Deník

Bulharsko
Turecko

Bulharsko:
Náš dojem byl velmi pozitivní. Sice je to klasický balkán se vším, co k němu patří, ale už jen ten fakt, že se můžeme s lidmi běžně domluvit (narozdíl od právě projetého Maďarska a Rumunska) nás kladně naladil. Zopakovali jsme si ruštinu, vzpomněli na “bukvice” a na komunistické myšlení, které tam v lidech a jejich chování poměrně přetrvává. Například na hranicích si dělají statistiku cizinců, kteří se zdržují v republice. Dostanete takový lístek, na kterém jsou vaše iniciály a den vstupu do země. Ten nesmíte během pobytu ztratit a při výjezdu jej zase na hranici vrátíte. Na lístku je anglicky napsáno, že se máte do 48 hodin zaregistrovat buď na policii či v hotelu, kde bydlíte. Když jsme šli poctivě na policii to učinit, poslali nás pryč, že to pouze když bychom tam byli déle než jeden měsíc. Výklady se prostě různí...

Lidé jsou tam příjemní, stopaře berou a je to taková pohodička. Cenově je Bulharsko asi stejně drahé jako Čechy; něco je dražší a jiné zase levnější. Trvanlivé jídlo si dovezte z Čech, ostatní koupíte na místě. Naše oblíbená jídla: šopský salát, melouny, sušenky Jacky a pražená slunečnicová semínka.

Bulharské hory: prošli jsme v podstatě celou Rilu a Rodopy, Pirin vlastně jen okrajově - když už jsme to měli nastoupáno nahoru na hřeben, zhoršilo se počasí natolik, že jsme se rozhodli to vzdát. Z literatury, které je poměrně málo bych doporučila průvodce Rumunské a bulharské hory, kterého vydalo nakladatelství Olympia před pěknou řádkou let. Jsou tam orientační mapky, podle kterých jsme poměrně úspěšně chodili.

Rila: nádherné a poměrně opuštěné kopce se spoustou ledovcových jezer, volně pobíhajících koní a polštářů květin. Kam oko dohlédne jenom příroda, jenom tak jednou za den nějaká horská chata, která potěší hladová bříška teplou polévkou.

Následujícím popisem cesty nepobavím, ale snad trochu zastanu funkci laického průvodce. Kvalitní turistická mapa Rily se prý dá bez problémů koupit v Rilském monastýru a snad i v Borovci, častém to výchozím místě. Značení sice není tak dobré jako v Čechách, ale dá se podle toho chodit, směrovky ukazují ne na vrcholy a místa jako u nás, ale převážně na horské chaty.
Naše cesta vedla od severu (Borovec) na jih k vesnici Predel, která je předělem mezi rilskými a pirinskými horami.

1.den – ze Sofie jedeme buskem do Borovce (9 DM), odtamtud se vyvezeme kabinovou lanovkou (6 DM) až do dvou tisíc: kdo by se trmácel nahoru, když tam můžeme vyjet? Odtamtud jdeme k chatě Musala, kde zakempujeme v kleči.

2.den – vyrážíme zdolat nejvyšší to vrchol bulharských hor, Musalu (2925 m.). Pohoda výšlap, jen si zvyknout na ten těžký batoh. Vodu doporučuji nabrat v potoku těsně před chatou Musala, potom až na chatu Grnčar (2187 m.) žádná není (3-4 hod.). U jezera a potůčku je příjemné spaní.

3.den – jdeme z Grnčaru k Ribnim jezerům, které mají být jedny z nejhezčích na Rile. Musíme znovu nastoupat do sedla, ale pak se jde pěknou hřebenovkou. Pokud by člověk nechtěl na Ribna jezera, je možné traverzovat a trochu sestoupat přes kopec Kanarata (2691 m.). K jezeru je to pořádný padák dolů, ale stojí to zato - studená voda a spousta místa na kempování. Chata Ribni jezera je na naše poměry v dezolátním stavu, navíc jsou Bulhaři klasická východní čuňátka a všude je nepořádek. Rozhodně bych tu nechtěla přespat, ještě že máme ten stan.

4.den – nastoupáváme to smrťáckým kopcem znova na hřeben. S Černou Poljanou (2716 m.) už je to v pohodě, je tam ale potřeba přelézt trochu nebezpečné kamenné místo nahoře (jsou tam ale řetězy - úsek cca 100 m). Potom hřebenovkou na Goljam Meči (2618 m.) a pak už jen padákem k chatě Makedonia (2166 m.). Polévka na těchto chatách, většinou luštěninová, cca 1 DM, pivko 1,50. Odsud jdeme ještě tak hodinku lehce nahoru do sedla, kde je potok, u kterého kempujeme. Celkově jsme dnešní trasu 6 hodin.

5.den – ze sedla až do vesnice Predel, což je ze 2/3 velmi příjemná cesta. Poslední třetina, tzn. od Kapatniku (2170 m.) je už jen jedno velké bloudění. Celkově jsme během přechodu Rily potkali jen pár lidí, tady už nikoho a také ani červenou značku. Následuje prudký seskok z kopce, cesta mizí v hustém porostu. Pak se sejde do lesa a vše je ztraceno. Červená vede podle mapy kolmo k Predelu, ale nemůžeme ji najít. Nakonec se tam ale lesními cestami nějak dostaneme. Predel není ledajaká vesnice, ale bývalé slavné turistické středisko: v dobách komunistických se sem sjížděli miliony turistů za krásami bulharské přírody. Teď jsou ty doby pryč, jezdí sem jen chudší Bulhaři. Zůstaly tu jen desítky chatek a domků v dezolátním stavu a spousta rozestavěných staveb.

Rodopy: připadali mi jako naše Beskydy: zelené kopce, lesy, potůčky, vesnice a stáda ovcí. Z města Razlog, které je mezi horami Rila a Pirin, jedeme buskem nádhernou a opuštěnou krajinou údolím řeky Mesty do Goce Delčeva. Geograficky tam končí Pirin a začíná západní část Rodop. Stopujeme přes Dospat k vesnici Tešel, pár kilometrů před ní je odbočka na Jagodinskou jeskyni, kterou chceme vidět. (Jinak naše putování vedlo od Tešelu na jih do Trigradu, odtamtud na severovýchod do vesnice Mougla, pak do Širokoj luky a odtamtud po hřebeni přes chatu Izgrev k přírodní zajímavosti Čudovyje mostove a pak na Bačkovskij monastyr).

1.den – cesta od křižovatky u Tešelu vedoucí k Jagodinoj peštěre (jeskyni) vede úzkými skalními soutěskami podél potoka je nádherná, ale opuštěná. Nakonec nám ale projíždějící, nacpaná škodověnka zastaví a odveze do vesnice Jagodina, asi 3 km nahoře od jeskyně. Na návsi má občerstvení Bulhar mluvící poměrně dobře česky (pracoval u nás). Nocujeme na políčku za vesnicí.

2.den – ve vesnici necháváme batohy a sestupujeme k jeskyni, kde absolvujeme asi 45 minutovou prohlídku (2 DM). Opravdu nádhera, jeskyně je to prý největší v Bulharsku. Potom z Jagodiny jdeme po turistické značce do Trigradu. Hned za vesnicí se nám ale značka ztratila – zachraňují nás ale vesničané, kteří tam všude na polích pracují. Značka vyjde na silnici směr Trigrad, a to je velmi dobrá příležitost si zajít právě opačným směrem na Tešel k další nádheře – Ďábelskému hrdlu. Je to vodopád asi 40 m vysoký, tekoucí v ohromné jeskyni. Vstup jsme usmlouvali na 2 DM/os. Také jsme si tam koupili turistickou mapu Západní Rodopy (nekřesťanských 5 DM), která, jak později zjišťujeme, je dost orientační.
Odtamtud putujeme směr vesnice Mougla, která je podle map a ukazatelů velmi blízko. Realita je ale dost jiná a tak se Mougla stává symbolem nekonečného hledání. Cestou již tradičně sejdeme z “červenoj markarovky” a tak nás zachraňuje bača Golub, bezzubý padesátiletý to středoškolák elektrotechnik. Nu, práce tu není a jen tak nebude. Nabalí nás ovčím mlékem, nacpe nám bříška vším, co v té své skromné kuče má a ještě nám přenechá své lože. My se mu odvděčíme polévkou z Vitany a moravskou slivovicí.

3.den – odpoledne vycházíme, směr Chairski jezera, což má být také něco zajímavého. Bohužel, není - i počernický rybník je podstatně hezčí. Odtamtud bloudíme opět směrem “selo Mougla”, nakonec tam tak za tři hodiny jsme. Cesta vede opuštěným dlouhatánským údolím, krásou loukou – škoda, že tu není pramen, rádi bychom tu přespali. Značka často schází, doporučujeme se držet bývalých sloupů elektrického napětí. Mougla je dost odlišná od ostatních vesnic, které jsme zatím viděli. Pepa ji charakterizuje jako zajímavou kupku hnoje, což ji poměrně dobře vystihuje. Tvrdá práce na poli a u dobytka, na sebe lidé nemají čas a děti jsou už zblblé televizní a všemocnou západní kulturou. Komunisti je vytrhli z jejich tradičního života, staletími zaběhnutého, udělali je závislými na okolí a teď po změně režimu jsou tu lidé docela ztracení. Opuštěná bohem i úřady a oni si musí pomoci sami.
Vyšplháme do kopců nad vesnicí a na posekané loučce zakempujeme. Opravdu tu v této kopcovaté krajině není mnoho místa pro stan.

4.den – přes Lednicatu jeskyni k Širokoj luce. K Lednicatoj je to tak 2 hodinky, od křižovatky u chaty Lednicata po modré asi půl hodinky dolů, po které se dá jít také do Širokoj luky. Jeskyně je jakási špinavá díra, skoro ani neoznačená a je potřeba si vzít baterku (tu jsme právě neměli, tak jsme možná o něco přišli). Od zmíněné křižovatky u chaty jsme pak šli po žluté a pak zelené (barvy tu ale není dobré brát příliš vážně, důležitější je přítomnost jakékoliv značky a správný směr).

5.den – Široka luka je hezká úpravná vesnice, poměrně turistická, asi proto je tam americkou neziskovkou zřízeno turistické centrum, Internetem a jedním zapomenutým Američánkem. Valíme pak do kopce na hřeben, po modré značce a hrbolaté cestě směr vesnice Kinkovitsa a následně na chatu Izgrev. Asi po hodině a půl se napojujeme na červenou, za chvíli jsme u kapličky Sv. Mariny a pak už jen louka s rozcestníkama. Kudy? Potřebujeme po červené a dle mapy to vede přes chatu Izgrev. Ukazatele na Čudnyje mostove a vrchol Persenk, kam jdeme, sice vedou opačně, ale mapa je mapa. Poslední nerozumné důvěřování bulharské mapě se opět nevyplatilo. Po půl hodince kempujeme v lese u pramene, nevypadá to totiž ani na chatu ani na dobrý směr.

6.den – ráno po čtvrt hodině narážíme na chatu Izgrev. Od ní ale vede ukazatel na Pamporovo, kamž nechceme. Vracíme se tedy na včerejší louku a jdeme na Čudnitě mostové, po chvíli objevíme i červenou barvičku. Hřebenovka vede pořád lesem, nikde žádný výhled. Zastihne nás pořádný slejvák a ani ponča nás neochrání, také jdeme po dlouhé době lukami a tak nám brzo čvachtá i v jinak nepromokavých botách. Holt návleky jsme s sebou netáhli. Cesta na Čudovije mostove trvala asi 3 hodinky. Je to monstrózní skalní útvar, vysokánský most na způsob Pravčické brány (v trochu větším rozměru). Vnitřkem protéká potok a dodává místu kouzelnou atmosféru.
eká nás už jen sestup po asfaltce a stop směr Bačkovski monastýr. Světe div se, vše se povedlo a večer už přespáváme v sadě monastýru.

7.den – monstýr je nádherný, barevný a na balkán nezvykle udržovaný. Uvnitř je šero a spousta svíček, ikony svatých a těžká vůně kadidla.

Tím končí naše putování bulharskými horami a začíná poznávání obydlenějších částí Bulharska.

Zkratkovitě o dalším bulharském putování: Černé moře – Bulhar nás zaveze pod Burgas do kempu blízko městečka Sozopol. Vlezeme tam zadem a tak nic neplatíme. Své pocity bych vyjádřila následovně: moře, písek, nepořádek, rovina, Sozopol a maják na obzoru, zátočina a teplo. Vlahá voda ve sprchách, konečně čistí, vše špinavé vypráno. Posledních 7 leva. Večer vítr a vlny, už se dá na to i koukat.

Pobřežní cesta směr turecká hranice Derekey – kraťoulinké stopy podél pobřeží až do Careva, odtamtud už jen malá, rozbitá a opuštěná silnice, na níž jsme málem chytli depresi z ukazatele Istambul – 335 km. Nakonec nám náš stopařský bůh pomohl.

Turecko:
Kačkar Dagi –hory opět východního Turecka, mezi Erzurumem a Rize. Kačkarské hory jsou oproti ostatnímu Turecku více zelenější, šťavnatější. Dole je jižní vegetace: fíkovníky, víno a různé jiné dobroty. Nahoře už jen rododendrony a častěji nic. Klasické hory. Nejvyšší hora je Kačkar (3932 m.), která je poměrně snadno dosažitelná.Jídlo a vybavení je třeba vzít s sebou: kromě yaylalarů (letních vesnic), kde seženete maximálně chleba a sušenky nikde nic moc není. Největším problémem turistiky v této oblasti je fakt, že tu nejsou turistické cesty, mapa je snesitelná snad jen od Lonely Planet (myslím že Treking in Turkey) a orientovat se dá jen pomocí kamenů naskládaných na sobě a svého instinktu. Proto opět popíšu cestu, kterou jsme šli a budu se snažit tím nahradit průvodce.

Z Erzurumu jsme jeli na sever směr Artvin do městečka Yusufeli, což je jedno z výchozích míst do hor. Odtud jsme dostopovali do Yaylalaru (přes Barhal), kde končí poslední komunikace, kterou tu hrdě nazývají silnice. Cesta Yusufeli – Yaylalar se jede průměrně 4 hodiny, i když je to pouze 60 km. Dolmus tam jede taky, cena se pohybuje od 3-6 mil/os. Odtud se dá jen pěšky a my se rozhodli pro okruh, dle kusých informací ostatních cestovatelů odhadnutý jako čtyřdenní.

1.den –od Yaylalaru do Olungaru, pak do Dilber Düzú k Deniz Gölü. Za Olgunarem končí prašná cesta pro auta a začíná cestička, která pořád vede proti proudu potoka Büyük Čay. V Dilberu jsme za 3 hoďky (používaný jako basecamp pro Kačkar, je tam docela velká louka), pak 45 min. nahoru k Denizu. Z Dilberu se pokračuje podél potoka jiho-jiho-západně směrem k červeně zabarvenému sedlu, před ním se uhne doprava a přehoupne se k jezeru. Deniz je v 3300m., jsou tam tak tři místa na stan.

2.den –čeká nás výstup na Kačkar (3932 m.). Obejdeme jezero a míříme na sever. Vystoupá se k sedlu, odkud je krásně vidět malé jezírko Pound a také tyčící se Kačkar. Slezeme k jezírku, necháme ho po levé ruce a vystoupáme po šedých kamenech k žlutavé skále, kterou přelezeme spíše po levé straně. Pak se několikrát přeleze ledovec. Směřujeme spíše doprava nahoru. Tam už se jakékoli náznaky cesty ztrácí (ona tam nebyla ani předtím, to byla spíš sugesce), vyplatí se hledat značky ve formě kamenů navršených na sobě. Výstup to není těžký, spíš náročný na hledání cesty a na koncentraci. Na vrcholu je turecká vlajka, a kolem jen kopce, mraky a jezírka. Dolů to jde rychleji, už víme kudy, a tak je to pohodovější. Celá cesta nám trvala 7 a půl hodiny ale to jsme strašně lenošili: pospávali, „výhledovali si“ a lezli jak šneci.

3.den – začínáme dvoudenní okruh, od jezera Deniz přes Yukari Kavron ke Kara Deniz Gölü zpět k Olgunaru a Yaylalaru. Problémeček byl v tom, že jsme se asi po třech hodinách trošičku ztratili a bloudili až do dalšího dne. Takže popisuji naše bloudění, aby se to jiným už nestalo. Od jezera si to ráno vyšlápneme přes kamenitý svah a sedlo k Nameless lakes – cca 30 minut. Odtamtud dolů po svažující se louce, kde by mohlo být nádherné kempování. Potůček, spousta skalniček a nádherný výhled.
Mažeme si to dolů, pak se zarazíme, měli bychom totiž natrefit na průsmyk Kavron Gecidi. Na nějaký posléze natrefíme, otevře se před námi výhled na údolí, po straně výhled na nějaký yaylalar a tím začne to naše bloudění. Dostali jsme se do špatného údolí, potom jsme s vypětím sil dvakrát vylezli třítisícová sedla a pak zase slezli. Vše bez cest, „horolezovali“ jsme si v místech, kde uklouznutá noha znamená tělo a batoh padající dolů do údolí. Mákli jsme si pořádně, večer jsme se vyloupli u vesnice Polovit. Prý už "jen jedno sedlo" a jsme v Yukari Kavronu.

4.den – vyšlápli jsme si zmiňované sedýlko – zase ten vtipný výstup o tisíc výškových metrů nahoru a pak to opět spadnout dolů, vše tak za tři hodinky. V Polovitu jsme si koupili děsně předražený chleba a sušky a tak to s chutí nahoře posnídáme. V Kavronu, což je klasická horská vesnice tvořená z kamení umně navršeného na sebe, nás zaujala místní mládež korzující mezi domy. Byli oblečení jako by se chystali jít na módní přehlídku či nějakou „super diskošku“. Jejich rodiče v tradičním oděvu pracovali v okolí.
Projdeme vesnicí po směru toku, přejdeme malý mostek (velký necháme po levici) a za chvíli máme po pravici mohutný potok tekoucí z Büyük Denizu. Podél něho šlapeme proti proudu „nečekaně“ nahoru až k údolíčku, kde je několik vodopádků. Víme, že se máme dát nahoru podél jednoho z nich – ale kterého, k čertu? Už se nám nechce zase bloudit. Nakonec ho najdeme: je to hned ten první z leva. Vyhorolezuje se to nahoru, pak už jen malé jezero (na mapě LP je to špatně, mají tam zakreslené jako první velké). V tom samém údolí to velké je, ale po pravici za svahem. Jsou to pravděpodobně Meterel (to malé) a Büyük Deniz. Od toho malého vede svážek nahoru, ten vystoupáme a otevře se nám výhled do dalšího údolí: malé jezero po pravici spojené potokem s jezerem velkým po levici. Jsou položena sever – jih. To velké je Kara Deniz Gölü. Ze sedýlka vede cik – cak cesta dolů (20 min.) a pak směrem k malému jezírku vede k průsmyku Čaymakčulu Gecidi, který musíme přejít. Cesta je prošlapaná, dobře viditelná, nejdříve vede k většímu, dobře rozeznatelnému osamělému skalnímu monolitu umístěnému nahoře v údolí. Pak do průsmyku, výšlap od jezera Kara Deniz tak na 90 minut. Z průsmyku to trvá hodinu dolů, nejdřív po kamenech, pak už po cestičce. V údolí je řeka a dobré místo na kempování.

5.den – ráno už jen dojdeme přes Olgunar do Yaylalaru a pak dolů do Yusufeli. Stihneme to do večera, a tak se už sprchujeme v horké vodě v našem oblíbeném kempu Greanpeace (1mil/os).