na snídani – kontinentální (káva, toust, cornflakesy s banánem v mléce, vejce –15 Rs – konečně po dlouhé době něco pořádného), tak nám místní chlápek Rádž nabídl, že nám zařídí rezervaci místa ve vlaku do Váránasí, za 50 Rs/os. Po chvilce váhání přijímáme, alepoň nám to ušetří čas, rikšu a nervy při shánění těch lístků. Ale chce peníze na lístky, 500 Rs, nezbývá nám nic jiného než mu je dát a doufat, že lísky dostaneme (225 Rs jeden). Taky nám nabízí ubytování v tomto hotelu, jen za 50 rupek na noc, takže se přestěhujeme (Gulsham Lodge, Southern Gate). Potom zase jdeme do Cyberlinku na rekonfirmace, fax prý do STIC nedošel, tak prosím prodavače, aby tam zavolal on, protože ten chlapík v STIC je vyloženě nepříjemný a já jeho indické angličině a ještě po telefonu moc nerozumím. Vše se jakoby zázrakem díky hindštině prodavače podaří, takže máme rekonfirmaci i místa u okna. Jsem jenom zvědavá, jestli to dopadne.
Jedeme rikšou na poštu, kde zaplatíme hroznou částku za známky (1 pohled=8,50 Rs), naproti v infocentru vyfasujeme mapku města. Potom chceme jet na Red Fort, ale rikšák nás prosí, abychom se nechali mezi tím zavést do nějakého obchodu se suvenýry. Že taky chce jíst čapátí a ať mu dáme vydělat, že za to, že nás doveze do nějakého toho obchodu, dostane provizi. Na provizi tak funguje spousta lidí, tratí na tom většinou jen turista. Ale my máme docela štěstí, a tak když nám slíbí slevu na rikšu, souhlasíme. Je to obchod s věcmi z mramoru, který je vykládán drahými kameny stejně jako Tádž. Ukazují nám výrobu, je to děsná piplačka. Marek nakonec kupuje vykládanou podložku pod sklenici – já bych také koupila, ale už tak hezky barevnou nemají. Jsou zklamaní naším malým nákupem, ale co by chtěli od studentů...Věci tu většinou stály od 300-3000 Rs, nádherné by to byly dárky, které by potěšily snad každého v Čechách. Ale my máme ještě kus cesty před sebou a batoh tak těžký.
U Red Fortu se k nám seběhne skrumáž obchodníčků se vším, děláme si z nich srandu, ale jsou děsně nažhavení prodat, tak jim raději utíkáme do pevnosti (15 Rs vstupné). Pořádně si ji prochodíme a přestože je dost zanedbaná, tak je krásná. V některých horních místnostech a věžičkách sídlí netopýři, strašně to tam od nich páchne. Už ale víme, odkud včera večer létali. Také tu jsou odtud nádherné výhledy na Tádž a řeku Jamunu, která teče hned pod okny pevnosti i Tádže. Když se vracíme zpátky k čekajícímu rikšákovi, zase se na nás vrhli ti obchodníci, já bych u nich i něco koupila, ale Marek zjišťuje, že nemá drobnější peníze a velkýma se takhle platit nedá. To už bychom zpátky nic neviděli. Oni na to, že no problem, ať jim dá za to Marek hodinky. Ale my je potřebujeme, je to jediný časoměr, který máme. O ty je vůbec velký zájem, každému se tady líbí a to je Marek koupil za pár šlupek u Vietnamců. Příště si jich sem pár dovezeme. Nakonec před rozdivočelým davem naskakujeme na rikšu a mastíme si to zpátky do hotelu. Cestou se s rikšákem hádáme o částku, kterou mu máme zaplatit. Předtím jsme se domluvili na 25 rupkách i s tím čtyřhodinovým čekáním, ale zase s tím obchodem, on teď hřmotně nesouhlasí. Má ale chudák smůlu, Marek je tvrdý. Strká mu dohodnutou částku za řidítka a jdeme pryč. V Čechách bychom ale za tyto peníze nedojeli v taxíku ani za roh. Jiný kraj, jiný mrav.
V hotelu se zase sprchujeme: pořád jsme strašlivě upocení, špinaví a ulepení. Na Internetu bylo, že je tady jen 27 stupňů, ale vlhkost je 90%ní. V “naší” dhabě si dáváme zase thali, už si na něj docela zvykáme. Potom jdeme koupit hřebíček, bolí mě moudrák. V hotelu nás Rádž mile překvapí – má pro nás lístky na vlak. Zase klasicky každou chvíli vypadává elektřina, ale to se ani není co divit, když člověk tady vidí jak se tady o ty dráty starají. Spíš je s podivem, že tady vůbec něco funguje...

9.9. čt- dnešní noc jsme hrozně špatně spali – asi tu jsou nějaký špatný zóny. Ráno po kontinentální snídaňce jedeme do opuštěného města Fatehpur Sikri – asi 40 km západně od Agry (15 Rs). Bus je super luxsní, něco jako u nás ta nejhorší karosa, ale po tom, v čem jsme jezdili, to je opravdu luxus. Naposledy jsme takovým jeli z Teheránu. Za hoďku jsme na místě. Lehce pobloudíme městem, které je pod branami vlastního opuštěného města. Tedy, jde jen o hlavní dlouhatánskou, obchůdků a špíny plnou ulici. Prodávají tu snad všechno, takže nakonec kupujeme mnou vytouženou papáju (10 Rs) a ani nesmlouvám. Chyba. Konečně najdeme cestu ke komplexu, kde se na nás zase vrhne kupa prodavačů suvenýrů a průvodců, nabízejících své služby. S díky odmítáme, procházíme nádhernou mešitou Jama Masjid. Neustále nás pronásleduje prodavač dřevěných cestovních šachů, nakonec se nám podaří cenu usmlouvat z prvních 500 Rs za kus na stopade za dvoje. Což jde. A mám dárek pro bráchu. Ještě dokupujeme náhradní figury, já ještě se nechám zlákat na vykládaný tácek pro Fidouška, snad bude mít radost. Potom raději obchodníkům utíkáme do placené části města (5 Rs). Procházíme si opuštěné paláce, tedy často spíše ruiny – z 16 stol., kde se mísí kultura arabská, hinduistická, džinistická a také trochu křesťanská. Když potom vyjdeme z chrámů, běhají za námi malé děti a dosti agresivně volají “Hallo, school pen!!!” Táhne se jich za náma už celý průvod. Jedeme domů, místní mladíci nám nabízejí, ať si s nimi dáme čaras. Jsou nám docela dost nesympatičtí. V Agře leje jako z konve, tak bereme autorikšu (20 Rs) a jedeme se do izraelské restaurace najíst. Nakonec si dáváme ale čínské chowmein, protože je z nabízeného pro nás cenově nejsnesitelnější (hozných 25 Rs), je toho málo, jsem naštvaná. Asi už chápu, proč tady mají prázdno.
Včera nám Rádž nabízel, nebo spíše s očekáváním ukazoval dopis od české holky, která nám všem doporučovala, abychom si přivydělali nějaký ten dolar hraním divadla – na pojišťovnu. Jakoby onemocníš, jdeš k místnímu doktorovi, on tě prohlásí za nemocného, pojišťovna to zaplatí, ty si vyděláš tři tisíce rupek plus pobyt v hotelu a jídlo zdarma. Ale pojišťovny to podle našich informací už prokoukly a nechtějí to už hradit. Zadruhé, jak jsme se s Markem shodli, je to nečestné a nesportovní. Zatřetí je to oplétání s nepříjemnými lidmi.

10.9. pá- před šestou nám zvoní budík, ještě ospalí se chceme vypotácet z hotelu, ale je zamčeno. Díváme se po jiné únikové cestě, ale kromě skoku z výšky nic nezbývá. Stejně je zataženo, žádné zajímavé nebe a tak jdeme spát. Nebo spíše spánek předstírat. Dnes jsou všechny vstupy zdarma, a tak jsme toho chtěli využít. Když se hotel probudí, posnídáme, sbalíme si “batůžky” a odcházíme. Sice nám Rádž nabízel, ať si je tam necháme, ale nevíme proč, ale nevěříme mu.
Necháváme je v úschovně v Tádži, bereme rikšu a jedeme do Baby Tádže (Istimad-ud-daulah), pak na bazar Kinari, kde má být staré město i s mešitami. Cenu našeho rikšáka klasicky usmlouváme, tentokrát na 10 Rs, ale musíme do dvou obchodů. Ještě si mám přesednout do druhé rikši – jeho bratra, takhle když nás do těch obchodů dovezou, dostanou víc. Jedeme se mrknout do obchodu s koberci, ukáží nám, jak se dělají a nakonec nám to připadá ještě větší dřina než ty vykládané talířky. V podstatě jsou ty koberce za pár kaček, oproti těm našim. Nádherný koberec 150x210 stojí kolem 12 tisíc rupek, a to bez smlouvání. Šlo by to možná ještě o třetinu srazit dolů. Koberce se dělají i na zakázku, zdarma je posílají i letecky, protože prý za export dostávají od státu docela dost peněz, takže se jim to více vyplatí. Otázka je, jestli ti to dojde, protože se to prý platí dopředu. Potom nás ještě vezou do nějakého obchodu s textilem, ale to nás už opravdu nezajímá. Jen jim to zboží zkritizujeme a jdeme pryč. Rikšák se na nás mračí, ale co. Baby Tádž za cestu podle mého nestojí – je to mizerná kopie velkého Tádže. Největší zážitek bylo ale, když jsme odjížděli, dítě s leprou. Markovi sáhlo na gatě a pak se sápalo po mě – chtělo bakšiš. Vlastně ani nevím, jak se lepra šíří, ale ten dotek bych nesnesla. Jedeme na bazar. Rikšáci nás zbaběle vykládají na začátku – je to zablácená ulice pro nás s nezajímavými obchody. Z hlavní mešity nás sice vyhánějí, ale při ochodu po nás chtějí peníze – mizerové. Bloudíme po bazaru a marně hledáme něco, co by stálo za to to tady procházet. Bereme rikšáka, docela dost stupidního nerozumícího anglicky. Ten s námi projíždí čtvrtěmi, z kterých se i mě zvedá žaludek. Ani šlápnout bych tam nechtěla. Nevadí mě normální špína, ale tahle změť nejrůznějších výkalů a odpadků se mi vyloženě hnusí. Indie se za pár let musí utopit v odpadcích, protože takhle to dál nepůjde a oni s tím nic neudělají. Kanalizaci nemají – jen podél domů strouhy, kde plave všechno. Když potřebují na záchod, čapnou si k té strouze...a je to. Ale to jen chlapi. Ano, občas tu mají veřejné záchodky – na ulici vykachlíčkované budky sestávající se pouze ze třech stran, muž si tam stoupne, takže jsou mu vidět jen záda....Neteče tam voda, moč se tam drží a jak to smrdí, to se nedá ani vypovědět. To asi aby rychle poznali, kde je nejbližší toaleta.
Jdeme do naší restaurace na thali, potom do Tádže zarelaxovat a také podívat se na nádherný červánkový západ slunce a taky duhu. Bereme batohy a jdeme si dát zase thali, ale jsem už děsně přejedená. Tři jídla denně, na to nejsme zvyklí. Protože nás žádná šlapací rikša po západu slunce nechce odvézt na daleké nádraží Raja Mandi, berme autorikšu (30 Rs). Na nádraží dlouho čekáme, vlak nám jede až v 21.36. Ten přijíždí na čas, ale zrovna akorát vypnou proud, tak hledej v té tmě vagón S8! Připravení Indové mají po ruce baterky, my ne. Nakonec ale vagón nacházíme, vlak se akorát rozjíždí. Na našich místech nalézáme ale lidi, které se nejdříve snažíme vyhodit. Nakonec ale zjistíme, že jsme v blbým vlaku, který jede do Madrásu. Šílím. Vždyť průvodčí říkal, že tohle nástupiště! Čas taky souhlasí! Naštěstí ale tenhle vlak staví ještě v Agře na hlavním nádraží, kde má prý stavět i ten náš vlak, takže vyskakujeme. Naštěstí to takhle dopadlo. Hned zjišťujeme, že náš expres má zpoždění. Opravdu, na něco, jako je čas, se tady nedá spolehnout. Náš vlak přijíždí o půl jedenácté, teď už je všechno v pořádku. Každý máme své lehátko, prostě luxus, bude se nám krásně spát.

Váránasí
11.9. so- tak tedy dneska mám svátek – slavíme to ve vlaku sušenkama. Je už devět hodin a to jsme teprve v Lucknow, do Váránasí ještě tak šest hodin. No, a měli jsme tam být ve dvanáct. Ve tři hoďky dorážíme na nádraží, v turistické kanceláři na nádru dostáváme mapku, vedle si rezervujeme na úterý sleeper do Satny (140 Rs, cca 7 hodin jízdy) – chceme se podívat do Khajuraha na starobylé erotické výjevy.
Chceme se ubytovat někde v centru u ghátů, ale rikšáci se rozhodli na nás udělat ofenzívu a chtějí po nás nekřesťanské (nebo nehinduistické?) peníze. Nakonec nacházíme jednoho ochotníka za 15náct rupek. Všichni nám ho rozmlouvají, že neumí anglicky, že mu nemáme věřit. Ale je levný, bereme ho. Aspoň ho naučíme trochu angličtinu. Nějakým zázrakem se nám podaří ty naše velikánský batohy směstnat na cyklorikšu a ještě větším se tam vejdeme i my. Už jsme skladní jako oni. Mastíme si to ulicema, je to pro nás očistec, jedeme dlouho a ty batohy udržet...Pokaždý, když to drcne, batohy popojedou o něco níž. A drncá to pořád. Po dvaceti minutách zjišťuji, že s námi jede na opačnou stranu, od ghátů. A to jsem mu říkala, že chceme ke Golden Templu, jenže on by kývl na všechno. Nadávkama ho usměrňuju, už nás všechno bolí. Nakonec se dostáváme do blízkosti hotelu, platíme, jemu se to nelíbí, ale má smůlu. Najednou se i domluví. Je to tu hrozný – centrum, všude dav, řvoucí lidi. Hnedka se nás ujímá kluk, říkám mu jméno hotelu, který jsem našla v LP on tvrdí, že ten za moc nestojí, že ví o lepším, ale trvám si, ať nás zavede do toho našeho, my se podíváme a když se nám nebude líbit, půjdeme do toho jeho. Cestou se proplétáme úzkými uličkami, kde je hromada lidí, motorek, kol, krav (jedna mi šlápla na nohu) a hoven. Je tu hrozný vedro a to vlhko se nedá ani vylíčit. Nakonec přece jen dorážíme do Trimurti Guest House, bereme docela drahý pokoj (100 Rs), je asi v čvrtém patře, ale je obklopen zahrádkou s krásnýma kytkama, výhledem na templ a docela čistým ložním prádlem. Za to si rádi připlatíme.
Hned se sprchujeme a razíme pojíst. Ještě jsme dnes kromě sušek nic neměli. Všude tu mají jen smažené, tak zapadáme do jedné restauračky pro cizince. Nikdo tu, jen jídelní lístek – draho, ale objednáváme si klasicky chowmein, naši záchranu. Dlouho se nic neděje, nikdo nikde. Uvažujeme, co bude dál, ale přichází kuchař, pak ještě nějaký ne zrovna IQ obdařený (ty jsou ale v každé restauraci, jinde bych řekla, že za ně šéfové mají menší daně, ale tady v Indii, to nevím). Dostáváme jídlo, je toho málo a je to děsně mastný. Bouřím se, ale je mi to houby platný. No, už sem nepůjdeme. Pak se jdeme podívat na gháty. Ujímá se nás kluk, nabízí opium, haš a mariánku. S díky odmítáme. Nacházíme pár ghátů, děsně malých, jinak nic moc. Snad zítra. Ještě volám domů (54 Rs/min), mamča je ráda, že ví, že žijeme. Na pokoji mi Marek gratuluje a dostávám opravdu královský dar: tatranku Opavia dovezenou až z Čech. Usínáme za pravidelných zvuků zvonů.

12.9. ne- někdy za úsvitu slyšíme hudbu z reproduktorů, pak zase ty zvony...Ale mě to nevzbudí...Marek spí, ale já už nemám v posteli co dělat, tak jdu koupit vejce a chleba. Chyba lávky, pěkná idea, ale nerealizovatelná. Všude mají všechno možné, ale v neděli chtít vejce...Nejdříve zabloudím, pak se najdu, ale vajca nikde. Tak jdeme někam něco pojíst. Masala dosa je něco jako palačinka, v ní je ale ta jejich kejda se zeleninou. K tomu se podává několik různě barevných pálivých omáček. Smažené, levné (8), podává se to spíše na jihu Indie. Mě to ale moc nechutnalo.
Jdeme se projít městem. Dojmy z Váránasí: uzoulinké uličky, všude hovna, betelové plivance, prašiví psi a různě deformované krávy. Každou minutu (někdy i častěji) chce někdo po nás bakšiš. Za cokoliv: někdo jen tak žebrá, někdo se tě “nezištně” ujme, ale pak chce dárek anebo peníze. Pořád tě někam směřují, usměrňují, jakoby věděli, kam chceš jít: “Hej, mistr, abc ghát je tudy!!!” - a my chceme jít na poštu...Ten den jsme se šli projít k hlavnímu spalovacímu ghátu, Manikarnika Ghat, ujal se nás zase nezištně nějaký chlapík, (tedy, spíš šel jen s náma), nakonec nás vzal do věže hospitzu, odkud se dalo na to spalování mrtvolek dívat. Seděl tam ind, pusu plnou betele a začal nám něco vykládat. Mě spíš zaujalo, jak zvládal otevřít pusu, zaklonit hlavu a mluvit,aby mu ten krvavý betel nevytekl. Povídal povšechné informace o městě, které každý průměrně vzdělaný člověk zná. Potom chtěl, abychom přispěli starým lidem v hospitzu, že už čekají jen na smrt a shánějí peníze na dřevo, aby je mohli potom spálit a oni se dostat z koloběhu žití. Přišla nějaká stará žena, my jí dali pět rupek ona na nás ale koukala, že je to málo, že jí máme zaplatit alespoň 10 kg dřeva, což je tak 200 rupek. Je to divný, člověk jí něco dá, i když normálně žebrákům nedáváme, a ona za to ani není vděčná. Potom chtěl ještě ten betelák za vyprávění a následně ten další, za to, že nás sem dovedl. Se sprostými nadávkami na rtech a v srdci s přesvědčením, že už z nás nikdo nic nedostane, odcházíme. Na Manikarnika ghatu se spaluje tradičním způsobem: hranice dřeva, do toho se hodí mrtvolka a je to. Pohřeb stojí tak 6 tis. rupií, účastní se ho jen muži, ženy zůstávají doma a kvílí (prý aby do toho ohně neskákali za milovaným mužem - satí je už oficiálně zakázáno, ale prý se občas tajně provádí). Na druhém spalovacím ghátu, Harishchandra Ghat se spaluje jak tradičním způsobem, tak i v elektrické peci, kde je obřad podstatně levnější (250). Nespalují se svatí mužové, těhotné ženy a děti – ti se háží do Gangy rovnou. No, chuťovka. Do Váránasí se tak stahují všichni staří, aby se jim podařilo být spálený a rozptýlený v Ganze – pak prý následuje věčná milost. Občas lze vidět, jak na střeše taxiku či káře převážejí zafačovanou mrtvolku. Přitom podél ghátů se pořád někdo koupe, protože i koupel v Ganze má očistné účinky: nejdřív vyhodí v igelitovém pytlíku do vody odpadky, pak se svlečou do takového spodního hadru (muži), vlezou do vody, několikrát se do ní rituálně celí ponoří, pak tu vodu pijí, čistí si v ní zuby, někteří se vedle holí, no a pár metrů od nich plave mrtvá kráva s nafouklým břichem. Ani moc se nedivíme, že všichni vypadají tak blbě. Je s podivem, že ihned po této procedůře nepadají mrtví k zemi. Už dlouho jsem tady nepotkala sympatického a pohledného Inda.
Až v Čechách se mě kamarád Matěj, který byl v Indii o měsíc dříve, s úsměvem zeptal: ”hádej, odkud byla ta voda, kterou jsi se sprchovala?” Když si vychutnal ponejprve mou nechápavost a potom úžas a znechucení, dostal mě druhou otázkou: ”co si myslíš, odkud byla ta voda, ze které ti vařili jídlo a čaj?”
Bloudíme uličkami, v jedné z nich vyměníme šeky (100$=4210 Rs) a jsme zase bohatí. Nacházíme sympatickou zápaďáckou restauraci – blízko hlavního Dasaswameth ghatu. Marek si dává věrně chowmein a já něco jako rizoto, obé po dvaceti rupkách – je toho hromada, čímž nás získávají.Cestou do hotelu objevujeme vejce a chleba, taky kupujeme pomeranče (10 Rs/kg) – to bude zítra snídaňka. Celou noc ti náboženští fanatici mlátí do zvonu, nemůžeme ani usnout. To se opravdu nedá, je to jako u nás na pouti.

13.9. po- o půl šesté ráno vstáváme, chceme se totiž za svítání projet po Ganze. Je nám jasné, že také smlouvání s místními člunaři nebude jednoduché. V průvodci píší, že jsou dány státní ceny, za člun pro 4 os=45 Rs na hodinu. Ale na hlavním Dasaswameth ghatu, který mi kluk z hotelu doporučil, ceny nejdou pod 150 rupek na dvě osoby. Marek jim nadává něco do zkurvených indiánů, což má stoprocentní pravdu. Přichází ještě německý pár, nadhazují cenu 70 Rs na člun pro dva, která je sice snesitelná, ale víme, že by loďaři šli ještě níž. Ale byla udána “your price” a s tím se už nedá hýbat. Nakonec nám nezbývá nic jiného než na ni přistoupit. Sotva nasedneme na člun, přižene se prudký a silný monzun – jsem totálně mokrá. Ale byl to zážitek. Veslaři nás dovezou až k Manikarnika ghatu a zpátky, vracíme se zpět přesně na minutu. Tohle mají hoši pěkně zmáknutý.
Procházíme se po městě, abychom vykazovali nějakou činnost: klouže to po mokrých hovnech, všude jen špinavé uličky, sem tam ghát, také potkáváme mrtvou krávu, kterou musíme překračovat, abychom mohli pokračovat, a zase lidé chtějí peníze na odklid mrtvého těla... Přes poledne jdeme odumřít do hotelu, potom opět prokazovat aktivitu formou procházení města. Nějak nás ale nezaujalo, v pohodě bychom mohli jet dnes do Satny. Ale máme rezervaci na zítra. Večeře v zápaďácké restauraci – už zase odmítáme jíst ty jejich smažený shity. Mám zase průjem, o zábavu tedy postaráno. Večer se mě Marek snaží naučit hrát karty, ale po chvíli to s povzdechem vzdává. Už jenom cucá svý karamelky.

14.9. út- zmlácená vstávám, ale naštěstí včerejší Imodium zabralo. Mažeme na ranní chowmein, pak stačíme sbalit a už je dvanáct, checkout time. Necháváme batohy v hotelu a jdeme na New Visnawath Temple. Chceme si vzít shared taxi (sdílené, tak 3 rupky)m ale žádné pořád nejede, nakonec nás jeden neodbytný a vytrvalý rikšák ukecává, bereme si ho a jedeme (10). Vysadí nás ne přímo před templem, ale před branou komplexu Hinduistické univerzity (Lanka), v kterém je i templ. Jdeme pěšky, konečně svobodně dýcháme v prostorných ulicích, všude samá zeleň a sem tam budova univerzity. Dnes je klasický monzunový den – každou chvíli se přižene tmavý bouřkový mrak, vyřádí se a odpluje. Naštěstí se vždycky stačíme schovat, což nás ochrání před totálním promočením. Templ je nový, ale docela hezký. V prostřed známý Shivův lingham. Sedneme si v templu na zem, posloucháme místního chlapíka vyhrávajícího na sitár, větřík věje, píšeme pohledy a je nám fajn. Po chvíli objevujeme dvojici českých cestovatelů, Katku s Martinem. Jeli sem převážně stopem, horní cestou přes Kazachstán, Čínu a Nepál. Plni dojmů si vyprávíme a ani nevnímáme, jak rychle utíká čas. Protože jim jede večer vlak do Dardžilingu, upalují. Snad se v Praze ještě uvidíme.
S lepší náladou jdeme zpět na Lanku, kde si bereme autorikšu (10) a ještě se do ní vejde spousta dalších lidí. Na Godolie nás odchytí malý super kluk, jeden z mála sympatických lidí v tomto městě. Pomáhá mi vybrat levné banány – 12ks za 5 rupek, jak říká Marek “cena, na kterou slyším”. Jsou malé ale děsně dobré. Mažeme ještě na jídlo do zásoby: veg pulao (rizoto za dvacet), Marek se dopuje kuřetem s rýží, ale vůbec mu tu bědnou trosku nezávidím. V hotelu si bereme batohy a svěřujeme se jedinému rikšákovi, který byl ochotný nás vzít na nádr za 20 rupek. Je už totiž tma a nádr je daleko, takže se nikomu do té práce nechce, a když ano, ceny stoupají. Fajn rikšák nám ukazuje knížku plnou referencí od spokojených zákazníků, dokonce ulovil i Čecha. Takovými knížkami se tady ohání každý ve snaze ulovit další duši anebo se jen tak ukázat. Vlak přijíždí jako vždy o hodinu později, máme lehátka v uličce ale díkybohu za ně.
15.9. st- do Satny nepřijíždíme v 6.30, jak bychom měli, ale v deset. Dáváme si na nádru čaj a sušky, bereme rikšáka na autobusák (10), který je od vlaku asi dva kilometry. Cestou vidíme náš autobus do Khajuraha (10.30), jak projíždí kolem, rikšák se ho snaží zastavit, ale nevyjde to. Na informacích nám řeknou, že další jede v 14.30. OK, dáváme si thali a čekáme na přeplněném nádraží. V Satně totiž vůbec nic není, je to děsná nuda, ale co se dá dělat, tohle čekání je snad pro východ nejtypičtější.
Konečně přijíždí bus, Marek tvrdí, že do Khajuraha. Jde chytit místa, já svěřuju batohy nejinteligentněji vyhlížejícímu Indovi a začíná ta správná bitka o lístky. Konečně se svou ruličkou peněz a hlasitým vykřikováním “Khajuraho!!!” se dostanu ke slyšení (jako jedna z posledních, prostě pořád nejsem dokonalá). Odpověď je ale zarážející: ”bus nejede do Khajuraha”. Nato se rozvíjí inteligentní konverzace: – ale vždyť jste mi říkali, že teď jede. – nejede. – kam jede tenhle. – 10 km od Khajuraha. – tak 2 lístky tam. – je ale plný, nemáte místa. – máme (mají ale pravdu, místa opravdu nemáme). – nemáte. Nakonec mi za 70 Rs/2 ks ty lístky prodali. Šťastná jdu k Markovi, ale bus je tak naprásknutý, že se tam nevejdeme ani na stojáka. No, tak jdeme na střechu, ty 4 hoďky to přežijeme. Nakonec tam za náma vleze ještě tak 20 vesničanů, kupa zavazadel a spousta beden rajčat. A jedem! Už jsem si myslela, že když jsem se v horách na střeše nesvezla, tak se mi to už nepoštěstí. Ale v Indii nevíš dne, ba ani minuty...
Vesničané jsou z toho, že s nima jede na střeše běloška pěkně vedle – pořád si mě prohlíží, smějí se, ukazují mě lidem na ulici – ach ten sexuální zájem! Jsou jako naši puberťáci, až na to, že těm chlapům tady je i padesát. Prší, nasazujeme si ponča, vedle mě sedí jeden chlapík, nemá nic, pod co by se schoval, tak mu nabízím, ať se pod kousek schová. Za chvíli ale cítím jeho ruku na mém stehně – a není to náhodou. Vzpomenu si na radu Martina ve Váránasí: rozčílím se, praštím ho přes ruku a začnu na něho děsně řvát. Všichni se naoko diví, ale zjednala jsem si respekt. Snaží se nás uklidnit cizími rajčaty, když to ale babka zjistí, spustí děsný křik. Rozebrali jsme jí toho docela dost.
Jedeme úžasnou rychlostí: za dvě hodiny dorážíme do města vzdáleného 20 km od Satny. Cesta je blátivá, taková polňačka. Musíme stavit, v prostřed cesty je náklaďák se zlomenou nápravou, vyhýbal se mu další a tak skončil v příkopě. Nemožné projet, tak řidiči klasicky dvě hodiny debatují, naším autobusem se pak snaží vytáhnout ten těžký náklaďák a diví se, že to nejde. Nakonec se řidič odváží k hazardnímu kousku: projíždí z druhé strany a tím riskuje, že zapadne do bahna. Ale bůžek Ganéša mu asi držel palce, tak to vyšlo. Za tmy se zase stane něco našemu busu, tři hodiny stojíme... Lehám si na silnici a podřimuju. Do Bambity, 10 km od Khajuraha, dojíždíme za hustého slejváku v jedenáct v noci, a to to bylo 100 km od Satny, celkem jsme je jeli osm a půl hodiny. Tam nás policajti na check pointu usazují pod stříšku, kde ještě s dalšími zimou se klepajícími lidmi čekáme na spoj. Už ani nedoufám... Přijíždí džíp, nacpeme se tam, v Khajurahu pak za to chtějí 50 rupek, dáváme třicet, a jdeme do Yogi Guest Housu. Tam usmlouvám pokoj na 65 Rs, dáváme si horkou sprchu a usínáme.

Khajuraho
16.9. čt-dopoledne při vyplňování nezbytných hotelových formalit zjišťujeme, že tu je Aleš. Zase shledání, ale už poslední. Jede totiž do Váránasí, pak Nepálu. Jdeme do Lovely Restaurantu, kde si dávám sweet parathu (10), což je placka plněná medem, moc slaďoučká a dobroučká. K tomu banánové lassi (10), což si za tu včerejší úmornou cestu zasloužíme. Hned jdeme na busák zjistit, kdy nám zítra jede bus do Jhansi, blízko něho je totiž opuštěné město Orchna. Aleš ji moc chválí, že je super.
Tak, a teď se vrhneme na tu erotiku. Vstupné do templů je naštěstí nízké, jen pět rupek, ale hned na začátku se nám začne vnucovat místní průvodce. Stařík se ohání svou cenou sta rupek – nekup to! Odmítáme, ale viditelně ho přitahuju, možná pod vlivem všudypřítomné erotiky, a tak se ho celou dobu nezbavím. A ty letmé dotyky v příšeří chrámu. Ach jo. Ti chlapi jsou tu opravdu divní. Temply v tomto komplexu jsou sice krásné, ale je to až příliš udržované pro západní turisty. Erotika na každém kroku a z umělecké stránky je to taky nádherné. Je vidět, že tu před tisíci lety byla podstatně vyspělejší kultura než dnes. Potom upalujeme na skupinu východních templů, musíme projít starou vesnicí. Musíme asi milionkrát zodpovědět otázky typu: odkud jsi, jak se jmenuješ, co děláš? Naštěstí pak jejich slovní zásoba končí. Ale je to děsný, kolikrát člověk tak musí odpovídat úplně cizím lidem, velmi často prťavým dětem. Tak jsem někdy Mikuláš, někdy Nazdar, co fantazie přinese. Chrámy jsou fajn, zapadá slunce, my procházíme tou chudou vesnicí a hledáme další, které jsou tu porůznu schované. Pohoda a krása. Pak jdeme tu pohodu dokončit chowmeinem, já si na doplnění žaludku dám na ulici ještě dvě uvařený vejce (4). Zapadáme do obchůdku s hadrama, který vlastní docela sympatický třiadvacetiletý kluk, hostí nás colou a zve nás, ať zítra zůstaneme, že nás vezme džípem do své vesnice. Chlubí se, jak má spoustu peněz, které pro něho nejsou důležité a taky jak jiným pomáhá. Chvályhodné, ale tím se lidé nemají chlubit. Chce si vzít Evropanku, když tak mu mám nějakou sehnat. Až prý příště přijedeme, ať jen zavoláme, že pro nás přijede do Dílí na letiště, bude nám vše platit a postará se o nás. Moc hezké. Jsem utahaná, ale ještě se stavujeme u Kašmířanů v obchodě, protože jsem jim to ráno slíbila. Nalákali mě na zelený kašmírský čaj, který jsem si oblíbila v Dharmsale u Ašmika. Je tam ještě jeden Němec, Tobias, s kterým jsme další den jeli do Jhansi.

17.9. pá- brzo vstáváme, zase nejde elektrika, to se asi bez větráku uvaříme. Je docela dost vlhko, nic nechce schnout, jen to v klidu plesniví. Jdeme na parathu, tam se seznámím s fajn francouzským keramikem Dominikem, bavíme se o keramice, ukazuje mi fotky svých věcí. Docela hezký. Vždycky někde zůstane s hrnčíři, aby viděl, jakou mají techniku oni. Dobrá zkušenost. Taky mi po mých stížnostech na místní chlapy radí, že nemám v žádném případě navazovat oční kontakt s muži. To je přitahuje, protože na to nejsou zvyklí a vykládají si to zájmem o svou osobu.
K autobusáku, přestože je blízko, si bereme rikšáka, protože jsme lenivci a nechce se nám tahat s batohama, a taky chceme být v předstihu a najít si v busku nějaké to místečko. Je to ale v pohodě, za pět rupek si dáváme batohy dovnitř, Tobias přichází v poklidu na poslední chvíli. Platíme 65 rupek a jedem, zase bychom měli jet 4 hodiny, tak uvidíme. Ujedeme tak 40 km, stavíme v jednom městě na autobusáku, a tam taky zůstaneme. Tři hodiny se nic neděje, pak se dozvídáme, že se něco na busu pokazilo, vzali to do opravny, ale nejde elektrika, a tak čekají, až zahřmí. Nakonec ji ale pustili, opraváři se do toho dali a tak jsme skoro po čtyřech hodinách vyrazili. Po cestě to sice ještě trochu zlobilo, ale po deseti hodinách jízdy přijíždíme za soumraku do Jhansi. Už jsme ani nedoufali.Celou cestu lilo jako z konve, na batoh mi teklo netěsnícím okýnkem a tak byl spacák a jiné úplně mokrý.
Jhansi je děsná díra, hotely jsou drahý a mizerný. Nakonec bereme Central Guest House, pokoj třílůžkový bez koupelny za 150 rupek, prostě shit. To je tím, že tohle město není pro turisty uzpůsobené. Také nám oznamují, že jsou tu zítra volby a že se do Orchny nedostaneme – nebudou jezdit busy, tempa, rikši, hranice mezi Utar Pradesh a Madhya Pr. jsou zavřené. Bohužel Orchna je v tom druhém. No, nemám pro ty Indy slušné pojmenování. Ležíme na postelích, přemýšlíme, co zítra, Tobi mi pouští hudbu, má docela slušný výběr kazet Studuje totiž hru na basu, takže hudebník. Balí hašového jointa, pokuřuje a relaxujeme nad Mozartem.

Orchna
18.9. so- ráno jsem téměř už mrtvá hlady – včera jsem nejedla, začala jsem zase endiaronovou dietu. Jdeme baštit, což je brzo ráno v této díře problém. Hned naproti našemu hotelu je sice pod plachtou něco jako dhaba, ale když se ptáme po jídle a smutně koukáme na jejich prázdné kotle, tak nás ujistí, že uvaří. Usadí nás ke stolu a začnou. Zjišťujeme, že to potrvá. Ale ten hlad... Hltám čapátí, kluci k tomu mají ještě dhál: ten mi dieta nepovoluje. Pak jdeme na nádr, kde si Tobi rezervuje lístky do Dilí, odkud pozítří odlítá domů. My na rezervaci kašleme – do Bhopalu, kam chceme jet, to jsou jen čtyři hoďky, když tak uplatíme konduktora.
Potom jdeme pěšky na autobusák, odkud by normálně měl jet bus do Orchny. Na autobusák je to pěkná dálka, taky začíná být pořádný hic. Zkoušíme proto přemluvit rikšáky nebo koňský potahy, ale vždy vyhodí tak astronomickou sumu, že na to nemůžeme přistoupit. Jsme odhodlaní to jít v tom vedru pěšky, je to přece jen 18 km. Na autobusáku nám pomáhá se v situaci orientovat profesor botaniky, který žil pár let v Evropě. Je sympatický už tím že mluví plynně anglicky, což se tady moc neslyší. Také potkáváme čtyři Čechy, Jana je dokonce z Hradce. Jeli po zemi jako my, a občas v hotelech potkávali naše záznamy, takže o nás věděli. Tady se nic neutají. Jana byla minulý rok na treku v Zanskaru a tak z ní tahám dychtivě nějaké informace. Nakonec jede nějaký bus do Khajuraha, což je stejným směrem jako Orchna. Potom je to jen osm kilometrů, to dojdeme. Radujeme se, že alespoň něco funguje, ale to předčasně. Problém totiž nastává za pár minut, kdy se ocitáme na hranici dvou států. Hranice jsou, jak bylo avizováno, zavřené a autobus bez povolení nemůže projet. Chvíli se dohadujeme s vojáky, že jsme cizinci a volby se nás netýkají, což po chvíli uznávají, ale pak se mě snaží policajt přesvědčit, že jsem ubohá žena a že nemám na to dojít těch osm kilometrů. Argumentuju výlety po Himaláji a nakonec nám to prochází. Bus ale jede zpět do Jhansi získat povolení, Tobi jede s ním, protože má tu rezervaci, kterou nesmí prošvihnout. Tak se loučíme a jdeme sami. Za hranicí je valník plný lidí, ptáme se na Orchnu a oni jako že tam jedou a zvou nás na korbu, která je ověnčená vesničankami. Ale valník asi po sto metrech staví, že jede jinam. Vyskakujeme a něco si mumláme o indické mentalitě. Na křižovatce stojí rikša, která se nám nabízí za 50 rupek. Přehání a tak mu říkáme, že jdeme pěšky. Asi půl kilometru jede s náma, pak mu konečně rupnou nervy a přistupuje na naši cenu dvaceti rupek.
Orchna je super! Tedy, ta vesnice ne, ale ten komplex staveb je úžasný. Platíme vydřidušské vstupné (30, jinak místní platí 5, 20 za foťák, který jsme nepřiznali). //když píšu tyhle zápisky, Marek se mě ptá, kolik je hodin: je 19.9., 19.9.99, což je perfektní konstalace//. Procházíme a prolézáme (doslova) co se dá i nedá: mnohapatrové opuštěné paláce kolem kterých krouží orli a poletují papoušci. Je před bouřkou, stahují se mraky, všechno působí dost impresionisticky. Prolézáme ruiny dalších paláců, které jsou rozmístěné všude po kraji, v džungli tropických rostlin. Tyto stavby, či spíše ruiny jsou prorostlé bujnou vegetací, narážím i na obrovské spáleniště ve kterém místní vypalují svou keramiku. Fakt to nemá chybu, celé tohle mystické místo se rozkládá blízko soutoku dvou řek, které jsou nyní díky monzunům plné kalných rozbouřených mas vody.
Spěcháme, protože máme být do sedmi v hotelu, abychom se sbalili, odhlásili a upalovali na vlak. Na místní rikši se spolehnut nemůžeme, věříme tedy jen svým nohám. Ale kdo to na nás mává z okna jednoho paláce? Tobias, jsem ráda, že je tu: potkali prý na cestě další bus s povolením přejet hranice, tak na něj nasedli, a pak jel do Orchny na kole s nějakým místním. Vzal si průvodce, aby mu ukázal paláce: nemá nějaký problém s penězma, za dva dny odlétá dom. Oznamujeme mu náš záměr upalovat zpátky, ale přemlouvá nás, ať ještě zůstaneme, že nám ukáže jeden super chrám a pak přeplatí tempo, které nás zaveze do Jhansi. Indové mu to nakonec slibují a on jim věří. S Markem se jen divíme jeho naivitě – věřit indiánům! Ale hlavně on musí stihnout vlak, my jsme docela v pohodě. A tak Marek dodává “když jim tak věří, tak jim budeme věřit taky”. Ujímá se nás bývalý Tobiasův průvodce a ukazuje nám chrám, který je vedle růžového hinduistického ve vesnici. Prolézáme ho celý, vyšplháme se i po nejrůznějších schodech a poloschodech, kde člověk provozuje téměř horolezectví – a to ještě ve ztížených podmínkách: potmě, mezi výměšky netopýrů a staletým prachem (a já ještě k tomu v dlouhé sukni, kterou si musím zubama přidržovat. Ale v kopuli chrámu jsem ještě nebyla. Z ochozů jsou nádherné výhledy po kraji. Všude kolem divoká tropická příroda a nad hlavou nám krouží dva dravci. Monzun odchází... Popotahuju z Tobiasova biríska, což je nejtradičnější indické pokouřeníčko – kus smotaného tabákového listu převázaného nití. Chutná mi to, nekuřákovi, jako tráva, kterou jsme s bráchou jako malí kouřili při podzimních ohníčcích.
Už je pět a opravdu musíme odjet. Ve vesnici ale zjišťujeme, že si to Indi rozmysleli a už s náma nikam nepojedou. Jsme zoufalí. Ale naděje umírá poslední. Zachraňuje nás skupina bohatých španělských turistů. Jsou tu luxusním busem, a tak jsem se šla jejich průvodce zeptat, zda by nás nevzali a tím pádem zachránili. A vzali. Jenom je zajímavé, že nám v Indii nepomohli Indové, ale běloši. Oni asi prostě nepomáhají. Jen Tobi mi říkal, že věděl, že se nějak odtud dostaneme. Tak si to mastíme do Jhasi – zadara, přímo a luxusně. Turisté krásně voní, marně vzpomínám, kdy jsem takhle voněla já...
Zase leje, jdeme na nádraží koupit ten lístek, stojí 74 rupek 2nd class bez rezervace sedadla. V hotelu ze sebe smýváme silnou vrstvu špíny z chrámů a džungle, balíme a upalujeme na nádraží. Tam se loučíme s Tobim, slibujeme si, že spolu určitě někam pojedeme, ale ...Náš vlak přijíždí v normě, a světe div se, jsou tam volná místa. A dokonce nás celou cestu nikdo nepřišel vyhodit, že má rezervaci. Zázraky se dějí i na indických přeplněných železnicích.

Sanchi
19.9. ne- do Bhopalu přijíždíme v jednu v noci. Nechce se nám platit za hotel, stejně tu jsou podle průvodců drahé, a tak jdeme spát do čekárny. V randálu usínáme a v randálu se i nechutně brzo probouzíme. Nějaký idiot tady provádí náboženský obřad a mlátí do zvonce. Asi nezná ty jejich pravidla, kdy nemají ubližovat živým bytostem. Babka u vchodu, která, když jsme v noci přišli, spala, chce po nás, abychom se zapsali do registrační knihy a ukázali jí lístek Zjišťuje, že jsme v téhle čekárně neoprávněně, protože je pro vyšší třídu, než máme lístek my. To jsme sice taky věděli, ale nechtělo se nám jít do té “naší” přecpané. Nadává nám, ale neumí anglicky, my zase neumíme hindsky a tak se jí s Markem česky smějeme. Stejně s námi nic nenadělá. Ty čekárny na větších vlakových nádražích jsou stejně fajn. Lavice, spousty místa na rozložení karimatek, záchody a umyvadla, často sprcha a docela udržovaný.
Batohy dáváme do úschovny (24 hod=5 Rs), informace, abychom mohli zjistit, kde je tady ten safari park nefungují, a tak se jdeme do nádražní restauračky najíst. Mají džem a máslo a to nás láká. Ale nemají k tomu chleba, tedy jen ten jejich odporně nasládlý toustový. K jejich údivu si objednáváme čaj, máslo a džem a já jdu do stánku vedle koupit čapátí. Lehce nechápou, ale co můžou dělat.
Jdeme shánět autorikšu, která by nás měla provést Vihar Safari Parkem, nakonec jednoho chlapíka ukecáme na 100 rupek (odvoz do parku na kraj několikamiliónového města, okružní jízda parkem a pak zpět na nádraží), což je udávaná cena průvodce LP. Alespoň na to je velmi dobrý. V parku platíme zase jako cizinci děsný vstupný, ještě za rikšu a foťák. Projíždíme parkem, vždy je tam takové parkovišťátko, kus oplocené plochy, cedule, že tam je tygr, lev, krokodýl, vodní živočich...Všude je ale jen zeleň, ve vodě jsme viděli žábu a Marek v dálce krokodýla a gavilala. Park se prostírá okolo jezera, a tak to tady působí jako něco mezi Rozkoší a mořem. Kromě snovačů a té žáby jsem neviděla žádného živočicha. Ach jo. Cestou zpátky jsme rikšáka přinutili zastavit v Tribal Habitant Muzeu, což je muzeum věnované původním obyvatelům, něco jako náš skanzen pod širým nebem.
Upalujeme na nádraží, tam na nás rikšák vychrlí cenu 170 rupek, že měl puštěný taxametr. No ale má chudák smůlu, i tak si vydělal dost, dostává tolik, na čem jsme se domluvili. Jdeme na bus terminal, který je blízko. Dnes chceme jet do blízkého Sanchi na archeologické vykopávky a zítra do Rádžastánu do Udaipuru, jezerního města. Tam nám zítra jedou dva přímé autobusy, v což jsme ani nedoufali.
Jedeme jedním z mnoha busků do Sanchi (1,5 hod.,14 rupek). Tam na vlakovém nádraží se ubytováváme v tzv. retiring room za 100 Rs, což je tady nejlevnější. Sice každou chvíli s lomozem projede vlak, ale nás už to nerozhází. Jsou teprve dvě hodiny a tak se jdeme podívat na ty stúpy. Podle Breziny jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v Indii, vykopávky obrovských buddhistických stúp z doby krále Ašóky (3tí století př.n.l.). Vstupné pár rupek, nádhera a krása. Procházíme se tu až do večera, je to na kopci, takže tu jsou krásné výhledy do rovinatého kraje, kterým se líně plazí tu a tam rozlitá řeka. Všude jen indičtí turisté, rodinky střední třídy. Není to tu divoké jako v Orchně, přeudržované jako v Khajurahu, je to tu prostě nádherně archeologické.
Večer vaříme polívku, čímž slavíme překročení obratníku Raka.

20.9. po- ráno zase polívkujeme (už nám schází ta domácí strava), balíme a jdeme hledat místní autobusák. Něco nalezneme a chvíli se přeme jestli je to: a)tržiště b)kryt před deštěm c)shromaždiště místních homeless. Ptám se tedy pro jistotu chlapíka, zda jede bus do Bhopalu odtud anebo z křižovatky. Kývne ale na obě varianty a mě je jasné, že jsem kápla na jednoho z 99% Indů, se kterými se velmi těžko komunikuje. Ale bus nakonec přijíždí a my jsme před jedenáctou v Bhopalu.
Hned si jdeme zaplatit lístek do Udaipuru, bus jede v 13.00 a stojí 195 Rs (16 hod.). Potřebuju nutně čůrat. Ptám se, kde je tu záchod. Před bus standem, zní odpověď. Problém je, že bus stand má kruhový charakter a je těžké zjistit, kde je to “před”. Ptám se nejrůznějších lidí, ale ti mi buďto nerozumí anebo mě posílají náhodnými směry. Klasik byl jeden, kterého jsem se již zoufalá ptala:”Do you speak english? - Yes, I do.” Super, jeden z mála, který umí anglicky. “Where is the toilet, please? - Here isn't toilet, here is Bhopal”, zněla odpověď. No to je pak těžký něco hledat. P.S.: nakonec nalezeno, je tam, mimo areál, červený barák (to až budete v Bhopalu potřebovat na záchod). O inteligenci místních jsme se ten den přesvědčili ještě když chtěl Marek volat domů. Vešli jsme do jednoho obchodu, kde se dalo telefonovat (něco jako budky tu až na výjimky – asi dvě – nemají). Na mou otázku, kolik stojí hovor “to Europe” začal kluk hledat slovo Europe pod písmenem “U” v rejstříku států. Nenašel. Bylo složité mu vysvětlit, že to je kontinent.
Na nádru jsme si dali super thali (Marek suše podotkl, že neexistuje žádné super thali) a šli jsme si sednout na lavice a čekat na autobusek. Občas jsme šli oběhnout autobusy, jestli nepřijel ten náš. Ve třičtvrtě na jednu jsem se šla zeptat, kdy bus přijede. Odpověď "“Just comming” jsem slyšela neustále. Nepřijížděl. Ve dvě nám oznámili, že bus zrušili, a že si máme počkat na ten v 18.30. Ani jsem se nerozčilovala – to je přece Indie. Jen jsem trvala na tom, aby na našich lístkách přepsal, že platí na ten další bus. Nikdy jim nevěř, naše to heslo. Odevzdaně čekáme a doufáme, že ten další snad pojede. Ani se nám nechce do města, po desetiminutových intervalech leje. A tak sedíme na dřevěných lavicích, tísníme se s tou nejchudší kastou a čekáme. Na cestu jsem od kamarádky Pídi dostala pidi Nový Zákon, a tak za tu dobu toho stačím hromadu přečíst.
Nakonec náš bus opravdu přijede, získáme dvousedačku opravdu jen pro sebe, což je opravdu rekord. Když prší, ani dovnitř moc nezatéká. Využívám Markova zlepšovadla – toaleťák do uší a už jen slyším z dálky to ustavičné troubení a hlasitou indickou popmusic.

Rajastán
21.9. út- kolem jedenácté přijíždíme do “jezerního města” státu Rádžastán, do Udaipuru. Krajina se od Bhopalu docela změnila: je tu více palem a také nejrůznějších sukulentů a kaktusů. Rádžastán jako takový je nazýván “pouštním státem, ale zatím to tak nevypadá, zeleně tu jsou hromady a písek nikde. Snad si toho užijeme až více na západ.
Rikšák nás veze kolem hotelu Mona Lisa, kde bereme ubytování za 60 rupek s koupelnou, což je po těch sumách v Jhansi perfektní. Udaipur je klidné město, náš hotel má zahrádku, ale ani si ji neužijeme, pořád jsme v tahu. Pořádně se umýváme, jsme po té cestě děsně špinaví a upocení, pereme už zase zašedlé oblečení. Upalujeme uspokojit další primární potřebu – nabaštit se. Tady v hotelu jsou zápaďácké ceny, ale následně zjišťujeme, že to jsou tady všude, nikde nevidíme obyčejné dhaby, kde bychom se mohli najíst za tu naši cenu. Nakonec volíme nějakou restauraci s terasou a s výhledem na celé město. Dávám si kolínka se zeleninou a se sýrem (35) a Marek profesionálně chowmein. Takhle drahý a ještě toho donesou tak málo. Na mou gestikulaci, že mám děsnej hlad, odpoví pokrčením ramen.
Po uspokojení těch primárních potřeb jdeme uspokojit ty sekundární – navštěvujeme místní City Palace and Museum. Chtěli jsme uplatnit studentskou slevu, ale ta tam platí jen pro skupinu studentů. Snažili jsme se jim vysvětlit, že dva už jsme skupina, ale nebrali to. Palác byl docela pěkný, ale po tom, co už jsme všechno viděli, mě nijak zvlášť nezaujal. Inzerovaného muzea si nejsem vědoma: možná jsme tam byli, ale asi ne. V muzeu nás uvěznil mohutný a prudký monzun, který se neměl k odchodu. Kam jsme to z Madhey Pradesch utíkali, když tady prší ještě víc nežli tam? No, ale na druhou stranu je tu “off season”, což nás zachraňuje nižšími cenami.
Korzujeme městem, všichni se nás snaží tahat do svých obchůdků. Mají tu nádherné letní oblečení, barevné a pouštně rádžastánské, také přehozy na postel či zeď, stříbro a nejrůznější cetky. Máme štěstí, je tu zrovna festival Lorda Krishny. Průvody prochází městem, všude je spousta hlasité hudby, tedy spíš rámusu, protože každý muzikant hraje s obdivuhodným zápalem, ale jen to, co umí. Ale každý umí něco jiného. Za nimi jedou vozy tažené velbloudy, na nich děti nalíčené, znázorňující Krišnu a jiná hinduistická božstva. Následuje škola bojových umění, která předvádí různé techniky boje – s meči, nunčaky atd. Také tu jsou chrliči ohně: nalijí si do pusy nějakou hořlavinu, tu mocně vyprsknou a připálí ji pochodní. Také jsme tu viděli vůz, na něm byla z hadrů udělaná skála (jakožto Kašmír), vedle ní malí kluci v maskáčích s namalovanými kníry a samopaly. Zajímavé, jak se v dnešní době mísí náboženství se stavem, názory a problémy společnosti. Všichni lidé jsou šťastní, baví se, všude jsou spousty květin a červené barvy, kterou všichni na všechny rozhazují. Naštěstí ale této pohromě unikáme. V jednom obchůdku nás chlapík odchytí a opravdu mistrným uměním, které ovládají jenom lidé na východě nás donutí koupit dva potahy na postel za cenu, kterou jsme původně vůbec nechtěli dát. A to ještě dodává, že nám to dal skoro zadarmo, kvůli bohům, když je dnes ten festival. To všechno si ale uvědomujeme až cestou do hotelu.

22.9. st- ráno Marek zahajuje Endiaronovou kůru s denní dietou – gulášovou polévkou. Jdeme zjišťovat busy do Jaisalmeru. Zachtělo se nám totiž deluxe busu, který by těch 600 km měl ujet za 12 hodin. Sháníme společnosti, které by měly levný lístek, nakonec u bus standu ji najdeme (130) a je to s přestupem v Jodpuru. Má to být deluxe bus, ale realisticky očekáváme Tatu – všudypřítomný indický public bus – typický svou nepohodlností, ale houževnatostí a vytrvalostí. Kluk nás ale ujišťuje, že budeme mít každý své sedadlo, což opravdu není v Tatě zvykem.
Mám zase hlad, kupuju cibulovou pakoru zabalenou ve velikém listě, banány, smažené sladkůstky, pak kukuřičnou palici opečenou na žhavém uhlí, nakonec ještě něco na způsob pakory (cokoliv obaleného v těstíčku, pak smažené). Všechno ani ne za 20 rupek. Marek šílí hlady. Je to docela dobré, ale nedá se to jíst několik dní za sebou, ale to se nedá v Indii vůbec nic.
Nastupujeme do tempa (3) a jedem se podívat do místních parků, které jsou na severu města. Zahrady Saheliyon ki Bari jsou krásné, pársetlet staré, s fontánkami bez elektriky, tak, jak to před dávnými dobami vynalezli. Zase nás zastihl monzun, tak zkoušíme před ním unikat. Naskakujeme do projíždějícího tempa a čekáme, kam nás doveze. Survival. Tempo je výborný a levný způsob hromadné dopravy. Tempo je vlastně větší rikša, do které se vejde libovolný počet lidí a za pár rupek. Jen je těžké pro našince vychytat, kam zrovna jede, protože nikdo z nižších vrstev neumí anglicky. Pokud má člověk ale dost času a nervů, tak je to fajn způsob dopravy.
Ocitáme se naprosto nečekaně pod Monsun Palacem, kam, jak nám všichni svorně tvrdili, nic nejede. Jen rikša nahoru za 100 Rs. Nás ale tempo stálo jen 3 rupky, a to pod kopec. Jedeme tempem zpět, do paláce půjdeme zítra. Jedeme jenom na křižovatku, vidím, že domorodkyně platí jen rupku, říkám tedy Markovi, správci královského pokladu, ať mi dá dvě rupky. Ten mi dává bankovku a minci. Strkám bankovku řidiči, ale tomu se to nezdá. Seřvu ho (česky), že by pořád jen okrádali turisty, to že mu musí stačit a odcházíme. Po chvíli mi Marek sděluje, že ta bankovka byla jednorupka, takže řidič chtěl oprávněně víc. No, nevadí, dospět do stavu, že platíme méně než domorodci - nejsem proti.
Po chvíli zastavuje rikšák, jestli nechceme vzít zadarmo do centra. S údivem nastupujeme a čekáme, co z něj vypadne. On nás ale do centra odveze, rozloučí se s námi a nic nechce. Takhle se mi to líbí.
V místní parfumérii neodolám a zkouším přírodní parfémy: lotus, opium, vanilku, patchuli. Pak kupujeme každý po pár flakóncích, které jsou sice malinké, ale vůně z nich je hromada. Jdu se do mého oblíbeného pakhora obchůdku, který je sice děsně špinavej, plnej místních lidí, ale majitel dělá speciálně pro mě moc dobrou bramborovou pakhoru (plátky brambor v těstíčku, osmažené a zalité nasládlou kari omáčkou), 100g za 5 rupek. Při cestě do hotelu nás opět obchodníci odchytávají, “jen se podívat” na miniaturní obrázky, kterými je Udaipur proslavený. Jsou hezké, ale na co bychom to kupovali. Naši by mě s tím asi hnali. Pak nám ještě místní rikšáci nabízejí marjánku a haš. Ze srandy se jdeme do rikši mrknout, jaké mají ceny. Haš prý mají z afgánu, což nechápu proč, když jim toho na horách tolik roste. Cenu po našem prvotním nezájmu sráží rapidně dolů – za 100 g marjánky jsou z 350 rupek na 200 a to jsme ještě neprojevili ani moc zájem. Co bychom s tím, my nekuřáci dělali.

23.9. čt- balíme, odhlašujeme se, batohy necháváme v hotelu a tempy se napotřetí dostáváme pod Monzunový palác. Výšlap v dusnu a vedru je zážiteček, ale uklidňuje mě fakt, že ty rikši za 100 rupek to do toho kopce nevyjedou a zápaďáci si to musí stejně vyšlápnout, popřípadě ty měkčí ještě rikšu nahoru tlačí. Nahoře je krásný výhled na město a jezera, z druhé strany zase na kopce. Zvláštní krajina se sukulenty, opicemi a ještěry. Palác (tedy spíše ruina) není, jak jsme čekali, zavřený a za 10 rupek se dostáváme dovnitř. Procházíme si ho, potom si sedáme k jednomu oknu a čekáme na blížící se monzun. Monzun v monzunovém paláci. Když už se konečně přiblížil na dosah, přišel hlídač a oznámil nám, že máme vypadnout. Byl neúmluvný: můžeme zůstat maximálně půl hodiny – to asi, až začne totálně lejt. Nereagoval na mé apely, že by se mohl smilovat (co to je?). Než dojdeme do města, budeme totálně promáčený. Pokrčil jen rameny, jako že to tedy budeme – a basta. V Čechách by nás takhle nevyhodili. Ale tady nejsme doma... Naštvaně odcházíme, tedy spíš já, Marek je v pohodě, má pláštěnku. Nakonec to stíháme, u prvního stavení vaří chlapík čaj, usazuje nás do právě dostavěného domku – jedné místnosti, kde přebývá koza – a my. Za chvíli je kolem nás hlouček dětí, se kterými se snažím konverzovat (aby nás odtamtud nevyhodili), ale moc to nejde. Jsou příšerné. Jak trochu přestává pršet, odcházíme. V centru ještě procházíme obchody, potom ještě jdu do mé dhaby na pakhoru, vyzvedáme batohy z hotelu a jedeme rikšou (15) na bus stand. Světe, div se, opravdu před desátou autobus přijíždí, každý máme spoustu místa na nohy a jedem! Stavíme sice každou chvíli, ale ani to nevadí. Indi, kteří nastupují, jsou děsně nevychovaní, vůbec jim nevadí, že je noc, spíme a já mám hlavu i nohy. Do těch mě totiž neustále mlátí. Hajzlové.

24.9. pá- okolo páté přijíždíme do Jodpuru, přeskakujeme na přistavěnou deluxe Tatu a pokračujeme v jízdě. Trochu se tam nějaké Izraelky rozčilují, že jim v Udaipuru prodali lístek na přímý bus, a že musely přestupovat. Chuděry ještě nepřišly na základní zásadu: Indové téměř vždy lžou. Začíná už poušť, velbloudi, a taky je pořádné teplíčko. Před jedenáctou jsme na místě.
Malý autobusák, na něm už říkají rikšáci, a jak se to píše v LP, naháněči z hotelů s vlajkami, na kterých mají inzeráty s cenami hotelů a taxi zdarma. Víme, že to je vše humbuk protože chtějí si tě zavázat, abys s nimi jel na velbloudí safari, které je poměrně drahé. Jenže na to my jet chceme, kvůli tomu jsme tady. Takže, proč to nevzít!
Nasedáme s nejlevnějšími, hotel za 30 Rs. Jedeme jen kousek, jmenuje se Padam Nivas, jeden jeho majitel si říká čapátí, jako kluk ho prý pořád jedl. Pokoj je za tu super cenu i s koupelnou. Hned nám ale už nabízí safari, to se jim to opravdu vyplatí pokoje dotovat. Tobias říkal, že jel na dva a půl dne za 550 Rs, tak chceme taky. Nabízí nám tři různé výlety, z nichž ten nejlepší – a nejdražší se nám nejvíce líbí, asi proto, že ho nejvíce vychvalují. Jede se už zítra ráno (také jejich taktika, aby se člověk ve městě nerozkoukal po levnějších a třeba i lepších). Cenu nadhazují 350 Rs/den/os, no nakonec to usmlouváme na 800/3 dny/os. což se nám sice zdá dost, ale nabízí zato cestu džípem po několika památkách, potom dva dny v poušti na velbloudech, spaní na dunách, 3x denně jídlo a minerální vodu, také spacáky není třeba brát. No, full servis. V LP píší, že reálná cena za safari je 200-300 za den, tak nakonec bereme.
Na střeše hotelu si dáváme baštu, jejíž cena vysoko přesahuje cenu hotelu i našeho běžného rozpočtu, ale my si to přece můžeme dovolit. Marek si dává podvyživené kuře s rýží (75) a já chowmein s vejcem (35). Ňam. Jdeme do města, podívat se na pevnost, která mě zaujala už při příjezdu do města. Jsou to vlastně hradby, které obklopují staré město. Vše má pouštní barvu, z pískovce či čehosi. Je opravdu nádherná, takže chápu, že je to rádžastánská rarita. Uvnitř jsou hotely a obchody pro turisty, bydlí tu hlavně ti, kteří ty obchody vlastní. Přestože bude pět, všichni spí a obchody jsou prázdné. Vnitřek pevnosti se dá projít za hoďku, je tu zajímavý jainistický templ – zrovna zavřený. Potom lezeme po hradbách, brodíme se mezi výkaly: místní to tu totiž používají jako toalety. Ale nám už to ani moc nevadí, zvykli jsme si. No a za ty výhledy to stojí. Zapadá slunce, v jednom hotel nabízí možnost se podívat na západ z jejich střechy, tak usedáme do židle a díváme se na tu monstrózní podívanou. Nebe se barví, slunce krvavé, zapadá nad pouštním městem a v dálce je jen poušť. Sice ne písečné duny, ale i tak je to úchvatné.
Jen se tu nikde nedá moc fotit kvůli všudypřítomnému elektrickému vedení. Všechno mají zadrátované. Procházíme již fungující obchody, zapadáme do jednoho na čaj, Marek si tam vybírá tašku na zítřejší safari – stojí ale 120 rupek, tak kupujeme takovou malou kapsu za dvacet, a že půjdeme. Prodavač ale jinak nedá, Marek si má koupit i tu velkou tašku, jde s cenou tak dolů – až na Markovu cenu – 50 Rs. Za tu cenu, nekup to.

25.9. so- budík v hlavě mě vzbudí v šest, připravujeme si věci na tu slavnou safari, dojídáme melounka, kterého jsme tady po měsíci absence sehnali. Naposledy v Quettě. V osm jsme připraveni před hotelem. Ale ne ti další z naší skupiny, takže na ně hoďku čekáme, až se nasnídají. Docela bezohledné. V devět konečně přijíždí džíp se čtyřmi rozdováděnými mladými a zjevně penězi oplývajícími zápaďáky. Pár z Austrálie (Sam a Aaron), Quen z Nového Zélandu a Nick z Kanady. Moc nám sympatičtí nejsou, ale sneseme se s každým.
Jedme do Bada Baghu – tak 5 km od města, což jsou opuštěné ruiny paláců, architektonicky velmi zvláštní, pocitově nádherné. Hned u toho je jezero, krása. Problém byl jen čas, bylo by krásné tady pobýt tak půl dne a vychutnat si tu úžasnou atmosféru. Naskakujeme do auta, zastavujeme u nějakého nezajímavého templu, potom ale stavíme v Loudhruvě, kde je sice malý, ale nádherný jainistický templ s úchvatnou architekturou a zajímavým, detailně propracovaným exteriérem i interiérem. Za foťák ale chtěli vstupné 50 Rs, což jsme nedali. Ještě před vstupem mě zaujala cedule zapovídající vstup do chrámu právě menstruujícím ženám. Další, kteří je považují za nečisté. Pak jsme zajeli do jedné vesnice, hned se seběhly děti, které tradičně chtěly tužku, peníze, byly děsně dotěrné a nakonec i ženské s děckama v náručích. Bylo vidět, že sem turisté jezdí velmi často, a tak se z nich snaží alespoň něco vyždímat. Za to, že je fotí a že zasahují do jejich soukromí. Docela je chápu, během našeho cestování jsem poznala, jaké to je být vystavená jako cvičená opice – opravdu nic pro normálního člověka. Ani se mi nechce fotit – udělám fotku a už chtějí peníze. Jedna lidská příšerka mi bere čapku, snaží se mi sundat náramek a leze mi do kapes. No, už odjíždíme.
Nakonec zastavujeme u “našich” velbloudů, jsou už připravení, jen se na ně přivážou bedny s jídlem, my baštíme banány, k mé velké radosti. Sedám na přiděleného velblouda, on se rychle zvedne zadníma, což mě málem shodí předem, ale ukočíruju to. Pak už se postaví i předníma a jde se. Řídí se opratěmi – špagát, který ale není uchycený jako u koně na ohlávce, ale je přivázaný za dřevěné kolíky, které má velbloud protažené nosními dírkami. Není ho ani moc potřeba řídit, sám ví, kudy. Super pocit, sice mě to natřásá, ale není to zase tak nepohodlné. Mám štěstí, jsem na vůdčím velbloudu, a tak přede mnou kromě pouště nic není. To mi umožňuje krásně relaxovat. Po hodině se před námi objeví strom s bohatou korunou tvořící příjemný stín, tam slézáme, průvodci nás obstarávají a vaří jídlo. Připadám si jako bílý sáhib před sto lety, když to tu Anglie kolonizovala. Všechno dělají oni, my jen ležíme a odpočíváme. Moc dobře se ale necítím, na takové obskakování nejsem zvyklá.
Máme tři průvodce, dva z nich jsou mladí kluci a jeden trochu starší – ale vypadají mnohem starší než ve skutečnosti jsou.. Klasičtí rádžastánci: s knírkem, turbanem, punjab šaty a květinovou náušničkou v uchu. Cpu se banány, oni zatím vaří sabdži a připravují čapátí. Je to super pochutnání – měla jsem už pořádný hlad. Sabdži je: olej, cibulka, koření indické pálivé, zelenina (okurka, dýně, brambora), voda a vše povařit. Kastroly máme s sebou, dokonce i kovovou jídelní soupravu. Je docela vedro, takže to nejhorší přečkáváme pod stromem – ve čtyři vyjíždíme, na tom zvířeti je alespoň trochu vítr. Jeden z průvodců za mne nasedá: Subhan, je mu 21 a vypadá na 35. Jeho otázky směřují (klasicky) k partnerství, z čehož moc radost nemám. Naštěstí hned na začátku jsem Marka označila jako svého nastávajícího, takže jsem docela jasně vymezila hranice. Snažím se z něho alespoň na oplátku vytáhnout pro mě zajímavé informace, např. že velbloud tu přijde na 12 tis. rupek. Subhan po mě chce, abych, až příště přijedu, mu přivedla svou kamarádku, kterou by si on vzal za ženu. Snažím se mu cizinku rozmluvit, ale on se ohání argumenty typu “svatba s Indkou mě přijde na moc peněz”. Tak nevím, která má kamarádka by byla pro něj vhodnou partií.
Před námi se objevují písečné duny – místo našeho prvního táboření. Kluci připravují jídlo: dhal, čaul (rýže) a čapátí, vaří čaj a my fotíme jako šílení. Vysekám na tom písku děsně moc fotek, pro nás je to prostě moc velká exotika. Západ slunce nad dunami je nepřekonatelný. Pak baštíme, bereme si deky a jdeme spát na dunu – každý si vybíráme tu svou. Medituju, ale je úplněk a nemůžu se soustředit. Jen už vím jedno: z hlouby duše jsem doufala, že se mi během tohoto cestování podaří dospět k větším úspěchům v meditaci, ale teď už vím, že ten úspěch závisí jen na tom, jak často a poctivě se jí budu věnovat. Místo pobytu to ani moc neovlivní. Alespoň nějaká odpověď na mé otázky. V noci kolem mě přeběhne toulavý pes, dokreslení atmosféry.

26.9. ne-budí mě hlasy procházejících místních kluků. Noc byla zajímavá – foukal vítr a tak mě to lehce zaválo. Písek mám úplně všude, nejhorší je v očních důlcích. Deka je smradlavá, celá zamaštěná, ve dne se používá jako deka pod velbloudí sedlo, a neodvažuju se přemýšlet nad tím, kdy byla asi tak naposledy praná. Nic příjemného, jsem uleptaná, navíc ještě od opalovacího krému, kterým jsem hojně natřená. Slunce je prevít - a to ještě nemám dlouhý noháv, jen brýle a čapku vedu.
Snídaně už je připravená: čaj, tousty, džem, roztáté máslo v igelitovém sáčku, kaše z nějakého obilí s banánem a vejce. Superní, cpu se jako nezavřená, sním toho nejvíc ze všech, však už si ze mě dělají průvodci srandu. Vejce vezeme jen tak v platech, připevněná navrchu na velbloudu, takže se ani nedivím, že jsou občas zkažená. Potom nasedáme, Subhan chce jet se mnou, ale já mu důrazně řeknu, že jedu sama a on to díkybohu respektuje. Celý den putujeme, tedy s polední, čtyřhodinovou přestávkou, takže se doba strávená na tom dlouhonohém zvířeti scvrkne na čtyři hodinky denně. Mě to ale stačí. Polední pauza je dosti nutná, protože teplota se šplhá k padesáti stupňům celsia, a písek je pořádně rozpálený. Večer zase spíme na dunách.

27.9. po- budíme se před východem slunce, odhazuju všudypřítomné scarabely, kteří jsou z nás nadšení, protože jim přivážíme trus. Je tady vidět zajímavý úkaz: když se otočím na pravý bok, vidím měsíc, když na levý, vidím slunce. No, nekonečný komfort. Volání “madam, breakfast!” mě budí ze snění. Jak říká Marek, “těžká Amerika”.
Je zajímavé, kolik lidí se najde v poušti, když běloši stolují. Vždycky se jich několik přižene, však běloši to platí. Nasedáme na velbloudy, moje Laila je dneska líná, taky je dost vedro už od rána, bezvětrno a jdeme daleko. Odmítá poslouchat, už taky moc neví, kudy jít a tak to musím odhadovat. Občas je potřeba ji popohnat ranou provazem, jinak to nejde. Ale donutím ji, chuděru i k běhu. Velbloud je vcelku klidné zvíře, stádové, karavanní. Žádný individualista jako já. Asi po dvou hodinách jízdy táboříme, vaří se poslední sabdži (díkybohu). Cestou ze záchodu objevuji zajímavé kameny, vyvřelého či jakého původu, hned jich máme plné kapsy.
Přijíždí džíp a jedem zpátky do Jaisalmeru, kam je to tak 30 km. V hotelu nám oznámí, že je plný, ale že vedle mají pro nás volné místo – klasika, docela jsme to i čekali – zaplatili jsme a už pro ně nejsme perspektivní. Hotýlek je vzadu, s pár pokoji. Vyfasujeme jeden s koupelnou, ale bez okna. Je tu příšerné vedro, i když naplno funguje ventilátor. Sprchujeme se, jsme celí zapískovaní, peru a voda je strašlivě špinavá. Prádlo uschne v okamžiku – alespoň nějaká výhoda. Jdu volat, mamče vysílám telepatické signály, ať to zvedne ona – a funguje to. Už se na všechny moc těším. Spát mi moc nejde, takové vedro je asi už jenom v pekle. Za den jsem vypila 4 litry vody jako nic.

28.9. út- ráno vyměňujeme pokoj za sice beze sprchy, ale zato s oknem. Což v praxi znamená, že je to asi o stupeň chladnější. Jdu do města sehnat melouna, který je trochu jiný než na který jsme zvyklí, bílý plný semínek, ale úžasně osvěžující (5/ks). Melču jsem nesehnala, je ještě brzo, tak vaříme alespoň polévku. Včera večer jsme byli ještě nakupovat – našli jsme levný obchod s potahy na postel, rovnou jsem koupila dva (průměrně 80 Rs), batikovaný šátek (30), rikšácké tričko (32). Potom jsem neodolala místním koženým botám (150), a to by snad už stačilo.
Dostali jsme tip na dobrou prodejnu a výrobu lassi, něco jako náš mlíčňák. Dáváme si special lassi (10) se šafránem, který ho krásně provoní, a je to opravdu delikatesní. Vypila bych toho hned několik litrů. Potom sháníme levný lístek do Dílí, vždy je ale problém najít výchozí agenturu, která si za to ještě moc nepřirazila.
Bereme rikšu a jedeme se ještě podívat k jezeru Gadi Sagar, které funguje jako rezervoár vody a také jsou u něho zajímavé stavby. Je to moc fajn. Taky je tu kopeček, odkud se dá vyfotit pevnost bez všudypřítomného elektrického vedení. Blízko je Folklor Museum (10), které je docela zajímavé a dokáže trochu uchránit před stínem, pokud si člověk zelenáčsky vyjde ven přes poledne.
Obcházíme ještě busagentury, nakonec kupujeme od Hanuman agency lístek na zítra za 250 rupek. V lassi shopu si dáváme zase lassi a ještě k tomu česnekový toust se sýrem (2ks-5 Rs), na hotelu se dojídáme instantní polévkou. Je hrozné, jak jsem od toho safari, kde jsme dostávali jídlo třikrát denně, pořád nenajedená. Odpočíváme přes to žhavé poledne, večer v šest plánujeme se podívat na tzv. sunset point, místo, odkud je krásně vidět západ slunce, město a pevnost, bezdrátově. Marek mě ale budí lehce po západu slunce, propásli jsme to. Zbaběle usnuli. Jdeme se alespoň do města najíst a projít obchody. Marek si hnedka blízko hotelu dává nějakou indickou omáčku a čapátí, je to pěkně hnusný. Já se zatím sháním po bramborové pakoře – včera tu byl stánek, dnes není. Jdeme přes celé město, abych si dala thali. Přestože jsem se naň psychicky připravila, dokonce jsem se i těšila na maštěné čapátí, ale sotva jsem to dojedla, udělalo se mi blbě. Už thali nechci ani vidět. Zapíjíme to čokoládovým lassim (special je lepší) kupujeme melouna na zítra a jdeme spát.

29.9. st- ráno se balíme, check out je brzo v devět, sprchujeme se dvakrát (do zásoby), necháváme bágly v hotelu a jdeme fotit do pevnosti. Dělám pár klasických portrétů ze života místních – zatím jsem to moc nefotila, protože mi to už připadá tak normální a běžné. Ty fotky jsou ale pro rodinu a přátele, pro ně to bude zajímavá exotika. Při cestě do pevnosti jsou rádžastánští prodavači strunového hudebního nástroje jménem tambura, má krásný zvuk (když se na něj umí) a Markovi učaroval. Usmlouvá cenu na 100 Rs a kupuje. Bohužel neumíme na to ani jeden hrát...Jdeme zase na lassi a toust, pak ještě jednou v poledne. Potom jsme včera jednomu prodavači hadrů slíbili, že se ještě dnes zastavíme, protože včera klasicky vypli proud a se svíčkou se těžko něco vybírá. Marek si vybírá gatě, usmlouvá a kupuje. Já jsem se dívala po halenách, ale žádná mě zase tak nezaujala. Prodavač mi nakonec vsugeruje, že ta žlutá, kterou jsem si párkrát zkoušela, tu že musím mít. No, udělal mi slevu, ze 120 na 60, tak to nakonec beru.
Ve dvě hodiny odjíždíme do Jodpuru, kde jsme v sedm, a tam máme měnit bus do Dilí. Vysadí nás, batohy nám dávají do rikši s tím, že si za ni máme zaplatit a že nás odvezou někam k autobusu. Tak to tedy opravdu Marek vybuchne, celou dobu, co se ovládal, se v něm všechno nastřádalo a sopka explodovala. Nebudeme přece platit za něco, co nebylo domluveno, a hlavně, jak je u nich jisté, že nás odvezou k autobusu, který pojede opravdu do Dilí a na který bude platit náš lístek. Co bychom dělali, kdyby to neklaplo? Člověk by si už nemohl vůbec nikam jít stěžovat. Málem řidiče autobusu přizabije, zatím díkybohu jenom slovně, a už jsem si v duchu uzavírala sázky, kdo má větší šance. Nakonec ustoupili, nastoupili jsme do busu ten nás popovezl 1 km, tam jsme vystoupili u cestovek, s jednou z nich bychom prý měli jet. “Kde je ten bus? – Jede v 7.30, místa jsou už jen v zadu. – Ale my máme místa rezervovaná na prostředek! – Jiná místa už nejsou.” Oni jsou klidní, pro změnu zase soptím já. Nakonec zjišťuju, že další bus jede v devět, měli bychom docela dobrá místa, takže si na něj počkáme. Potkáváme Polku, jedoucí do Jaisalmeru, je na tom momentálně stejně jako my. Cestuje sama, tak vyzvídám, jaké to je. Prý super až na jednu docela nepříjemnou věc: Indové ji pořád otravují, takže tím to cestování úplně kazí. Potom nám přijíždí bus, je poloprázdný. Radujeme se, že si zabereme každý dvousedadlo a pospíme si. Za chvíli ale zastavujeme u další agentury, kde nastupují místní pouštní rodiny: ženské ověšené nejen miliardou náramků a cinkrdlat, ale několika dětmi. Každá má v náručí uzlíček hadrů, po chvíli pozorování jsem zjistila, že se balíček hýbe, někdy zavrní a ženy si ho přikládají k prsu. Jedna z nich ten balíček rozbalila, bylo tam úplně prťavé mimčo, tak měsíční. Pravděpodobně jsou ty ženy děsně produktivní a rodí bez větších přestávek. Autobus se v mžiku stává narvaným, na dvousedadle běžně sedí třeba oba rodiče, a tak tři děti. A to ta cesta trvá tak dvanáct hodin. Děcka řvou, ženské na ně, chlapi jsou v klidu. No, je to naše poslední cesta, tak si ji musíme užít.

Dilí
30.9. čt- do Dilí přijíždíme okolo jedenácté dopoledne, poblíž Old Railway St., směrem na hlavní autobusák. Berme cyklorikšu, který nás za dvacet rupek odveze na Paharganj, turistickou čtvť u nového vlakového nádraží. Rikšák sice na nás zkouši triky typu –objet polovičku centra, zaplaťte více- ale má smůlu. Na Paharganji, kde je vlastně i Main Bazar, je spousta docela levných hotýlků, bereme Welcome Guest House, který je špinavý, ne zase nejlevnější (usmlouvala za 80 bez koupelny), ale jde to. My jsme ale špinaví a utahaní, nechce se nám nikde trmácet, tak ho bereme.
Máme ještě zbytek melouna, tak si dáváme a upalujeme na Connaught Place, kde má sídlo SAS airlines. Nevěříme, že máme ty letenky rekonfirmované. Je to OK, dokonce prý ani nebudeme platit letištní taxu (550 Rs). Jdu se do American Express zeptat, jestli mám v pobočce na Chanakyapuri dopis od mamči. Mám, a prý mi ho zítra přivezou sem. To je teda super servis. Na Connaught také objevujeme stánkaře nabízející něco jako hamburger – místo masa asi nějaká zelenina. Je to docela velký a stojí jen pět rupek. Moc dobré. Vzpomínám si, že když si Marek chtěl dát v Istanbulu hamburger, tak jsem ho málem sežrala. Teď jsem šťastná za ty dary. Přidáváme k tomu ještě čistý ananasový džus (10) a jdeme se najíst na Main Bazar, kde máme od minula vyhlídnutý restaurant. Tedy, minule, zhýčkaní kuchyní v Manali jsme jim to kritizovali, ale teď se na Sonu restaurant vyloženě těšíme.
Cestou nás přepadávají prodavači bubnů, a přestože původně žádný nechceme, cena klesne tak, že to nejde nekoupit. Kupujeme každý jeden velký buben (prý dřevo mango, kůže velbloud – věřila bych ale spíš psovi), za 110 Rs. Tak máme každý dva hudební nástroje, a to mě doma vždycky prosí, abych přestala provozovat tento druh umění. Se smíchem vpadáme do restaurace, dáváme si chowmein a s překvapením zjišťujeme, že vedle sedí Čech a slovenský pár. Hned se dáváme do řeči: Láďa je tu podruhé, teď jede na Lahul a Spiti, pak Dardžiling. Chtěl jet na trek do Zanskaru, ale asi mu to už nevyjde, bude tam sníh. Lucka a Matúš si to tu chtějí v klídku prohlídnout. Dáváme si s nimi sraz na ráno, že někam vyrazíme. Na ulici mě pak přepadají Kašmířani od minula, ještě si pamatují. Opravdu dobří obchodníci. Děcka si u nich kupují lístek do Dharamsaly (3OO).

1.10. pá- ráno jdem do naší restaurace: máme tam sraz s děckama. Chtěla jsem romanticky začít krásný den chowmeinem, ale ještě je na Indy brzo. Marek si dává vajíčkový toust se sýrem, já jsem tedy začla na ulici jejich nejsladším cukrovím: z medového těsta krucanečky smažené v oleji. Je to neskutečně sladké, 10 dkg stojí 5 rupek, víc se toho sníst ani při dobré vůli nedá. Docela slušná ranní bomba do žaludku.
Potom jdeme vyvolat filmy: včera jsme si vyhlídli firmu na Main Bazaru, Som Studio. Mají velmi dobré ceny, doma bychom to tak nepořídili. Za větší formát 10x15 chtějí 4 Rs, za vyvolání 15. Jelikož máme hodně filmů, usmlouvali jsme slevu za film na 140 Rs, včetně vyvolání. Pokud bude obrázek špatný, dělat ho nebudou a cena jde dolů. Necháváme si udělat polovinu filmů, aby se jim popřípadě podařilo zkazit jen půlku. Odpoledne to prý bude hotové.
Jedeme na Quatab Minar Complex, který je vzdálený od centra 15 km. Jede tam z New Railway St., od Ajmer Gate bus no. 505, který jede až na místo (5). Je to tu krásné, staré a rozpadlé. Quatab Minar je 73 m. vysoká věž, z r. 1193 s pěti podlažími. Komplex je rozlehlý, na náměstí uprostřed se tyčí známý železný sloup. Sedm metrů vysoký, nerezavějící, vědci si s ním nevědí rady, neví proč nerezaví, z čeho, z jaké slitiny je vyrobený, dokonce nedokáží určit jeho stáří. To se mi líbí, věda je v koncích! Nafotíme si to, projdeme a pak jedeme busem 427 do Lotosového templu – Bahai Temple, který je taky z ruky, také jižně od centra. Sice ješte tak 1 km musíme dojít, ale je to zajímavá procházka. Chrám se totiž nachází v takové administrativní, prostorné a vzdušné čtvrti, kde mj. dělají super plain lassi (velká sklenice 5 Rs), které skoro konkuruje jaisalmerovskému. Lotosový chrám byl postaven teprve nedávno v osmdesátých letech, do tvaru lotosu. Vypadá podobně jako opera v Sydney. Moc příjemné, okolo je velký travnatý prostor, který tomu dodává vzdušnost. Lotos obepíná devět jezírek, které mají kromě estetického dojmu funkci přirozeného ochlazování chrámu. Uvnitř je spousta židlí, žádný oltář, je to určeno jen pro modlitbu. Patří to nějaké náboženské sektě Bahai, nikdy jsem před tím o ní neslyšela. V místní knihovně mají informativní letáčky, světe div se, i v češtině.
Bereme bus na Connaught, kde mi v American Express sdělují, že mi vytoužený dopis od maminky nepřivezli, a ještě k tomu mají i v sobotu zavřeno, takže sbohem dopísku. Ach jo, tak ani takové organizaci se v Indii nedá věřit. Jdeme na chowmein, pak vyprovodit děcka na bus. Snad se jim bude v Indii líbit více než nám. Potom vyzvedáváme fotky: je potřeba je pochválit. Dáváme jim dovyvolat zbytek a v osm večer už to máme. Večer už jen prohlížíme fotky, a bubnujeme.

2.10. so- dopoledne nakupujeme na bazaru, musím se trochu lépe obléknout do letadla, mamča by se zhrozila. Krásnou vyšívanou halenu (70), dvoje štramácké kalhoty (95/za dvoje), potom cigárka birí, speciální ohňostrojové zápalky, pro holky bindí na čelo, hennu na ruce... Je úžasné, co všechno se tu dá koupit. Od průvodců, přes oblečení, batohy, hodinky, hygienické potřeby, prostě vše, co člověk může na cestování potřebovat. Vše ale jen základní kvality. Nic super. Ale pokud bych začínala cestování příletem sem, určitě bych toho s sebou do Indie vezla málo a zbytek dokoupila tady.
Také jsme běhali po společnostech, které by nás na 100% odvezly brzo ráno v pondělí na letiště. Způsobů je hned několik:
1) z New Delhi Railway Station od Ajmer Gate vyjíždí bus DTC (Delhi Transport Corporation), služba SPL, busy prý jezdí po 24 hodin každou půl hodinu na mezinárodní letiště (Indira Gandhi Internat. Airport), cesta trvá hodinu, za 30 Rs.
2) z Connought Place, firma EATS (Ex-Servicemen's Airlink Transport Services) – F blok, Malhotra Building, jezdí často, cesta prý trvá 40 min, taky 30 Rs. Tel. 331 6430.
3) z Connough od Super Bazaru jezdí bus č. 780 na letiště, za cenu cca 10 Rs. Jak, to nevím, čekali jsme naň cvičně a vyměkli. Ale někteří cestovatelé s ním jezdí.
4) autorikša – reálná cena 100 Rs, chtějí ale mrchy víc.
5) taxiauto – min. 200 Rs.
Letiště je z centra vzdálené tak 15 km. My asi nejdřív odzkoušíme to u Ajmer Gate, máme to nejblíž, když to nevyjde, zkusíme EATS.

3.10. ne- ráno jsme uvařili poslední polívku, čaj, šli si nechat přidělat fotky, abychom oba měli kompletní záběr, pak jsme se svezli rikšou na Connaught k Regal Cinema na Janpath Rd., odkud jezdí busy k Red Fort. Konduktor ani nechtěl lístky. U Červené pevnosti je šílený trh se vším možným, jako od Vietnamců. Měli tam ale hezké kravaty, tak jsem dvě koupila. Do pevnosti je sympatické vstupné 2 Rs, ale oproti tomu, co jsme viděli, je to jen slabý odvar. To že má být podle LP opěvovaná “regional highlight”? Možná je to zajímavé pro ty, co právě přijeli. Oproti pevnosti v Agře...Měli tam alespoň fajn hamburgra.
Odtamtud jdeme na Chandi Chowk, na které jsou bohužel (či spíš bohudík?) zavřené obchody. Uhýbáme doleva na Jamu Masjid, největší mešitu v Indii. Dovnitř nás hned nepouští, je poledne a to se zrovna muslimové modlí. Do té doby bloumáme po Old Delhi, ale je to navýsost nudné, protože díky svátku je všechno zavřeno Po ulicích se potlouká spousta dosti divných individuí. U mešity sundáváme botky a jsme uvnitř. Vypadá to podobně jako v Agře, jen je větší. Architektonicky ale nic zvláštního, esfahánské se ale nic nevyrovná. Lezeme na přístupný minaret, kam je 10 Rs vstupné, botky se musí nechat v úschovně za další rupky. Šplháme nahoru: věž je úzká a už chápu, proč v LP varovali, že tam mají ženy docela problémy. Úzké, tma je tam, takže se Indi baví tím, že osahávají nic netušící a bez možnosti bránit se ženy. Mám ale štěstí, mě to mine, na ulici si to ale zase vyberou zpět...Utečou dříve, než jim stačím ubalit. Výhled byl super, kazí to jen fakt, že kolem minaretu je jen půlmetrová obruba, a pak je možné zrychleně pokračovat dolů. Bojíme se postavit, je tu dost lidí a člověk nikdy neví, co ty Indy napadne.
Berme rikšáka na nové nádraží (10), procházíme si bazarem, jdeme baštit, je mi zase nějak divně, tak ani na chowmein nemám chuť. Stačí mi cornflaky s mlékem a banánem. Doma se už vykurýruju.

4.10. po- o půl páté budíček, balíme a jdeme k Ajmer Gate – první varianta ústupu na letiště. Bus nakonec opravdu přijíždí, čekali jsme na něj pouze hodinu. Na letišti musíme čekat, check in je až tři hodiny před odletem, všechno proběhne OK, letištní taxu opravdu neplatíme, takže si měníme na dolce zbylé rupky a odevzdaně čekáme na letadlo. Letadlo není plné, za námi je volné sedadlo, tak ho obsazujeme. Vzlétáme nad mraky, kde je krásně modrá obloha a sluníčko. Do Kodaně poletíme 7 hod, 40 min., je to 3650 mil, letíme přes Rusko, takže míjíme pákistánské Himaláje. Konečně nám přinášejí dlouho a toužebně očekávanou baštu. Panebože, zase rejže. To snad nemyslí vážně. A je to s kuřetem, lepší než dhál. K tomu housky, máslo, sýr, zeleninový a ovocný salát. Poslouchám Vivaldiho, zrovna letíme nad Ruskem. Málem jsem dostala šok, když letušky přinášely bílé ruličky na podnose, servírovaly je kleštěmi: “to bude asi nějaká mňamka”, jsem si říkala. Ale ejhle, byl to horký froté ručník, hygienicky podávaný, aby ho špinavá letuška neumazala. Krásně osvěžil, pak letuška přišla s igelitkou, kam jsme je vyhodili, včetně dalších odpadů jako zbytků. Takové plýtvání V Indii by z toho mělo užitek spousta lidí. Před příletem dostáváme další občerstvení, alespoň neumřeme hlady. Teď jsou krásné výhledy na syrovou podzimní skandinávskou krajinu, což je po Indii markantní změna.
Kodaňské letiště je pro nás šokem. Marek to charakterizuje svým klasickým rčením: “Kurva, to je Amerika”. Já dodávám, že si tu nemůžu ani plivnout na zem. Dva měsíce jsme žili primitivně, tak si musíme zvykat na civilizaci. Usazujeme se do pohodlných sedaček – do rána, kdy nám letí éro domů, času dost.

5.10. út- noc jsme tedy přežili na sedačkách, spali jsme už na horším. Asi jsme trochu překvapili místní pracovníky, protože tu asi jen tak nikdo nepřespává. Letiště totiž je přes noc zavřené. Ale měli jsme letenku, tak po její kontrole nás museli nechat. Ráno jsme se zase na check-inovali a hupky dupky do letadla. Malinkaté, máme místa vzadu, už ani ne vedle sebe a u okna. Zachraňují nás zase občerstvením, už jsem měla hlad. Uklidňuju se whisky a to už jsme skoro nad Prahou. Dlouho trvá, než nás odbaví. Nikoho neprohlíží, ale když celník viděl naše špinavé a velké batohy a jen co se dozvěděl, že jedeme z Indie, Pákistánu a Iránu, už nás žene pod prohlížeč. Dívám se na to s ním: jejda, ta termoska vypadá jako puma! Ale prošlo to. Pak už je na pořadí vítání se s rodiči.