Praktické informace

Stopování:
Devadesát osm procent naší asi 8000 km dlouhé cesty jsme projeli stopem. Ty zbývající dvě procenta jsme jeli jiným dopravním prostředkem jen proto, abychom poznali kulturu cestování té země. Stop je rychlý a někdy však hrozně pomalý, svobodný i zavazující, perfektní ale občas máte chuť jít na nejbližší autobus. Když to shrnu, tak nejdéle jsme čekali pouze v Praze na výpadovce na Brno a potom v opuštěných Kačkarských horách v Turecku. Jinak to šlo všechno jako po másle.

Cesta do Bulharska: Brno, Bratislava, Budapešť, Szegeď, Arad, Timisoara, hraniční přechod Vidin (trajekt - prý os/6 DM), Sofia. Zpátky jsme jeli přes hraniční přechod Ruse, který je plný tureckých kamiónů. Nedá se přejít pěšky, protože vede přes most, a tak je nutné si tam někoho stopnout. Hranice jsme prošli vždy bez úplatku, ale ti chudáci v autech platili - a dost. Celkově jsme měli dost stopařského štěstí, a tak jsme jeli trasu Praha - Sofia za dva dny.

Stop v Turecku - celkově: pohoda. Tedy, jak se to vezme. Zastaví téměř každé auto, ale nikdy není jisté, kde člověk skončí. Turecky jsme neuměli (tedy, nakonec jsme byli schopní komunikovat skoro půl hodiny čistého času) a oni neznali ani angličtinu, němčinu, ruštinu či španělštinu. Takže velmi často se odehrávala taková situace: “Jedete do Istanbulu?” -“Jasně” a během deseti minut odbočil z hlavní, půl hodiny se drkotal po polňačce, potom nabral plný náklaďák písku, třičtvrtě hodiny se drkotal zpátky na hlavní (to jako že jel pomalu), a pak jsme se vlekli těch sto kilometrů tři a půl hodiny.

Stop v Turecku - pro ženu: jsem blonďatá. To v této zemi jeví jako atraktivní prvek, naštěstí nejsem tlustá: asi by mě ukradli. Ženám samotným bych tam stopování nedoporučovala, není to zvykem. Někde jsem dokonce četla, že Turkyně by raději zemřela než šla stopovat. U cizinek to překousnou. V rámci bezpečnosti radím nosit dlouhý rukáv, noháv, také čapka a sluneční brýle nejsou na škodu. Sama jsem tak chodila celý měsíc a záviděla Pepovi jeho tričko a kraťasy. Ze začátku jsme s Turky neuměli zacházet, tak mě docela otravovali, ale nakonec jsme to “vyladili”. Pepa stopoval a když nám někdo zastavil, běžel se s nimi domluvit kam jedou (stopuje se bez cedule a při jejich velké snaživosti zastaví i ten, kdo jede na opačnou stranu). Já jsem pak jen nastoupila; u osobáku dozadu, do kamiónu vždy od řidiče či ostatních mužů. Komunikoval Pepa, já jsem se jen mračila a snažila působit nepříjemně. Tím jsme se vyhnuli spoustě problémů a jim takovéto chování vůbec nepřipadalo divné.

Turecko:
Marně přemýšlím, jak mohu slovně vyjádřit mé vnímání této rozporuplné země. Často jsem cítila vztek, protože jsem nechápala jednání některých lidí (z našeho pohledu velmi nevhodné), často ale tento pocit překryl úžas a radost z něčeho krásného, nádherného. Třeba z chlapce pasoucího krávy, za ním už jen pusté hory v zapadajícím slunci. Anebo pohled z čtyřtisícovky když člověk nevidí nic jiného než kopce, údolí a jezera halící se do barevných mraků. To jsem pak byla ochotna zapomenout na to vedro a vlhko, kdy jsme se s těžkým batohem táhli smogovým a špinavým městem. Také jsem se snažila vymazat z paměti chtivé pohledy muslimských mužů. Prostě, Turecko mě zaplnilo klady i zápory, což je vlastně jenom dobře – třeba jen pro tu vyváženost.

Protože vím, že do této země jezdí mraky turistů, nechci se věnovat přílišnému rozpitvávání naší cesty. Putovali jsme hlavně středním a východním Tureckem, vyhýbali se velkým městům a spali jsme převážně v přírodě. Dá se říci, že jsme trpěli chorobou námi pojmenovanou “městofóbie”.

Ceny: různé, ve městech a turistických místech je vše klasicky dražší. Většinou v obchodech nejsou cenovky, což dává příležitost obchodníkům si namastit kapsy. Supermarkety je ale většinou mají. Jinak všude platí pravidlo smlouvat. Za všechno. Některé druhy jídla se dají pořídit za ceny jako u nás nebo i levněji. To platí u chleba, sýra, halvy (sladké a dobré to pochoutky), ovoce a zeleniny. Oblečení na bazarech je také po usmlouvání ve velmi sympatické cenové hladině. Inflace je tu obrovská, a tak se každým rokem vše mění. Za nás byl přepočet cca 1 mil. lir = 70 Kč. Vlaky jsou děsně levné, ale železniční síť není příliš hustá a cesty trvají dlouho. Fajn jsou na delší vzdálenost a třeba přes noc. Studentské slevy na ně fungují. Autobusy jsou na naše poměry dost drahé, ale komfortní a jedou na čas. Dolmusy (maličké autobusky) jezdí na kratší vzdálenosti, všude staví, ale také nejsou nejlevnější. Plní také často funkci MHD

Slovník:
Protože nějak nestíhám, našla jsem úžasný slovník na této stránce: http://www.turecko.cz/main.phtml?tslovnik

Tím také děkuji jeho autorům za práci, kterou si s ním dali.