TREK NA KAVKAZE - z regionu Tusheti do regionu Khevsuri
Přechod z vesnice Omalo přes průsmyk Atsunta Pass (3430 mnm) do vesnice Shatili. 6 dní.

Člověk se musí dostat do hor. Nejlepší jsou do vesnice Omalo nebo Shenako, odtud se většinou začíná přechod. Maršrutka z Tbilisi (7GEL/ 1,5 hod.) nás vysadila ve vesnici Kverno Alvani nedaleko od Telavi. To je moc dobře, protože lidé kteří tu žijí mají rodiny žijící v Omalu. Proto brzo seženeme chlapíka s ruským džípem Niva, který nás za 50 GEL/ oba vyveze nahoru. Nejdřív zkouší 100 dolarů, ale nakonec se rychle dohodneme. Asi se jim cesta hodí – do džípu naloží spousta jídla, víno a ještě jednoho chlapíka co tam má rodinu, a vyrážíme.

Maršrutky do hor nejezdí, protože cesta vede přes vysoký průsmyk Abano (2926 mnm) a je mizerná, nezpevněná - jednou projíždíme i pod vodopádkem. Cestou nás chlapi hostí – Gruzínci rádi piknikují a tak u pramene vytahují sýr, sušené ryby, pivo v plastové dvoulitrové láhvi…

Do Omala dorazíme už za tmy, a tak si rozděláme stan před domem rodiny našeho řidiče a za šumění deště spíme svou první noc v Gruzii. Ráno nás hostí výtečným chlebem, sýrem a bylinkovým čajem - zatím netušíme že tyto suroviny budou naším hlavním jídelníčkem.

Lidé v horských vesnicích už většinou přebývají jen přes letní sezónu – zasadí a sklidí brambory, mají tam krávy a tak dělají sýry, ovce které shání na zimu dolů do dolin. Je to pohodlnější, co tu dělat když cesty zapadnou sněhem a nezbývá nic jiného než propadnout zimnímu spánku. Zůstávají tu nejčastěji jen staří lidé, kteří se starají o krávy. Vdané ženy chodí převážně v černém, s šátky na hlavách. Staříci mají neuvěřitelnou kondičku, kterou si uchovávají asi až do smrti. Čile kmitají, zastanou všechny práce a vůbec nevypadají na to kolik jim je: „je mi teprv 84“ prohodí stařenka a upaluje mi ještě pro další chinkali, sýrový koláč. Stará se o celé velké stavení  a pár kusů dobytka. Všude je čisto, zameteno.

Vesnice, kterými procházíme jsou z větší části opuštěné: obrovská stavení umně poskládaná z břidlicových kamenů, kterých je tu všude dost, jsou hodně pobořená. Každou vesnici doprovází dominantní strážní věže, které stavili její obyvatelé už ve 12 století na ochranu před Dagestánci a Čečenci, kteří  přes horská sedla sem podnikali loupeživé přepady. Kradli dobytek, ženy a na jejich obranu je třeba říci, že jim to Gruzínci opláceli, takže podobné věže je prý možné vidět i na druhé straně hranice.

Tyto strážní věže lemují celé údolí kterým procházíme, ve vesnicích je možné jich vidět hned několik vedle sebe: vysoké, štíhlé, střecha poskládaná z umně navrstvených břidlicových desek které zaručili že tito velikáni nás zdraví ještě teď, po tolika stoletích.

Je zjevné, že s turisty se tu moc nepočítá – za celých šest dní jsme jich potkali tak deset, ale víme o cestovkách které sem vozí Izraelce, Američany, Němce a ti podnikají treky většinou s batohy na koních. Proto tu neseženete nic ke koupi - pokud chcete jíst, zastavte u první chalupy a zeptejte se kdo vám něco uvaří.

Jenom v Dartlu teď upravují dům na „hotel“ – nelze očekávat standard našich hotelů, ale ubytovna to bude určitě šikovná. Určitě není problém se s někým domluvit a přespat u něho doma, tyto placené homestays jsou tu poměrně obvyklé.

Jsme rádi že jsme si už v nížině koupili chlebové placky lavaš a z Čech si vezeme špek a eidam, samozřejmě instatní fujtajblíky, takže tady už nic nepotřebujeme.

Ti kdo si chtějí usnadnit nebo zkrátit výlet, mohou se dostat džípem až za Parsmu, do usedlostí Girevi. My si ale spokojeně šlapeme už rovnou z Omala, které se dělí na nové s dřevěnými chalupami které vevnitř moc útulně nevypadají. Staré Omalo je schované dál na sever pod kopcem, a tak se mohu radovat z Pepova překvapení když vysupí na kopec a v mlze uvidí hromadu strážních věží starého Omala: „hele Bube, co to je? To je snad tajemnej hrad v Karpatech???“ Pepa si totiž do odletu pamatoval jen to že jedeme do Gruzie, zbytek byly zbytečné detaily. Takže vůbec netušil, co zajímavého ho v horách může překvapit.

Každou chvilku děláme přestávky a kocháme se zelenou krajinou: příkré svahy, břidlicové sesuvy bránící udržet cestu v slušném stavu, dobroučkaté lesní maliny…

DEN PRVNÍ: Omalo – kus za Dartlem
Projetá silnice/ cesta vede pře staré Omalo, které je malebné právě díky své zakleslosti v kopci a seskupení dochovaných strážních věží. Pokračuje přes hřbet dolů a potom traversem k řece Pirikti, na jejíž druhou stranu se dostaneme přes most u vesnice Dartlo. Ta je taky moc pěkná, některé věže jsou krásně zachované a stojí tu i pár zdí z kostelíka. A zvon. Právě tady se místní činí a opravují střechy starobylých kamenných domů, vyřezávají dřevěné verandy a staví tu hotel.

 Tushetského regionu mi připadlo právě Dartlo nejdochovalejší a nejhezčí – i když pořád pršelo (to jsem ještě nevěděla že nás déšť bude provázet celým naším horským pobytem). Pršelo nám pak většinou v noci, ale i přes den to nebyla vyjímka. Mraky se tu honí většinou odpoledne a největší potíž je když se pohybujete pod nějakým vysokým štítem – třeba u Tebula, tak se tam mrak šprajcne a prší a prší…

DEN DRUHÝ: kus za Dartem –Parsma - 6 km za Girevi
Pořád se držíme cesty podél řeky, takže stoupání není vůbec příkré. Cítila bych se báječně nebýt těch velkých stád ovcí… Proč zrovna ovcí? Protože je vždycky hlídají obrovský hafani, takoví jezdečtí psi, pořádně drsní a když je jich víc, tak se chovají že máte pocit že vás rozsápou zaživa. Myslím že dát jim podnět, tak to opravdu s rozkoší udělají.

Takže náš postup krajinou vypadá nějak takhle: jdeme si klidně údolím a v dálce vidím bílé tečky. Zneklidním, a pozoruju stádo. Čím víc se blížíme, počítám kolik je tam těch hafanů. Sbírám do kapes kameny. Připravuju pepřový sprej a trekové hůlky. Psi na dohled – srdce mám v kalhotách. Přibíhají a štěkají, zuby vyceněné. Naštěstí se drží daleko – díkybohu. Ovčák je blízko a to je jakástakás záruka že nás neroztrhají. „Uf, stádo je za náma, díkybohu!!!“ Tentokrát to dopadlo dobře, jednou na nás jeden docela dost útočil, nepomáhaly kameny které po něm Pepa hodil a zachránil nás mladej kluk, ovčák který se tam vyloupl.

DEN TŘETÍ: 6 km za Girevi – pod průsmykem Atsunta (3430 mnm)
U Girevi je vojenská báze, kde si nás vojáci zapíší a předají vysílačkou údaje do další základny. Už cestou k další základně potkáváme tři vojáky, kteří se asi vydali nám naproti. Znovu si opisují batohy, a pak mi říkají: „Davaj sjuda sumku, pamožem těbja“ a berou mi s kamennou tváří můj těžkej batoh. Najednou lítám! Dají se ostrým krokem k průsmyku a já bez batohu mám co dělat, abych jim stačila. Zpožďují mě také maliny, které se tu urodily zvláště slaďoučké. Když vojáci vidí že se pasu, tolerantně si taky sednou a občas nějakou malinu taky uždíbnou.

Pak si všimnou že i Pepa nestíhá – taky rád maliny. Postaví se k tomu kamarádsky: berou mu jeho batoh a… co s tím samopalem? Váhal jenom chviličku a pak strčil sapík Pepovi do ruky: „Teď jsi voják ty!“ Pepulí chvíli přemýšlí jak se to drží a věší si ten krám na záda. Mysleli jsme si, že tam asi nemají ostré náboje, když svěří samopal turistovi a ještě si v klidu vykračují před ním. Ale omyl! O kus dál sapík rozkládají – a náboje tam byly, krásně připravené!

Přijdeme k místu, kde se údolí otevírá, rozšiřuje se v plošinu obklopenou horskými štíty. Tam je poslední vojenská základna před průsmykem, a tak se tu vojáci s námi loučí. Čím se jim odměnit? Vytahuju z batohu musli tyčinky  a rozdávám je. „Hm, tak s tímhle holka u vojáků nepochodíš“, říkám si když vidím jejich rozpačitý pohledy když roztrhnou obal a vidí samé zdravé věciJ))

Na začátku údolí je mostek přes řeku na levou stranu a na jeho konci v břidlici, je potřeba řeku přebrodit na druhou stranu. Potom asi za 2 km přicházíme k poslední plošině pod Atsunta sedlem a musíme brodit znovu. Žádný problém, jen se musí sundat boty a umýt si nohy, takže to má nějaká plus. Řeku teď máme po pravé ruce. Nejlepší jak dojít do sedla a neztratit stezku, je se držet přítoku a jít podél potoku. Musíte chytit podle mapy ten správnej potok, ještě zespodu od řeky kdy je ještě vidět sedlo odpočítat si hřbety abyste se pak vyznali (průsmyk je třetí svah zprava, když se dívám a za zády mám právě prošlou cestu). Stezka jinak vede přes louky, ale řekla bych, že odsud zespoda je špatně viditelná a proto je lepší se držet se potoka. Vylézt do průsmyku Atsunta není žádný problém, nejdřív podél vody a pak zig-zagem po břidlici šupkydupky nahoru.

My jsme ale zakempovali na louce u vody pod sedlem a kochali se krásným západem slunce. Čím je člověk výš, tím bývá hezčí – je vidět více štítů, lidé už tu nejsou a je to tu krásně tiché, majestátní.

DEN ČTVRTÝ: pod průsmykem Atsunta – pod hřbetem Chidotani ale ještě nad Ardoti (2700 mnm.), už region Khevsuri
V průsmyku, kam jsme se plahočili asi tak dvě, tři hodinky (čas tu není pro nás důležitý, jediný budík mám hluboko v batohu a řídíme se jenom sluníčkem) nás dohonili tři Gruzínci se sedmi koňmi, které vedou k Mutsu. Tam na ně bude čekat turistická skupina Američanů a půjdou znova přes průsmyk do Shenaka. Protože máme stejnou cestu a jsou výrazně rychlejší, nabízí nám že nám vezmou dolů na koních batohy. Přestože jsem velký lenoch, tak nabídky raději nevyužijeme – chceme si pod sedlem uvařit a kdo ví, co se nám z batohu bude hodit.

Udělali jsme dobře: jen co jsme přešli průsmyk, nebe se začalo zatahovat a mohli jsme pozorovat jak se mračna stahují a o kus dál, u Shatili už leje.... tmavé mraky se blíží, nebe křižují blesky a hromy takhle vysoko v horách hřmí přímo strašidelně. Rychle přemýšlíme: tady dole, pod průsmykem se mračna určitě chytí za špici blízkého Tebula a bude tu lejt dlouho. Jenže dál vede cesta traverzem na levý hřeben Chidotani, který je úplně plochý. Žlutá zatravněná rovina – přímo ideální místečko pro zaparkování nějakého blesku. No co, riskneme to, vytahujeme pláštěnky a vyrážíme. Snad než se na Chidotani dostanem, přestane bouřka.

Ze začátku se jde dobře, moknou jenom kalhoty. Ale pak, „fuuuuuuuj, to je hnusný“ nadávám po pár metrech ve vysoké trávě. Brodíme se travou, voda ze shora, voda ze zdola, voda v botách, mezi prsty čvachtá čvachytyčvacht. Ohlídnu se zpátky a přes pláštěnku spadlou do očí zahlídnu průsmyk Atsunta pokrytý sněhovým popraškem, stejně jako okolní hory.

Sejdeme co nejníže a objevíme stany koňských průvodců, pramen a tak bleskově postavíme stan a mokří do něj vlezeme. A protože svatý Petr ví, že čeho je moc, toho je příliš, odežene k večeru mraky a udobří si nás nádherným červánkovým západem slunce nad čerstvě zasněženými vrcholky okolních hor. A navrch, navrch přidá i duhu.

Asi zbytečná poznámka: vody je tu dostatek, a to i když zrovna neprší. Ze strany Tusheti jdete k sedlu podél potoka, a jakmile sedlo přejdete a sejdete tak 200 výškových metrů, stezka vás zavede k pramínku.

DEN PÁTÝ: pod hřbetem Chidotani ale ještě nad Ardoti (2700 mnm.) – před Shatili
Ráno věnujeme sušení bot. Radujeme se že jsme ještě nevyhodili Mladou Frontu – jak se nám teď panečku hodí!

Koňáci ošetřují koňům kopyta, přibíjejí podkovy tlustými hřeby. Scházíme vpravo lesem příkře dolůk Mutsu, kdybychom šli doleva dolů, sešli bychom do Ardoti, kde jsou také další strážní věže. Jenže koňáci nám poradili, že Ardoti nestojí za nic a že cesta vpravo je lepší. Kdoví?

Dole u řeky na nás už čekají vojáci, zase si zapíší pasy a odejdou. My se totiž chceme uřícení v klidu vykoupat a vyprat. Čistí pokračujeme příjemnou cestou podél řeky Andakistskali  k nádherné staré opuštěné vesnici/ pevnosti Mutso. Z naší strany jsme poctěni obzvlášť hezkým pohledem na seskupené věže a kamenné vysoké domy umístěné vysoko ve svahu. Přestože je vedro, odhodlám se a vylezu do vršku ke věžím. Stropy už většinou nezbyly, však už je to více než sto let co Mutso opustili její obyvatelé. Jsou tu i malé stavby, které mají pouze jeden otvor ze strany  - taková mauzolea, do kterých pozůstalí umísťovali mrtvé většinou v sedící poloze. Také jsem slyšela, že když se ve vesnici někdo nakazil nevyléčitelnou chorobou, odešel do tohtoto přístřešku, přestal přijímat potravu a zemřel. To se prý praktikovalo i v době tyfu. Zajímavé, kde ti lidé brali tak ohromnou vnitřní sílu.

Nicméně Mutso je opuštěné, ani živáčka kromě terénních džípů gruzínských turistů, kteří se tu jakoby zázrakem objeví. Vítej v civilizaci!:-) Nicméně bez šance ulovit cokoliv k jídlu, což nás hrozně mrzí. V Shatili si to vynahradíme.

DEN ŠESTÝ: před Shatili – a konec treku
A to jsme se pletli. Vždycky je lepší si nic nepředstavovat – Shatili totiž není vůbec vesnice. Je to zase, podobně jako Mutso, opuštěná vesnice, ale udržovaná s opravenými střechami. Nikde nikdo. Prolezeme si tedy prázdné domy ale z toho zklamání si je ani nevychutnáme… těšili jsme se na jídlo, neinstantní, jakékoliv. Navíc je nám jasné, že se odsud velmi těžko budeme dostávat zpátky do nížiny.

Nahazujeme si tedy smutně batohy na záda a šlapeme dál. O kus dál se ohlídneme, a vidíme, že na starou vesnici navazují novější domky, se záclonkami. Takže tak to je! Nějací lidé tam bydlí, ale z naší cesty, která se vine podél řeky, nebyli vidět. Později pochopíme, že Shatili slouží něco jako odlehlé turistické ministředisko – hlavně pro Gruzínce, kteří se sem vydají na dovolenou a zápaďáky, kteří tu přespí než se vydají na trek (prý platí 15 Euro za noc). Normální život ale vesnice nevykazuje. Ani k ní nešplháme, je nám jasné že by nám moc nepomohli. Už je nám to jasné – musíme šlapat dál pěšky, případně stopovat jestli něco pojede.

Maršrutka jezdí až z usedlosti za průsmykem, ale to je aspoň den cesty, doufáme že to v tom dešti nebudeme muset šlapat. Dneska totiž máme na sobě pernamentně pláštěnky, přeháňky se honí pořád dokola. Naštěstí asi po hodině a půl projede kolem nás džíp. Máváme, nezastaví, jen neurčitě mávne za sebe… Hm. Za chvíli nás ale dohoní tranzit a ten nás vezme. „Tondo kolenatej, oni jsou z Kazbegi a taky tam míří, mě snad klepne!!!“ Nemohu uvěřit svým očím. Kazbegi jsou totiž vesnička na Military Highway, u vysokánské oblíbené hory Kazbeg a to je dalším místem, které bychom chtěli navštívit. Přestože vzdušnou čarou od Shatili není daleko, nevedou tam přímo žádné cesty a čeká nás pořádná štrapáce. Proto v duchu děkuji americkým turistům, které dovezli do Mutsa (jo,  jsou to oni na které čekají naši koňáci) a teď se vrací prázdní domů.

Džemal, nebo zkrátka Jimmy, náš zachránce, zaujímá sice slušné postavení hlavního architekta regionu Kazbegi, ale jak se dozvíme, to tady nezaručí přiměřený plat. A proto je rád když si může přivydělat ubytováním a vozením turistů. Je moc příjemný, nevtíravý a vzdělaný, stejně jako jeho rodina. Džemal navíc zná dobře svůj rajón, sám byl aktivní horolezec (na Kazbeg vylezl 15x a drží rekord – 2x v jednom týdnu) a rád poradí s výlety do okolí.

Má báječnou starou maminku – babičku, prostě „Babu“,  je jí kolem osmdesáti  - a zastane tolik práce, pořád usměvavá až se jí dělají krásné vějířky u očí. Každá rodina vlastní několik krav, mají políčko a tím jsou hodně samostatní. Když vychvaluju doroučkatý bílý sýr, zavede mě do své – černé – kuchyně a vysvětluje mi jak ho vyrábí. Když jí povím, že doma nemáme kravku, posmutní že jsme tak chudí.

Cesta ze Shatili dolů do nížiny je stejně špatná jako do Omala, až do Zhinvali můžete zapomenout na úžasný vynález – asfalt. Chtěli jsme přispět na cestu, ale všichni tvrdí že jsme jejich hosté a že nic nechtějí. Přišla jsem ale na to, že takové tanečky okolo přijímání peněz tu jsou obvyklé, takže Džemalovi prostě na benzince bez debat šoupneme 30 GEL na benzín a je to. Je vidět, že je rád.


MĚSTEČKO KAZBEGI a kostelík Tsminda Sameba

Kostelík Tsminda Sameba je opravdu výjímečně dobře umístěný – vysoko (2100 mnm) na oblém kopci, kolem kterého jsou kolem dokola vysoké skalní štíty a někde dole vesnice Kazbegi. Když se otočím, můžu občas zahlédnout zasněženou špičku Kazbegu (5033 mnm) vykukující z šedivých dešťových mraků. Kostelík sám o sobě nijak zvláštní není – postavený ve 14.století, nedochovaly se žádné fresky, nic. Jen ten pohled na něj stojí za to vylézt do kopce. A protože je posaný ve všech průvodcích, turistů je tu habaděj. Přijíždí džípy po zelené louce, kterou nehezky rozrývají.

Odtud se dá vyrazit nahoru na Kazbeg, přes meteorologickou stanici, kde se dá přespat a zaklimatizovat. Anebo se projít jen k ledovci na úpatí hory. Nás ani jedno neláká – ještě včera jsme si ničili záda a kolena v horách o kus vedle a cítíme že si tělo říká o odpočinek. Navíc je hnusně, prší a přes mraky bychom asi neviděli ani ten ledovec…

Dole u Džemala dostaneme dobrou kávu z džezvy, rajčatový salát se smetanou a navrch, aby to bříško mělo komplikovanější, meloun. Buch. Ještě musím zmínit bezvadné jednoduché jídlo – brambory na loupačku, které jsme dostali včera. Uvařené brambory se rozmačkaly a polévaly domácí smetanou, do které přidali rozmačkaný česnek – úžasná dobrota!!!

Z Kazbegi jezdí maršrutky každou chvilku do Tbilisi (7GEL) a tak my srabi utíkáme před ošklivým počasím jednou z nich dolů, ke starobylému klášteru – pevnosti Ananuri.


PEVNOST ANANURI

Pevnost ze 17 století – rezidence rodu Eristavi Aragvi patří k mála dochovaným, které strážily důležitou kupeckou hedvábnou stezku Kavkazu – dnes známou pod názvem Military Highway spojující Gruzii s Ruskem. Rod patřil k nejbohatším v zemi a proto je to na této stavbě znát. Na kráse jí přidává i tyrkysové jezero, dnes zásobárna pitné vody pro Tbilisi. Tak jsme se tam po dlouhé době zase vykoupali, doufáme že se z toho Tbilisané neopupínkují – čistí jsme moc nebyli.

Ujely nám tři maršrutky mířící do Tbilisi, než nám došlo, že Mtskheta, nebo prostě po gruzínsku Kheta, leží mimo hlavní trasu. Takže raději máváme na auta a za chvíli se vezeme s mladým a asi úspěšným zubařem - pracuje i o víkendech a 20GEL za večeři není podle jeho slov moc.

MĚSTO MTSKHETA

Je to malé – 8 tisíc obyvatel – klidné a příjemné městečko/ roztahaná vesnice. U drtivé většiny gruzínských měst, včetně Tbilisi, je možné je charakterizovat jako město-vesnice. Postrádají totiž územní koncepci, ucelenost a tak se na jednom místě míchají prvky města a vesnice. Tak třeba chodníky přechází úplně přirozeně v udusanou hlínu a pak zase zpět, do noderního světa.

Prohlédneme si obrovskou katedrálu Sveti Tskhoveli a potom menší kostel Jvari a pak konstatujeme, že moc nepozorujeme rozdíl mezi interiérovou výzdobou jednotlivých kostelů. O atmosféře škoda mluvit: sice vás vrátí když máte kalhoty pod kolena, ale holky v minisukních se tam vesele prohání. Mobilní šílenství uvnitř také neutichá a lidé se tam normálně nahlas baví. Ideální atosféra k meditaci... Nemohu jim ale upřít živost – lidský život je tu s církví intenzivně provázaný a je vidět, že nemají nouze o pravoslavné ovečky. Jen je po těch ruských letech prý málo vysvěcených popů.

Lenošní jsme si už nevylezli na vzdálený kostel Džvari (v překladu Kříž) a ani k ženskému klášteru na kopci nad nádražím. Zato jsme si koupili žlutý meloun a spráskali ho na posezení.

Nádraží – nástupiště mají zdobně, skoro až marnivě vyřezávané loubí a strop je zdoben krápníkovou výzdobou. Máme příležitost ho pořádně prozkoumat – chceme si totiž koupit lístky na lehátko nočního vlaku do Zugdidi – přes celou Gruzii až skoro k Černému moři, abychom mohli dále pokračovat odtamtud nahoru do kavkazských hor Svanetského regionu.Pokladna je zavřená, máme přijít později.

Naštěstí máme kde čekat – u nádraží je pajzl, kde nám sympaťák hostinský usmaží kotlet – mleté maso, udělá salát a točí pivo o stošest. Pokaždé ještě přijde se stakanem vodky, já u druhého končím s výmluvou na špatný játra.. chudák Pepa musí vydržet víc. Gruzínci jsou snad na té vodce odkojení!

Máme ale výmluvu – otevřenou pokladnu na nádraží, kde nám hřmotná průvodčí prodá za 11GEL/ lůžko.  Vlak odjíždí v 21.40 z Khety (tj. o něco dříve z Tbs) a v Zugdidi je v 5.30 ráno. Možná je dobré si koupit jízdenku s předstihem minimálně několika hodin, prý není samozřejmostí že ji později budou ještě mít.

Kupé má 4 lůžka – našimi spolucestujícími jsou bláznivá matka se synem, no ještě že je noc a nemusíme se s nimi bavit. Konverzace typu tvrdý výslech je mi dosti nesympatická.


HORSKÝ REGION SVANETIE

Město-vesnice MESTIA

Máme pocit, že většina turistů (kolik jsme jich tady viděli, deset?), se projdou městečkem, monžá si najmou na jeden den džíp do Ušguli a okolí a tím tady končí.

Klid, roztroušené domky, na náměstí krámky se stejným základním zbožím a pár mohutných stavení se zachovalými obrannými věžemi, jenž jsou v noci osvícené zelenými reflektory. Tato stará stavení působí mohutným dojemem – jsou obrovská vybudovaná z pořádných kamenů, spojená mezi sebou přístavky že tvoří často dohromady kompaktní statek. Každý takový stráží tlustá a vysoká kamenná věž která prozrazuje, že život tady byl asi pěkně tvrdý.

Bohužel na opravu už dost zchátralých domů nepoužívají tradiční materiály a moc se s tím netrápí a došky nahrazuje vlnitý plech.

Mestia bývá  základnou pro výlety v Horní Svanetii, i my se odsud chceme vydat na výlet do odlehlého Ušguli a pak se sem vrátit. Sice by to nebylo úplně nutné, dnes už je možné pokračovat na tankodromové silnici Mestia-Ušguli-Lentechi a dolů do nížiny, ale protože se pak chystáme se zrekreovat u moře, více se nám hodí se vrátit do Mestie.

Zase jsme klasičtí Češi – nevyužíváme možností homestay – ubytování v soukromí, které u Niny vyhledávájí snad všichni cizinci. Přecházíme po mostku na druhý břeh divoké řeky, sápeme se nahoru do kopce nad chalupy a tam si rozbalujeme stan na bezva zeleném paloučku. Společníkem je nám potůček a zchromlý koník.

Na rynku jsme si koupili za nekřesťanských 5 GEL rajčata a okurky na šopský salát, přidáváme výborný gruzínský sýr a hodujeme.

Odpočíváme si, koukáme na horský masív přes údolí a čekáme, jestli z mraků vykoukne známá hora Ushba, která má štít stejně výrazný jako švýcarský Matternhorn. Nevykoukla. Alespoň dnes. Ale za svítání, když rozespalá se vyvalím ze stanu čurat, vidím všechny zasněžené vrcholky v plné kráse ranního svítání.

Z Mestie se dostanete pryč nejlépe ráno. To vám řekne každý.  Zkušený cestovatel po Gruzii ale ví, že na tuhle odpověď je třeba pokračovat další otázkou: „A v kolik hodin je to ráno?“. V městech to bývá kolem osmé, ale tady, na horách, to znamená tak pátou hodinu ranní. Později už oficiální maršrutky nejedou a nezbývá vám nic jiného než si usmlouvat nějaký džíp.
My chceme popojet jen 12 kilometrů do vesnice Zhiabeshi (šišlejte Žabeši), ale v deset už neseženeme žádný chleba, natož pak dopravu… Místní taxikáři si říkají o nesmyslné částky 50ti GEL, a tak vyrážíme pěšky a stopujeme. Na tři auta jsme tam. Nejdříve jsme jeli na korbě Kamazu s chlapz co jeli na seno, potom jsme se tak suverénně nacpali do Nivy ani chlapík nestačil říct že jede jen kilometr, a třetí džíp náz napěchoval do kufru a dobrovolně jsme mu přispěli na cestu (5GEL).

Vesnice ZHIABESHI

Chceme se odtud vydat na dva výlety:
1/ jednodenní k ledovci Tviberi
2/ třídenní přechod přes vesnici Adishi do Ušguli
Pozn.: Ušguli, někdy také Ushguli, Ushkuli, gruzínsky უშგული

ad1/ VÝLET K LEDOVCI TVIBERI

Batohy složíme u prvního domu ve vesnici, u příjemné paní, a upalujeme na výlet. Díky složité dopravě z Mestie máme už poledne! Vybaveni mapkou a podrobným popisem výletu, který jsme si stáhli z webu NGO Svaneti trekking se neohroženě dáváme přes most a drápeme se strmě nahoru do kopce.

Stezička se poté zadírá do rododendronových a lískových houštin - je to dřina, naštěstí trochu vykoupená hromadami sladkých obrovských malin a borůvek. U vodopádků dokonce objevujeme kyselý divoký černý rybíz, který aspoň osvěží zpoceného člověka. Stezka mizí, asi tady nikdo nechodí, natož pak turisté. Nadšeně si ji označil někdo z NGO a od té doby tu projde asi jen pár vojáků hlídající hranice. Odíračka pokračuje, chudák Pepa si nevzal nohavice a tak jeho mužné nohy dost trpí, zvlášť když výše se přidají do směsice bylin i nad hlavu vysoké kytky a bodláky. Jejda, jsme naštvaní, utahaní a ledovec je ještě strašně daleko. Spěcháme abychom se k němu vůbec dostali a stihli se do večera vrátit – tohle je opravdu na jednodenní výlet, nejlépe s jedním místním s pořádnou mačetou!:-)

U polozbořené kamenné chatky, kterou prý používali horalé vracející se z průsmyků (dá se přespat) kvetou oranžové ocúny. Tyhle nádherné kvítky rostou hojně všude ve Svanetii a potěší unavené oko. Co jsme si mysleli, že je odíračka, byla příjemná procházka oproti druhé půlce trasy.  Sadomaso. Doslova. Občasné červené značky se ztrácí v březovém houští, kvetoucí kytky nad kterými byste se normálně rozplývali se vám cpou do nosu a vy je vztekle lámete ať už sakra nepřekáží, konec je korunován traverzem v drobném sypajícím se štěrku – což je fakt třešnička na dortu.

Kolena se mi už dávno přestala klepat, teď se mi podlamují. Už je to dávno, co jsem si říkala, že už fakt nemůžu. Ani se už moc nepotím - asi se už všechno vypařiloJ Nahoře na stěně Diebachi vidíme ledovec Tviberi – dříve byl spojený s dalšími kteří tu leží blízko: se Seri, Qvitlodi a dalšími. Vlivem tání se postupně oddělili a že tají rychle, je vidět na naší ruské mapě: ještě v roce 1970 byly u stěny Diebachi, dnes už jsou tak o kilometr dále.

Odrovnaní doklopýtáme se soumrakem dolů do vesnice pro batohy, v hlavě jen vidinu jediného: teplého spacáku. V chalupě je ale už hromada nametených chlapů, kteří pocítí k nám, hostům, majetnický vztah: „nikam nepůjdete, musíme vás uhostit!!!“. Kdybychom nebyli tak strašlivě unavení, asi by nás potěšilo jejich pohostinství. Ale takhle z toho radost ani trochu nemáme. Zvlášť jeden chlapík je neodbytný, táhne se s námi a tvrdě nakazuje: „Půjdete se mnou do mého domu, tam vás pohostím, vodku popijem a zítra vyrazíte. Venku jsou jen medvědi a to není nic pro vás“, drží nás pevně za ruce a nedá se odbýt. To tak! Ve tmavém studeném domě s ožralou!

Upalujeme do kopců na jih nad vesnicí, ale tam pro změnu neutečeme klukům, kteří tam u ohýnku, dál od rodičů, taky chlastali. Je tma, začíná pořádný slejvák a za námi do prudkých kopců se šplhají ožralí kluci. Co víš co ti udělají? Snažím se jim vysvětlit že chceme spát ve stanu, a sami BEZ LIDÍ. Nereagují. Pepa už nevydrží a je na ně sprostej. Naštěstí se sílícím lijákem a prudčím kopcem odpadnou, my najdeme co nejméně prudký svah a postavíme stan. Bouřka celou noc duní a protože jsme stan pořádně nevypnuli, tak nám do něj teče. Fuj. Sluníčko další den ale je kamarád a za pár hodin už zase máme všechno suché.

ad2/ TŘÍDENNÍ PŘECHOD Zhiabeshi - Adishi - průsmyk Chkhutnieri (2700 mnm) - Usguli

Ze Zhiabeshi je to pořádně do kopce. Po příkrých lukách se šplháme nahoru, co chvilku zpocení odpočíváme a kocháme se otevřeným výhledem do údolí. Vesničky tu máme jako na dlani, domy poskládané jako puzzle u řeky, která se tímto širokým údolím hrne z nedalekých ledovců. Členitá a barevná mozaiková políčka dávají dost brambor, kukuřice a jiných dobrot,krávy povalující se s prasaty na lukách zaručují hromady mléka a všudypřítomného sýra.

Trvá nám to asi půl dne, než se vyšplháme po mizerně značené stezičce nahoru do mlází, a pak až nahoru, na hřeben. Tam se nám otevře zase úplně jiný, ale také úžasný pohled na opuštěné pastviny a 180 stupňový výhled do krajiny na hlubokananánská údolí a příkré svahy hor a zasněžených štítů. . Škoda jen, že všechny vrcholky nad 3 tis. mnm jsou v mracích, a tak zase Ushbu nevidíme.

Za celý den jsme nepotkali ani živáčka. Až teď a tady. Čechy. Koho jiného bychom taky mohli čekat? V klidu kolem našeho prochází turista s batohem. „Hello, ahoj, no jó, vy jste Češi?“ A celý večer a nadcházející ráno propovídáme. Pak se naše cesty dělí, oni jsou už skoro na konci cesty, přišli z opačného směru. Máme se pý na co těšit, cesta je pohodová a Ušguli stojí za vidění.

Do vesnice Adishi vede stezka po pastvinách, potom trošku lesíkem, kde se v nás nezapře houbařská vášeň. Za chvíli máme křemenáče, klouzky i bedlu. Občas potkáme jezdce na koni, pro které je tahle cesta asi nejkratší spojnicí mezi vesnicemi Zhiabeshi a Adishi. U vesnice na lukách pilně pracují sekáči trávy – kosy jim jen kmitají, a přestanou jen když nás uvidí a seběhnou za námi pro cigarety. Jsou smutní když jim říkáme že nekouříme…

Adishi je, stejně jako většina horských vesnic, ze 2/3 opuštěná. Člověka až bolí jak vidí výstavní obrovské domy s nádherně vyřezávanými štíty a prosklenými verandami opuštěné a chátrající. Bašty hlídající vesnici dlouho nikdo neopravil. Obyvatelé tu zůstávají jako obvykle jen na léto, to zasadí brambory, na podzim je sklidí a prodají dolů do nížiny. Zůstávají tu jen staří, a ani to ne.

Bábuška, kterou jsem tu po dlouhém hledání živáčka našla, nás vybavuje spoustou jídla. Původně jsem sháněla cibuli a vajíčka na houbovou smaženici. Bábuška mi dává své dvě kupované vejce, cibuli, ale také sýrové chačapuri, výtečný sváteční dort a ještě spoustu dalších dobrot. Penízky nechce, ale když jí na stůl položím 3 lari, vytahuje ze šuplíku ještě ručně pletené ponožky, balí mi je do novinového papíru – prý jako dárek! Nepředstavitelné, jak otevřené může být lidské srdce. Je jí přes osmdesát, krásnou tvář už má zbrázděnou vráskami, ale nožky jí čiperně běhají. Celé velké stavení má dokonale poklizené, a to tu žije sama. Občas za ní přijede někdo z jejích početných dětí, a často ona na zimu jezdí za nimi.
Nejraději za dcerou do Mestie, to nestojí tolik jako když by měla jet za vnoučaty do Tbilisi. Ukazuje mi, že horní patro pronajímá občasným turistům, prý většinou Němcům a pochvaluje si, jak je dobré když sem turisti jezdí. Ale nás asi jako turisty nebrala, když si nechtěla vzít peníze a dala nám toho takovou hromadu. Říkám si, jak bychom měli být my Češi otevřenější, pohostinnější. Myslím si že jsme jako národ dost nafučení, vlastně ani nevím na co….

Pokračujeme proti proudu řeky údolím až k ledovci Adishi. Byli jsme instruovaní že máme pečlivě sledovat značení, které nám má ukázat kde je nejsnažší pod ledovcem přebrodit řeku. Důležité je to také v tom, že do sedla Chkhutnieri vede od řeky stezka prudce do kopce divokou neprošlapanou džunglí a my ji musíme najít.

Odpoledne dojdeme skoro až pod obrovský ledovec, ale protože začíná poprchávat a z ledovce je vidět jenom kousek, tak zabivakujeme. Času máme dost a nechceme přijít o jistě krásné výhledy z cesty do průsmyku na ledovec a okolí. Je tu spousta míst na stanování, sbíráme i suché naplavené dříví a hrajeme si u ohně než nám je déšť škodolibě neuhasí. Já si jdu v tomhle sychravém počasí ještě hrát k řece – jsem ve znamení ryby a to se prostě musí někde odrazit. Hraju si s obrovskými valouny, rozhodla jsem se postavit výraznější ukazatel brodu řeky, ale brzy zjišťuju že bych musela mít aspoň bagr aby ta mohyla byla aspoň zdáli vidět.

A ráno ještě pořád prší. Takže nám naše trpělivost moc nepomohla. Kolem jedenácté nám dojde trpělivost, dešti naštěstí i síla a tak balíme mokrej stan a vydáváme se přes řeku. Už včera mi došlo, že příliš mnoho oblečení na sobě bude jen škodit, a dnes při pohledu na tu morkrotu všude kolem si to potvrzuju – na řadu přijdou plnoprůtokové trekové sandále a na sobě jen tričko a kalhotky.

Brod není nebezpečný – řeka se tu větví a tak je nutné ji přebrodit několikrát, poslední rameno je nejhlubší a nejprudší. A všechny stejně – brrrrrrrrrrrrr, strašlivě ledový! Vprostřed ani už prsty necítím, a tak mi nevadí když narazím pod vodou na nějaký ten kámen. Trekové hůlky se hodí, pomáhají držet stabilitu. Ale pohodička, ani na lano se navazovat nemusíme (ne že bychom ho letos měliJ. A po brodu se vrhnout rovnou nahoru, do zarostlého mokrého svahu. Bahno protéká mezi prsty, vysokánský kytky otřepávají dešťovou vodu přímo na nás a ledovec nevidět. Vykukují z něj jenom kousky, podle toho jak si vítr hraje s mraky.

Kamarádi Češi měli pravdu – je dobré se neukvapovat, opravdu se držet šipek, protože jinak bychom se prodírali neprošlapanou buší bolševníků, lopuchů, bodláků a dalších horskejch kytek a taky bahna a potoků. Přestože se držíme cestičky, všechno tohlle nás stejně čekalo, ale alespoň v menší míře. Mokří a zmazaní až po uši vylezeme do půlky kopce, kde džungle končí a my do sedla Chkhutnieri (2720nm.) pokračujeme už jen po příjemné cestě pozvolným traverzem.

Dolů do vesnice Khalde se už schází pěkně zase trošku jiným údolím na jehož konci občas vykukuje z mraků ledovec. V Khalde jsme nezahlídli živou duši, až o kus dál v Iprali. Vesnice jsou si podobné, jde z nich smutek, že tak krásné staré domy jsou nevyužité.

Cesto nám nahnal strach obrovský býk, který hned jak nás zahlédl, nás začal pronásledovat v úmyslu bránit své stádo. Ne že by se pletl v našich hříšných myšlenkách o středně propečeným stejku… Ošklivě bučel, pohraboval statným kopytem a ani jeho rohy nevypadaly zanedbatelné. Trochu jsme popoběhli a byli jsme moc rádi, že se za námi nehnal. Litujeme že nám ve škole neřekli, co s naštvaným býkem.

A to už jsme úplně dole v údolí, u vesnice Iprali, kterou vede nezpevněná silnice Mestia – Ušguli. Lidé na nás svým mafiánsko-cikánským vzhledem už moc příjemně nepůsobí a našňořené holky korzující vesnicí připomínají cikánky na Václaváku. To tu pracují jenom staří?!?

Už od sedla máme příjemné parťáky – Izraelce Davida s Judith. Jdou nalehko, s malými batůžky a spí ve vesnicích. Asi protože neumí rusky a vypadají moc nažehleně, místní je berou na hůl – v Adishi si prý řekli za nocleh s jídlem 30 GEL/os., a David ani nesmlouval… Tak je to asi všude ve Svanetii, lidé si zvykli na turisty, kteří bez smlouvání zaplatí co si kdo řekne.  Uvykli si za vše požadovat peníze, které neodpovídají nabízenému servisu. Daleko horší to bylo v Ušguli… dojdeme tam už po silnici zaříznuté do strmého údolí.

Pozn.: z Davberi se prý dá přejít přes průsmyk Mushuri do tzv. Lower Svanetie – do Tvibi v údolí u města Lentechi. Viděli jsme dokonce i červenou značku, ale na druhou stranu ve staré vojenské mapě tuto cestu zaznačenou nemáme.

Přespali jsme kousek před vesnicí, tedy první ze třech vesnic, které se dohromady nazývají Ušguli a ani jsme tam nemuseli dojít pěšky –  sám od sebe nám zastavil džíp s izraelskými turisty, pro které jsme byli příjemným zpestřením. Diví se, proč se s nimi na cestu vydal povinně policejní džíp se třemi po zuby ozbrojenými gorilami, které bych normálně pokládala za bandity. Tím že umíme i rusky se od jiných dozvíme, že před pár dny kousek od Mestie neznámí zakuklení lupiči se samopaly přepadli 14 turistů tábořících ve stanech. Naštěstí jim neublížili, „jenom“ je o všechno obrali. Policie spustila duchapřítomně hned velkou pátrací akci: zatkli podezřelé, přivezli posily až z Batumi a teď každou větší skupinu turistů doprovází ozbrojenci. Hm.

Ušguli je krásné – vysoké obranné věže spolu s mohutnými kamennými, překrásně zdobenými domy jsou pěkně uceleně pospolu, důstojně v místě kde se spojují dvě údolí. Škoda jen, že většina domů je opuštěných, poničených. A ani ty obývané nesvědčí o velkém vztahu majitelů k nim – zdají se nám zanedbané, i jejich zahrádky bez kytek vypadají smutně.

Procházíme hlavní uličkou, tedy spíše brodíme se v bahně a hovnech a nevěříme svým očím: mladé dívky našňořené v moderním oblečení, s mobilem u ucha se před námi brodí stejným marastem…. Svět se mění.. jen ty staré domy a bahno zůstávají….

Jakmile nás spatří ženy z okolních domů, hned nabízí „house, house“, když jim ale odpovíme rusky že děkujeme, že máme stany, zmrzne jim úsměv na rtech a hned o nás ztrácí zájem. Rádi bychom tu koupili chleba, čaj, cukr a třeba i brambory a cibuli, ale v prvním obchodě (tedy spíše kůlně) mají jen zajímavosti typu sušenky, snickers, ledová limča, hrací karty  a plastové umyvadlo. Kupuju ty karty a smutně odcházím.

Druhý a poslední obchůdek je zavřený. Malá Tanano z Tbilisi, která tu je na prázdninách u babičky, mi ochotně ukazuje, kde bydlí prodavačka. Ta se se mnou ale nechce ani bavit, dělá že jsem vzduch. Dobře, nemusím se doprošovat a odcházím. Tanano mě vede k sobě domů, ale tam ihned také cítím, že nejsem vítaná, ale vyhodit mě zase nechtějí. Divné. Přednesu tedy rusky svou prosbu  s tím, že to chci samozřejmě zaplatit. Chvíli nevím, jestli mi to jídlo donesou, nebo také nemají zájem. Neurčitě mi řeknou, ať jdu dál, posadí mě dovnitř kůlny, která slouží jako letní kuchyně. Ticho. Přijde tam Tananin tatínek který vypadá jako mafián a babička, která dělá že jsem vzduch:  „žijete tu i přes zimu?“ – „ano“.  „Je tu hodně sněhu?“ – „ano“.  „A cesta, ta je v zimě zavřená nebo otevřená?“ – „jak kdy…“ A když se mě později, přes Tanano zeptá (přestože rusky tu mluví všichni), zdali tu budeme dlouho, nerozpakuju se jí odpovědět po jejím „ještě nevíme“.

Po nějaké době docela sympatická maminka mi donese všechno co jsem chtěla, já radostně vytahuju dvaceti larovku, že ať si z toho vezmou pět lari, a že jim moc děkuju. Tatínek mafián něco prohodí a pak maminka mi říká, že ode mě peníze nechtějí, že si to mám vzít jen tak. Je mi to blbé, mrzí mě, že nemám drobné, které bych jim tady nechala a zaplašila tím ten nepříjemný pocit, že tu prostě nemám být. Ach jo. Tak jim alespoň moc děkuju, a několikrát okřikovanu Tanano si za domem vyfotím a opíšu si její adresu – aspoň jí pošlu z Čech fotky.

Nemůžeme se prostě zbavit pocitu, že tu nejsme zvaní. A tak jdeme. Za vesnicí, údolím vedoucím ke Šchara ledovci, jsou krásné pastviny, u mostu řeky Inguri je navíc silný pramen dobré vody a rovný plac, ideální místočko na náš stan. Vaříme brambory, pereme smradlavý prádlo a hlídáme, kdy vykoukne z mraků ledovec i celá hora Šchara, nejvyšší to skálečka v Gruzii (5066 mnm, někdy také Schara, i Shkhara).

VÝLET K LEDOVCI ŠCHARA a cesta zpátky do Mestie

Tak nejdřív někde nechat batohy, přece se s nimi nebudeme půl dne zbytečně vláčet. V cerkvi na kopci nikdo není (na celou Svanetii jsou prý jen dva popové) a tak jdeme, ač neradi, do vesnice. V prvním domě nás odeženou – tlustej chlupatej chlap s řetězem na krku s dotazem „a kolik dáte?“Je nám z toho smutno. Říkáme si, že vyzkoušíme ještě jeden dům a kdyžtak se rovnou vrátíme do Mestie, protože takové jednání nemáme zapotřebí.

Štěstí nám ale přeje a sympatický chlapík Lexi nechce nic, a ještě nám popovídá spoustu zajímavostí o kraji. Má rozhled a v hlavě to srovnáno: „támhle, až sklidím ty brambory, postavím hotel. 10 pokojů a sprchu a záchod – no přijeďte, příští rok tu bude!“ Nadšeně nám vysvětluje svůj plán a ptá se na naše názory.

Ptáme se ho na muzeum, které jsme po cestě u prvního mostu v Ušguli potkali – chtěli po nás 10 GEL za vstupné a to se nám zdálo dost. Prý tam jsou vystavené staré ikony a hodně věcí z místních kostelů. Hm, tak to mohlo být možná zajímavé! Místní kostely totiž ukrývaly v sobě bohatství Gruzie před nenachavci v dobách, kdy zemi hrozilo nebezpečí. Panovníci vždy v době války nechali svézt největší poklady sem, do nejodlehlejšího místa, do svanetského Ušguli. Nejvýznamnější, nejsvětější místo byla cerkva Lagurka, ležící poblíž Iprali. Kostely střežily rody, ani popové k nim neměli klíče. Dnes jsou prý vzácné památky v muzeích a v sejfech. Když ale vidím jak to tu chodí, nevím.

Cesta k ledovci je oproti předchozímu výletu k ledovci Tviberi moc příjemná. Mašírujeme si po cestě širokým, rovným údolím řeky Inguri, všude kolem nás pečlivě vypásají trávu stovky krav a čas od času nějaká ta sviňa. Co nezvládnou zvířata, zvládnou sekáči trávy výše v kopci. Z Ušguli sem ráno proudí hromady lidí pracovat na trávu a vyhnat dobytek, večer se zase trousí zpět dlouhé hodiny až do tmy.

Poslední kilometr vede džunglí a po kamenech, ale stezka je poměrně prošlapaná. Jen se cítím nějaká unavená, mám pocit že už neudělám ani krok… je zajímavé jak ta únava na člověka padne ve chvílích, kdy vlastně odpočívá, a nevykonává zrovna nic tak moc náročného.

Panečku, to je nám ledu a té vody co z toho vytéká! Jen pozor na kameny, které se z ledovce co chvíli skutálí!!!

Asi za čtyři hodiny jsme z výletu zpátky. Ve vesnici u mostku čekáme, který z mnoha džípů, které tu chrlí ze svých jícnů turisty, nás vezme. Téměř nikdo tu nezůstává déle – prostě si v

Mestii zaplatí na celý den džíp, ten je tu vyloží, oni se pokoukají, trochu se projdou, podívají se do muzea a cerkve a jede se zpátky. Nejhlučnější jsou hordy mladých, podle poslední módy oblečených Tbilisanů. Když tak s Pepou sedíme na baťohách a pozorujeme je, přestáváme se divit místním že jim kape na karbit.

Zanedlouho přijde za námi řidič od policajtů, Temur, že nás vezmou do Mestie. Dobrosrdečnej chlapík se zlomeným nosem, původem z Abcházie, odkud ho jako Gruzínce při válce vykopli. Ptáme se ho za kolik, on na to kolik prý dáme. Nabízíme 25 GEL/os., což je normální cena která se platí taxikářům a on je spokojený  - proč by také nebyl, když to je pro něj přivýdělek. V duši mě trochu mrzí, že jsme mohli nabídnout nižší částku, ale na druhou stranu jsme se spíše obávali, že ta částka bude podstatně vyšší.

Čekáme až do večera, než se všichni turisté seberou a jedou zpět, náš džíp jakožto policejní ochranitelský jede jako poslední. Chlapi jsou přátelští, zvědaví se ptají na Čechy. V polovině cesty poslední turisté, z Tbilisi nás zvou na piknik – poprvé tak ochutnáváme masové chačapuri a dobré čevabi, kterému se v Gruzii říká kotlet. Jsme vážení hosté, turisté jsou podnikatelé z různých odvětví, kamarádi co se jeli vyvenčit. Mluví dobře anglicky a tak alespoň chvíli si nepřipadám jako ruský hotentot.

Konečně, asi po třech hodinách cesty jsme v Mestii. Temur nás zve na večeři k sobě domů, je s ním legrace, je to moc příjemný společník, stejně jako jeho žena. Ta už má pro nás přichystanou polévku, potom maso smíchané dohromady s uvařenými brambory a my jsme ohromně šťastní, že už nemusíme jíst ty pytlíkový emulgátorový nudle. Pijeme přeslazené bílé víno, Temur trvá že na ex, ale předtím pronáší vážně své přípitky, které jsou vždy rozvité a plné vznešených slov jako je přátelství, mír a svoboda…


Z MESTIE přes ZUGDIDI k MOŘI UREKI

„Ráno vstanete a půjdete na maršrutku. – A v kolik ráno? – No tak v pět, v šest…“ Hm. Když jsme ještě rozespalí dorazili před šestou na náměstí, místní se právě cpou do džípu a nás, spolu s dvěma Japonci už nevezmou, je plno. Prý pojede další. Kdy? Tak za půl hodiny, za hodinu…. Odjíždíme až po desáté (!) a ještě nasmlouvaným džípem za 100 GEL a ne regulérní maršrutkou za 15 GEL/os. Jsme turisté, tak si prostě musíme připlatit. Anebo přijít v pět, abychom chytli první maršrutku.

Jsme dost otrávení, že jsme museli tak příšerně brzo vstávat proto, abychom si tam vystáli skoro pětihodinový důlek. Navíc náš řidič je nepříjemný, žlučovitý chlapík. Poté, co nás z náměstí zavezl o kousek dál na zavřenou benzínku kde se zase čeká – než otevřou – nemám o něm už žádné ideály. A taky ten hlad. Když mám hlad, jsem vzteklá. A teď už ho mám. Není si tu lautr co koupit k jídlu: chleba nemají, ale zato mají konzervu rybiček; tyčinka snickers nezasytí… ach jo. A restaurace Ushba, asi minutku z náměstí, má ještě zavříno.

Cestou z Mestie, když už konečně vyjedeme po nezpevněné silnici, mává stopař, jestli ho nevezmeme. Řidič to nechává na nás a tak ho bereme, abychom si vylepšili rozpočet ( podělit se o 100 GEL za auto) a taky abychom mu pomohli. Mačkáme se vzadu už čtyři, nadskakume v rytmu drncání kol, přestože se suneme jako šnek. Alespoň si užíváme krásné výhledy do údolí, na políčka u řeky a nádherné velikánské modravé jezero u hranic s Abcházií. Asi pro ty hranice na jeho břehu nikdo není, i když mě ke koupání ohromě láká.

U hospody po cestě děda řidič zastavuje, ať mu prý dáme těch 100 lari, že si stopaře zkásne pak sám. Odmítáme, argumentujeme tím, že za džíp chtěl zaplatit stovku, takže se všichni pasažéři na tu stovku složíme. Je z toho veliká hádka kdy nám už brunátný děda chce vysypat batohy z auta, Japončíci by slušní platili a platili a jen se usmívají. Pepa vysvětlí dědovi, že ať nám batohy za auta klidně vyndá, ale potom mu nezaplatíme už vůbec nic a tak je nakonec po našem. Takže je děda tak naštvaný, že ještě zpomalí ve svém šnečím tempu a před Zugdidi, kde je kousek asfalt, se drží závratné rychlosti 30 km/ hod. Alespoň jedeme bezpečně, podotkl s úsměvem Japončík.

U vlakového nádraží v Zugdidi, které připomíná kolonádu ve Varech, je živo – odjíždí odsud i maršrutky. Než si nějakou vyhlédneme, chceme si ještě zařídit pár věcí ve městě. Za pár drobných si necháváme batohy v nádražní úschovně, a míříme po hlavní silnici Rustaveli do leva, do centra. Za řekou jsou trhy a tam najdeme snad všechno: napravo přes silnici mají jídlo a věci do domácnosti i na pole, nalevo v růžovozeleném moderním domě je třžiště s oblečením.

Když do sebe cpu asi třicátý rozměklý slaďoučký fík, hrozitánsky mě mrzí že mám tak scrvklý žaludek a už se mi do něj víc prostě nevejdeL Jdeme se dovybavit, abychom na pláži u moře nedělali ostudu – Pepovi kupujeme kraťaso-plavky (11 GEL) a mě černé spoďáry, které budou taky multifunkčníJ. Když půjdete po Rustaveli dále rovně, tak za parkem, po pravé straně je superrychlý a superlevný Internet Café (Rustaveli 88, 15 min/ 25 teri – tj. haléřů).

Pohodlně stihneme maršrutku Zugdidi-Batumi v 16.30 (8 GEL/os.), ve které zažijeme gruzínský rekord v obsazení Forda Tranzita – jsou skoro tak skladní jako drobní Vietnamci!  Po hodině a půl sardinkové jízdy se rádi vysoukáme z auta a jsme tu – u moře Ureki!!!

Placatá krajina, zelená, nevysoké domy v různém stádiu rozestavěnosti – nedodělanosti tvoří malé letovisko Ureki. Dílem proto, že se nám nechce ve vedru tahat s batohy až k pláži, dílem že se hrozíme davů, nacházíme ubytování v ještě nedostavěném třípatrovém domě asi 10 minut od pláže (tzn. na okraji letoviska). ¨

Majitelé pochází z jižní Svanetie a když jim vypovíme co jsme všechno tam pěšky prošli, nabízí nám že nás „ugostí“ – ubytují zdarma. My ale pro klid své duše trváme na placení, a cena je to ohromě nízká, pouhých 5 GEL/os/den. Za sousedy máme rodiny Rusů a Arménců, a překvapivě jsou tiší. V zahradní kuchyni si každý vaří sám co mu libo, sociální zařízení je společné a pokoje jsou jednoduché – dvě železné postele, drátěnky a proleželé matrace, to je vše. V noci rychle zjistíme, že na tom se spát nedá, tedy alespoň ne po tvrdém záhořově loži v horách. Jako zvířátka si rozložíme karimatky na dřevěnou podlahu, přikryjeme se spacákem a snažíme se ignorovat bzučení krvežíznivých otravných komárů.

Ale co to hlavní, co moře? Rovná pláž s černým pískem, miliónem lidí a vysokými vlnami. Fouká vítr a tak se dá na dlouhém mělkém břehu se s vlnami prát, nebo se nechat jimi nadnášet a přikrývat… je to legrace.  Pro samé lidi není kam šlápnout, ale jsme rádi že po chvíli vyptávání objevujeme o kus dál, za privátním hotelem a vilou pro papaláše dvířka v dlouhatananánské zdi a vchod na pláž, kde skoro nikdo není.

Sice tu není plavčík a nesbírají tu odpadky, ale je tu klid a borový lesík, kde se schováváme před sluncem. Lidé tu většinou neumí plavat a tak dál od břehu máme klid. Kupujeme obrovského melouna a na posezení ho sníme. Pepa je v tom přeborník – podezřívám ho že by ho snědl celý. Také jsme si koupili mražené chinkali – gruzínské oblíbené mletým masem plněné knedlíky na způsob ravioli. Naposled využíváme vařič a uvaříme si tak moc dobré jídlo. V batohu se ale vylil benzín na mý triko a to si neumíte představit jak strašlivě páchnu!!! Proto se přimlouvám za vylití benzínu a ukončení vařící sezóny….

Tady zjišťujeme, že Gruzie turistická je poměrně drahá – tedy alespoň jako Čechy. Tak třeba  dva šašliky, hranolky, salát a dvě lahvová piva stojí v restauraci s plastovými židličkami 25 GEL. Grilované kuře koupené jen tak na ulici stojí 9 GEL…. Kde na to ti lidé berou? Rodina, u které bydlíme má dva dospělé syny. Ti však nepracují. Sedí doma, v bílých nažehlených trikách, kouří cigarety a koukají. Maminka uklízí celý „hotel“, tatínek se stará o provoz, ale oni čučí. Možná asi stavěli… ale teď? I sympatický tatínek si nám jednou posteskl: „jsou nezaměstnaní, práci nehledají a pořád po nás chtějí peníze… těžkej život v Gruzii“.


Přes KUTAISI do skalního města VARDZIA

Po dvou dnech lenošení u moře stojíme ráno na hlavní silnici a máváme na maršrutku do Kutaisi (1,5 hod.). Projíždíme placatou kolchidskou nížinou, kolem pole s kukuřicí, vinnou révou, dýněmi.

V Kutaisi je strašlivé vedro. U moře nás ochlazoval alespoň větřík, ale tady se vzduch ani nehne. Smutní z ošklivého města a  hlučného autobusáku zapadneme rovnou do jídelny si zlepšit pohled na svět. Po pálivém dobroučkém charču, řídkém hovězím gulášku, jsme zpocení už úplně celí – „éto býlo óčeň vkúsno, blagadarjem vas“ – děkujeme tlustým usměvavým hospodským a naskakujeme do autobusu MHD, který jede do centra.

Kde to centrum ale je? Pořád čekáme něco historického, ale nic staršího než domy sto let staré nevidíme. U univerzity nám paní udiveně potvrdí „ano, to je centrum“ a tak vystupujeme do šedivých ulic. Najdeme park, tržiště a nahoře rozvaliny chrámu beze střechy z 12(?) století. To je vše, co jsme objevili – ani stopy po staré architektuře nebo nějaké zajímavosti.

Poloprázdným autobusem mířícím do Tbilisi dojedeme do Khashuri (5GEL, 1,5 hod.). Je to daleko pohodlnější cesta než natřískanými maršrutkami, a tak si v klidu užíváme jak vyjíždíme z nížiny do kopců, silnice šplhá do skoro tisícového průsmyku a nám se už příjemněji dýchá. U jedné restaurace děláme přestávku a jeden z prodavačů si mi zase stěžuje, jak za socialistické sovětské éry bylo líp. Potkáváme tolik takových! Kupujeme si sladký rozinkový mazanec, který se chuťově podobá našemu, jen je placatý jako chlebové placky (1 GEL). Pečou ho na vnitřní stěně pece, která má tvar velkého hrnce. Dobrůtka to je!

Dalším spojem pokračujeme do Borjomi, ve kterém, jak doufáme, postavíme stan a přespíme. Město nás ale naprosto překvapí – víme sice, že tu čepují nejznámější gruzínskou stejnojmenou minerálku, a podle mapy že je v horách kde se nachází i národní park – ale netušíme že jde o oblíbené lázeňské město plné lidí. Za nočního osvětlení vypadá jako Karlovy Vary: kolonáda, fontánky, dokonce i na hoře vyhlídka s křížem, jen jelen tu chybí. Žije to tu, první město které se nám líbí – je ucelené,  pěkné výstavní domy/ hotely.

Nás ale zajímá teď jen to jediné – kde jen tu najít klidné místo pro stan? Bohužel díky prudkým kopcům v okolí to vzdáváme a vydáváme se po silnici směrem dále na Akhaltisikhe, na Vardziu. Jdeme dlouho, předlouho podél nekonečné zdi. Někdy je najít místo velmi těžké…

Pokračujeme přes Akhaltisikhe (Borj./ Akhal./ Vardz.: 3GEL a 1 hod/ 3,5GEL a 1,5 hod/ 1,5 hod) a krajina se zase pomalu mění z horské zelené na pouštní, vysušenou a jen občas uvidíme stromky krčící se před pálivým sluníčkem. A jsme ve Vardzii – žádná vesnice, jen obrovský prosklený opuštěný hotel a pár ubytoven dokazují, že lepší časy už minuly… Tranzit nás vysadí u prapodivného kulatého domu, který skrývá betonový bazén plný teplé sirné vody. A jinak funguje jako „hotel“ pro pár lidí, místo k piknikování a kempování (2 GEL/os.).

Toť jedna strana řeky. Na druhé se tyčí skalní stěna, která vypadá jako dobře vyzrálý ementál. Jeden skalní domeček – jeskyňka -  vedle druhé. Dohromady jich zbylo „jenom“ 300, ostatní podlehly buď nájezdům Turků, nebo Peršanů, nebo ještě ničivější síle - zemětřesení.

Zrovna v plné poledne se šplháme k první jeskyni a vděčně se uvnitř ve stínu spolu s jedním ptáčkem ochlazujeme. Turistů je tu poskrovnu, stejně tak jakékoliv nabídky občerstvení. Tedy v celé Vardzie kromě našeho „hotelu“ není asi jediné místo kde lze cokoliv koupit. Leda tak vstupenky do Vardzie (8 GEL).

U velikého chrámu, který je také vytesán do skály, potkáváme příjemného veterináře Data z Tbilisi, který tu, během své dovolené, žije spolu s mnichy. Vypráví nám o carevně Tamaře, která se snad nejvíce zasloužila o rozvoj a rozšíření této země, a také Vardzie samotné. V dobách největšího rozkvětu tu žilo 50 tisíc lidí, což mi připadne skoro nemožné. Měli tu dokonce i zavedený vodovod, který vedl vytesanou chodbou asi 4 km z „Horní Vardzii“.

V šeru chrámu si užaslá prohlížím nádhernou fresku Tamary a jejího otce Jiřího III. Styl je jedinečný – na svou dobu netradiční zobrazení mě hned na první pohled připomělo secesi. Zajímavé je, že pouze tyto dvě postavy jsou takto zobrazené, zbytek už je klasická výzdoba pravoslavných chrámů.

Dato nás pak vede podzemními chodbami ke studánce, do které kapají „Tamařiny slzy“, Dato říká že jich nakape jen 52 litrů za den, nikdy více. Pak sami prolézáme uzoulinké chodbičky , naštěstí osvětlené. Strávíme tu dobré tři hodiny, to by jeden neřekl :-)

Večer oplendujeme u místních, kteří si přijeli k hotelu zapiknikovat. Co vyvádí nám totiž připadá ohromně zajímavé: do žhavého ohně hodí fialové baklažány, nechají je svrchu zuhelnatět a potom je ve studené vodě ochladí a oloupou a s máslem zbaští. To samé dělají s paprikami, rajčaty,… jen toho berana zabijí a stáhnou normálně…

V tmavé noci se koupeme v sirném bazéně, dveřmi koukáme na skalní město osvětlené zářícími hvězdami. Nádhera.

Ráno se necháme zblbnout řidičem maršrutky který nám tvrdí že je posledním a s narychlo zbaleným batohem ujíždíme do Akhaltisikhe. No jasně že to nebyla pravda, maršruty jezdí skoro co dvě hodiny.. nu ale co. Pak rovnou se vmáčkneme do dalšího vozítka a šílenou jízdou jsme za 3,5 hodiny v Tbilisi (10 GEL).


TBILISI - hlavní město Gruzie

Rozdělím své vyprávění raději do sekcí, aby to bylo přehledné:

UBYTOVÁNÍ ve Tbilisi
Ubytováváme se v plesnivém, smradlavém, hlučném, špinavém, ale levném hotelu (25 GEL/oba) na mezinárodním autobusovém nádraží Ortachala. V noci mě budí hrozný randál z turecké diskotéky, nepomáhají ani špunty do uší v podobě smotaného toaleťáku. Tak ani na přespání to není!!!

MĚSTO - památky a zajímavosti Tbilisi
Vlastní „staré město“je malé, menší než naše Malá Strana. Většina domů je tak z přelomu 18/19 století a vypadá že od té doby na ně nikdo nešáhl. Nejzajímavější z celého města jsou zajímavé různorodé balkónky, které jsou často zdobené nádherně kovanými zábradlími.Různá stadia rozpadání, nátěrů, kytek a haraburdí je dělají přitažlivými.

Časté jsou tu dřevěné domy, podobné těm krásným z východního pobřeží USA. Staré město se rozprostírá mezi náměstím Svobody a monstrózní komunistickou sochou „Mať Gruzia“. V podstatě je tam, kde nejsou paneláky. Tady „město“ přechází ve ve “vesnici“, ani nepoznáte přechod.

Hlavním centrem města má být prospekt Rustaveli, kterým prochází šíleně rušná dvouproudová silnice. Pár drahých butiků a jinak nic.

Zajímavější je ulice Erakle u sirných lázní Abanotubani. Tam se můžete vykoupat v luxusních sirných lázních  (2os/30-45 GEL), je možné si ještě domluvit masáž a peeling těla. To se mi zdálo dost drahé, zvlášť když jsem si vzpoměla na včerejší Vardziu. Jsou tu ještě obecní lázně, které stojí pouhých 2 GEL. Byla jsem se tam podívat a ten hrozivý pohled mě pronásleduje dodnes. Tam mě nikdo nedostane ani párem volů!!! Nakyslý pach, otlučená zašlá šatna, uvnitř rýžový smrad a pára milosrdně zakrývá těla starých, břichatých a prsatých babiček, s rozpuštěnými řídkými drdůlky…

Pepa si uchoval ale Abanotubani zvenku jako krásné kupolovité cihlové stavby.

Výšlap na kopec k soše Matka Gruzie a pevnosti Narikala se vyplatí – je tu hezký rozhled na město, dokonce jsme tu objevili i výkladové tabule, což byla jediná podpora turismu kterou jsme ve městě objevili.

Národní muzeum je kapitola sama pro sebe. Bylo to šílené už od začátku. Nikdo nevěděl kde muzeum je. Nakonec jsme ho našli na náměstí Svobody. Pokladní nám nejsou ochotné ani vysvětlit, co vlastně v muzeu můžeme vidět. O nějakých prospektech si můžeme nechat jen zdát. Vstupné 3GEL není konečné, musí se dovnitř s průvodcem, takže nakonec platíme 11 GEL/ 2 os. Přístupné jsou pouze dva sály ikon a fresek, průvodkyně rusky bez zájmu drmolí svůj výklad: „tento exponát byl vytvořen v 11 století, restaurován v 19náctém“ a pořád dokola, bez jakékoliv přidané hodnoty. U žádného z exponátu nebyl jediný popisek. Po dvou sálech se loučí, že prý je to všechno…

Nakonec objevíme ještě pár místností s mizerným zaprášeným asijským uměním a to bylo vše. Co nás štvalo daleko víc byl naprostý nezájem, neochota a drzost.Nový ohromný kostel Sameba je vidět z mnoha míst, nejblíž je k němu od metra Avlabari. Je monstrózní, ale kromě této velikosti nemá nic, čím by zaujal.

Tbilisi nám přišlo jako hlučné a prašné město/ vesnice, ve kterém se nám zdá zbytečné se zdržovat více než jeden den.

TURISTICKÉ INFORMAČNÍ CENTRUM
Nenalezeno. Jedinou pomoc najdete v knihkupectví Prospero bookshop (Rustaveli 34) s internetem, mapami města a země. Bohužel mapy hor nemají. Začetla jsem se ale do šikovného průvodce „Walking in Caucasus“. Najdete tu i pohledy, kterých je v této zemi jako šafránu. Objevíte je ještě v dalším knihkupectví v ulici Leselidze (z nám. Svobody), pak na Erakle a prý i na hlavní poště. Pohledy jsou ošklivé a drahé (1 GEL/kus).

NÁKUPY
Klasické ošklivé suvenýry mají na Rustaveli prospektu. Daleko lepší je ponořit se do obrovského bazaru u hlavního nádraží (metro Vakzalis Moedani), nebo do menších, např. u metra Isani. Chleba, sýr, ovoce a zeleninu najdete kdekoliv.

Horší je to s restauracemi, kavárnami, prostě kdekoliv by si člověk mohl sednout, dát si něco dobrého a odpočinout si. Nejsou, v centru je jen pár turistických, ošklivě předražených. Jídelny (stalovaja) najdete nejlépe u bazárů, nebo kde se místní lidé hodně seskupují. Mimo tato místa je to obrovský problém, lidé prostě nejsou zvyklí si jen tak „skočit na kafe“.

Je tu dost málo parků a laviček, kde by si člověk mohl sednout. Většinou nezbývá než si koupit „maróženoje“ v všudepřítomných obchodech a čapnout si někde na schody.

DOPRAVA ve Tbilisi
Metro je záchrana. Platí 40 teri za vstup.

Autobusy žluťásci jsou taky bezva, protože jsou velké a nepřecpané. Stojí taky 40 teri. Z letiště jede č.37 přes metro Sauguri, metro Avlabari, pak prý přes Rustaveli a na Vakzal. První jede v 7.30 z letiště, poslední z města podle řidiče vyjíždí v osm večer.

Maršrutky jsou většinou číslované, někdy ale jen gruzínskými hady, a někdy vůbec nijak. Jezdí jich hromada, ceny různé – od 20-50 teri a tak je těžké poznat kolik budou stát.

Taxi – žádným jsme nejeli, ale ze Sanguri byl taxikář  ve dne ochotný nás vzít na letiště za 1 GEL/os. Smlouvat je ale asi nutné.