Itinerář

Měli jsme necelé tři měsíce, což se někomu může zdát dost na poznání čtyř zemí. Opak je pravdou, podle našich pocitů jsme Laos i Thajsko proběhli a nestačili si je pořádně vychutnat.

Celkově jsme strávili:
· 14 dní v Kambodži
· 14 dní ve Vietnamu
· 20 dní v Laosu
· a asi 23 dní v Thajsku

Kambodža: stát který se začíná rozvíjet teprve posledních pár let, před rokem 1993 to byla velice nestabilní země s absolutně nedemokratickým režimem (viz. Pol Pot). Země toho má mnoho co nabídnout, hlavně svou nezkaženost západním světem. Chrámový komplex Angkor Watu je perlou nejen Kambodže, ale celé Asie. Lidé tu jsou moc příjemní, i když nevzdělaní. Inteligence byla v osmdesátých letech vyvražděna. Pozor na miny!

Siam Reap – u kterého se nachází nádherný proslulý komplex Angkor Wat.
Battambang – město na západě, kde jsou zbytky koloniální architektury, okolí je snad nejzaminovanější v Kambodži a téměř bez turistů.
Phnom Penh – hlavní město Kambodži, jinak pěkná díra a ještě k tomu smradlavá.
Sihanoukville – fajn městečko u moře, pláže skoro bez lidí, krásně si tu člověk odpočine.

Vietnam: nádherná země s přírodou kde se střídá mnoho různých biologických pásem. Delta Mekongu s rýžovišti na jihu, centrální pohoří u Dalatu kde se pěstuje káva a čaj, pláže na východě, zátoka Halong Bay a hory na severu kde žije velké množství etnik tradičním životem. Lidé jsou tu ale k cizincům poměrně dost nepříjemní a svou tvrdou historickou zkušenost s nimi jim dávají pořádně najevo. Nejenom my ale i spousta dalších cestovatelů dospěla k tomuto smutnému poznání.

Saigon (Ho Chi Minh City) – 8 miliónové město, moc toho k vidění není, jen se tu dá dobře nakupovat, pokud to někoho baví (CD za 2$, tričko taky...).
Dalat – horské město alpského charakteru, které má hezké okolí.
Kon Tum – mětečko na sever od Dalatu, téměř bez turistů a s lidmi z různých kmenů žijící hnedka za městem Krásná cesta do Hoianu horem.
Hoian – přímořské staré město s atmosférou, je tu i hezká pláž a málo turistů.
Hanoj – hlavní město, zelené se strarýma uličkama kde každá má svůj specifický prodejní sortiment a taky podle toho se jmenuje.
Halong Bay – známá zátoka na severozápad od Hanoje, kde se z moře noří velmi specifické skalní útvary, ostrůvky a to všechno kolem ostrova Cat Ba.

Laos: tuto zemi jsme si zamilovali. Pro příjemné lidi žijící klidným životem stejně tak jako jejich prapředci, pro dobrou kuchyni, pro krásnou ničím nezkaženou přírodu a pro tu pohodovou atmosféru která byla celou dobu kolem nás. Je ale asi jen otázka pár let než i sem se protlačí konzumní západní způsob života a také hromada turistů žádající si komfortní hotely a super služby. Až si lidé uvědomí moc peněz... Pak to bude jako ve Vietnamu či Thajsku.


Laos utrápený, zaminovaný
Cestou do Attapue nás přivedli do reality dnešního Laosu hromady chlapů podél cesty, kteří čistili terén od nevybuchlých min (říká se jim UXO – unexploded ordnance). Moc jsem o této době v Asii nevěděla – až cestováním po těchto zemích se o nich dozvídám více:

Devět let (léta 1964 – 73) byl Laos nejvíce bombardovanou zemí světa a přesto se o tom nevědělo. Během války USA proti pokomunističtění Vietnamu se přes východní část Laosu, tzv. Ho-Chi-Minh Trail (Hočiminovu stezku), převážely zbraně, tanky a vojáci vietnamské armády. Zemi obsadilo asi 70 tisíc vietnamských vojáků. Americká armáda si tu také udělala své základny, přičemž jedna z nich se stala téměř největším městem Laosu a nejrušnějším letištěm na světě vůbec. Laosu Amíci říkali „The Other Theatre“ („Jiné bojiště„).

Přestože v roce 1962 Ženeva uznala neutralitu Laosu, Američani si věděli rady a obsadili všechny posty „zahraniční pomoci“ (Foreign Aid) CIA agenty. Američtí letci (původně dobrovolníci přihlásivší se do války ve Vietnamu) když létali bombardovat území Laosu, byli přestrojeni za civilní piloty. Alespoň 400 těchto dobrovolných letců americká armáda odepsala ve svých materiálech pod poznámkou „missing in action“ (ztracen v akci).
Američani tu rozpoutali „Secret war“ (Tajnou válku), o které zahraniční novináři a běžní občané neměli ani tušení. Laos patřil k nejvíce bombardovaných zemím na světě, kdy každých devět minut, 24 hodin denně tu Američani vypustili letadlo plné bomb – po celých devět let!!!

Nejenže celé území Laosu pokrývali bombami, ale vypouštěli tu také herbicidy a jiná podobná svinstva, čímž zaneřádili celou krajinu (o délce zhruba Itálie). Nejvíce samozřejmě trpělo civilní obyvatelstvo, které z části bylo vyvražděno, z části uprchlo anebo se skrývalo v jeskyních. Pole chodili obdělávat v noci – často se nevrátili protože je zasáhla bomba při náletu anebo šlápli na nějakou nevybuchlou... Příšerný život po devět let...

V muzeu jsme pak objevili mapu kde červené tečky ukazovaly nebezpečná místa, kde je velký výskyt nevybuchlých min: kromě jediné malinkaté provincie byl celý Laos jedna velká červená tečka. A to je třicet let po válce. Četla jsem jednu legrační historku, která se prý opravdu stala: jeden farmář strašně toužil po jezírku, kde by mohl chytat ryby. A tak jednou v noci zapálil velký oheň, kolem postavil pár panáků s laoskými kloboučky a z jeskyně vše sledoval: za chvíli opravdu přiletěla letadla, místo vybombardovala a farmář měl hned několik rybníčků...
Jo, a americké daňové poplatníky tato kratochvíle stála po celých devět let dvě miliardy dolarů denně. Jeden Amík mi na to stoicky odpověděl: „my si to můžeme dovolit, my jsme bohatí“.
V této oblasti Laosu jako jediné občas cítíme nelibost hlavně starších lidí vůči nám, cizincům. Snažím se je chápat. Takové věci se nedají lehko zapomenout.


Savannakhet – nás to město něčím upoutalo, ale nevíme čím. Asi že narozdíl od Vietnamu tu jsou tak bezva lidi, fajn jídlo a levné bydlení. No prostě klasický Laos.
Pakse – na jihu, kde nic není, ale je to taková přestupní stanic.
Salavan – na východ od Pakse, městečko ve kterém v době našeho pobytu byli asi jen další 3 cizinci. Jedna z nejvíce zaminovaných oblastí Laosu.
Attapue – pod Salavanem, taky bez bělochů, kolem je řeka a hromada různých národnostních skupin, políčka rýže (jako ostatně všude).
Si Phan Don (Four Thousand Islands) – na řece Mekongu u Kambodžských hranic leží oblast Čtyři tisíce ostrovů, mezi kterýma se dá jezdit na lodích a vidět obrovský divoký peřeje či prý sladkovodní delfíny.
Vientiane – hlavní město Laosu, jinak největší vesnice na světě. V Laosu je opravdu všechno klidný a vesnický. Nic zajímavého jsme tu nenašli.
Vang Vieng – po cestě do Luang Prabangu. Městečko plné mladých cestovatelů, kteří si tu užívají levného piva, jídla a haše. Okolí je nádherné, kopce ve kterých se skrývá hromada jeskyň, které jsou nezničené a neopatřené chodníčkama a světlama jak jsme na to zvyklí ze západu.
Luang Prabang (LP) – nejturističtější místo v Laosu a to proto, že je tu hromada starších chrámů a město má hezké a udržované centrum. Blízko je nádherný vodopád Kuang Si.
Ngoi Neua u vesnice Nong Khiaw na sever od LP. Vesnička u řeky, kde místní pochopili kam se ubírá vývoj a postavili hromadu chýší jako guesthousy. Baťůžkáři tu sice jsou, ale místní kopce, džungle a vesnice je pojmou tak, že si člověk myslí že tu je sám. Nádherná krajina a lidé kteří žili prakticky stejně i před 500 lety.
Udomxai (Muang Xai) – střed severního Laosu, díra odkud se prý dají dělat super treky do okolí.
Pakbeng – odsud se dá snad jen nasednout na slowboat mířící do LP či na thajskou hranici do Huay Xai.
Huay Xai – hraniční městečko, kde vše je přizpůsobeno Thajsku, včetně cen.

Thajsko: tím že nikdy nebylo ničí kolonií si uchovalo svou tvář a hodnoty. Postupně se vyvíjelo, je na tom po ekonomické stránce z těchto zemí nejlépe. Infrastruktura dobrá, služby turistům na velmi dobré úrovni. Příroda je krásná, džungle kopcovaté na severu, ve středu rýžová políčka a na jihu palmové háje. A to moře... Thajci jsou usměvaví, slušní, příjemní, je to taková slunečná země. Ale turisti už ji objevili, což té zemi nijak neubírá na kráse. A thajská kuchyně patří bezesporu k nejlepším na světě.

Tha Ton – městčko u Fangu, sever Thajska. Sice trochu turistické oproti Laosu, ale hned za ním je spousta vesnic v tradičním duchu rákosových chýší a taky barmská hranice. A opium.
Pai – na sever od Chiang Maie, úplně se podřídilo turismu, z kterého si dobře žije. Ale nedá se mu upřít kreativita, vkus a charakter, které ostatní místa tolik nemají. Kromě toho je tu nádherná horská příroda.
Mae Hong Son – město na okružní trase po severu Thajska usazené v kopcích. Pokud si člověk chce udělat organizovaný trek, není v Thajsku asi lepšího místa. Nejmíň turistické.
Chiang Mai – druhé největší město Thajska má docela atmosféru. Temply, super je Wat Phra That Doi Kong Moo tyčící se nad městem na kopci. Nejdelikatesnější a nejlevnější kuchyně v Thajsku, noční bazar a vesnice se řezbářskými výrobky či deštníky z ručního papíru.
Elephant Conservation Centre u Lampangu – státem financované středisko pro slony, kteří to v dnešním technickém světě nemají lehké a nemají jak se pořádně uživit. Zajímavá podívaná na jejich cvičení pro práci v lese, koupání anebo si můžete koupit sloní pokakanej papír.
Ayutthaya – bývalé hlavní město, které bylo obýváno dvorem v letech 1379-1767, což je dost dlouhá doba na to, aby kulturní říše po sobě zanechala množství chrámů a jiných zajímavých staveb. Jen kdyby to tehdy Barmánci tak nezničili!
Ko Phangan – ostrov na jihu Thajska na sever od Ko Samui. Obývaný turisty baťůžkáři, bez letovisek a hotelů, s plážemi kde je jen pár bungalovů a moře...
Bangkok – snad nejsmradlavější město na světě, taky děsně hlučný. Má ale nádherné temply, kanály na řece Chayo Phraya, trhy a super kuchyni. Napoprvé se člověku zdá strašný, ale napotřetí tu objevuje nová a nová zajímavá místa