Deník egyptského putování v roce 2004
Zde je možné stáhnout celý deník

Káhira pyramidy
Oázy na západě - Farafra, Al Quasr
Památky: Asuán, Luxor, Abu Simbel
Sinaj - potápění v Dahabu, výlet na Mt. Sinaj
přes Káhiru do Alexandrie
Oáza Siwa
Káhira – Islámská část

Káhira

sobota 23/10/04 – Káhira
Tak jsme tu, dýcháme ten teplý smogový vzduch Káhiry a jsme na vejletě, který má trvat celý měsíc. Ten se nám podařil urvat snad jen díky tomu, že jsme se dostatečně oháněli „svatební cestou“.
Proklouzneme kolem naháněčů všeho a mastíme si to na velký parkoviště před letištěm, kde „tam někde“ staví busky do města. Jezdí občas a tak po půl hoďce si to svištíme za 2 £ /os (egyptský libry) klimatizovaným bílým buskem s modročerveným pruhem.Tak za půl hodinky nás vysazuje přímo v centru u „Egyptian Museum“.
Přes má všechna předsevzetí, že po těch různých Asiích co jsme projeli se tu nenecháme hned tak nachytat, jsme se hnedle chytli na háček v podobě naháněče hostelů: „hostel Dahab je už obsazený, právě tam přijela skupina Francouzů“ – takže s tím nešťastníkem projdeme pár odporných kobek které vydávali za hostely, než mu utečeme. No a napodruhé jsme se zase chytli u obchodníka voňavek a vyvázli pouze se "zaručeně pravým koncentrátem květů lotosů“.... Ženská naivito............
Nakonec přece ale v hostelu Dahab bydlíme (25£/oba, bez snídaně).

neděle 24/10 – Káhira, pyramošky
Nevidět pyramošky je jako byste nebyli v Egyptě“, tak to jsme si přečetli a přestože já osobně bych je klidně oželela, tak se na ně půjdeme mrknout – kvůli klidu duše.
Cesta tam je poměrně jednoduchá – od Egyptského muzea jede přímo AC bus přímo tam (asi č. 355 za 2£). Zlevněné studentské vstupné s ISICem do nijak ohraničeného objektu pyramid platí – a to všude v této zemi pomůže k poloviční ceně (tady 10£).
No a pocit z pyramošek? Docela dost vysoké hromady kamení včleněné do aglomerace Giza, naštěstí jen ze strany takže je možné je nafotit i bez města... Nějak vznešeně na mě nepůsobily, ale oceňuju schopnost tehdejších stavitelů navršit na sebe tolik kvádrů. Prý kdyby se rozebrala Cheopsova pyramida, vystačí to na 3m vysokou zeď kolem celé Francie. Miluju tyhle přirovnání – v USA všechno měřili na fotbalová hřiště.
Samozřejmě že naháněči všeho se snaží ulovit zákazníka už jak se ocitne v oblasti pyramid – nabízí různé cetky, ale také jízdu na velbloudu, koni, oslu – možná i svůj hřbet by za bakšiš nabídli. Protože Pepa ještě na velbloudu neseděl, měli jsme naň spadeno, ale za žádnou cenu bychom to na sobě nedali znát. Pěkně jsme prošli jejich vřavou a nechali jsme se „ulovit“ až za druhou pyramidou a za krásných 15£ nás náš velbloudář zavezl na vyhlídku odkud jsou vidět jako na dlani všechny tři pyramošky i jejich menší bráškové. S barevně ozdobeným velbloudem ty pyramidy dostaly ještě egyptštější ráz a už nás Ali vezl ke Sfinze, kde naše velbloudí putování končí.
O Sfinze jsem si vždycky myslela že je obrovská........není, ale musím se sklonit nad jejími ušlechtilými rysy tváře. Ani mi nevadilo že je chudinka bez nosu. Pak ještě chtěl Pepa do díry – mrknout se dovnitř Cheopsovy pyramidy. Vstupné 50£ mu ale připadalo dost, tak to vzdal.
Jedeme zpátky šedou smogovou Káhirou, kde auta jezdí namačknuté vedle sebe v mnoha pruzích a do toho různě přechází lidé – sebevrazi. Všude do toho troubení až z toho uši bolí. Náš řidič autobusu chvíli jede v protisměru, a protože tu platí heslo „silnější vyhrává“, není smeten a projede. Smog je tu obrovský, ale dýchat se tu narozdíl od Bangkoku dá. Také vedro je tu díkybohu suché, věje větříček a tak můžu říci, že je tu docela příjemně.
Domy tu jsou betonově šedé a špinavé - jinak než v Asii, takové neupravené. Není tu vidět asijská snaha zlepšit alespoň své bezprostřední okolí – navápnit zdi, natřít okna, vysadit kytku..... V centru není parčík, kde si sednout, odpočinout pod stromem v klidném zákoutí. To jde jen ve všudypřítomných čajovnách.
Náš hotel je například umístěný v posledním sedmém patře, kdy při vstupu do domu se prochází odpornou zaplivanou dvoranou, kde jakoby vrátný obsluhuje stařičký nedůvěryhodný dřevěný výtah z předminulého století. Hostel je ale už v turistickém stylu – vymalovaný, s kytkama, proutěnýma židlema na verandě kde pofukuje osvěžující větřík a mezi nohama se nám proplétá spousta malinkatejch koťátek.
Podařilo se nám přijet v době Ramadánu, což pro muslimy znamená měsíc neustálého se modlení a půstu. Ten spočívá v tom, že za světla nemohou ani jíst ani pít – takže jakmile zapadne sluníčko, pustěj se fofrem do jídla a cpou se, paradoxně jakoby snídají. Naopak před východem slunce, před čtvrtou ranní se navečeří. Pro nás má Ramadán za důsledek dietu – než totiž vychytáme systém kdy se kde a co dá koupit, ocitneme se v pouštních oázách kde jsme nahraní už úplně. Na veřejnosti se jíst nedá, ale do pokoje Alláh nevidí, takže si časem nějak poradíme.. . Ataky kvůli jídlu tu přeci nejsme a od začátku víme, že egyptská kuchyně není gurmány zrovna opěvovaná.
Večer se nás ujal jeden příjemný starý pán s dobrou angličtinou a zavedl nás ke stolům na rohu jedné ulice. Tam hostí jeden bohatý člověk všechny příchozí stolovníky, chudé lidi. O Ramadánu je zvykem stolovat se známými a také konat dobré skutky. Takových stolů je všude v Káhiře spousta, jen jsme nevěděli že jídlo je tam zdarma. Stařík nás tam tedy usadil a když ten bohatý obchodník souhlasil že se tam můžeme najíst přestože nejsme muslimové, tak jsme se posadili k ostatním a čekali až ten Oskárek zaleze a budeme moci jíst. Hodili nám na stůl chlebovou placku, přidali datle a se západem slunce přinesli misku rýže, misku červené omáčky s kousky brambor a flaksou hovězího. Legrační bylo, že jakmile uhodilo 17.20, všichni se vrhli jako zvířátka na tu svou porci a v mžiku ji měli v sobě – ani se nepomodlili a už někam utíkali, asi k jiným stolům...
Na trhu jsme si potom koupili do foroty obrovské slaďoulinké šťavnaté datle a sladké pečivo

OÁZY na západě – Farafra, Al Quasr

pondělí 25/10 – cesta do oáz, Farafra
Když se chystáme na nějakou cestu, zhruba si načrtneme místa která chceme vidět a až na místě ladíme detaily jako kam, kudy, kdy a v jakém pořadí se tam dostaneme. Teď máme představu, že se nejdříve pustíme do opuštěnějších pouštních oáz na západě země, ve vyprahlý Libijský poušti. Potom bychom se posunuli smyčkou na jih do známých historických a hlavně turisticky profláklých oblastí jako je Luxor, Asuán a téměř u Súdánu chrám Abu Simbel. Z jihu už můžeme pak jen na sever – takže se nějak dostat na Sinajský poloostrov na severovýchodě, kde se pořádně umejeme a zašnorchlujem. No a pak se uvidí, jestli stihneme v Jordánsku tu nádhernou „Petrušku“. Měsíc není zas tak dlouhá doba, ale z informací od kamarádů jsem si zafixovala dvě slova: oázy a moře. To jsou hesla naší cesty.

Takže raníčko se vydáme pěšky na autobusové nádraží, které je svižnou chůzí tak dvacet minut u Ramses Sq. Je tiché ráno, kdy se muslimové snaží zaspat tu mohutnou noční večeři. Na autobusáku se odehrává klasické divadlo: autobus jede později než nám včera řekli, a to v 7.00. Jeho cena pro nás není 25£ jak platí všichni místní, ale 40£/os. a prodávající neuhne ani o píďu když mu Pepa dává pouze odpočítanou částku 50£ za nás dva. Nemáme šanci se kohokoliv dovolat, nemají nejmenší zájem a vedoucí tu asi neexistuje. Místní všudypřítomná policie a) neumí ani slovo anglicky, b) nemá nejmenší zájem se do něčeho míchat. Takže rezignujeme a platíme co chce. Mastíme si to na západ kolem Gizy docela pěkným i když smradlavým buskem. Jede až do dalekého Mutu, naším cílem je ale oáza Farafra. Jsme jediní turisti v autobuse, Egypťani hned jak dosednou usínají aby nemuseli myslet na jídlo. Silnice je dobrá, poušť všude kolem a tak si to řidič mastí ostošest, takže za 7 hodinek jsme na místě.

Farafra je pěkně hnusná. Malovala jsem si takové ucelené pouštní městečko, ale je to roztahaná pětitisícová vesnice s hnusnými železobetonovými domy a nepořádku kolem. Z rozbořených starých hliněných domků je ale vidět, že dříve věděli jak v písečném a horkém podnebí stavět – krásné domečky které byly zastíněné, navázané na sebe takže tvořili ucelené městečko. Klikaté a různě zakryté uličky chránily jejich obyvatele před pískem i sluncem. A ta hlína navázaná na slámu byla bezva izolantem před vedrem nebo nočním chladem.

Zpátky do Farafry – nejdříve vyzkoušíme Bedawiyya hotel, který je neskutečně drahý, chvíli skoroupečení hledáme a nakonec zakotvíme v El Waha hostelu (u Badrova muzea) a to za 25£. Tam se nám snaží vnutit abychom s nimi jeli na safari, a protože my do „White Desert“ opravdu chceme, pouštíme se do vytrvalostního závodu zvaného smlouvání.
Začnou na 500£, my jim zase vysvětlíme že se zbláznili, že jsme chudí studenti, že za tolik se v předchozí Baharia oáze ani náhodou neplatí a vůbec – je to velká hromada peněz. Jde totiž o výlet džípem, kdy se odpoledne vyráží do pouště, aby se stihl akorát západ sluníčka, oni uvaří, přespí se a po snídaňce se už šustí zpátky.... Po neskutečných DVOU hodinách diplomatického arabského smlouvání jsme vyvázli poměrně slušně – 275£/oba. Dolů to už nešlo. Možná kdybychom jim řekli že za tolik ani náhodou, další den by vyměkli... možná.

úterý 26/10 –Farafra, džípem doWhite Desert
Nejdřív musím popsat místní zahrady – místní oázová „pole“. Tady nejsou zahrady u každého domu zvlášť, ale jsou seskupené dohromady ve stinný háj. Jednotlivé zahrady jsou oddělené minicestičkou a hliněnou zídkou, zavlažovaný jsou korýtky ve kterých teče minerální většinou železitá a často i teplá voda. Rostou tu vysoké datlové palmy, na kterých zrovínka dozrávají macaté šťavnaťoučké datle. Mezi nima jsou olivovníky, ze kterých padají tuny dozrálých tmavých oliv a děti je sbírají do ošatek nebo igelitek. V zahradách se nám krásně lenoší – najdeme si příjemné stinné místečko a ve společnosti popásajících se ovcí a nasbíraných datlí tu trávíme polední siestu. A ovcím vůbec nevadí, že se o Ramadánu cpeme přes den....

Odpoledne ve tři jsme do té Bílé pouště vyrazili: my dva a dva chlapíci z hotelu, svištíme si to po silnici směrem na Káhiru a po druhém checkpointu a 25 km se objeví cedule White Desert a tak jsme odbočili do pouště. Není tu cesta, ale tvdý písek uježděný džípama, a už od silnice začínají být vidět bílé bizardní skalní útvary z křídového vápence.
ím více se noříme hloub do pouště míjíme kytky, ptáky, houbu, ... no žádná fatamorgána, jen prostě naše imaginace pracovala na plný obrátky když projíždíme kolem tý bílý krásy. Západ slunce jako v nějaký pohádce, jen to byl takovej fofr že jsme si to nestačili pořádně vychutnat, natož vyfotit.
Večer chlapi rozdělali oheň, uvařili brambory battatas s oranžovou omáčkou, nevím jak se jim podařilo nerozvařit či nespálit rýži a s plackama a hned tu byla dobrota. Pak jsme si pochutnávali na chuťově zvláštním typickým hroznovým víně, na datlích a vyhlíželi jsme na hvězdičky. Bohužel skoro nebyly vidět protože silnej svit měsíce v úplňku byl jejich úspěšným konkurentem. V noci překvapivě ani nebyla zima, takže spacáky byly touto dobou zbytečné, jejich deky bohatě stačily

Ráno jsem si nemohla nechat ujít meditaci při východu slunce v tichu pouště - cítila jsem se tak šťastná ze všeho co můžu a jak jsem volná že jsem si hnedka musela ještě zacvičit jógický Pozdrav slunci, kterej člověka tak rozpohybuje a nadchne, že ho musí zacvičit aspoň třikrát...

Ještě jsem do sebe nenacpala celou placku s taveným sýrem, kterou nám kluci přichystali a už nás cpou do auta. Celou dobu jsme udivení jak je vůbec okolí nezajímá, ta poušť jim je úplně ukradená. Jezdí sem jen pro prachy a to mě sakra mrzí a štve. Kdybychom včera věděli jak se tam dostat tak bychom sem vyrazili sami a užili si poušť podle svých představ. Kdyby...

středa 27/10 – Al Quasr
Raději tedy pokračujeme v naší cestě dál do oázy Al Quasr – smažíme si to mikrobusem který jsme museli přeplatit aby už jel, jinak by čekal až se naplní nevím do kdy, nás a další dva Němce to po dvou hodinách popojíždění po Farafře omrzelo, takže jsme zaplatili 30£ místo původních 20£/os. Stejně nám to zabralo celý den, takže je už skoro večer co vysedáme v Quasru a rovnou jsme vlítli do prakticky jediného, navíc nám vřele doporučeného hotelu hned u silnice. Jmenuje se překvapivě Al Quasr a šéfuje mu už dávno profláklý bezvadný chlapík Mohammed, zkrátka Hamda. Lidé dělají atmosféru a tady to rčení stoprocentně platí, hned víme, že tady se opravdu budeme cítit jako doma. V hotelu žije Holanďan Erik, po chvíli přijede další „taky Erik“ na svý obvyklý několikaměsíční pouštní prázdniny a tak je tu veselo a pak ještě víc když Hamda přinese ta svá ňamkatá jídla.

Asi je načase abych trochu popovídala o Egypťanech. Jako klasičtí muslimové nosí dlouhé jednobarevné plandavé noční košile džallabije, na hlavě někdy čepičku, někdy jen umně umotaný šátek, vždycky jsou pečlivě oholení a snad všichni jakmile jim začnou růst fousy, si nechávají knírek. Ten je dělá starší. Ženy mimo velká města chodí zahalené, někdy jim je vidět obličej, ale na venkově ani to ne. Jejich šaty jsou barevné, ale řekla bych že neumí pracovat se sladěním barev tak mistrně jako Indky. Neuvidíte je na ulici samotné, to se přece nepatří. Děti mají vychované, veselé s krásnýma očima. Pořád všichni na nás pokřikují hellou, což je za chvíli pěkná otrava....

Egypťané jsou docela příjemní, ale někdy když na ně nadávám, Pepa mi říká že mám bejt ráda, že proti Turkům jsou zlatí. Nejsou vlezlí: když se řekne ne, tak to respektují. Pomůžou když to jde, poradí. Je ale těžké se s nimi domluvit, protože drtivá většina vůbec nemluví anglicky – tedy v turistických místech ano, ale tady je to výjimkou.
Také musí mít člověk pořád na paměti, že jsou jako muslimové ve svých názorech, zvycích tak strašlivě jiní než my, že nás nejde s nima porovnávat – jsme dva odlišné světy. Například slovo „systém“ v životě neslyšeli a pokud ano, tak jeho význam jim je naprosto ukryt. Vše co tohle slovo znamená, neznají. Nežijí zítřkem, budoucností, vše je pro ně „teď“- třeba si klidně v pouštní oáze, kde je písek všudypřítomný, postaví ulice otevřené přímo do pouště – ať je ten písek třeba zasype. Vůbec je nenapadne se podívat na staré město v centru oázy (dnes prakticky neobydlené) že jejich předci stavěli uličky nejenom uzoulinké aby se tam nedostalo horké slunce, ale i točité aby byly chráněny také před pískem. Stavět valy okolo políček? Proč, když to můžu donekonečna odsypávat? Proč bych měl vyvěsit ceduli s odjezdy autobusů v angličtině, když můžu donekonečna otráveně to každých pět minut nějakýmu otravnýmu cizinci meldovat.... Myslím, že pokud by se určité systematičnosti naučili, začli by přemýšlet i v jiném časovém horizontu než je „dnes“, tak by tato země určitě rychleji vzkvétala.
Ale co. Jsou zase naopak od nás Evropanů družní – nejen rodiny, ale celá vesnice žije pohromadě venku, děti si hrají spolu a všichni v okolí se znají. Neuzavírají se do svých domovů tak jako my. To se mi třeba moc líbilo. Škoda že v tomhle se zase měníme my k horšímu.

čtvrtek 28/10 – Al Quasr, výlet nahoru na horu
Odhodlaně vyrážíme na celý den do pouště. Ráno při pohledu ze střechy hotelu jsme si cíl určili jednoduše: horský masív někde na obzoru. Erik s Hamdou nám dali strohé informace typu „jo, dá se vylézt nahoru, to si vybereš dunu co jde nejvýš pod vrchol a valíš nahoru“. Taxikem se přiblížíme k Bir el Gebelu (7£, tak 6km). Bir znamená arabsky „pramen“ – je tu termální pramen s koupališťátkem, úplně mimo lidskou civilizaci, když opominu hostel bez hostů. Přestože tam cizince dlouho neviděli, hned nám našponují cenu za vstup do takových výšek, že ani smlouvání nepomáhá. Nu co, jejich blbost – neobčerstvíme se koupelí a vyrazíme ztéct horu rovnou...
Celý ten skalní masív lemuje tuto oblast zvanou Dakhla Oasis, táhne se několik desítek kilometrů do dáli. A to ještě nevíme, že se táhne daleko i do šíře:-)
Odhodlaně se pouštíme strmě nahoru, nejdřív po štěrku, pak po duně kterou jsme si vyhlídli. Sice není nějaké strašné vedro, asi tak 35 stupňů a osvěžující větřík fouká, ale z toho asi 800 m převýšení jsme celí zpocení. Nikde ani kousíček vegetace, jen písek, duny, štěrk a bílé velké kameny. Po duně se ze začátku jde docela dobře, až ke konci kdy to jde skoro kolmo nahoru, písek pod nohama tak ujíždí že musím vydat všechny síly abych to vyběhla a byla rychlejší než on. Ztrácím dech a nabírám barvu pořádně rozzuřeného krocana. Nakonec se vydrápeme do úzké soutěsky, kde skučí vítr a tvaruje okolní stěny do krásných tvarů. Schováme pod útes do zde vzácného stínu a pijeme. Je potřeba si to hlídat protože větřík sice osvěží, ale odnese všechnu vlhkost a tělo si ani neřekne že má žízeň.
A co je nahoře? Plató, které se rozprostírá široko daleko, vítr fučí – ovívá nás a někdy až bodá pískem, kolem jsou poházené černé železité kameny které jsme nikde v poušti neviděli. A úchvatný výhled do kraje: oázy, hory v okolí, písečné duny, skály nejrůznějších barev... a vítr............a nikdo kolem..........
Teď až vidíme že šíře tohoto plata je asi jako jeho délka – Erik říká že přes 40 km a že za ním je jen poušť a duny. Erik je vůbec zajímavý člověk, žije tu už 18 zim, léta tráví zase v Holandsku. Živí se fotografováním pouště a lidí, tady si staví hned vedle Hamdy egyptskej domeček a je vlastníkem třech velbloudic. S nimi se sám vydává na své pouštní výlety, který trvají i několik týdnů. Žije sám a asi to jinak nebude, protože si nedokážu představit Evropanku která by s ním takhle žila no a na Egypťanku nemá nervy zase on....
Zpátky ale do pouště: na tom měsíčním plató nějak přestal platit čas, ale nakonec i tady se stíny začaly prodlužovat a dávají nám najevo že bychom se měli vydat zpátky. Je potřeba si určit směr ještě tady nahoře, protože dole bychom se ztratili ve změti skal a dun. „Hup!“ a už si to sjíždíme po jedné duně dolů - „jaktože dolů to jde vždycky tak dobře?“
Udržujeme zvolený jihovýchodní směr k čemuž nám napomáhá kamarád severní vánek a za dvě hodinky jsme už skoro za tmy zpátky v Quasru. Jsme pěkně hladoví a žízniví, ale to už Hamda nosí ty svý dobroty na stůl a tak všichni Evropani zasedneme společně ke stolu a hodujeme: začneme polévkovým vývarem, pak si našoupnem rýži a battatas, lilek a málem se s Erikem poperu o Hamdovu specialitku. Je to delikatesní ochucená rýže s koprem zabalená ve spařeném zelném listu. Zapíjíme to silným černým čajem a nakonec si už jen odfukujeme při ovoci. Povídáme si, přijela moc příjemná Francouzka Nadet která „na starý kolena“ opustila teploučké úřednické místečko a začala vyrábět levandulové aromatické olejíčky. A taky sama putuje po Egyptě a učí se arabsky aby rozuměla místním ženám.

pátek 29/10 – Al Quasr
Muslimové mají narozdíl od nás svátek v pátek. To nám naštěstí zas tak nepřekáží v tom abychom se zajeli mrknout do pouštního městečka Balat, která je od Quasru asi 70 kilometrů. Erik nám Balat doporučil že tam mají prý čistější a upravenější starou hliněnou část města někdy z předminulého století.
Nákladním pickupem/ taxíkem s upravenou korbou si to nejdřív mastíme do Mutu (1£/os) kde musíme přesednout na další (1£/os). Dneska to pořádně fučí, s pickupem to hází ze strany na stranu a silnici pokrývá vrstvička písku........ nás to také zahaluje do závoje z jemňoučkatého písku který proniká úplně všude. Maminky schovávají své děti pod šátky a všichni se to se zavřenýma očima snažíme vydržet.
V Balatu to nakonec vypadá stejně odpadkově jako v Quasru, ale asi ve třetině starých domečků bydlí lidé a tak se alespoň o tu trochu se starají. O čem to vlastně mluvím? Stará část těchto měst byla postavena na římských základech (500 n.l), domky plácaly z hlíny a to tak umně že zvládly i několikapatrové, uličky jsou promyšleně zapletené v jedno velké bludiště v kterém se asi vyznali jen oni – a tak horké slunce i písek zabloudili a nedostali se k nim domů.
Stropy postavili z palmových kmenů, vypletli listy. Protože tady nikdy opravdu neprší, vydrží tyto domky hodně dlouho. Dnes ale, protože je nikdo neudržuje, chátrají, jednotlivá patra se propadají, a tak jejich prozkoumávání není vždycky bezpečné. Nebezpečnější je ale nedívat se pod nohy a šlápnout na ... nějakou tu z četných nafouklých zvířecích mrtvol, nebo jiného bordelu lidského původu.
Některé domy mají nade dveřmi podlouhlý dřevěný štít kde by se člověk mohl něco dočíst o majiteli – kdyby zvládal tu klikatou arabštinu třeba i 500 let starou. Velkým tajemem jsou dřevěné „fabky“ - klíče nad jejichž tajemstvím Pepa dlouho dumal. Nakonec na to přišel – bylo to jako většina geniálních věcí děsně jednoduchý.
Vstup do těchhle starých částí je zdarma (ani by to neuhlídali kolika zříceninama se tam dá dostat), ale třeba do minaretu v Quasru se platí 5£/os. Prozkoumávání těch starých opuštěných domů je zajímavá, objevitelská činnost a Pepu uchvátila natolik že ho musím prosit abychom už šli...
Jsme dost uprášený a tak se rozhodneme vyzkoušet magický termální pramen „Bir Qualamun“. Vracíme se tedy zpátky do Mutu, tam chytneme taxíka směr Quasr, ale hned na první křižovatce na Dal-Hous vyskakujeme a pouštíme se doleva po asfaltce. Pamětliví rady Erika asi po 10ti minutách chůze odpočítáme čtvrtou odbočku po levé straně a zahýbáme na prašnou cestu. Sledujeme palmy a nakonec ho opravdu najdeme. Jsme tu, u Magického pramene. Za chvíli už bude zapadat sluníčko, nikdo tu není a tak rychle si pro jistotu oblíkáme plavky a slastně se ponořujeme do teplý vody. Tenhle pramen je tuze zajímavá věc: v písku je vytvořený jezírko, do kterého vyvěrá spodní teplá železitá voda (asi tak 35 stupňů) a jak prudce vyvěrá, tak tlačí před sebou všechen písek. Když jste uvnitř, písek víří kolem těla a tlak je tak silný že nedovolí se potopit pod vodu. A tak se jen tak mácháme, zkoušíme jestli nás to náhodou nevcucne, ale opak je pravdou a tak si užíváme koupele v poušti u palmy kde nikdo není. A za chvíli máme nehty obarvené hezky do červena jako od Henny.

sobota 30/10 – Al Quasr, cesta do Aswanu
Vaječná omeleta, sýr, džem, zeleninka, chleba – to je naše každodenní snídaně u Hamdy. Ten má celé dny fofr, protože z nás by se moc neuživil a tak dole v přízemí má snad pořád plnou čajírnu, k jejíž standardní výbavě patří pořádná zásoba vodních dýmek.
eká nás poklidný den protože čekáme na večerní šikovnej autobus dolů na jih. Poflakujeme se v místních zahradách které nejsou ale tak obrovský jako ve Farafře. Pepa mě ještě přemluví k detailnímu průzkumu starého města, a až večer se mi ho podaří odsud dostat – chci se totiž ještě rozloučit s pouští, dunami,... a tak. Bylo mi tu moc krásně: je tu klid, přátelští lidé a překrásná příroda (která je místním ukradená, vůbec si jí neváží a asi jim je jedno).

Jak už jsem říkala, málokdo tu umí anglicky, děti jsou jen naučený klasický pořvávací „what`s your name?“ a nějak tu není si s kým povídat. Snažím se naučit alespoň základy arabštiny, ale jednoduchá vůbec není a tak jsem na tom stejně asi tak jako ty pořvávající děti. Zajímavý je tu pozorovat místní lidi, že přestože tu nemají skoro žádné vymoženosti techniky které jsou pro nás samozřejmostí, propadli alespoň kultu televize. Často nedělají nic jiného než že na ni tupě zírají všechen volný čas. Zvlášť prý ženy, které jsou doma, jsou k ní jako přivázaný. Lidé žijí skromně, ale asi tu není nikdo tak chudý aby umíral hlady jako lidé v Asii.

Večer se loučíme s Hamdou a Erikem, vyrážíme pickupem do Mutu odkud máme chytit autobusek který nás má zavézt do Asyutu, kde chceme přesednout na vlak a pokračovat až na úplný jih do Asuánu. Pořádná štreka, která se podle Erika dá díky návaznosti zvládnout na jeden zátah a zabít noc. V 22.00 opravdu odjíždíme plným buskem z Mutu (22£) a ve 4.00 vylézáme rozespalí v Asyutu. Na vlakové nádraží nás dovedla policie – ne, nic jsme neprovedli, jde zde o jistý „bezpečnostní servis“ cizincům. Hned v 5.20 nám sviští navazující mašinka, na kterou jsme uplatnili studentskou ISIC slevu (27£, 2há třída) a pokračujem ve spací krasojízdě. Tady se spí skoro jako na kanapi: vlak je luxusní překlimatizovaný, se širokými a sklápěcími polstrovanými sedadly, na místní poměry je i čistý no a smradlavý taky odpovídajícně. Vzhledem k faktu že nemají otevírací okýnka, smiřuju se se smradem a upadám do kómatu. Občas, když mě probudí řvoucí mobil s rachotícími arabskými melodiemi, si všímám jak si to mastíme podél Nilu. Ach jo, mobily nás dostihly i sem....
Cesta z Asyutu do Aswanu trvala jenom necelých osm hodin, takže jsme se zvládli hezky prospat.

JIH země – Aswan, Luxor

neděle 31/10 –Aswan
Na nádraží si užíváme klasický naháněčský rituál, a tak je jasné že jsme v až po uši v úplně turistickém místě. Proklestíme se hromadou taxikářů, proběhneme kolem naháněčů levných hotýlků a míříme si to směrem kde je hotel který jsme si dopředu vytipovali. No, nevím proč, ale vždycky když si vyberu nějaký hotel, je nakonec všechno jinak... „U nás v Noorhan Hotelu máme krásný a čistý pokoje! A je to tady kousíček, hned za nádražím. A jenom za 30£!“ „Ne, jste drahý a my máme vybranej jinej hotel...“ „Není problém, pro vás, Čechy, to máme jen za 16£!!! “ „Nó, tak to berem – ale bude to i se snídaňkou, pánové...“

Shodili jsme bágly a rovnou se bojovně vydáváme do města shánět směnárnu šeků. Hned nás ale zpražilo ostré sluníčko, ani lísteček se nehne a my jen lapáme po dechu. Na kornýši u Nilu je o poznání lépe, kocháme se širokou řekou, není tu vidět jediný most – člověk jednoduše používá přívozu pokud chce na jinou stranu. Narozdíl od thajského Bangkogu tu nevládne čilý dopravní ruch, a tak všechny auta, taxíky a autobusy smrdí na zemi. Výhodou je ale čistý a modrý Nil.
Na kornýši čekají na turisty kapitáni feluk – štíhlých lodí s obrovskými plachtami. Vozí je jen tak pro radost z tichého pohybu a odváží se bez problémů i daleko, do Edfu a třeba i do Luxoru. Ramadán si tentokrát vychutnáváme v podobě zavřených bank a směnáren, kdy se nikdo nikde nesnaží ani na cár papíru načmárat kdy budou mít zase otevříno. Poptáváme se vždycky lidí kolem, ale doba otevření se různí banka od banky. Otvírají spíše večer, tak po sedmé osmé hodině, a když se náhodou dostaneme dovnitř tak nám řeknou, že tady teda Amexy neberou..... Chodíme už čtvrtou hodinu po kornýši, až nakonec se nad námi smilují v Bank of Cairo. Internet, to je další story – v blízké kavárně měli, ale jen obyčejnou dial up linku, která se plazila mezi pískem a asi jí taky bylo vedro. Nedostali jsme se skoro ani do pošty a už chtěli 10£.

Hurá na bazár! Je krásně v centru, obrovský a ožívá kolem osmé – Egypťané se tu valí v proudech, začíná noční rej. Pokračuje asi dlouho do noci protože ještě kolem dvanácté jsme tam viděli malé pobíhající děti. A prodavači hned jak nás vidí spustí svou turistickou hymnu: „do you know how much? 5 pound! Egyptian! Very cheap!!!“. Procházíme obchůdky s barevným voňavým kořením, oblečením, pestrobarevnými šátky, vodních dýmek, papyru, vyřezávaných faronů, pyramid a scarabeů. Vším se prolíná vůně vonných tyček, pokřik prodavačů už jen dokresluje atmosféru bazáru. V zapadlé uličce kupujeme pro mě džalabii, nevadí mi že to tady nosí jen mužští... stejně to dopadne že ji doma budu nosit jako noční košili.

pondělí 1/11 –Aswan, výlet na Abu Simbel
Zaplatili jsme si turistický zájezd na Abu Simbel – snad se tam nejde ani jinak dostat.
Ve tři v noci nás v hotelu budí, nacpou nás do mikrobusu a spolu s dalšími nevyspalými turisty si to v konvoji autobusků svištíme pouští 280 km dolů na jih. Na jih až skoro k Sudánu, k přehradě Nasser. Tam leží Abu Simbel, chrám obrovských rozměrů, který kvůli této nové Nasser přehradě přesunuli o 100 metrů výše na uměle vytvořený kopec. Kopec, obrovitánské sochy hlídající vstup do chrámu a i celý vnitřek chrámu nařezali na kousky a posunuli, a ještě dodrželi ten samý, východní směr. Samozřejmě, všechno pod patronací (jak finanční, tak odbornou) UNESCa.
Obdivujeme sochy u vstupu – jsou čtyři, samozřejmě že Ramses nemůže chybět – hádáme jejich výšku. Pepa říká že jsou „dost“ vysoký, já jsem se uchýlila ke své dětské míře – počítám to na „tatínky“ a odhaduju jich tak dvacet. Žasneme nejenom nad technickou zdatností tehdejších stavitelů, ale také nad tím jak se to v těch sedmdesátých letech odborníkům podařilo přestěhovat. Vstupujeme dovnitř chrámu a žasnu nad ranním sluníčkem nasvícenými obrovitánskými sloupy lemujícími vstup do chrámu, obdivuju barevné vytesané reliéfy ze života faraonů, jejich bohů a kdovíkoho ještě... Hrne se sem hromada turistů a tak raději už pryč – dvě hodinky které nám řidič autobusu dal, nám až teď připadají dostačující. Koukáme se na jezero co to všechno způsobilo a taky počítáme jak na vstupném Egypťané hezky rejžují: 30£ pro studenty, přes 50£ pro ostatní a to je tu dobrejch padesát autobusů, ... každej den....

Protože máme zaplacenou variantu „big“, tak nás u Aswanu zavezou ještě se mrknout na Big Dam – obrovskou hráz Nasser lake, ale protože ta hráz není přepadová, tak si to mohli strčit za klobouk i s těma 10£ vstupnýho, jelikož je tu prd vidět.
Pokračujeme na Temple of Philae který byl, stejně jako Abu Simbel, zachráněn před zatopením a přesunut na jiný ostrov. Chrám byl vytvořen za Ptolemaia a Římanů (200 n.l.) a zasvěcen byl bohyni Isís, Osiridovi a Horovi. Musí se k němu doplout lodí (5£/os zpáteční, vstup do templu 10£ student) a jak se to přibližujeme tak se leskne odraz na hladině a vypadá to moc pěkně. Z blízka už to není sice ono, ale atmosféru má a stojí za to ji tam nasávat.... a ignorovat hlídající policajty žebrající o „bakšíš“.

Ještě jsme pak dojeli k „Nedokončenému obelisku“, ale nám se už nechtělo nic vidět a platit a v hotelu jsme byli šťastní že se po té celodenní kulturní dřině můžem vysprchovat a nacpat se naším milovaným tropickým ovocem. Začínáme hroznovým vínem (které tu je chuťově dost jiné než to naše), prokládáme to žlutým melounem, fíky a sladkými rajčaty příznačně se jmenujícími „kaki“. Objevili jsme také prodejny ovocných šťáv, kde se naší nejoblíbenější stává štáva z cukrové třtiny „asab“ která nádherně osvěží a dá se koupit na každém rohu za pár šušní.
Osvěžení se vydáváme k Nilu chytit převoz na druhý břeh – Sloní ostrov (Elephantine Island, 1£/os). Je tu nubijská vesnice, barevná, živá a odpadková, vůbec tady nemají jakoukoli snahu uklízet. Některé uličky mají ale pestře natřené domky a jsou plné hrající si droboty. Nubijci jsou takovým přechodem mezi Egypťany a Afričany: jsou statní, tmaví a řekla bych že i hrdí.
U mangového háje se kocháme při západu slunce pohledem na ladné stěžně feluk které křižují kolem ostrova.

úterý 2/11 – Luxor
Máme pocit že v Asuánu jsme viděli co k vidění bylo a tak se z absolutního jihu posunujeme na sever. Přesně v šest vyjíždí vlak do Luxoru a v devět tam v pohodě jsme. Ubytujeme se v Grand Hotelu, z něhož slovo Grand je opravdu nadnesené protože je to normální obyčejný zaprášený hostel jen za 10£ a klasicky se nám snaží vnutit výlety na West Bank – údolí králů, královen, šlechticů cca za 110£. Odoláváme jejich úžasně „výhodné nabídce“ a navíc si půjčujeme kola od levnější konkurence (5£/den/kolo) čímž je nakrkneme naprosto dokonale a už s námi nemluví.

Kola to jsou naprosto předpotopní, to zjistíme hned jak zabereme do šlapek a ......nic. No musíme zabrat trochu víc, oprostit se od znalosti jakýchkoliv silničních pravidel, zvýšit své periferní vidění a ....... vlítnout do toho. Jasně že do protisměru, protože tam se na kole jezdí nejlíp. Mastíme si to tedy tou jejich bláznivou dopravou na sever do Karnak Templu, větříček nás ofukuje a je to bájo. Asi bychom se bez kola upekli na tom betonu a takhle zvládnem takovej kus za chviličku a navíc unikáme všem naháněčům:-)
Karnak Temple, a vůbec všechny památky je dobré navštívit brzy ráno či později odpoledne, kdy trochu poleví nážuch organizovaných turistů. Templ je rozhlehlý (10£) a ze všeho nejvíc mě uchvátily vysokánské macaté sloupy jehož hlavice jsou bohatě zdobené a občas jsou vidět i zbytky barev. Sedím pod nimi, připadám si jako mraveneček a koukám na ten sloupový háj a představuju si jaký to asi bylo před tisíci lety. Je tu krásný chládek, pozoruju policajty „bakšišáky“ vydělávající si krásně na blbejch turistech: „.... tohle je had... dej mi bakšiš“.

Nějak jsme se tu zdrželi takže si to mastíme do centra k Nilu, kde s mladým kapitánem feluky Raidem jsem usmlouvala vejlet na Banánový ostrov (z 60 na 27£). Smlouvala jsem už docela profesionálně, ale je fakt že oni stejně nejdou níž než je cizinecká cena. Feluka je celá dřevěná, Raid tu má krásný polštáře zdobený barevnými abstraktními nubijskými vzory, romantika... všechno je super.......až na ten vítr. Prostě nefoukalo. Nějak nám v tom fofru nedošlo a bezvětří je na plachetnicové feluce docela nepříjemný. Raid nás samozřejmě neupozornil (proč by si kazil obchod) a tak nás a hromadu dalších nešťastlivců táhla motorová loď kus proti proudu a tam nás ponechali osudu. Proud nás donesl k druhému břehu do polí, všechno tonulo v teplém světle zapadajícího slunce, město daleko a jenom ta zelená barva palem a šťavnaté trávy, krávy a cachtající se děti nám dokonale stačili k ponoření se do té exotické krásy která je nám tak vzácná. Ani mě nemrzelo že jsme se nedoplavili kamsi daleko, Pepa pomáhal Raidovi odpichovat se bidlem až se z toho spotil a pak se ponořili do tmavého Nilu a já doufala že to není jako špinavá Ganga, ale voda vypadala tak čistě jako by neputovala tisíce kilometrů od pramene.

U Luxor Templu jsme potkali párek Čechů s kterými jsme se seznámili při cestě na Abu Simbel a tak jsme společně skočili do doporučované restarurace Sultana na Television Rd, kde jsme si dali jejich specialitu „fish pram“. Je to ryba zapékaná v kameninové misce se zeleninou, k tomu přidali rýži a salát s humousem. Po dlouhém stravování se na ulicích stylem „ulov a sněz“ jsme si pochutnali, i když jídlo bylo docela drahé (50£/za dva).

středa 3/11 – Luxor: západní břeh a údolí královen, a tak
je osm a už si lebedíme v přívoze který s námi míří přes Nil na druhý břeh – na West Bank ke známým hrobkám králů a královen jenž prostě všichni turisti v Luxoru MUSÍ navštívit. Cestují s námi i naše kola, chceme totiž ozkoušet co ty jejich herky vydrží v náročném pouštním terénu. Všichni turisté si zaplatí celý organizovaný výlet (100£) nebo si najmou vlastní taxi na celý den (30£), jen my blázni si to odšlapem na kolech....
Mastíme si to dva kilometry k pokladnám, kde si člověk dopředu zaplatí za temply, hrobky které chce navštívit. Ještě jednou musím tady znovu upozornit na to že Egypťani opravdu neznají SYSTĚM. Jsou přesným opakem Němců. Vždy když by něco šlo vyřešit jednoduše, zvolí opačnou variantu. Takže tady je třeba si vybrat z cedule kde je určitá nabídka hrobů a chrámů. Ty se ale jmenují v každém průvodci jinak. To samo o sobě ještě není tak tragický, ale lístky které nám prodají mají zase úplně jiné názvy. A na jediné navigační tabuli pro celou oblast už jsou zase jiné jména... Takže nakonec nevíme, co jsme si vlastně zaplatili.

Vstupné pro studenty je většinou 10£, a tak jsme si koupili:
· vstup do Medina Habu (také Temple of Ramses III.)
· údolí královen – obsahuje 3 hrobky, do údolí se platí vstup 10£ a hrobky jsou v té ceně
· Temple of Hatshepsut
· Deir al-Medina Temple
· a mysleli jsme si že do hrobek šlechticů – Nobles Thombs, ale ten chlapík u pokladen na to zapomněl:-)

Než se pustím do popisu těch historických pozoruhodností, musím upozornit že čím jsem starší upřednostňuji spíše přírodu a lidi než kupy kamení. Takže mé vyprávění by lidi s archeologickými sklony opravdu neměli brát vážně.

Začali jsme u Medina Habu, což je prý dost opomíjený chrám a já vůbec nevím proč protože mě úplně uchvátil. Je ohromný, zdi jsou svou velikostí srovnatelné s Karnak Templem v Asuánu, je prostorný, nikdo tam skoro není a tak je čas si prohlížet zřetelné hieroglify a reliéfy ze života Ramsese III. Místní hlídači se mě pořád chytají, chudáci se nudí a taky asi si chtějí přivydělat nějaký ten bakšiš. Pořád ukazují na Pepu a Ramsese, jako že jsou oba velcí a svalnatí a taky... výkonní. Červenám se a raději utíkám jinam.

V Údolí královen jsme se málem upekli zaživa ve vlastní šťávě. Bylo tu sakra vedro a bezvětří a schovat se není kam... Ti nepraktičtí idioti tu prodávají krámy místo aby vybudovali zastíněné občerstvení se studenou limonádou či osvěžujícím karkadé. Vydělali by majlant.
Hroby tu jsou tři přístupné, jeden z nich je opravdu dobrý se zachovalými barevnými reliéfy i malinkatou mumifikovanou mrtvolkou miminka.

Deir al-Medina Temple nám doporučil prodavač lístků a já si myslím že to zas tak úžasný není.

K Temple of Hatchepsut stačí podle mě dojet jen ke vstupu, tam se na něj zdálky podívat protože jedině tak vynikne jeho mohutnost a krása jak je citlivě zasazený do obrovské masy skalního masívu. Za vstup bych už neplatila, protože uvnitř už nic není, jelikož se s rabováním začlo hned jak královna Hatchepsut po dvaceti letech vlády umřela.

Šlechtické hrobky jsme moc chtěli vidět a celou dobu našeho kolistického popojíždění rozpálenou pouštní skalistou krajinou jsme žili v přesvědčení že v té zakoupené hromadě lístků jsou i tyto. Bohužel nebyli. Vrhla se na nás hromada místních lidí a mezi velmi agresivním nucením suvenýrů nás strkali ke vstupu že to „nějak“ domluví s hlídači.Tvrdili ale, že za jednu hrobku chtějí 10£, což by se při hojném počtu šlechtických hrobek pořádně prodražilo. Stojíme tu na pečícím slunku zpocení jako myši, zrovínka mi praskl řetěz na mém „kvalitním“ kole a tak není rozhodování nijak problematické – dost bylo historie.
A tak mě Pepa musí táhnout na špagátu tři kiláky až do přístavu. Tak tomu říkám dodržení manželského slibu „...a nikdy tě neopustím a budu s tebou sdílet dobré i zlé...“.

Údolí králů jsme vynechali záměrně jelikož od různých lidí jsme slyšeli že královny a šlechtici jsou lepší.

Doplazili jsme se do hotelu pod ledovou sprchu, třtina z obchodu v nás jen zasyčela a hrozno spadlo do bříška cubydub. Pak následovala nehybná hibernace v posteli a pak super fast internet (5£/hod.). V Čechách je o 25 stupňů míň a tak se snažím si začít vážit toho vedra tady...

SINAJ – potápění v Dahabu, výlet na Mt. Sinaj

čtvrtek 4/11 – cesta na Sinaj
Vydáváme se na 700 km dlouhou pouť na Sinajský poloostrov do přímořského městečka Dahab v Rudém moři. Sice z Luxoru jede přímý bus do Dahabu (5am, 110£, 30 hod.) ale protože se nám to nechce absolvovat v kuse, tak ráno vyrážíme „jenom“ do Suezu (47£, 10 hodin). Cesta moc zajímavá není a tak celej ten dlouhatánskej den proklimbáme a když v sedm večer se vysypeme v Suezu z autobusku, zjistíme že dneska už žádnej busek do Dahabu nepojede (až další den v 11.00, 37£).
Stojí tu ale ochotnej mikrobusák s cenou 40£ /os. když prý přijdou další dva lidi. Takže usedáme v kafeterii, jsme tu jediní cizinci a já širokodaleko jediná ženská v tomhle moři kníratejch chlapů. Ti si přijdou vypít černý čaj, vykouřit vodní dýmku, pokoukat se na televizi a popovídat si s ostatníma chlapama. To je jejich – družit se v kafeteriích. Kromě velkých měst absolutně není zvykem aby v kafeterii byly i ženy. Je to výsadní záležitost mužů, ženy ať sedí doma, starají se o domácnost a rodí děti. Teď se nám opravdu hodí arabská slovíčka protože anglicky tu nikdo moc nemluví...
ekáme a čekáme, měníme různé pozice, nakonec se přesunuju do auta kde usnu jako špalek. O půl druhé v noci mě probudí řidič že prý pokud dáme 50£ tak pojedem. To moc rádi uvítáme protože nás to tu fakt nebaví – nekompromisně zabíráme každý jednu lavici v mikrobusu, schoulit se se jako skrčenci v hrobě a pochrupujeme. Přistoupí k nám sice další místní, ale své pozice si tvrdě uhájíme. Po sedmé ráno jsme v Dahabu.

pátek 5. – 10.11 – Dahab
Je to divný ale jak přijedem do Dahabu jsme tak utahaní že se jen jdeme mrknout na moře, šáhneme si na něj jestli je opravdu slaný a hned upadáme do spánku podobnému kómatu v Auski Campu (20£/noc).
Dahab není klasické letovisko pro klasické turistické zájezdy, jeho cílovou skupinou jsou nezávislí cestovatelé – baťůžkáři. Podél pobřeží se vine korzo, na které přiléhají obchůdky, bary, restaurace a to všechno laděné v přírodním stylu. Zatím se obejdou bez betonu a skla, spokojí se s rákosem a kobercema a tak to na nás působí příjemným útulným, domáckým dojmem. Některé restaurace jsou pro nás drahé, ale některé jsou pro nás přijatelné s cenami trošku nižšími než v Čechách. Oproti zbytku Egypta je to tu nekřesťansky drahé.

Hrozitánsky jsem se těšila k moři. V Čechách jsem se z stavby a svatby cítila hrozitánsky unavená, že ani to cestování přes Egypt nezvládnu a budeme muset nejdřív k moři abych dospala několikaměsíční spánkový deficit. Nakonec bylo všechno jinak, cestováním získám vždycky hrozně moc energie a jiný životní styl mě vždycky pořádně našlápne.

Pepulí se chce stát potápěčem. Po dlouhém zkoumání potápěčských škol si vybírá českou Planet Divers s kurzem „Open Water“ za 230$, kde je ve skupině dalších sedmi Čechů. Když to tak pozoruju, myslím si že by bylo lepší si z té obrovské nabídky která tu je sehnat kurz který nemají obsazený a být pak sám s instruktorem, který se člověku může více věnovat. A obvykle je to za stejné peníze, bohužel v angličtině.

Pro mě se otevírá šnorchlařský ráj, v blízkém obchůdku si půjčuju postupně všechno možné vybavení, jako začátečník nejdříve jen masku a šnorchl, časem se odhodlám k ploutvím který tak krásně urychlí pohyb a jsem díky nim skoro jako ty rybičky. Neoprén je taky bájo, zvlášť já jsem hrozná zmrzlina která by ale chtěla s rybičkama být ve vodě pořád. No a když má člověk neoprén, potřebuje nějaký to závaží, jinak se vznáším jak nějaká nafouklá chcíplá ryba na hladině a ne a ne se potopit dolů... Výbavu si půjčuji ve Scuba One naproti kempu u bezva Abdula, nakonec mi dá masku, šnorchl i ploutve za 5£ a tak jsem jeho věrným zákazníkem.

Nedokážu si představit lepší místo na šnorchlování a potápění než je právě Dahab. Podél pobřeží se táhne korálový útes – asi tak 20 metrů od břehu – takže stačí se vztyčit z pohodlných lehátek, natáhout si výbavu a ............ odrazit se od břehu. Mám pocit jako bych zaplula do jiného světa, do jiného království. NIKDE jsem totiž neviděla tak nádherný ryby a korály!!! Všechny podmořský akvária na pevnině jsou trapnou náhražkou té krásy pod hladinou.... se šnorchlem a brýlema se potopíš a najednou jsi v jiném světě.... jsi neohrabaný tvor, který je v tomhle kralovství jen na výletě a neví jak to v moři chodí. Ale ryby, to je jejich svět, když chtějí tak plavou k tobě, oždibnou tě, ale ty, ty se jich nemůžeš dotknout když oni nechtějí - jsou totiž daleko rychlejší. Jsou barevné, takové kombinace barev by tě nikdy nenapadly, možná bych je přirovnala k afričankám které na sebe navlíknou nejšílenější barvy – a proto jsou tak zajímavé. Rybičky různejch velikostí, tvarů naprosto bizardních, kolem různý korály... a ticho. Jen slyšíš jak ryby oždibujou korály a jen tak si pozoruješ ten život kolem sebe. Je ti krásně a chtěla bys tam být furt. Musíš ale nahoru, na vzduch, protože už ti netěsněj brejle a musíš si je vylejt.

Kromě plácání se v moři jsou tu další radosti – třeba jídlo. Egyptská kuchyně nás opravdu neuchvátila. Srovnávat ji třeba s tureckou, nebo nedejpanebože s asijsou, to se opravdu moc nedá. Poslední dobou jsme se živili hlavně falafely, což je placka arabského chleba rozpůlená a plněná zeleninou a bezmasými karbanátky a vše zalito nějakým dresingem. Je to moc dobré, stojí to pár šušňů, ale přejí se to rychle... Tady na snídani chodíme k nám do restaurace za 10£ - mají hromadu variant, mou oblíbenou je s tousty, marmeládou, máslem jogurtem, tropickým ovocem... ale je tu třeba s osmaženým vejcem, párkem,... prostě kontinentální snídaňka.
Večeři si ale dáváme různě – fajn připravené ryby mají taky hned naproti přes ulici, tak za 15£ kde před nás hladový po celodenním máčením se ve vodě přinesou mořskou vývarovou polévku, humus s chlebem, salát, rybu s rýží. Delikatesa napoprvý, napodruhý, ale pak zjišťujeme že ji neumí okořenit třeba jinak, takže se po pár večerech přejí. Baštíme u stolečků na ulici, takže máme krásný přehled co se kde děje, cucáme si svou žaludeční colu, a je nám báječně odpočinkově. Kolem se prochází samí mladí turisti, kteří tu jsou v jednom kole – jezdí džípy po okolí, jezdí se potápět do okolních končin, prostě nezastaví se a nezastaví. Ani neznají tu krásu podmořskou co mají rovnou před hotelem... Možná jsem trochu nesnášenlivá, ale mám pocit že většina „baťůžkářů“ jsou jen přestrojení turisté z klasických zájezdů. Často znudění, jsou jako malé děti co potřebují pořád zábavu aby si to pořádně užili. A skoro je ani nezajímá v jaké zemi, jací tam jsou lidé.. prostě jde jen o zábavu a nevšední zážitky.

Kolem Dahabu je spousta různých míst k potápění, každé je specifické a je fajn zpestřením si některé vyzkoušet na vlastní kůži. K některým se dá dojít pěšky – k Islands, Laguna. Ke známé Blue Hole je možné se ale dostat jen autem. Stejně mi ale dostačuje to co máme před kempem.
Nejdřív jsem si nedokázala představit co tu budeme těch pět dní dělat, ale nakonec to uteklo takovým fofrem, že už začínám doufat že se na cestě z Jordánska sem ještě stavíme.

čtvrtek 11/11 – hora Sinaj, klášter Sv. Kateřiny a nevydařené Jordánsko
beze spánku se ještě v 11 večer nalodíme do turisty nacpaného mikrobusku a vyjíždíme na noční výšlap na horu Sinaj. Jezdí se takhle na noc, protože člověk se v noci bez vedra vyplazí nahoru a stihne krásně východ slunce a dole zase otevřený klášter Sv. Kateřiny.
Po dvou hodinách nás řidič vyloží na úpatí hory a my v té tmě vidíme hromady dalších přijíždějících autobusů a tak nám dochází že TOHLE byl pěkně blbej nápad. V názoru se utužíme při nočním výšlapu (občas spíše klopýtání potmě) na cca 2500 vysoký Mt. Sinai, kdy se nám pletou pořád pod nohy velbloudi se svými otravnými pány: „Do you want camel? It is very good camel! Just 40 euro!!!“.

Cestička se klikatí po úbočí a za námi se táhne světluškový průvod – většina lidí byla narozdíl od nás vybavena baterkami a tak to vypadá z dálky a výšky krásně poeticky. Ticho, jen občasné pořvávání velbloudů a nabídky velbloudářů... Satisfakcí nám byla také krásná noční obloha se spoustou padajících hvězdiček a tak jsem si za chvíli už neměla co přát... Pepa v tom má naopak jasno: “přej si přece prachy!!!“ (s naší hypotékou na krku ho docela chápu). Jakmile se po dvou hodinách doklobrtáme zadýchaní nahoru, dochází nám že jsme zbytečně spěchali, protože další dvě hodinky které zbývají do tolik očekávaného východu slunce, budou krušné. Přestože dole u moře je i v noci docela teplo, tady fouká chladný vítr a je pořádná zima. Sice jsme si vzali teplé flísky a jeden spacák, ale jsme za chvíli na studené skále zmrzlí a otlačení na kost. Pobíhají tu podnikaví místní lidičkové a pronajímají neuvěřitelně páchnoucí matrace a deky a je legrace pozorovat navoněné turisty kteří slevují ze svých hygienických požadavků a za 10£/ kus se houlí do těch nikdy nepranejch ale teplejch smradlavostí.
Tak je tu tady východ slunce. S Pepou jsme zklamaní – nepřipadá nám nijak výjimečný, v rumunských horách jsme viděli desítky krásnějších. Okolní skály jsou ale zajímavé, pusté jako poušť všude v Egyptě a ozářené ranním teplým sluncem jsou ohromě fotogenické. Škoda jen, že si turisté šlapou i po hlavách, řvou a baví se takže ani nevnímají tu krásu a posvátnost celého tohohle místa. Vyfotit si východ slunce, udělat společnou fotku a rychle lezem dolů abychom stihli další věc... To je jejich motto.
Klášter sv. Kateřiny leží dole, a je otevřený jen od 9-12.00, navíc ho zavírají v pátek i neděli, takže teď máme možnost si ho prohlédnout. Hm, Bačkovski Monastyr v Bulharsku měl atmosféru a ještě byl daleko krásnější. Tady tohle místo je díky krátkým otvíracím hodinám tak natřískaný turisty že to postrádá jakýkoliv duchovní rozměr. Co mě ale upoutá, je jeho podobnost s tibetskými chrámy které znám z fotek – zasazené do skalní krajiny jakoby pouštní náhorní roviny... Z vrcholu hory Sinaj, odkud se vracíme na mě působil jako Potala, ale to byl opravdu jen pocit.
Celkově o tomhle výletu můžu říci jediné – je to ohromná blbost nahoru škobrtat v noci na východ slunce, byvše to věděvše bychom si to vyběhli na západ slunce a pak dolů.

V tomto dni jsme se rozhodli s Pepou udělat tzv. krok stranou. Spočíval v tom že jsme se nechali vysadit při cestě zpět na check pointu na křižovatce k městu Nuweiba a tam jsme si stopli projíždějící busek jedoucí z Dahabu v 10.30, který bychom jinak nestihli (11.30, 10£). V Nuweibě je obrovský přístav a jezdí tam mj. trajekty do Jordánska. Chystali jsme se tam chytnout slow boat, ale v Egyptě nic není jak se zdá: v prodejně lístků (které je mimochodem absolutně nelogicky 0,5 km na jih od přístavu) bušíme na okénko do té doby než se nám milostivě někdo věnuje. Chlapík se sice snaží ať prý počkáme na další směnu, ale nedáme se. Bez zájmu nám sdělí, že slowboat ve dvě nemůžeme stihnout – teda už nám nedovolí se nalodit – a to je teprve jedna hodina! Zbývá nám tedy možnost fast boatu ve čtyři hodiny, ale jeho cena se nám zdá už hodně vysoká 54$ (SB 40$), navíc si musíme započítat cca 23$ za jordánská víza a když se budeme vracet zpátky do Egypta tak dalších 15$ - což dělá dohromady 92$ za jednoho. A to nepočítáme vstupné do Petry, ubytování, dopravu atd. Takže si říkáme že za to by nám pětidenní výlet nestál a raději si z plna hrdla užijeme Egypta a někdy časem si zajedem podívat speciálně na Blízký východ.

Moc rádi jsme z odporné, špinavé a smradlavé Nuweiby vypadli hádejte kam – zpátky do Dahabu!!! V Nuweibě jsme usmlouvali nějaký prázdný mikrobus za 30£/auto. Řidič byl úplnej šílenec a valil si to serpentýnovou horskou krajinou 140cítkou, já měla vykulený oči a šlapala jsem na imaginární brzdu jako divá. Po mé nesmělé žádosti „please, slow down“ mi s úsměvem odvětil že za pět minutek tam budeme a ještě přidal plyn!!! Takže znovu vítej, Dahabe!

pátek a sobota 12,13/11– opět Dahab
Pepa aktivně využívá čas a jede se potápět s blízkými Beduin Divers, takže se k nim nenápadně přifařím se svým šnorchlem. Koukám že potápění tedy taky není levná záležitost- za dva ponory chtějí 50$ (vč. vybavení, dopravy a vzduchu). Mě účtují jen 3$ i se slušivým neoprénovým oblečkem.
Kodrcáme se nejdřív na El Bells, odkud se cca 100 m prošnorchlujeme k Blue Hole. U Bells je spousta barevných rybiček a hejna červených závojnatek do kterých zkouším veplout. Jsou jich tu tisíce, připadám si jako v akvárku. U Blue Hole ale nic moc není, všechno živý je od mraků potápěčů tak vyplašený že se to skrývá asi sakra daleko – pro šnorchlaře amatéry mi Modrá díra nepřipadla zas tak úchvatná. Venku je docela dost aut s potápěči, který jsou krásně pupkatý a v těch neoprénech vypadají hrozně legračně. Někde jsem četla krásně výstižný přirovnání k neúspěšným majitelům sadomaso salónů. Místní si tu podnikavě otevřeli restaurace, kde se dá osvěžit i jinak – zase dráž než v Dahabu.
Pokračujeme dále k lokalitě Canyon, a když se ponořím pod hladinu tak se ocitnu v botanický zahradě. Barevný, různě tvarovaný korály seskupený na skaliskách v krásný skalky, zahrady se asi nedají okoukat. Proud je tu ale dost silný, táhne mě pořád dál, a nese mě kolem dalších a dalších zahrad které obývají zase jinak barevný rybičky. Je to labůžo pokoukání, ale pak mě začínají modrat prsty a třesu se jak ratlík i v tom mým oblečku. Proti silným vlnám se deru zpátky a je to docela dřina. Nakonec jsem tam vydržela stejně jako kluci potápěčský kolem 45 minut. Ti taky říkají že jim Canyon připadal zajímavější – možná ta proslulá Blue Hole patří spíš lepším potápěčům kteří mohou hlouběji než začátečníci se svými maximálně dvaceti metry.

přes KÁHIRU do ALEXANDRIE

neděle 14/11– přes Káhiru do Alexandrie
Tak máme dneska pořádně cestovatelskej den. Přidáváme se k bezvadné české rodině s kterými jsem trávila tu hromadu volného času co mě muž opouštěl se potápět (a která se nedala nalákat na zájezdy cestovek a netypicky tu strávila svou dovolenou) a jedeme s nimi mikrobuskem nekonečnou sedmihodinovou cestou přímo do Káhiry (auto 750£). Je zajímavý že už nám Káhira nepřipadá tak nesympatická – už tu známe ty hlavní uličky a cesty, to je nám hej.
Rozhodli jsme se strávit poslední týden v oáze Siwa, která patří k nejodlehlejším oázám v Egyptě. Z Dahabu to je opravdu přes celou zemi, což je fakt lán cesty. Že jedeme přes Alexandrii mě docela těší protože jsem duší knihovnice a ty přece MUSÍ VIDĚT tu známou novou Alexandrijskou knihovnu.
Takže z hlavního prašnýho káhirskýho autobusáku nastupujeme do luxusního klimatizovaného busku co má být přímý a rychlý – jen 3 hodiny, 21£. Byvše to věděvše nalezli bychom do něj u Národního muzea protože je tam jeho jedna ze zastávek – ale to nic.

Dává se s námi do řeči jakýsi studento-asistent který mluví dost dobře anglicky na to aby se s ním dalo konverzovat. Pepulí ho ale už na začátku sjede jaktože mají ty hloupý dvojí ceny pro cizince, a on se chudák brání tak že nám objednává občerstvení a když v Alex vystupujeme vžívá se do role našeho ochránce a že nám sežene hotel. V Alex vypracovali Angličani velmi pohodlný systém tramvají, jednou se pohodlně dopravíme až do centra kde jsou hotely. Chudák student zmatkuje když se do nás mladíci v tramvaji naváží, jenže my nejenom že jsme zvyklí, ale navíc jim nerozumíme takže nás ani svýma poznámkama nezneklidňují. Navíc kdyby tušil že se jim taky smějem, bylo by mu chudákovi líp. Stydí se tak že nás donutí vystoupit z tramvaje že pojedeme taxíkem aby nás prý neotravovali. No, když dlouho žádný prázdný taxík nejel, natlačili jsme ho do další tramvajky. V hotelech pak pořád dával bakšiš různým dohazovačům, což my nikdy nedáváme no a když jsem se do jednoho šla zeptat jestli mají prázdno, šel se mnou tmavou chodbou a začal se mačkat... Mizera – odstrčila jsem ho a naštěstí jsme našli místečko kde složit hlavu a utekli jsme mu.

S hotely v Alex je problém, tedy alespoň s těmi levnými které vyhledáváme. Tady je jich pár, jsou hnusný, špinavý a docela drahý, ale nakonec jsme sehnali jeden za obligátních 25£. Centrum města postavili Angličané, dům kde je náš hostel také, a tak máme v pokoji nádherné anglické aspoň sto let staré umyvadlo. Hned na nás dýchla historie starých dobrých časů, ale pak z chodby nějaký smrad dezinfekce.

Je den po konci Ramadánu, což je pro muslimy velký svátek protože už můžou baštit celý den. Všichni vyšli do ulic, schází se s rodinami, známými a všechny děti jsou pořádně rozjívené. Nejhorší jsou kluci který jsou rozdováděný tak že jen lumpačí a otravujou nás. Nikdo je neusměrňuje, a tak pro nás procházka večerní Alexandrií v té obrovské tlačenici lidí a zlobivejch kluků je docela peklem. Máme štěstí že jim nerozumíme a i naopak – i my je častujeme nevybíravými označeními. Bubáci jedni!!! Padla na mě rasová krize a nadávám na ně kudy chodím. Chudák Pepa jde raději pár kroků za mnou, protože není sranda poslouchat vzteklou Denisu.

Vždycky když začnu nadávat na Egypťany, tak je Pepa začne bránit že nejsou tak hrozný: „vzpomeň si na Turky, ty byly hnusný, nedali se nikdy odehnat. Tihle když zjistí že nechceš, tak to respektují “. V tom má pravdu. Jasně, Evropanům zvyklým na jiný způsob komunikace připadají tihle lidé pořád někomu něco nabízející strašlivě otravní. Jo, to je prostě východ (tady tedy jih). Vzpomínám na Pákistánce a Indy, tam by Pepu trefil šlak. Ti byli mistři v otravování cestovatelů. Vrhnou se na něj a nepustí, navíc není kam utýct protože jsou všude. Zbavíš se jednoho – navěsí se na tebe druhej.

Existuje ale pár možností jak ten jejich zájem alespoň trochu omezit:
· nevšímat si jich a jejich nabídek. Dělat že jsou vzduch, koukat skrze ně. Jakmile člověk projeví zájem, je v jejich síti.
· když se zeptáte na cenu, většinou to znamená že tu věc chcete. V Egyptě to zase tak neplatí, ale třeba v Indii je to znakem zájmu o koupi.
· když chcete něco koupit, MUSÍTE smlouvat. Výsledná cena by měla odpovídat maximálně 20 procentům nabízené ceny. I když se vám to zdá levné, prosím smlouvejte. Je to v těchto zemích zvykem, a když zaplatíte první nabízenou cenu rozšiřujete dál tu pověsto bílejch zazobanejch turistech. Pak ubohej baťůžkář s omezeným rozpočtem nemá šanci se dostat na reálnější cenu podobnou místním. Ps: i když to usmlouváte na minimum, prodavač vždycky vydělá i když říká že teď mu umřou všechny děti hladem:-)
· nevztekejte se. Někdy člověka všechno štve, ale lidi tady smlouvání berou jako zábavu, patří to k jejich způsobu života.

pondělí 15/11– Alexandrie a cesta do oázy Siwa
Alexandrie podle mého velmi letmého prolítnutí je dnes dost turisticky nezajímavým městem, přestože mě spojuje s mým rodným městem Hradcem Králové. Ten se totiž s Alexandrií druží (nebo minulý čas?) a hotel blízko našeho domečku se také jmenuje Alexandrie. No a ještě tu je Alex. knihovna – kterou já knihovník musím vidět.
Slavnou Alexandrijskou knihovnu založil kolem roku 295 př.n.l. Ptolemaios I. Sótér, tedy spíše jeho rádce Démétiós a vyzval vzdělance své doby, aby do ní posílali své spisy. Postupně se podařilo shromáždit sedm set tisíc svitků včetně spisů Platóna nebo Sókrata. Knihovna se stala mimořádně vlivnou institucí, kde se učenci zabývali různými vědními obory. Například Archimédés tu vynalezl dodnes používanou vodní pumpu, Eratosthenés změřil průměr zeměkoule, Hérón popsal 1700 let před Papinem princip „Papinova hrnce“, Eukleidés sepsal pravidla geometrie a Ptolemaios napsal Almagest, po dobu 1500 let nejvýznamnější vědeckou knihu o vesmíru. V roce 48 či 47 před Kristem vojska Iulia Caesara zapálila lodě, aby nepadly do rukou egyptského vojska. Požár se rozšířil na pevninu a zachvátil i knihovnu. Caesar poté poslal do Alexandrie náhradou dvě stě tisíc svitků, které byly uloženy do jiné budovy. Je však známo, že pokračovala ve svém působení i v římské době. Definitivně zanikla v roce 642. Ve 13. století se rozšířila pověst, že svitky z Alexandrijské knihovny zatápěli Arabové v 7. století v alexandrijských lázních.
Na věhlas starověké Alexandrijské knihovny navázala v roce 2002 její následovnice. V moderním objektu, jehož výstavba stála 217 milionů dolarů, se nachází planetárium, konferenční sál, vědecká pracoviště, výstavní a muzejní sály. Zdejší fondy mají dosáhnout až osmi milionů knih.“ (čerpáno z webů). V knihovnických kruzích se o ní hodně mluvilo, a tak si její návštěvu nemůžu nechat ujít než odjedeme do Siwy.
Co k té nové kráse říct? Vyjádřím to slovy ze známé hry Járy Cimrmana: „když to srovnám s výletem na Kokořín, tak teda nic moc.“Na to, kolik ta budova stála peněz, si mohli vbrat lepšího architekta. A to jak exteriéru tak i vnitřku. Tahle moderní budova mi připadala bez jakékoliv návaznosti s okolním prostorem, pár zajímavých prvků bohužel s neucelenou koncepcí. Interiér obrovské studovny (jediné na co jsme se mohli z balkónu podívat) působil tmavě, odosobněně a všechno bylo tak rozlehlé že bych jako student potřebovala kolečkové brusle. Co se týče informační podpory o této nové nádheře – je nulová. Nikde žádné navigační mapky, letáčky o službách, co knihovna nabízí – ať už v arabštině či angličtině. Ještě mě zaujalo, že i studenti musí za vstup do knihovny platit, což mě nepřipadlo strategické pro podporu všudypřítomných flákajících se mladíků....

Busek do Siwy jede v jedenáct, ale půl hodiny před odjezdem byl už obsazený a protože naštěstí jede další ve dvě, tak nám to nevadí. Navíc jsme potkali trojici Čechů, takže jsme tu dobu strávili moc příjemně vyměňováním si zážitků, dobrým obědem, čajem a naší milovanou cukrovou třtinou. Lístek na autobus stál jenom 27£ - je to tu přesně naopak od nás – čím více na západ, tím je všechno levnější...
eká nás devět hodin jízdy, ale nějak nám to ani nepřijde a kdyby řidič pořád nezastavoval mohlo by to být hodin i šest. Tipuju ale, že má s majitelema restaurací dohodnuté provize když tam vyloží své ovečky. Půlku cesty do Marsy Matruh jedeme skoro po pobřeží Středozemního moře a jsme překvapeni, kolik domů je tu opuštěných nebo nedostavěných. Taky nás udivuje, proč jejich domy stojí často opuštěné v poušti, bez nějakého pozemku k hospodaření a proč se spíše neseskupí do vesnic. Otázky ale musíme nechat nezodpovězené, protože žádný z těch kníratejch chlapů v autobuse neumí anglicky. Kolem jedenácté večer jsme v Siwě a rovnou upalujeme do doporučeného Palm Tree Hotelu. Copak ale? Bubáci ještě slaví ten konec Ramadánu a tak je hostel, stejně jako ostatní ve městě, úplně plný řvoucích bubáků. Konečně tedy dostane Pepa šanci uplatnit moskitiéru stanu co chudák s sebou pořád tahá, a tak si v pohodě ulehneme na zahradě ukrytí před pískotem místních komárů. Bohužel před řvem bubáků se utýct nedá...

OÁZA SIWA

úterý 16/11– oáza Siwa
Siwa je oproti pouštnímu Al Quasru a Farafře o dost větší. Její pidicentrum je více ucelené než třeba roztahané Farafry, ale když se člověk tomu centru s obchůdky a mešitou vzdálí, čekajího jen domky a chýše kde kromě zajímavých lidí nic není. Půjčili jsme si proto v hotelu kola-herky (10£/den) a tak jsme získali jasný náskok před všudypřítomnými řvoucími dětmi které když nás vždycky spatřili, jali se nás pronásledovat. Jsou legrační: jakmile jedno zahlídne bělocha, začne řvát a za chvíli se přiřítí celá jejich banda se svým hlučným „Hellou“. Kdyby však měli čas, stačí ještě vykřiknout „Wots jour nejm?“ a možná by zkusili rozkošné „Ben?“ (Egypťani neumí vyslovit P, takže z toho udělají B – chudák Pepa Beba, no a z tužky mají ben) častokrát ještě zkouší „Bakšiš“, to jim jde bez problémů. Pepa je často rychlejší než oni a tak to na ně vysype často rychleji než oni. A tak jsou aspoň na chvíli odzbrojeni a my šlápnem do pedálů a než se rozmyslí jsme v trapu.

Samotnou kapitolou jsou místní holčičky – oči si můžu vykoukat jak jsou navlečený v princeznovskejch šatečkách!!! Nejdřív jsem si myslela že jsou svátečně oblečený kvůli tomu Ramadánu, ale pak jsem zjistila že jsou v tom furt. No kdybych tyhle barevné blyštivé šatečky měla na sobě když jsem byla malá, to bych byla nejšťastnější dítě na světě... Ony jsou asi taky šťastný, protože se v nich často válí v prachu ulice....
Když dospějí takových sedmnácti let, provdají je a stanou se z nich úplní nindžové (vždycky si vzpomenu na říkanku „turtles, šláp jsem na něj – furt lez“). Zakuklí je že jim nečouhají ani oči, natož nos. Mají přes hlavu a horní část těla modrej kaftan a přes obličej černý šátek, černé rukavice na rukách jako v zimě. Moc jim to holkám nezávidím. Alespoň se ale nemusí malovat. Později jsme v uvolněné Káhiře to s Pepou kvitovali že by bylo dobrý kdyby všechny Egypťanky nosily tyhle kukly, aspoň by se člověk nepolekal. Zezadu vypadají jako mladý pěkně – nejsou ještě tlustý, krásný zdravý tmavý vlasy se jim lesknou.... a pak se otočí a zkazí celej dojem.

Hnedka jsme se tedy vydali na těch kolech k dunám jihovýchodním směrem podle neuměle nakreslené mapky z informačního centra (považ – inf. centrum se hnedka tak v Egyptě nevidí!). Poušť není zas tak těžké najít: projedeme částí obytnou přes palmové a olivové háje a šup – už jsme v poušti. Dokonce jsme trefili i cestu k velké duně. Vyšplháme se na kopec písku, vítr si tu s ním pohrává a tak jsme za chvíli píseční červi. Ještě že jsme si prozíravě nacpali do uší toaleťák... Ve vlasech mám hromadu písku ještě v Čechách.
Z duny je pěkný výhled na poušť na jihu, solné jezero na východě a Siwu na severu. Cestovky ze Siwy sem vozí turisty za 60£ na noc jakože jsou daleko přes noc v divoké poušti – no a těm to chvíli trvá než jim to prokouknou, ale stejně už je pozdě. Třeba Korejce Suzi jsme to museli vysvětlit až my po jejím vejletě. Ale hlavně že se jí to líbilo.
Z dunečky se sklouzneme dolů a vydáváme se po východní cestě kolem Kleopatřina pramenu, který mě zklamal protože byl jen 5 metrů v průměru s vlahou vodou a očumujícími bubáky takže jsem si to s koupáním rychle rozmyslela. Opřeme se teda do pedálů a šlapeme si to dál nahoru k nějaké zřícenině odkud je krásný výhled na solné jezero. Cestou se samozřejmě cpeme datlema až se nám za ušima dělají boule.

Večer se cpeme v East West restauraci, kde si Pepulí kazí chuť s neochuceným kuskusem se starou krávou (12£) a já si docela pochutnávám na špagetách (4£) a hrášku s mrkví. Mají i indické jogurtové lassí – tak to berem. Celkově jídlo není nějak delikatesní, ale jíst se to dá. Jako nejchutnější oceňuju čočkovou polévku s rozmixovanou čočkou ochucenou římským kmínem (2,5£).

středa 17/11– oáza Siwa
ke snídani tamtéž málem pročekáme půl dne a ještě Pepu obratně ožulí při placení. Už sem nepůjdeme. Vedle ve stánku prodávají do igeliťáků super zelenino-lilkovou směs (0,5£), vegetariánské smažené placičky (0,5£/ks) a o kus dál kupujeme chlebové placky a tak máme s obědem vystaráno. Všechno pěkně v igelitových sáčcích se maglá, chleba zabalenej v novinách, šup s tím do batohu, dokoupíme už jen vodu a hurá na výlet.
Dneska se vydáváme zase kolmo na východ prozkoumat hloubku solného jezera a musím uznat že v těch 30 cm by se člověk fakt nevykoupal. Na okrajích jezera vytváří sůl takové zajímavé obrazce, popraskanou hlínu... dokážu se radovat z mála.
Siwané prodávají v centru barevné slaměné košíčky, misky, střapaté šátky ale bohužel v tak mizerné kvalitě že ani při zavřených očích to nemůžu jako dárek koupit. Když to srovnáváme s jihovýchodní Asií kde člověk pomalu nevěděl dřív co koupit... tady zbývají jen turistické cetky.

čtvrtek 18/11– oáza Siwa
Jihokorejka Suzi je tu sama samotinká a tak se k nám přidává na cestě prozkoumávání pro změnu jihozápadní části od Siwy. I tady je velké solné jezero a pramen. Flákáme se a užíváme si nádherných barevných skal v dálce za jezerem, osvícených již zapadajícím sluncem. Obloha má dramatickou barvu a mě mrzí, že se mi do mých záběrů nepřipletl jinak všudypřítomný oslí povoz.
Je to tu bezva ekologické – každá rodina tu místo auta vlastní osla (zvíře!) a povoz. Ochránci zvířat by se podle mě měli přestěhovat z Evropy třeba sem: práce by tu měli nad hlavu a nás by přestali otravovat s blbostma. Miluju oslíky a jejich smutné hýkání!!! Vždycky mi připadá jakoby skojíkavě prosili: „Prosím, nezabíjej mě, dneska ještě ne, až třeba zítra. Nech mě prosím žít! íííííííííííííááááááááááááá“. To jeden třeba začal tuhle život obhajující serenádu už jen když se k němu Pepa začal blížit:-)))
V deset večer nám jede busek zpátky do Alexandrie, jsme moc rádi že jede takhle přes noc.
PS: oáza Al Quasr furt vede!!!

zpátky v KÁHIŘE, islámská část

pátek 19/11– zpátky v Káhiře
V sedm ráno jsme už v Alex a hnedka chytáme vláček do Káhiry (21£ studentský, 2,5 hod). Vlak je jako vždy luxusní a příjemný i v naší druhé třídě.

Káhirské metro – nechápu jak v tom všudypřítomném bordelu můžou tohle udržet tak čisté. Metro je příjemné, rychlé a levné – 25pt. Sotva v hotelu Dahab složíme batohy v pokoji na zem, upadáme do hlubokého rychlospánku – musíme toho dneska ještě hodně stihnout. Upalujeme pak na internet, protože máme poslední šanci zastihnout rodiče v práci a poprosit je aby nás v neděli vyzvedli na letišti. Taky na úžasném serveru checkmytrip.com zjišťujeme že ti mizerní letecký taliáni nám změnili odlet – a to už po čtvrtéééééééééé!!!! Z příjemného nedělního odpoledne to přesunuli na odpornou noční hodinu v neděli ráno / teda v noci ve čtyři.

Díky tomuto půldennímu zkrácení pobytu v Káhiře nás čeká památkový a nakupovací maratón. Chceme totiž koupit i vánoční dárky a tady to není vůbec jednoduché, zvlášť pro problematické skupiny jako jsou tatínkové a strejdové... Ani se nedivím že dostávají furt jen ponožky a bačkory.

Ještě jsme si prošli Egyptské muzeum (20£ student) a musím říct že na mě působilo dojmem spíš obrovského depozitáře než muzea. A vzhledem k tomu že nejsem historik, sklad na mě velký dojem neudělal. Tutanchámon byl fajn, obdivovala jsem nádherné propracované šperky a taky mumie zvířat. Mumifikovali se totiž i s opicemi, psy i kočkami, což mě dost pobavilo. Bohužel vstup do královských hrobek byl taky královský (30£ student) a tak jsme se jím nechali ochromit a s klidem jsme královský mumie vynechali.

sobota 20/11– islámská Káhira
Určitě je lepší si to velké, rušné a nepřátelské hlavní město nechat až na konec. Teď už tohle město zvládám, i když nemiluju.
Na dnešek jsem si připravila do arzenálu Islámskou Káhiru – jak tuto oblast východně od centra průvodci nazývají. Buskem jsme dojeli k Gayer-Anderson Muzeu (Bayt al-Kiritliya) (15£) které bylo naprosto výtečné, vyhrálo u mě na celé čáře v egyptských památkách. Není ani tak muzeem, ale spíš jde o prohlídku nádherného domu, nebo spíše třípatrového paláce ze 16. stol. který zachránil (zrestauroval) a vybavil anglický major Gayer-Anderson kolem roku 1935. Celý je postaven v dokonalém vzdušném stylu islámské architektury, který respektoval místní prostředí, zvyky, potřeby i přírodní podmínky. Procházíme pestrými pokoji v damaškovém stylu, kochám se dokonalou výzdobou – kam se oko podívá vidí nejenom praktické ale i úžasné estetické kousky. V tom parném vedru je pořád chladný a vzdušný – čemuž pomáhají třeba umělecky vyřezávané krajkové okenní výklenky. Hned u vchodu se k nám přidal egyptský průvodce, z čehož jsme ze začátku neměli moc radost: jejich služby totiž v ždycky jsou na principu „tohle je scarabeus, bakšííííííš mistr!!!“. Tenhle nám ale ukázal všemožné tajné zásuvky na skříňkách, obrovskou utajenou sklepní místnost, která dříve sloužila jako cisterna – tank s vodou doplňovanou pravidelně vodou z Nilu a která pak odsud byla dostupná lidem z okolí. Tento starý muslimský zvyk je vidět i dnes – na ulicích bývají rozmístěny cisterny s pitnou vodou která je přístupná všem žíznivým. Třeba v Iránu nás úplně zachraňovala před naprostým vysušením.

Odtamtud jsme směřovali na trh blízko Citadely, kterej je pro místní a ne dolarový turisty. Tam jsme nakoupili a usmlouvali (bohužel ne moc úspěšně – 70£ ) vodní dýmku a hromady voňavého a barevného orientálního koření. Doma spoustu z nich nazývám pracovně „egyptský tajem“protože jsem zapoměla k čemu jsou.

Ověšení taškami se šlaufkami od dýmky obcházíme Citadelu a bloudíme v Městě mrtvých (City of Death) což je dost realistickou oblastí kde v oblasti starých hrobek žijí kupodivu i živí. Chudí živí. Je to docela duchařská nechuťárna, kolem je odporně špinavo a tajemno.... Jsme rádi když se vpleteme zpátky do uliček k Modré mešitě, kterou teď rekonstuuje UNESCO. Z její věže je nádherný výhled nejen na obrovskou Citadelu, ale do celého města. Zeshora to vypadá docela jednoduše: půjdeme prostě na sever a dojdeme k obrovskému trhu Khan-al Khalili. Realita je jiná: člověka svede jedna ulička špatně a už se motá úplně jiným směrem. V Modré mešitě obdivuju nádherné blankytně modré obkladačky, kterými jsme se kochali v iránském Esfahánu a snad budem jednou i v uzbecké Buchaře.
Nakonec dobloudíme i do jižní části trhu Khan-al Khalili, která je oproti té severní málo turistická (jsou oddělené ulicí Al Azhar), prodává se tu snad úplně všechno. Jen najít tu správnou oblast. Zabloudili jsme ve čtvrti dopisních obálek, pak nás to zavedlo do čtvrti svatebních panenek a nakonec jsme skončili v truhlárně. U autových součástek v absolutním chlívu jsme to vzdali a zamířili snad severním směrem.
Ještě jsme objevili část prodejců vodních dýmek (vědět to tak do dopředu – celej den se s tím krámem taháme!): na dalekém severu severní části trhu – mezi Al Muizz-li Ain Allah a Darb al Asfar. Za mešitou Suleimana Silahdara. Echt, zajímalo by mě jestli to někdo v tom zmatku najdete....
Večer si to už pořádně uondaní mastíme přes Atabu do ulice 26th July kde dělají delikatesní shawermu (čti šavermu, 2-3£) – kebabový maso se zeleninou v housce a cpeme se jako nezavření. Obsluha z nás má velkou radost. Cestou do hotelu si ve známé a Káhiřany oblíbené cukrárně El-Abd nakupujeme výtečné přeslazené dobrůtky, no berem i domů rodičům ať ochutnají muslimský cukrovinky. Není to ani moc těžký podlehnout ještě vynikající čokoládové zmrzlině (1,5£ - 2 kopečky), kterou jsme nikde po zemi neviděli. Musíme si s tím sednout na obrubník protože touhle dobou jsme už ověšení taškami s dárky víc než Ježíšek.

Potom už jen doběhnout za Egyptský muzeum na autobusák odkud nám jede klimatizovaná 365 rovnou na letiště (tuším o půl desáté?)... a už to vypadá na konec našeho egyptského putování. Čekáme dlouhou noc na letadlo a já vzpomínám co jsme to vlastně prožili a je mi jasné že nezapomenu minimálně na dvě věci: úžasný pouštní Al-Quasr a potom na barevný podmořský svět v Dahabu. Na tak obrovskou zemi jako je Egypt to možná není tak moc, ale ani málo. A lidi, muslimové, jsou daleko příjemnější než v Turecku a Pákistánu