Itinerář

Bulharské hory:
prošli jsme v podstatě celou Rilu a Rodopy, Pirin vlastně jen okrajově - když už jsme to měli nastoupáno nahoru na hřeben, zhoršilo se počasí natolik, že jsme se rozhodli to vzdát. Z literatury, které je poměrně málo bych doporučila průvodce Rumunské a bulharské hory, kterého vydalo nakladatelství Olympia před pěknou řádkou let. Jsou tam orientační mapky, podle kterých jsme poměrně úspěšně chodili.

Rila: nádherné a poměrně opuštěné kopce se spoustou ledovcových jezer, volně pobíhajících koní a polštářů květin. Kam oko dohlédne jenom příroda, jenom tak jednou za den nějaká horská chata, která potěší hladová bříška teplou polévkou

Rodopy: připadali mi jako naše Beskydy: zelené kopce, lesy, potůčky, vesnice a stáda ovcí. Z města Razlog, které je mezi horami Rila a Pirin, jedeme buskem nádhernou a opuštěnou krajinou údolím řeky Mesty do Goce Delčeva. Geograficky tam končí Pirin a začíná západní část Rodop. Stopujeme přes Dospat k vesnici Tešel, pár kilometrů před ní je odbočka na Jagodinskou jeskyni, kterou chceme vidět. (Jinak naše putování vedlo od Tešelu na jih do Trigradu, odtamtud na severovýchod do vesnice Mougla, pak do Širokoj luky a odtamtud po hřebeni přes chatu Izgrev k přírodní zajímavosti Čudovyje mostove a pak na Bačkovskij monastyr).

Zkratkovitě o dalším bulharském putování: Černé moře – Bulhar nás zaveze pod Burgas do kempu blízko městečka Sozopol. Vlezeme tam zadem a tak nic neplatíme. Své pocity bych vyjádřila následovně: moře, písek, nepořádek, rovina, Sozopol a maják na obzoru, zátočina a teplo. Vlahá voda ve sprchách, konečně čistí, vše špinavé vypráno. Posledních 7 leva. Večer vítr a vlny, už se dá na to i koukat.

Pobřežní cesta směr turecká hranice Derekey – kraťoulinké stopy podél pobřeží až do Careva, odtamtud už jen malá, rozbitá a opuštěná silnice, na níž jsme málem chytli depresi z ukazatele Istambul – 335 km. Nakonec nám náš stopařský bůh pomohl.

Turecko:
Kappadokie – nádherná skalní města vytesaná do skal ze speciálního materiálu – tufu. Křesťané, kteří utíkali před svými pronásledovateli z Egypta a Izraele, toto místo osidlovali již v 4 stol.n.l. a vydrželi tu až do počátku 12 století, kdy je odsud vyhnali Mongolové.
Celé toto území se rozprostírá v trojúhelníku mezi městy Nevsehir, Kayseri a Nigde. Největší koncentrace zajímavostí je v známém Göreme a jeho okolí, také v kaňonu Ihlara, podzemním městě v Derinkuyu, na cestě z Avanosu do Ürgüpu a dále.

Göremeje klasická turistická vesnička, ale fajn je, že už kousek za ní se člověk může courat mezi těmi komíny a pořádně si je prolézt, nebo se v nich či u nich vyspat. Placené a udržované je pouze Open Air Museum (3 200 000 lir a do zajímavých kostelů 6 mil.). Je nedaleko od vesnice, stojí za to ho vidět, ale určitě bych nevynechala možnost projít si to úžasné okolí.

Kaňon Ihlara – dlouhatánský, úchvatný, platí se tam vstupné a vchází se tam od restaurace. Moc toho nevíme, protože nás „uchvátil“ Turek, který nás vozil, hostil atd… V každém případě je to několik km dlouhé, dole teče potok, a opět tam jsou skalní chrámy.

Derinkuyu – podzemní město (2 300 000 lir), osm pater dolů, plné uzoulinkých chodeb, různých místností a krásného chládku.

TIP: velké sirné jezero na cestě od Ihlary do Derinkuyu, po odbočce na Gülagac, potom 15 km a pak doprava 1 km. Sami jsme tam strávili celý den, na jedné straně je voda normální a na druhé jsou ty bublající prameny. Jezdí tam jen Turci, turisté to asi neznají. Jediný „problémeček“ je ten, že v okolí nikde není pitná voda.

Nemrut Dag – zajímavé to místo již ve východním Turecku, blízko města Adyiaman. V Turecku jsou dvě místa téhož názvu. Jednou jde o horu, na které jsou sochy obřích hlav a podruhé o sopku blízko jezera Van. My jsme byli na tom prvním místě, druhé je prý také úžasné. Hlavy na Nemrutu objevili prý v podstatě náhodou myslím, že Angličani v třicátých letech tohoto století. A to tam již stojí 3 000 let!

Průvodce doporučuje toto místo navštívit buďto za svítání či při západu slunce, což má určitě pravdu. Dokresluje to atmosféru. Slyšela jsem o lidech, kteří tam přenocovali. Jinak je to hora opuštěná, vede tam od Adyiamanu silnička a turisty vozí nahoru dolmusy. Rozhodli jsme se stopovat kam se dá a zbytek dojít pěšky. Posledních asi 8 km je možné stopnout snad jen dolmus (ale spíš za peníze) anebo turisty jedoucí nahoru. My jsme si to vyšli a byla to nádherná opučtěná cesta: jen kopce, skály, písek a jinak nic. Snad jen ten vítr foukající v průsmycích. Nahoře je domek s čajovnou a tam se také platí vstupné (studentská sleva - 1,5 mil.).

Kačkar Dagi – hory opět východního Turecka, mezi Erzurumem a Rize. Kačkarské hory jsou oproti ostatnímu Turecku více zelenější, šťavnatější. Dole je jižní vegetace: fíkovníky, víno a různé jiné dobroty. Nahoře už jen rododendrony a častěji nic. Klasické hory. Nejvyšší hora je Kačkar (3932 m.), která je poměrně snadno dosažitelná.

Jídlo a vybavení je třeba vzít s sebou: kromě yaylalarů (letních vesnic), kde seženete maximálně chleba a sušenky nikde nic moc není. Největším problémem turistiky v této oblasti je fakt, že tu nejsou turistické cesty, mapa je snesitelná snad jen od Lonely Planet (myslím že Treking in Turkey) a orientovat se dá jen pomocí kamenů naskládaných na sobě a svého instinktu. Proto opět popíšu cestu, kterou jsme šli a budu se snažit tím nahradit průvodce.

Z Erzurumu jsme jeli na sever směr Artvin do městečka Yusufeli, což je jedno z výchozích míst do hor. Odtud jsme dostopovali do Yaylalaru (přes Barhal), kde končí poslední komunikace, kterou tu hrdě nazývají silnice. Cesta Yusufeli – Yaylalar se jede průměrně 4 hodiny, i když je to pouze 60 km. Dolmus tam jede taky, cena se pohybuje od 3-6 mil/os. Odtud se dá jen pěšky a my se rozhodli pro okruh, dle kusých informací ostatních cestovatelů odhadnutý jako čtyřdenní.