Jihovýchodní Asie
DENÍK
3 měsíců cestování

Zde je možné stáhnout celý deník

THAJSKO
Bangkok. Pět dní památek a poznávání města
Trhy a zase trhy (takže i Čínská čtvrť)
Maraton po ambasádách a známá erotická show na Patpong
Chrámový den - Wat Po, Temple of Dawn, Loha Prsast, Golden Mouth

Thajsko - sever
Kopce a vesnice na severu Thajska
Příjemné městečko Pai a výlety do kopců a k jeskyni
Mae Hong Son - pořád na severu, v kopcích
Rušný Chiang Mai je i kulinářským rájem

Za slony do Lampangu

Ayuthaya, bývalé sídelní město králů

Thajsko - jih
Z Ayuthaji přes Bangkok žíznivou čarou na jih - na ostrov Ko Pangan
Toulání se po ostrově Kho Pangan
Cesta do Bangkoku a poslední rozloučení po třech měsících

LAOS
Od podivných Vietnamců do poklidného Laosu
Stáváme se milionáři, aneb do banky v Laosu s igelitkou
Ze Savannakhetu ještě více na jih, do zastrčeného Salavanu
Laos utrápený, Laos zaminovaný
Na úplný jih Laosu - Si Phan Don (Tři tisíce ostrovů)
Na sever - do hlavního města Vientiane
Náboženský festival ve Vientiane
Neobjevené jeskyně ve Vang Viengu
Luang Prabang - temply i kouzelná příroda kolem
Na sever, do zapadlé vesničky Mui Ngoi Neua
Harcování se po rozbahěném severu a plavba po Mekongu do Thajska

Cesta do Bangkoku - přeprodaný let a čas na Kodaň
2.10.2002
- můj vlak z Hradce Králové má zpoždění. Až teď si uvědomuju, jak jsem podcenila otázku časových rezerv a jestli ten mizernej vlak někde „pozastaví“, frnkne mi letadlo. Letíme
se SASem přes Kodaň do Bangkoku, ale v Kodani nám letuška sdělí, že éro do B. je „přeprodané“ a zdali by nám nevadilo letět další den. Za to půldenní zpoždění že by nám zaplatili noc v Hilton hotelu (včetně večeře i snídaňky) a také 800$ voucher, za který si můžeme nakoupit další letenky. Anebo si můžeme voucher změnit na hotovost, ale to už jen polovičku, tedy 400$. Tento výdělek se nám zdá nadmíru výhodný a tak za chvíli máme čtyři sta dolarů v kapse. V Asii v tak dobrém hotelu asi spát nebudeme.
Máme téměř tři měsíce času, doby pomonzunové (tedy říjen – prosinec), itinerář poměrně volný, tak jak si žádají asijské poměry. Víza do Thajska (multiple entry 1200,- Kč) a vietnamské (1 měsíc – 2500,-Kč) máme zařízené z Prahy, v B. si plánujeme zařídit laoské a kambodžské. Pravděpodobně uděláme kolečko Thajsko – Kambodža – Vietnam – Laos – Thajsko, ale sami uvidíte jak se věci vyvinou.
V Kodani máme docela dost času a tak měníme 16$ a kupujeme si zpáteční jízdenky na vláček do centra města. Prošli jsme si centrum, vyfotili lodičky kotvící v krásném kanále s modrými a žlutými domky ozářenými teplým podzimním sluníčkem. Zašli jsme si za „Malou mořskou vílou“ která se dívá do moře, viděli jsme i starej větrnej mlýn, který je kousek od ní v nádherné staré bývalé pevnosti. Sbírala jsem kaštánky, opájela se babím létem a pozorovala blonďaté seveřany v krásných huňatých svetrech.

BANGKOK
Pět dní památek a poznávání města

4.10.pá – konečně jsme brzy ráno v Bangkoku. Vychytrale nejedeme do centra baťůžkářů Kao San Road drahým letištním buskem (100B), ale vydáváme se na normální busek č. 59 (3,5B). Paní výpravčí ale tvrdí že jedeme blbým busem a po chvíli nám ukazuje ten náš. Je to taky č.59, ale žlutej klimatizovanej (18B). Asi si paní nedokázala představit bělochy jak se pečou v neklimatizovaným. Jedeme skoro dvě hodinky, všude je zácpa a hromady aut, je nám strašlivé teplo, jsme hrozně zpocení... zkrátka jsme v Asii. Všude kolem vidíme prťavé pečlivě oblečené Thajce. Zkrátím to: bydlíme v pokoji za Kao San směrem k řece za 200B (s větrákem a koupelna je na chodbě), Hilton to není. Najíme se, umyjeme a usneme spánkem spravedlivých. Spíme neuvěřitelných 15 hodin.

5.10.so - pronikáme do úžasné thajské kuchyně. Nudličky s klíčky (padhají 10B), vaječná omeleta s rýží (15B), vepřové ve sladké omáčce s rýží (sweet and sour, 20B), palačinka s banánem a čokoládkou (15B), ananásek (10B)... To jsme tedy nesnědli najednou. Jídlo je levné, dobré a láká člověka ze všech stran. Tak je těžké se udržet a nekoupit to. Taky nás ukecal laoský tuk-tukář že nás povozí po templech jen za 10B a vletěli jsme mu na to: projel s námi nastrčené zlatnictví, taky krejčovství a to těma nejhlučnějšíma a nejsmradlavějšíma ulicema (papírový kapesník do uší pomáhá). Pak nás nechal u templu Stojícího Buddhy a když jsme se vrátili, byl fuč. Tak nám nezbývalo nic jiného než vlastní nohy.

Trhy a zase trhy (takže také i Čínská čtvrť)
6.10.ne
– okolo třetí ráno nás probudil jednotvárný zpěv, který byl doprovázen monotónní kytarou o třech akordech. Když hrál déle než hodinu, uvažovala jsem jak ho umlčet (rozuměj – kytaristu).
Ráno měníme 100$ v šecích (strhávají nám poplatek 23B, 1$=43B) a vyrážíme loďkou prozkoumávat město. Po řece Chayo Phraya totiž jezdí čluny doplňující zdejší bláznivou MHD, kde jedna jízda běžnou lodí stojí 6-14B. Je to často nejrychlejší, nejtišší a nejpříjemnější způsob přemisťování se ve věčně zacpaném a smradlavém městě. Vysedáme u mola Tha Rachini a pronikáme do spleti uliček. Trefili jsme se dobře – je tu velký trh se zeleninou, ovocem a jídlem o kterém nemáme ani ponětí co to je. Bohužel (či bohudík) mě tlačí má dnešní snídaně v bříšku skládající se ze dvou oranžových vajíček - volských ok s rýží a syrovou okurkou a tudíž odolávám nástrahám.
Thajci jsou drobní, usměvaví a slušní a jejich řeč je pro nás nepochopitelná. Směsice písmen mi nevyvolávají žádné asociace a tak si nejsem schopná zapamatovat ani jejich pozdrav sabajdí ká. Po sprše a výměně hotelu za levnější a slušnější (Peach GH, 160B) jedeme zase lodí pro změnu do China town. Čínská čtvrť je tu lepší než ta co jsme letos viděli v San Franciscu či New Yorku: obchody, obchůdky či jen haraburdí rozložené na hadru na ulici. Člověk tu může koupit nač si vzpomene – od zrezlých šroubů přes Viagru a prezervativy po super přehrávače a vonné tyčinky. Zrovna slavili něco v buddhistickém chrámu, a tak jsme nasávali atmosféru až jsem se málem přidusila smradem z vonných tyček které tam pálili po snopech. Ale zpívali moc pěkně.

Maraton po ambasádách a známá "erotická show" na Patpong
7.10.po
– brzy ráno jsem v polospánku zaslechla silný liják, následně jsem musela odsunout svou postel od okna, odhodila jsem promočený polštář - "Proč proboha bydlíme v posledním patře?"- a zkusila ještě na chvíli usnout. Takovej slejvák nemůže mít dlouhýho trvání. Chyba lávky! Po hodině padání trakařů vody nám došlo, že „to“ bude trvat déle. Dneska si ale musíme na ambasádách zařídit víza a měli bychom pořádně pohnout abychom stihli přejet z jednoho konce města na druhý... Vyzbrojeni šusťákovkou (idealismus) jdeme na busek č. 60, který nás po pár hodinách postrkování vysadí kus od laoský ambasády. Po pár metrech chůze jsme zase promáčení, což nám ani moc nevadí, protože je hezky teplo. Víza si necháváme udělat expres, stačí k tomu jen 2 fotky a 900B. Pár hodinek to ale trvalo a tak valíme hezky fofrem přes půl města na kambodžskou ambasádu u Lumpini parku (busek č. 115), kde nám na počkání za 1 fotku a 1.000B vystaví víza. Huh - a máme to.

Je večer, poblíž máme slavnou Patpong Rd., takže se jdeme mrknout na „vystřelovačky“, což je můj pracovní název pro thajské dívky vrhající svým přirozením "přirozeně" šipky do balónků a jiné zajímavosti. Jelikož jsme těchto věcí ale neznalí, necháváme se naháněči vtáhnout do prvního klubu, ve kterém „za 100B za drink uvidíte všechna show!“ Zavedli nás do smradlavého podniku s docela dost ošklivými nahotinkami na pódiu. Jsme tu jediní, což je fakt docela trapný. Holky jsou znuděný a po pár „číslech“ přijde bordelmamá že máme zaplatit 300B. Nakonec nám dojdou nervy se s ní hádat, navíc nás to moc nebaví a tak jí dáme slíbených 200B a jdeme pryč. No, extra zážitek to tedy nebyl.

Chrámový den - Wat Po, Temple of Dawn, Loha Prsast, Golden Mouth
8.10.út
– máme chrámový den. Vynecháváme známý Grand Palace s jeho děsným 200B vstupným a jdeme do blízkého Wat Po (20B), který nás hned uchvátí. Je to obrovský komplex chrámů, kde v jednom z nich je dlouhatánský ležící zlatý Buddha – taková ta moc známá figurka. Obdivujeme vysoké šikmé střechy zdobené barevnými taškami, umně vyřezávané reliéfy a pestré mozaiky. Ani nelitujeme toho Grand Palace, protože tohle je opravdu krása.
Potom z přístavu Tha Thien přeplouváme (2B) k Temple of Dawn (20B) – chrámu ranních červánků, který je vskutku nádhernou dominantní stavbou u řeky Chayo Phraya. Zpátky na druhém břehu je kousek Gigant Swing – velká houpačka která připomíná jeden z častých rituálů místních kmenů, kdy se na takovýchto velkých houpačkách houpali muži na důkaz své chrabrosti a dospělosti při velkých oslavách. Poblíž je také nádherný a architektonicky velmi netradiční Loha Prasat – templ s hezkou vyhlídkou na město. Vedle je pak Golden Mouth (20B), na který vede hromada schodů a pak už je jen zlatá věž s vyhlídkou a cinkají tu zvonečky a krásně osvěžujícně tu fouká větřík. Krásné a uspávající. Temply celkově se nám moc líbily, jen nerozumíme tomu jejich náboženství, jejich symbolům a příběhům, což nám znemožňuje celkově pochopit všechny ty fresky, který tu restaurují vodovkama.


KAMBODŽA


Vzrušující cesta tankodromem
viz naše povídka "Všechen rudý prach Kambodže"
9.10.st – budík máme nařízený na 5.45, což je ohavná doba. O půl sedmé nám totiž odjíždí klimatizovaný minibus do Kambodže do Siam Reapu (východisko k Angkor Watu). Docela jsme se rozhodovali jestli jet vlakem a pak pickupem (jistější ale nepohodlná varianta kvůli mnoha přestupům) či minibuskem který nabízí cestovky z Kao San Rd. (riskantní ale nepřestupová varianta). Tak jsme to riskli minibusem za 200b/os. (dají se ale koupit lístky za 100 což jsme zjistili až později). Všude jsme totiž četli že dealeři z Kao San jsou nespolehliví a že na kambodžské hranici nás přehodí na korbu pickupu. A taky že jo. Vymlouvali se na nesjízdnost silnice (což je pravda, ale asi v každou roční dobu). Jen nechápeme proč nám v tý cestovce lhali když jsme se jich ptali jestli pojedeme pickupem?!
No, shrnuto podtrženo – z Poipetu do Sisiphonu nás bylo na korbě terénního pickupu patnáct včetně všech batohů, hromady živých slepic (na nich seděl Pepa – pozor NE na klecích ale přímo na nich, měli je svázané za nohy do takové kytice) a já seděla na rybách. Na rybách mrtvých, studených a tak jsem měla kraťasy brzo plné vnitřností a šupin. Ale na druhou stranu byly krásně chladivé a měkké takže ušetřily můj zadek těch příšerných nárazů...
Tak to bylo prvních 50 kilometrů - hodina jízdy po něčem co vypadalo jako zorané pole, jinak v Kambodži je to mezinárodní tah do hlavního města). Pak nás naložili na jiný pickup, tam už nebylo zvířectvo, ale abychom byli dostatečně vytížení tak na nádraží nabrali nějaké domorodce, tudíž jsme měli co dělat abychom nepřepadávali z korby. S Pepou jsme si bohužel sedli úplně dozadu na korbu a ne do zákrytu za kabinu, což byla největší chyba. Všechen ten červený prach z cesty kterého tam ležely tuny (pár týdnů už nesprchlo), nám šel přímo do obličeje. Nohy jsme měli spuštěné z korby a tak byly pokryté prachem nejdřív. Za chvíli jsme vypadali jak červené prachové koule. V očích tuny prachu že jsme je nemohli mít ani otevřené jelikož ho víčka nestačila stírat a v puse jsme ho měli taky hromady, až to skřípalo mezi zuby. Ale tohle, tohle nebylo to nejhorší. Nejstrašnější na téhle pětihodinové cestě (100 km) bylo, že to nebyla cesta ale hodně proježděnej tankodrom. Díry snad půlmetrové, často přes cestu bylo jezero (plné děr a bahna), kde děti za pár bankovek řidiče naváděly, kudy se to dá projet. No hrůza a utrpení, modřiny po celém zadku a stehnech, protože jsem vychytala fakt nejhorší místo. Všichni seděli na nějakých baťozích, jen já musela sedět na kufru s obrovským zipem a na JEZDÍCÍM KOLEČKU!!! Ještě teď ho mám v noze.
Když jsem ale oprostila svého ducha od trpícího těla, vnímala jsem tu nádheru přírody kolem: rovná krajina s rýžovými políčky, palmami, banánovníky, občas byly vidět chatičky na kůlech a děti mávající na cestách. A pak se setmělo a do té tmy a hukotu auta pronikaly jen zvuky cikád a kuňkání žab.

Vstupenky do Angkoru
10.10.čt – chytře to měli hoši vymyšlený: zničení cestovatelé nebudou po desáté večer shánět jiný hostel než je ten jejich, do kterého je přímo zavezou. Nabídli nám ale pokoj s koupelnou za 4$, což bereme. Na svou očistu jsme spotřebovali hektolitry vody a ucpali jsme jim trubky oranžovým prachem.
Ráno jsme si vyměnili penízky (1$=4.000 rielů), nakoupili francouzské bagety které jsou příjemným pozůstatkem po francouzských kolonizátorech, a vybaveni šiškou salámu která je pozůstatkem z Čech jsme vyrazili na Angkor. Ze Siam Reapu je to tak 6 km, po 4 kilometrech je vstupní brána kde se kupují vstupenky. Ty jsou neasijsky drahé: 1den/3 /7 dní za 20/40/60 dolarů je opravdu dost a nejvíc se člověk pobaví když zjistí, že tato suma jde na účet vietnamské petrolejové společnosti kde jen 20% tržeb jde na opravu a údržbu chrámů. Což je fakt nefér vzhledem k tomu, že většinu restaurátorských prací provádějí specialisté ze západu, kteří to samozřejmě také financují.
Angkor je největší chrámový komplex na světě postavený za dob největší slávy khmerské říše v 9-13 století. Když člověk vidí na vlastní oči co vše v naprosté džungli vyrostlo v tak dávné době bez technických vymožeností, těžko tomu uvěří. Detaily tak propracované, stavby tak složité a obrovské, že nám to vyráží dech. Celý komplex (opevněné město) se rozkládá na 20 km² a je tvořen jednotlivými chrámy, které tu byly v průběhu čtyřech století postaveny. Největším a nejznámějším je právě Angkor Wat, který se skládá ze tří podlaží a kolem něho se rozprostírá vodní nádrž a zeď ve tvaru obdélníku. Samotná patra se sestávají z různě vyvýšených galerií s dochovanými reliéfy zobrazující různé slavné okamžiky dějin. Těžko líčit nádheru Angkoru, protože je to něco tak úžasného, něco co se musí vidět a cítit, a tak tu jsou lidská slova zbytečná. Opravdu právem je Angkor označován za další div světa.

Tři dny po Angkoru na kole, vzpomínky na Pol Pota
11.,12.10.pá, so
– objíždíme na kolech (2$/den) celé to staré město Angkor. Je v něm hromada chrámů, protože jen ty se dochovaly – kámen a cihla jsou přece pro bohy a obyčejným smrtelníkům zbývá už jen dřevo a rákos, které bohužel ta století nepřežilo. A to v dobách největší slávy v této oblasti žilo i milión obyvatel!
Hodně oblíbený je Ta Prom, protože byl ponechán džungli a je teď porostlý tropickými rostlinami, nebo se na chrámu usadil pár set let starý strom a celý ho kořeny obrostl a sešněroval. Posadili jsme se tam a pár hodin vychutnávali atmosféru až do té doby než nás objevili mravenci a začali rozebírat. Bylo bezvadný pak projíždět kolem rýžovišť a potoků kde lidi pracovali, lovili ryby, prostě žili. Jeden chrám nás ale nejvíce zaujal – a to svou specifickou atmosférou.
Do Preah Khanu jsme přijeli až večer při západu slunce. Byli jsme tam už jediní, chrám nám učaroval asi jako věřícím před tisíci lety. Procházeli jsme se polorozpadlými ale stále nádhernými chodbami často obrostlými liánami, znovu jsme obdivovali vytesávané reliéfy, kterými ti dávní umělci pokrývali každičké místečko na kamenech. Je to s podivem že tak vyspělý národ tolik upadl, a dnes tu po velkých umělcích a panovnících není ani stopy. Není se ale zase tak čemu divit vzhledem k tomu, že národ trpí už staletí nesvobodou. A Pol Potův režim v letech 1975-79 tuto zemi dorazil. Pol Pot a jeho Rudí Khmérové vyvraždili 2 milióny obyvatel, lidi z měst násilně vystěhoval do vesnic a džungle. Vzdělance buď zavraždil fyzicky či psychicky. Infrastruktura je tu téměř nulová a vzdělanost asi 30% a to co si Kambodža vydělá na turistech (například dvojími cenami) jde většinou do kapsy zahraničním investorům takovou cestou, že z toho stát nezahlídne ani korunu /riel/.

Plavba po jezeře Tonle Sap do Battanbangu
13.10.ne
– za svítání usedáme do tranzitu který nás veze k řece, kde nasedáme na motorový člun plovoucí do Battanbangu. Po silnici bychom totiž museli absolvovat stejnou cestu jako do Siam Reapu a to nás nemůže nikdo nutit. Tak platíme každý 13$ a čtyři hodiny máme krásný pokoukání a bezmodřinový zadek. Plavíme se kus po jezeře Tonle Sap a potom meandry řeky. Doprovází nás mangrovníky, pelikáni a různí jiní ptáčkové, taky pozorujeme rybáře a celé vesnice na plovoucích domech. Ještě nikdy jsem neviděla tolik zajímavostí pokupě: plovoucí domy, kurník na vodě, krávy na 2x2 metrech podestýlky plovoucí na řece... A co prase? To jsme tam viděli plavat taky. A lidi koupající se vedle, spolu s igelitovými pytlíky a hovínkama. Okolo palmy a banánovníky a avokádovníky a ...
V Battambangu už na nás čekali naháněči a protože nabízeli pokoj jen za 3$, tak jsme se jim vůbec nebránili. Hnedka jsme se ale upalovali najíst. V Siam Reapu jsme se odbývali bagetama se salámem a rybičkama z domova, protože když tam obchodníci viděli cizince, tak vše rovnou násobili 3x. Tady nám paní nandala krásné porce: já jsem si dala játra s ananasem a rýží (1000r), což jsem neměla dělat. Už v Pákistánu jsem měla s játry velké potíže a tady.... No, ještě jsem to zapila sójovým mlíkem a pak jsem celou noc běhala na záchod a tělo to vracelo horem i spodem.

14.10.po – po bezesné noci se vydáváme na prohlídku okolí. Battambang má být krásné město s francouzskou koloniální architekturou. Je tam. Ale jsou to zbytky, které nestačily zatím spadnout. Lidé se o ty domy nestarají a žijí v nich stejně jak byli zvyklí v chýších. Všude je úděsný nepořádek. Hygiena je věc relativní, ale co člověk vidí tady...
Hned u hotelu je docela velký trh s potravinami i oblečením a nejrůznějšími cetkami. Ryby děsně smrdí a to maso v různých stadiích rozkladu také. Pepa tomu ale vzdoruje a s velkou chutí si objedná něco jako puding (300r miska), taky to vypadá jako to co jsem včera blinkala. Prý to ale bylo moc dobré. Všechny děti tu někdo naučil pokřikovat hello a tak se můžeme uzdravit. Navzdory bídě jsou lidé pořád příjemní a usměvaví, dokonce dbají na svůj vzhled. Je ale paradoxní, když třeba uprostřed té naší příšerné jízdy do Siam Reapu v těch hrozných podmínkách místním zvoní mobil. Člověk tu dostane nejrůznější technické vychytávky – uprostřed prašné ulice.

Vlakem, kterým turisti raději nejezdí do hlavního města Phon Phen
15.10.út
do hlavního města Phnom Phenu je to kolem 270 km. Polovička z toho je cesta peklem. Máme možnost jet peklem pickupem v sardinkovém provedení (2$), nebo vlakem (3$) který ještě donedávna byl přepadán bandity a jeho důvěryhodnost se krčí někde u bodu nula. Pár dní třeba běžně zakotví v džungli... Ještě v letech devadesátých jezdily před lokomotivou dva vagóny: měly jako první narazit na případné miny. V prvním byla jízda zdarma, v druhém za polovic. To fakt není vtip – tento způsob dopravy prý byl velmi populární.
Takže my jedeme vlakem. Když jsme se byli na nádraží vyptávat na jízdní řád, tak nám jakýsi chlapík pověděl že první pojede v 6.40 ráno za DVA (!) dny. Tak jsme si tedy na něj přivstali. Když jsem vlak viděla, nechtěla jsem věřit vlastním očím: to co jsem v Pákistánu pokládala za hrůzu, byl komfortní proti tomuto. Lokomotiva (ČKD), dva dobytčáky, jedna plošina a dva vagóny, všechno by se v Čechách nevzalo ani do šrotu. Ve všem a na všem byli překvapivě lidi. Pepa briskně rozlišil jednotlivé vozy na třídy: plošina je třída třetí, dobytčák druhá a my cestujeme komfortní první třídou. Vlak vyjel jen s hodinovým zpožděním a stanovil si nejvyšší rychlost 20 km/hod. a těch 270 kilometrů ujel za rekordních 20 hodin. Modlíme se abychom neměli další střevní problémy, jelikož si na záchodě někdo taky natáhl houpací síť a kromě toho tam STEJNĚ chyběla stěna...
Jinak cesta byla náročná ale perfektní: lidé na nás jakožto jediné bělochy byli moc příjemní, okusila jsem od procházejících prodavačů plněnou žábu, kluci mě učili kambodžsky, viděla jsem jak lidé milují své děti i ty strašně moc postižené a poučila jsem se od jednoho vzdělance mluvícího anglicky o místních poměrech. Lidé tu umírají hlady jen někdy, když mají sucha či záplavy: většinou je zachrání to jejich malé políčko rýže na kterém si v noci uloví nějakou tu mřenku či žábu. Z toho se tedy ztloustnout moc nedá. Také tu žijí v souladu s přírodou (až na ty nešťastné všudypřítomné igelitové sáčky a plastové lahve) a nemlsají éčka a konzervační sajrajty tak jako my. Všechno mají čerstvé právě ulovené.
Po deseti hodinách jízdy jsme byli nuceni čekat pět hodin v jedné stanici (díkybohu ne v džungli), jelikož vlak proti nám vykolejil. Vlakem procházeli vojáci se samopaly, což mě nijak neuklidnilo. A protože byla tma, vylezli z děr desítky švábů a ve světle svíček si to drandili přes nás a po nás. Takže máme zpoždění a v Phnom Phenu jsme ve dvě v noci.

Pro nás nezajímavý Phom Phen
16.,17.10.st, čt – celé dopoledne prospíme – doháníme to nespaní ve vlaku a taky chceme využít tak levnej hostel jen za 2$, který je u jezera. Phnom Phen na nás jako město nijak nezapůsobí – velké, všude mraky motorek jezdících sebevražedně absolutně bez pravidel kudy se jim zachce. Také tu není nic extra k vidění, ale i tak se snažíme něco objevit. Mají tu docela zajímavou stavbu Central Marketu – taková kopule s větracími otvory, čímž tam vzniká docela chládek.
Jídlo v Kambodži celkově stojí za prd – kdyby do všeho alespoň nestrkali tak odporný maso... Nechají ho dlouho na slunci a pak ho nasekají do polévky či omáčky s kostmi i šlachami, což člověku k chuti moc nepřidá. Pro jistotu jsme si dali vegetariánský nudle, ale mrskli nám na ně osmažené polotekuté vejce... A to pak člověk nemá mít střevní potíže.

Na pláže k moři do Shiannoukville
18.10. pá
– přes Guesthouse Capitol máme lístky do Sihanoukville (4$ zpáteční) a mastíme si to klimatizovaným nepřeplněným (!) minibusem po asfaltové silnici na jih k moři. Za čtyři hoďky tam jsme, ubytováni u Pláže vítězství (3$ double, bath) a jsme nadmíru spokojeni a taky uvařeni. Právě tady si chceme trochu zlepšit náš pochroumaný rozpočet (krát dvě to mělo být!) jelikož tu utratíme jen za jídlo a bydlení. Moře je tu taky zdarma.
Pláže jsou prázdné, všechno to tu vypadá jakoby lidé očekávali obrovský příval turistů a zatím jim nedochází, že jich přichází jen pár. Pobřeží je krásně písčité, někde jsou nádherné skály po kterých se dá přecházet mezi plážemi které jsou pokryty rákosovými slunečníky a prázdnými restauracemi (v kambodžské podobě samozřejmě).
Tak co dalšího jsem se dozvěděla o Kambodži: je tu tak 12 miliónů obyvatel, ženy jsou v převaze protože muži umřeli ve válce. Vzdělanost se pomalu začíná obnovovat, děti chodí do škol, vznikají tu i drahé soukromé, spousta kurzů angličtiny... Kláštery také podporují vzdělanost a do jisté míry někde školy nahrazují. Ženy se tu vdávají většinou tak v 16 letech a průměrně mají šest dětí. Každá rodina tu má nějaké to právě narozené baby... V Phnom Phenu si lidé často vydělají tak 30-40$/ měsíc, ale na vesnici třeba ani ne deset. Ale tam mají své rýžové políčko, které jim umožňuje přežít.

19. - 21.10. po – válíme se u moře, v jedné z jídelen se seznamujeme s bezvadnou Slovinkou Anjou která ve svých devatenácti projíždí sama celou jihovýchodní Asií, půjčujeme si moped (3$/ den)... Do motorky jsme nalili za dolar benzínu a mastíme si to do 18 km vzdáleného Ream National Parku, kde konkrétně nic zajímavého neshledáváme. V okolí jsou ale bezvadné vesničky – jen dřevěné chatrče se střechou z palmových listů, kolem se rochní čuníci i děti. Všude kolem je rýže a zase rýže, kokosové palmy a banánovníky a kam oko dohlédne vidí kopečky pokryté džunglí. Romantika pro nás – pro ně běžný den.
Na trhu okoušíme tropické nám neznámé ovoce, kupujeme si taky velikánského kokosa (1000r.) ze kterého nejdřív vypijeme osvěžující mlíčko a pak ho rozřízneme a dlabeme dobroučkou dužinu.

22.10. út – užíváme si ještě celé dopoledne moře a pak nás busek od Capitolu vyzvedává u hotelu a veze zpět do Phnom Penhu. Vítej doma. Zase jdeme do jezerní oblasti hledat levné bydlení (2$) a tentokrát nacházíme sympatičtější Simon's GH. Od nich také kupujeme lístky (16$) a zítra nás už čeká Vietnam.


VIETNAM


Cesta do Vietnamu, obrovský hlučný Saigon
23.10. st
– busek měl odjíždět v sedm, ale zvedli jsme kotvy až o dvě hoďky později – klasická Asie. Jen Pepa zuří, že mohl spát. Ráno je vždycky jako medvěd a když musí zbytečně vstávat, nepřejte si ho vidět... Na uklidnění nám dala paní Simon aspoň bagetku s džemem. Do Saigonu (jinak se celá aglomerace nazývá Ho-Chi-Minh City) má cesta trvat prý sedm hodin, ale já se sázím že to bude o „chvíli“ déle. Čím víc se vzdalujeme kambodžskému hlavnímu městu, tím se „mezinárodní“ silnice stává horší. Nakonec se její kvalita dá srovnat s tou ze Sisiphonu do Siam Reapu. Díkybohu jedeme ale minibusem s polstrovanýma sedadlama a každý máme pro sebe dvě sedačky, protože nás jede jen sedm. Takže ve srovnání mého šíleného putování na kolečku kufru na přeplněném pickupu ani netrpíme a užíváme si drncavou jízdu poměrně bezbolestně. Kolem je voda a voda, rýžoviště, chatky z hlíny a rákosu a zase rejže a voda, která se občas bohužel valí i přes tu mezinárodní silnici. Představuju si Kambodžu za deset let, kdy tu s největší pravděpodobností budou asfaltové silnice, rákosové domky vystřídá plech či cihla, taky tu budou všude mraky turistů. A McDonald. Ale to už bez nás...
Vracím se zpátky do přítomnosti a vychutnávám si tu krásnou scenérii, už jsme se s Pepou dohodli, že ve Vietnamu vynecháme výlet do Mekongské delty a pojedeme rovnou na sever. Tady to je perfektní a vody jsme si už v Kambodži užili dost - všude kolem jsou zaplavená rýžová políčka.
První dojmy z Vietnamu: nespravedlivej poplatek na hranicích za papír že jsme zdraví, asfaltová silnice, zděné domy, slušivé rýžové kloboučky do špičky, děti s pionýrskými šátky a všude hromady motorek jako v celé jihovýchodní Asii. Saigon je 8mi milionové město a nemá metro. Jen ty motorky, které se hrnou jako smečka chrtů na každých semaforech vpřed. Náš přesun z okraje města do centra zabral více než hodinu a půl, a řidič nás naštěstí vyhodil v cestovatelské čtvrti Pham Ngu Lao a tak za chvíli bydlíme v rodinném právě dostavěném guesthousu za 4$ i s koupelnou. Vypadá to, že kromě rodiny jsme tu jediní hosté.

24.10.čt – více než tři týdny na cestách. Zhubli jsme přebytečná kila a jak to tak vypadá, tak z nás za další dva měsíce budou kostřičky. Hygiena jídla v Kambodži byla docela mizerná a tak jsme se tam krotili. Navíc to jejich jídlo není vůbec výživný: z rýže a nudlí (rýžových) nikdo asi neztloustne. Takže ráno se snažíme nabrat kila zápaďáckým sladkým pečivem a sladkým kafem, ale nevím nevím. Pak k obědu nudlovou polévkou s mořskejma příšerama (8000d., 1$=15 tis. dongů, 1000 d.=cca 2 Kč), sice jsem měla dojem že jsem si objednala smažené nudle s mořskými živočichy, ale to se v Asii stává často že vám přinesou něco úplně jiného – ach jo. No a k večeři jsme to zazdili tou nejbáječnější asijskou polívkou vařenou přímo na ulici s úžasnou zeleninou a suprovním masíčkem (3000d.). Jako špičku dortu jsme si dali speciální knedlíček plněný mletým masem a vejcem (5000d.) což je také opravdová delikatesa. No uznejte sami: dá se po tomhle ztloustnout?
V parku nás ale odchytil Vietnamec mluvící anglicky, tak jsme si šli s ním povídat do hospy pod širým nebem a díky němu jsme ochutnali místní lahvové pivo Saigon (1$kus) a dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o Vietnamu. Že si musí platit školné a to prý už od základní školy. Že výplata člověka pracujícího pro zahraniční firmu je tak 400-500$ za měsíc. Ale ve státní sféře to je jen 100$ a lidi na vesnicích... V každém případě podle průvodce Lonely Planet je tu průměrný roční výdělek 200$. Což opravdu není mnoho. Daně musí platit 25%. Zdravotní pojištění si hradí (málokdo) ze své kapsy. Celkově se tu ale poměry v letech devadesátých uvolnily, stejně jako u nás. Ale tady se tomu dá říkat socialismus s kapitalistickou tváří. Všichni tu podnikají o sto šest. Prodávají tu krásný porcelán o mnoho levnější než jsem koupila v Čínské čtvrti v San Franciscu, také bambusové či rákosové výrobky- jsou neuvěřitelně zruční. Dá se tu koupit hedvábné luxusní oblečení nebo obyčejná trička za dolar...
A taky tu hodně fetují: hašiš, kokain a stříkačky jsou běžně poházené v parcích kolem laviček jak listí ze stromu. Feťáci si nejčastěji přivydělávají krádežemi, kdz kluci na motorce vytrhnou člověku batoh či strhnou náušnice a zmizí do nenávratna.
V Saigonu k vidění zas tak moc není, aspoň my jsme to neobjevili. Ale vychutnali jsme si báječně ruch velkoměsta po klidné Kambodže.

Za ochlazením do horského Dalatu
25.10.pá
– jedeme do horského Dalatu, který je něco přes 300 km na sever od Saigonu a valíme si to luxusním klimatizovaným autobuskem s dalšími turisty (5$). Ve Vietnamu je velmi rozvinutá turistická infrastruktura a pro turistu je opravdu nejjednodušší si zajít do některé z mnoha turistických kanceláří, tam si koupit otevřenou jízdenku po místech která ho zajímají a pořídí to snad nejlevněji. Výsledkem jsou sice klidné nervy, ale také odtržení od reality a života místních lidí.
Asi od půlky začíná být cesta zajímavá: vyšší kopečky, gumovníky, pak za dalším kopcem vykoukne zpod mraků kávová plantáž a hned vedle je čajíčková. Kolem dokola jsou ti šikmovokáčci se svýma rákosovýma kloboučkama a pracují na poli. Celodenní déšť do této horské krajiny docela zapadá. Už v Saigonu včera poprchávalo a tak si myslíme, že jsme chytli ještě konec dešťové sezóny. Za šest hodin jsme na místě, usmlouváme Peace Hotel II. na 5$ a rochníme se v horké vodě, která v téhle vlezlé zimě přijde opravdu vhod. Je to teplotně velký rozdíl – v Saigonu jsme se docela pekli. Oblékáme si zatím nepoužité kalhoty a mikiny a jdeme se podívat na ten Dalat. Město má tak 100 tisíc obyvatel, je takového „alpského„ charakteru a je nejoblíbenějším místem líbánek Vietnamců. S Pepou jsme se ale těšili na přírodu a tak nás hromady lidí trochu mrzí. Tudíž si jdeme zjistit další buskový spoj do přírody. Vyzbrojeni optimismem, mapou a slovníčkem nejpoužívanějších frází se vydáváme na autobusové nádraží. Na náš písemný dotaz kdy jede zítra busek do Buon Me Thuot (neodvažuji se použít svou českou výslovnost vietnamských slovíček) místní zase písemně odpovídají že ve 4°°. A to myslí ráno anebo večer??? Tahle slovíčka bohužel ve slovníku nemáme a oni naše vysvětlování nechápou. Odcházíme plni dojmů a jakéhosi zaklínadla sang, což nám naštěstí recepční v guesthousu vysvětlí (svou dvacetislovíčkovou angličtinou) že sang znamená ráno. No to tedy potěš.
Zatím máme z Vietnamců dojem, že pokud mají pocit že na bělochovi něco vydělají tak se můžou přetrhnout. Ale když zjistí že ne, jsi pro ně vzduch. Často jsem se ocitla v situaci, že když jsem se jich chtěla na něco zeptat tak dělali, že vůbec neexistuju. A taky na úsměv neodpoví úsměvem, ale kamennou tváří. Nevím proč. Anglicky tu mluví málo lidí a pokud, tak velmi špatně. Ale zase pro nás je jejich výslovnost velmi těžká.

26.10.sopůjčujeme si motorku (4$) a jedeme se mrknout na jih na Datanla vodopády, ale stojí to za prd, tedy za 5tisíc (dongů). Když pak projíždíme městem, bezvadně zabloudíme a tak ho projedeme křížem krážem, ale nakonec se dostáváme na silnici kterou jsme chtěli na sever k vesnici Lat. Začíná to být zajímavé: lidé z této úrodné půdy sklízejí tuny hlávkového zelí, salátu, mrkve, kapusty... Všude kolem jsou kaskádovitá políčka, místy se lesknou bobulky kávy. Lidé je suší před domem na pěkně umeteném a ušlapaném plácku, stejně jako chilli papričky. Za vesnicí Lat narazíme na nějakou turistickou vychytávku – resort v kopcovitém terénu, kde se platí vstupné a taky průvodce za to, že si můžu vylézt na kopeček. Takže našeho oře otáčíme a první neasfaltovou cestou uhýbáme do polí. A to teprve začíná ta nefalšovaná krása vietnamského venkova. Začíná se dělat pěkně, kolem dokola jsou vidět políčka, rákosové kloboučky a děti jdou zrovna ze školy. Po pár improvizovaných mostících se cesta stává rozježděnější až nesjízdnou a tak tam necháváme motorku a lezeme na oblý zatravněný kopec odkud je krásný výhled na krajinu s jezerem a vesničkama. Poprvé za naše skoroměsíční putování se cítíme v přírodě a sami. A bez vstupného.
Cestou zpátky se stavujeme v nějaké vesnici na bezva nahřívanou bagetu plněnou těma jejich dobrotama (2000d.), taky na placičky se zeleným chrouním (dvě za tisíc) a veliké banány. Večer se stavujeme na vietnamskou kávu která jim vzrostla za humny a musím říct, že je to pořádnej smrťák. Extra silné, daleko víc než italské picollo. Ještě že se k tomu podává zelený čaj, který trochu uklidní zuřivě bijící srdíčko.

Ještě více do kopců - městečko Kon Tum
27.10.ne – jsou tři hodiny ráno (sang!) a budík neúprosně řinčí. Poslepu balíme a ještě rozespalí upalujeme tmavými ulicemi na autobusové nádraží. Jsme děsně vykulení z toho, že o půl čtvrté ráno je vzhůru půlka města a na trhu vládne čilý ruch. Pepa vysloví zajímavou teorii o tom, že Vietnamců je tolik že se jim vyplatí žít a pracovat na etapy – jedni přes den, druzí v noci. Na autobusáku, světe div se, je busek do Buon Me Thuot (63 tis. d.) a dokonce odjíždí jen o hodinu později než nám řekli! Busek je narvaný ne po střechu ale nad střechu, a my sedíme namačkaní jako rybičky v konzervě. Cesta má být zhruba 200 km dlouhá, a trvá jen sedm hodin.
Zase od půlky začíná nádherná krajina s překrásnými výhledy do údolí a taky problematická silnice – tedy místy chybí a máme tady zase starej známej tankodrom plný mazlavýho oranžovýho bláta (charakteristická barva pro celou jihovýchodní Asii. V BMT se o nás naháněči málem perou a snaží se nás tvrdě oškubat. Mají to o to snažší, že tu NIKDO nemluví anglicky a tak je těžké se zeptat kolik stojí lístek do dalšího města kam chceme hned jet – do Play Cu. Nadhazují ceny absolutně nereálné a když se od jedné paní dozvím cenu 35 tisíc tak tvrdí, že to je cena pro místní a my jako cizinci musíme platit víc. Nikdo nehne ani brvou – absolutní nezájem. Nakonec jdu se svým omezeným vietnamským slovníkem do úřadu a tam mi hodná paní vystaví lístek za 28 tisíc dongů. Najednou je vše v pohodě, naháněči se mile usmívají svými omezenými a tupými obličeji. Cesta už bohužel není tak krásná, ale zato těch 170 km jedeme po asfaltce doslova raketovou rychlostí. Kdo nám neuhne z cesty, toho naháněč vykloněný z autobusu pleskne po hlavě...
V Play Cu skoro za tmy přeskakujeme do Tranzitu a tam nás oškubou už jen o 10 tisíc oproti domorodcům. Do Kon Tumu je to jen 47 kilometrů (15 tis. dongů), narvou auto 21 lidmi a bagáží a za hodinku tam jsme ( v tom je započtena i půlhodinka objíždění města s cílem ulovit další oběť). Opravdu nemám z Vietnamců dobrý pocit: snaží se člověka nekompromisně oškubat a to ne tak jak to dělá s turistou každý (tak trochu, aby to moc nepoznal). A ten jejich nezájem...
V Kon Tumu - což byl cíl naší dnešní cesty a ani jsme ve skrytu duše nedoufali, že bychom se tam za jeden den z Dalatu mohli dostat – nás čeká martyrium v podobě shánění hostelu, jelikož v našem průvodci je pouze jediná informace a to že Kon Tum je klidné město s hezkým horským okolím. Všechno je to tu nekřesťansky drahé a nakonec jsme rádi že seženeme pokoj za 5$. Po náročném dni se snažíme usnout při rambajzu vznikající z asijské příšerné zábavy – karaoke. Vietnamci se sejdou, pustí si písničku ale beze slov a do té melodie pak sami zpívají. Samozřejmě do mikrofonu, samozřejmě strašně falešně a samozřejmě na plný pecky. A samozřejmě – ve vedlejším pokoji, který je humpolácky od nás oddělený jen slaboulinkou přepážkou. Sradi jedni malý šikmooký!!! Můj úmysl strčit do zásuvky hřebík Pepa odmítl. A tak si dělám alespoň z toaleťáku špunty do uší.

28.10po – ráno se majitelky posunky ptám, zdali karaoke tu mají každý večer a ona se bezelstně rozzáří a s úsměvem mi poví, že každý večer. Áach jo. Zničeni se jdeme válet, abychom dospali včerejšek a nadespali dnešek. Pak k večeru objevujeme krásný kus Kon Tumu – vyhlídli jsme si za městem výrazný kopec jakožto orientační bod a vydali se k němu. Z asfaltky se stává prašná cesta a stejně tak se stávají ze zděných domů chatrče. Jedním krokem se ocitáme na vesnici, kolem nás se stahují těžké šedé bouřkové mraky a krajina dostává zvláštní ráz. Všechno srší elektřinou a napětím. Kluk pobízející krávy aby rychleji táhly povoz, maminka nesoucí haldu dříví a ještě dvě děti, holčička s dlouhými tyčemi cukrové třtiny. Všichni spěchají domů se schovat před brzkým lijákem. Nikdo si nás moc nevšímá, asi jsme neviditelní.
Večer v hotelu začali s karaoke, tak jsme to za chvíli psychicky nevydrželi a Pepa inženýr chvilku zapřemýšlel, pak se dal do díla a během pár sekund se udělaly u zásuvky jiskřičky a v celém domě tma.... a ticho.

Jak nepřijít ve Vietnamu o nervy, aneb hrajte rozbitou opakující se desku
29.10.út
– naším dnešním cílem je se ze středu Vietnamu dostat k pobřeží, z míst neturistických do těch obležených turisty. Rádi bychom dojeli do Danangu, ještě lépe až do Hoi-Anu. Víme, že tady to nebude vůbec jednoduché, jelikož místní naháněči jsou snad ta nejhorší čeládka (vedle celníků), co na této planetě existuje.
Držíme se ale Pepovy dokonale promyšlené strategie: ráno v šest jsme s naprostou samozřejmostí vlezli do autobusu směr Danang a dělali jsme že nerozumíme nadšenému výskání naháněčů jak na nás vydělají 250 tisíc dongů. Lístek jsme neměli a počítali s tím, že si ho koupíme až v autobuse za předem tajně zjištěnou cenu kterou platí místní. Odpočítali jsme si 112 tisíc co bychom měli platit, přidali jsme ještě osm tisíc jako tuzér a doufali, že naháněč začne vybírat až se autobus rozjede, takže vyhodit nás bude mít těžší. Naháněč se k nám přes hromadu lidí a nákladu opravdu probojoval až když jsme byli daleko v opuštěných kopcích, Pepa mu s kamennou tváří dal 120 tisíc dongů a pak, pak to začalo. Pravé asijské smlouvání na celé tři hodiny. Ještě že jedeme dost dlouho na to abychom se měli šanci dohodnout. Začal nám posunkama vysvětlovat (díkybohu neuměl anglicky) že jsme cizinci a ti platí 2x tolik. Potom šel s cenou dolů na 150 tisíc. Pepa neustále opakoval trik „přeskakující desky“ a neustále opakoval (česky) že tady má peníze a že mu dáváme dost. Celý autobus se začal ohromě bavit, což naše šance na úspěch zvýšilo. Nejlepší byly dvě babky vedle nás co měly pusy celé rudé od žvýkání betelu, a taky rudé a vykotlané zuby – ty se smály snad nejvíc. A vrásčitej děda co seděl před námi se pokaždé děsně smál když autobus vjel do nějaké ohromný díry na mamuty a sedadlo mě katapultovalo nahoru tak, že se ozvala veliká dutá rána pocházející z mé hlavy.
Po několika hodinách, když jsme měnili píchlou pneumatiku za mnou naháněč nenápadně přišel a s kyselým ksichtem si ty peníze vzal. Aby ostatní neviděli... Pak jsme byli čurat a na babky se nachytaly tlustý pijavky, tak jsme jim je zapalovačem pálili (pijavky, ne babky). Dělaly ohromný divadlo, pak si zapálily balený cigára a nakonec si nacpaly pusu plnou betele. Pod nohama měly hromady domácích zvířátek. Jeli jsme horami překrásnou krajinou, až jsme si s Pepou říkali že kdyby nás tady naháněči vysadili, ani by nám to nevadilo. Nakonec jsme jeli devět hodin, v Danangu přesedli na busek do 30 km vzdáleného Hoi-Anu. Stejnou strategii jsme uplatnili i v tomto autobuse (5000d.). Když nám vyhrožoval že vyhodí batohy, tak si Pepa stoupl, on zjistil že mu je sotva po prsa a tak nás nechal žít. No, všude nám tvrdili že musíme jako cizinci platit dvojnásob. Není to pravda, jen musí mít člověk pořádně pevný nervy.

Překrásný starý Hoi-An
30.10. st – Hoi-An - malinké městečko u moře, které asi před sto lety bylo čilým obchodním přístavem. Hodně se toho z té doby uchovalo a tak je teď moc příjemné se procházet úzkými uličkami plných obchůdků s turistickými braky i hezkými věcmi, a také galeriemi kde mají docela vkusné a zajímavé obrazy. Ve srovnání s tím zapadákovem, odkud jsme právě přijeli, je Hoi-An pořádně turistickým. Němci a jim podobní si sem lítají na opalovací a nakupovací dovolené.
Jen za 5 tisíc dongů si půjčujeme kola horší než Ukrajina, dáváme si nudlovou polívku (proč si na ni ráno nemůžu zvyknout? – 3 tis.d.) a vyrážíme s ohromnou zásobou banánů na pět kilometrů vzdálenou pláž. Objedeme hlavní vchod kde se musí nechat za úplatu v úschovně kola a profrčíme to zadem, kudy na pláž chodí místní rybáři. Hnedka se zase na sluníčku spálíme, přestože jsme pořád ve stínu. Jen jsme chvíli blbli ve vlnách, který se tu krásně vzdouvaly stejně jako za bouří na Floridě.

31.10. čt – jelikož si u jednoho prodejce zájezdů kupujeme buskovej lístek do Hanoje (17 hodin, 850 km, 8$) tak nám půjčuje zadarmiko kola. Taková je tu panečku konkurence. Touto koupí jsme za sebou definitivně uzavřeli kapitolu samostatného cestování po Vietnamu, protože máme Vietnamců po krk. Naším cílem je prohlídnout si rychle co je k vidění a jet se zrekreovat do Laosu. Nic nám ale nebrání si užívat příjemného Hoi-Anu, rušného tržiště kde trhovkyně prodávají co se dá, třeba kachny svázané za nohy v takových zvláštních vějířích. Anebo tu mají žraloky – mrtvolky. Marně se snažíme přijít na systém místního stravování. Celou dobu se stravujeme hlavně s těma nejobyčejnějšíma lidma na ulici a tady se dají sehnat jídla jen v určitou dobu. Nakonec se nám ten kód podaří rozluštit: ráno tak do osmi snídají, pak obědvají trošku kolem poledne a další jídlo člověk má šanci najít až po soumraku. Jinak má smůlu.
Na pláži zase vychutnáváme uplakanou atmosféru dnešního dne, zkoumáme kulaté proutěné rybářské čluny (aby se nemuseli starat z jaký strany se natočí k velkým vlnám) a zamýšlíme se nad tím, proč jsou takový prasata a kakaj hned vedle kde jí a ani to do písku nezahrabou. A mezi vyvražděnými kupami krabů Pepa nachází krásné velké mušle.

1.11.pá – nic není ve Vietnamu jednoduché a tak, jak Vietnamci tvrdí. Měli jsme jet do Hanoje klimatizovaným velkým autobusem, ale místo toho jedeme (o dvě hodiny později) malým bez klimatizace, v Hue nás nacpou do dalšího přeplněného a čeká nás bezesná noc s uslintanýma brečícími francouzskými dětmi na rameni. Jediné pozitivum je to, že bus jede převážně v noci, takže cesta docela rychle uteče a ráno v šest jsme v Hanoji, hlavním městě Vietnamu.

Hanoj a úžasný třídenní výlet po kouzelné zátoce Halong Bay a Cat Ba ostrově
2.11.so
– nemůžeme sehnat nic levnějšího než poměrně mizernej pokoj bez koupelny za 5$, pak se snažíme dohnat spánkový deficit ale už před dvanáctou mě Pepa budí, jelikož se už nemůže dočkat až uvidí nabalzamovanou mrtvolku Ho-Chi-Mina v jeho mauzoleu. Díkybohu ho ale touto dobou vozí do Moskvy ke kámošovi Leninovi „na údržbu“ a tak mají zavříno. Brouzdáme docela příjemným městem, procházíme Starou čtvrtí plnou nejrůznějších obchodů, kde se ty uzoučké ulice jmenují vždy podle toho, co tam prodávají a ta jména se mění za každým rohem... Ulice květinová, papírová, železářská, náboženská... Zase žijeme polívkovým dnem zpestřeným místním sladkým pečivem. Je tu sice spousta lákavého jídla, ale neznáme ceny a vždycky když se zeptáme tak oni zapřemýšlí a navrhnou něco tak nereálnýho bez jakéhokoliv zájmu slevit a tím pádem prodat. Projíždějící motorkář asi dobře vystihl vztah Vietnamců k cizincům, když na nás bezdůvodně řval: „Fuck off!!!“

3.11.ne – začíná nám třídenní turistický výlet do Halong Bay a Cat Ba Island; dvě noci máme strávit v hotelu na ostrově Cat Ba a v ceně výletu je všechno vyjma pití (23$). Po čtyřech hodinách jízdy buskem jsme u zátoky Halong, která je známá svými specifickými skalními útvary poházenými kolem ostrova Cat Ba. Vietnamci věří, že je to dračice se svými dětmi a v případě nouze povstane a ochrání vietnamský národ. Takže takoví čeští Blaničtí rytíři, taky nějak zaspali dobu.
Po dobroučkém obídku v restauraci (všechno stále masokombinátově turistické, ale kupodivu nám to ani nevadí – nemusíme se s nikým hádat) jedeme lodí k jednomu z ostrovů, který v sobě skrývá nádhernou velkou jeskyni. Je ale bohužel kýčovitě osvětlená s vybetonovanou cestičkou a milióny šikmookých turistů. Pak nás čeká tříhodinová plavba, na lodi je nás málo a tak si cestu pěkně užíváme. Sice je špatná viditelnost a ostrovy jsou vidět nejasně a jen v obrysech, ale právě to umocňuje pohádkovou atmosféru kolem.
Bezva večeře a teplá sprcha uspokojuje naše primární potřeby, a tak z balkónu pak poklidně pozorujeme zátoku naplněnou stovkami lodiček a lodí při zapadajícím slunci. Spousta lidí žije na hausbótech, které mají často spojené v plovoucí vesničky kde nechybí ani hlídací psi a slepice.
Když se večer procházíme městečkem, zaujme nás místními chlapy a mladíky přeplněná hospoda kteří stojí i na ulici, jak se nevejdou dovnitř. Upřeně sledují televizi, nikdo ani nešpitne. A na copak se to kluci koukají? Moc nás to rozesmálo – na porno. A to jsme si mysleli, že v tomhle komunistickým státě je pornografie, drogy a takové věci zakázané. Ale naše dosavadní zkušenosti stále více ukazují, že žádný národ není tak úplně odlišný od toho druhého.

4.11. po – bageta, máslo (kousilínek) a dva banány. To se na snídani moc nevycajchnovali. Mám hlad, dneska nás totiž čeká celodenní trek džunglí ostrova v místním národním parku. Výlet je naprosto bezvadný – jdeme totiž opravdickou džunglí kde světlo slunce zachycuje neprostupný porost. Kytky, které u nás ve sklenících skomírají tu nabývají obřích rozměrů. Barevní motýli podobní létajícím drahokamům poletují kolem.
Je nás asi třicet, ale každý si jdeme vlastním tempem a lidi jsou tu fajn. Zajímavé je, že za celý měsíc jsme potkali jen jednoho Čecha, jinak většina turistů je ze Skandinávie či Beneluxu. Jsou to lidé v čisťounkých nažehlených trikách a až na vyjímky „notoričtí přepláceči“. Všechno je pro ně tak levné že klidně zaplatí cenu kterou si Vietnamec řekne. No a pak my Češi to za ně schytáme když se snažíme smlouvat.
V džungli jsem se zkusila, tak jako Tarzan zhoupnout na liáně: první byla ale uschlá a tak na mě spadl celej ten dlouhej špagát, ale díkybohu ne celej ten strom. Na podruhé to ale vyšlo, jen kdybych neměla tak slabý ruce – Tarzan byl asi cvičenější. Během výletu nás průvodce krmí bagetou (suchou) a banánem, pak ještě instantní polévkou. V rybářské vesnici právě sklízejí rýži a tak máme pěknou podívanou. Pak nás člun veze zpět do přístavu a do hotelu, pochutnáváme si hladově na dobroučké rýži (jak jinak) a rybě, na obalovaných osmažených plodech moře, zelenině a to vše je v miskách které sdílíme všichni stolovníci spolu. Naštěstí s námi sedí Portugalky které moc nejí a navíc neumí zacházet s hůlkami, tak jsem ve výhodě a můžu se dosyta najíst.
S partou nových kamarádů pak sedíme v místní restauraci u ovocných koktejlů a uvažujeme nad tím, co v jídelním lístku myslí tím „dušeným mozkem“. Že by to byl vietnamskej???

5.11. út – plavíme se zpět, scenérie Halong Bay se opravdu nemůže okoukat a tak nám cesta rychle uběhne. Na obědě mě pak Pepa nazve hladovečkem, to když se snažím do sebe nastrkat co nejvíc toho dobroučkého jídla, který musí co nejdéle vydržet „napotom“. Máme z toho vejletu zkrátka moc roztáhlý žaludky. Je ale těžké odolat, když tady v Asii pořád mám hlad. Chci knedlík!!!


LAOS


Od podivných Vietnamců do poklidného Laosu
6., 7.11. st, čt
– procházíme se starým centrem Hanoje a pokukujeme po obchůdcích. Dneska máme nakupovací den: nejdřív jsme si koupili delikatesní snídani v podobě kynutých koláčů a k nim jogurt kde nahoře byla trochu vietnamské kávy s dobroučkým likérem. Pak jsme si koupili jednoduché klasicky vietnamské obrázky ve stylu aktů našeho Janečka (ale ne akty, ale portréty), také nádherné pohledy udělané z fotek německého fotografa, a následovalo jídlo na cestu do Laosu – dobroučká sezamová semínka zalisovaná do karamelu a to hned několik kilo.
Absolvovali jsme výlet do Chrámu literatury, který byl tak před tisíci lety takovou národní univerzitou zasvěcenou Konfuciovi a žáci se tu vzdělávali jak jinak než v literárních vědách. Dneska tady nestojí snad nic z té doby, vše je postavené znova, ale stejně je to fajn investice našeho času a peněz (2000d.), jelikož v Hanoji zas tak k vidění nic není.
V sedm večer odjíždíme do Laosu. Čeká nás dlouhá cesta, ale nevíme jak dlouhá. Nikdo nám totiž nebyl schopen říct (ani řidič), jestli pojedeme přes severnější Cao Treo anebo Lao Bao který je blíž laoskému Savannakhetu, kam chceme my. Samotný lístek je pěkně drahý -20$. Celou noc jedeme Vietnamem, nabíráme a vykládáme turisty cestující po Vietnamu. Vietnamci dobře vědí, jak naplnit a využít pořádně kapacitu autobusu a vydělat si. Kolem osmé ráno jsme na Lao Bao. To už jsem z Vietnamců úplně šílená, jelikož si sedli v autobuse na sedačku před nás, otočili se přímo na nás a čumí a čumí. Absolutně nezakrytě pozorují a vůbec jim nevadí, že je nám to (hlavně mě) nepříjemný. Jsou to opravdu blbečkové, něco jako „žhaví“ Turci. Celníci prudí, ale po chvíli už jsme v Laosu a je mi mnohem lépe.
Za první dvě hodiny se autobus naplnil jemným červeným prachem. Dýcháme ho, usazuje se v nose, uších, oblečení, v plicích. Je všude a nedá se před ním utéct. Celé nás prostoupil. Jemný červený prach. Symbol jihovýchodní Asie.
Laos je asi nejchudší zemí co jsme viděli (z Kambodže jsme venkov moc neviděli - kvůli nevybuchlým minám). Chatrče, roztomilé děti, klid na cestách protože na motorky lidé nemají dost peněz. Vypadá to tu zajímavě: kopce a banánovníky, ráz krajiny se od Vietnamu liší. Nevím čím, ale je to tu jiné. Všichni cestovatelé mluví o Laosu jako o klidné zemi s moc příjemnými lidmi. V Savannakhetu jsme ve čtyři odpoledne – tedy po DVACETI hodinách cesty. Jsme unavení, špinaví, děsně hladoví, takže se ubytováváme v prvním nejlevnějším pajzlu a smýváme ze sebe ten červený prach v nejděsnější kůlně jakou jsem kdy viděla. Švábi lezou kolem, jednoho zkouším utopit v záchodě. Chladný vítr profukuje mezi prkny a mě je zase zima. Rizoto v blízké restauraci naladí naše vidění světa do růžových barev a už nám ani nevadí natáhnout si své skrčené postavičky na tu odpornou postel. Hlavně že je to postel a ne sedadlo autobusu.

Stáváme se milionáři, aneb do banky v Laosu s igelitkou
8.11.pá
– spala bych hodně dlouho nebýt motorky pod naším oknem, která se majiteli vzepřela a odmítla nastartovat. Tak se ji někdo o půl páté ráno snažil přemlouvat k činnosti. Vzdorovala mrcha, dlouho a hlasitě, takže sbohem mé krásné snění!
Kousek od hostelu posnídáme božskou plněnou bagetu, snad nejlepší v Laosu! Po návštěvě banky se z nás stávají milionáři: za 100$ šek máme 1 075 500 kipů (u šeků je o něco lepší kurz, jinak
1.000 kipů je cca 3 Kč). Bankovní úředník nám to nasypal do igelitky a my odcházíme se slastným pocitem boháčů. Jen se nám to do našich bezpečnostních ledvinek které nosíme na bříšku nevejde – to bychom vypadali jako těhotní. Měníme guesthouse –na rodinný, příjemný, jen za 2,5$. Koupelna je sice jinde, ale je beze švábů. Začínám se taky učit laossky a tak mě paní domu pomáhá s výslovností. Laoština má 6 tónů, takže třeba slovo "sao" může znamenat děvče, ráno, sloup anebo dvacet. Je to pěkná dřina. Na poště pak vypadáme jako bohatí zápaďáci: jen oni si mohou dovolit takový luxus a „vyhodit“ 5$ jen za známky a pohledy.
Procházíme Savannakhetem, který není nijak zajímavým městem, ale má pro nás něco do sebe. Co to nevím. Je tu cítit pohoda, bezvadně tu vaří, lidé se na nás usmívají a tak jsme spokojení. U řeky Mekong jsme si v restauraci dali královskou porci ryby, kterou sice ani nezbavili šupin či vnitřností, jen ji obalili v soli a na dřevěném uhlí opekli. K tomu podávají lepkavou rýži (khou nijou, anglicky stickey rice) a jejich neméně oblíbený pálivý papájový salát, vše za pouhých 13.000 kipů (39Kč pro oba!).
Pak jsme se stali na místním "fotbalovém stadiónu" jedinými bílými diváky laoského fotbalového zápasu. Byla to legrace sledovat bosé pupkaté chlapíky jak se honí v tom vedru za míčem – i já laik jsem se ohromně bavila.
Večer jsme si na verandě našeho hostelu povídali se sedmnáctiletým Němcem, který už půl roku cestuje sám po Asii. Má to asi v krvi, jelikož jeho maminka touto dobou podniká cestu kolem světa a myslím že i tatínek provádí něco takového. Kluk má nezvykle dospělé názory a spoustu postřehů a tak se dozvídáme spoustu nového. Povídal o tom, že 60% zápaďáků mířících do Asie jedou za „sexuálním turismem“. Mladé holky se tu začínají prodávat ve dvanácti, třinácti letech, po pár letech většinou začnou fetovat a za deset let už to mají za sebou. Často začínají žít tento šílený kolotoč protože se snaží živit své sourozence či jim dopřát vzdělání. Celkově v jihovýchodní Asii není žádná informovanost o sexu, nemocech jako je AIDS a ochraně proti nim. V thajské Pattaye, oblíbeném přímořském letovisku, je prý podle odhadů 80% žen prostitutkami. Nevzdělanost lidí (Kambodža 30% lidí schopných číst a v Laosu jich je o deset procent více) je veliká, žijí tu v podstatě jako zvířátka: najíst se, vyspat, vykonat nutné potřeby... Věčný celoživotní koloběh. Úmrtnost novorozenců v těchto zemích je také vysoká a lidi tu většinou žijí tak do padesáti let. To není příliš dlouho, že? Muži jsou tu zvyklí vstupovat do manželství „zkušení“, ale společnost jim neumožňuje sexuální vztah s budoucí manželkou. Takže kdo je po ruce? Prostitutka. A že má AIDS? No, blbej den...

Ze Savannakhetu ještě více na jih, do zastrčeného Salavanu
9.11.so
– v deset ráno nám jede busek na jih do Pakse (20 tis. kipů). Podle jízdního řádu. Realita ovšem je taková, že ho zrušili a další jede o půl třetí. Takže se sesypeme na lavičky a bivakujeme. Vyjíždíme ve tři a hnedka za autobusákem zastavujeme nabrat další náklad. O kus dál zase nabrat benzín... Mají tu zvláštní (asijský) způsob výdeje jízdenek: přestože mají pokladny s výdejem lístků, prodavači nám tam odmítnou prodat lístek a odkazují nás na autobus. Takže před odjezdem přijde výběrčí, zkásne celý autobus, zapíše si to do knihy a jde předat peníze do té pokladny. Tam to patřičně proberou a tak se výjezd busku zpozdí minimálně o půl hodiny.
Do Pakse přijíždíme za tmy a to je lepší protože aspoň nevidíme detaily našeho špinavého hotelu (20 tis. kipů). Město je pouze tranzitním bodem pro cesty na jih do Si Phan Donu, k chrámu Champasak (něco jako Angkor Wat) anebo na jihovýchod do oblasti kávy, do města Salavan, kam zítra míříme my.

10.11.ne – tak a dneska máme výročí: jsme přesně v polovině našeho putování. Moc se nám ulevilo když jsme spočetli naše šeky a zjistili, že z 2000$ jsme zatím utratili „jen“ 700$, což znamená, že s penězi bychom mohli vyjít. Zdravotní bilance je také dobrá: žádný průjem nás vážně neskolil, had nesnědl a mina neroztrhala.... Mimochodem, včera jsme si u pouličního stánku mohli vybrat grilované kuřecí hlavy i se zobáčkem anebo plátky masa. Prý asi vepřové, ale pro jistotu se učím, že laosky se „pes“ řekne „dhodle (grilovaný).
Z Pakse do Salavanu jezdí busek každé dvě hodiny a tak v devět vyjíždíme (zase po asfaltce!!!, 10 tis.k.), cestou míjíme malé vesničky, skoro v každé stavíme a někoho nakládáme či vysazujeme. Salavan je prťavé městečko, turisti tu nejsou (viděli jsme za dva dny dva) a kolem jsou krásný kopce. Ochutnáváme laoský pivo (6 tis.k.), užíváme si nádherný jídlo: maso v zeleninové omáčce a k tomu přinesou ještě roští na okusování. A když do sebe nacpeme už zralého kokosa až nám bříško skoro přetéká. Je tu sympatické, že lidé si nás vůbec nevšímají, jen pokradmu pozorují: během jedné vteřiny určitě ví, kde máme jakou pihu, ale my to ani nepostřehneme. Divím se že nás neberou vidlema, protože tahle oblast patřila k nejvíc Američany bombardovaným.

11.11.po – časně ráno nás neprobudil kohout, jak je tady obvyklé, ale o půl šesté spustil vesnický rozhlas nahlas své říkanky. Tak jdeme na tržiště sehnat něco k snědku, procházíme kolem voňavého tabáku, který tady prodávají z velikých jutových pytlů a ženský ho motají pěkně kónicky do banáníkových listů a z pusy ho nevyndavají... Strašně levné banány a strašně odporné sušenky tvoří hlavní součást naší snídaně, obzvláštňujeme to pro jistotu silným laoským kafem – lomcovákem.
Vyzbrojeni zbytky se vydáváme na výlet: jako orientační bod si stanovujeme stolovou horu a procházíme vesničkami, brodíme řeku, chvíli procházíme džunglí a poté sklizenými políčky, lidé se na nás usmívají a mluví laosky, my na ně česky a všichni se tomu smějeme. Začíná být pořádné vedro a tečou z nás pramínky potu. Vzduch se teplem vlní a my vyhledáváme každou chvíli místečko ve stínu a kde nejsou žraví mravenci. Pátráme po cestičkách, které vedou k té stolové hoře a je to docela náročné protože tu vedou jen cestičky od chýše k chýši, takže jim vždycky musíme projít dvorkem, čímž vyplašíme slepice s kuřátkama, prasátka, vodní buvoly nebo kozy.
Na úpatí hory končí cestičky a začíná les. Jelikož jsme po cestě potkali nevybuchlou bombu, z které čouhaly akorát křidýlka, rozhodneme se z bezpečnostních důvodů se vrátit, protože bychom mohli mít letecký den. Cestou zpátky honím ty neposedný pestrobarevný drahokamy – motýly, kteří mi ulítnou akorát když mám zaostřeno. Koupeme se v proudu řeky a tím se nám navíc vyperou věci které máme na sobě. Není nad automatku!
Večer děsně hladoví si dáváme večeři, která se ukáže jako hodně odporná: maso se nedá užvejkat a ty kuličky co plavou v omáčce se nedaj pro svou divnou chuť ani spolknout. Hladová pokouším štěstí ještě jinde a dostávám to nejodpornější maso mého života. Na špejli opečené kousky něčeho masového neidentifikovatelného, občas s kusem šlachy, mezi tím nějaké klky a hroší kůže, prostě hnus. Já jako dobře vychovaná dívka spořádám co se dá rozžvýkat a při placení za tu hnusotu po mě ženská chce 3x tolik za rýži než je zvykem. Nezbývá než zaplatit, protože jsem si nedohodla (já hladovej blbec) cenu předem. Jsem naštvaná a to maso mě v břiše tlačí celou noc...

Laos utrápený, Laos zaminovaný
12.11.út
– Pepa posnídá kombinaci protiprůjmového Imodia a Raesecu, protože má zlobivé bříško a vydáváme se zase na cestu: projíždíme nejjižnějšími oblastmi Laosu přes Sekong do Attapue. Jede se tudy pickupem, který je vzadu upravený pro cestování lavicí umístěnou podélně na korbě, má po domácku vyrobenou střešní konstrukci kde se přepravují batohy. Tohle je zdejší terénní verze autobusu, takže když pro vás tohle přijede, vězte, že kvalita vozovky bude trošičku horší. Do Sekongu to bylo jen třicet kilometrů po prašné cestě, odtamtud do Attapue to bylo taky docela v pohodě, jen nás přivedli do reality dnešního Laosu hromady chlapů podél cesty, kteří čistili terén od nevybuchlých min (říká se jim UXO – unexploded ordnance). Moc jsem o této době v Asii nevěděla – až cestováním po těchto zemích se o nich dozvídám více:
Devět let (léta 1964 – 73) byl Laos nejvíce bombardovanou zemí světa a přesto se o tom nevědělo. Během války USA proti pokomunističtění Vietnamu se přes východní část Laosu, tzv. Ho-Chi-Minh Trail (Hočiminovu stezku), převážely zbraně, tanky a vojáci vietnamské armády. Zemi obsadilo asi 70 tisíc vietnamských vojáků. Americká armáda si tu také udělala své základny, přičemž jedna z nich se stala téměř největším městem Laosu a nejrušnějším letištěm na světě vůbec. Laosu Amíci říkali „The Other Theatre“ („Jiné bojiště„).
Přestože v roce 1962 Ženeva uznala neutralitu Laosu, Američani si věděli rady a obsadili všechny posty „zahraniční pomoci“ (Foreign Aid) CIA agenty. Američtí letci (původně dobrovolníci přihlásivší se do války ve Vietnamu) když létali bombardovat území Laosu, byli přestrojeni za civilní piloty. Alespoň 400 těchto dobrovolných letců americká armáda odepsala ve svých materiálech pod poznámkou „missing in action“ (ztracen v akci).
Američani tu rozpoutali „Secret war“ (Tajnou válku), o které zahraniční novináři a běžní občané neměli ani tušení. Laos patřil k nejvíce bombardovaných zemím na světě, kdy
každých devět minut, 24 hodin denně tu Američani vypustili letadlo plné bomb – po celých devět let!!! Nejenže celé území Laosu pokrývali bombami, ale vypouštěli tu také herbicidy a jiná podobná svinstva, čímž zaneřádili celou krajinu (o délce zhruba Itálie). Nejvíce samozřejmě trpělo civilní obyvatelstvo, které z části bylo vyvražděno, z části uprchlo anebo se skrývalo v jeskyních. Pole chodili obdělávat v noci – často se nevrátili protože je zasáhla bomba při náletu anebo šlápli na nějakou nevybuchlou... Příšerný život po devět let...
V muzeu jsme pak objevili mapu kde červené tečky ukazovaly nebezpečná místa, kde je velký výskyt nevybuchlých min: kromě jediné malinkaté provincie byl celý Laos jedna velká červená tečka. A to je třicet let po válce. Četla jsem jednu legrační historku, která se prý opravdu stala: jeden farmář strašně toužil po jezírku, kde by mohl chytat ryby. A tak jednou v noci zapálil velký oheň, kolem postavil pár panáků s laoskými kloboučky a z jeskyně vše sledoval: za chvíli opravdu přiletěla letadla, místo vybombardovala a farmář měl hned několik rybníčků...
Jo, a americké daňové poplatníky tato kratochvíle stála po celých devět let dvě miliardy dolarů denně. Jeden Amík mi na to stoicky odpověděl: „my si to můžeme dovolit, my jsme bohatí“.
V této oblasti Laosu jako jediné občas cítíme nelibost hlavně starších lidí vůči nám, cizincům. Snažím se je chápat. Takové věci se nedají lehko zapomenout.
V Attapue se dozvídáme, že silnice vedoucí směrem na jih (přes Ban Papho) je neprůjezdná, což pro nás znamená, že se zítra vrátíme stejnou cestou – až do Pakse (asi 200 km) a odtamtud pojedeme zajížďkou na „Čtyři tisíce ostrovů“ ke kambodžské hranici. Zničeni touto informací kupujeme za dvě koruny na tržišti tabák a cigaretové papírky podobné papíru ze školního sešitu a jdeme se uklidnit. Má to i sekundární účel: kouř zahání komáry, kteří se rozhodli si nás dát k večeři.

Na úplný jih Laosu - Si Phan Don (Tři tisíce ostrovů)
13.11.st – brzičko raníčko jsme zase na autobusovém nádraží, kde začínáme být jako doma: kupujeme zkušeně místní snídani v podobě výborné ledové kávy (3000k.) kterou nám upraví do cestovní podoby. To znamená že ji přelijí do igelitového sáčku, převáží špagátkem a je to. K tomu smažené sezamové koblížky (1 ks-500k.) tvoří delikatesní snídani jako z Continentalu. Usedáme do trucku na lavice spolu s mladičkou otrhanou maminkou a počůraným mimčem, starým pánem bez oka a prstu a laoskýma jinochama si to mastíme zpět do Pakse (20 tis.k.). Ne že bych to město tak milovala, ale když se nedá nic jiného dělat... Světe div se, jsme tam za necelých pět hodin.
Naháněči nás tam nacpou do jiného trucku (10 tis.k.) a pokračujeme si to velikou rychlostí po asfaltce nacpaný mezi motorkou, banány, melouny, živým prasetem v pytli a hromadou lidí na korbě pickupu směr kambodžská hranice. Ne že bychom ji chtěli přecházet, ale tam se na laoský straně nachází místo zvané „Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů), kde se řeka Mekong větví tak že dosahuje někde šířky i 14 km. Během sucha se tam tvoří tisíce ostrůvků, které daly této oblasti své jméno.
My jedeme do městečka Muang Khon, které leží na největším ostrově Don Khon. Truck nás vyloží po dvou hodinách šílené jízdy na druhém břehu, tak si najímáme loďku a za dolárek jsme za chvilinku na ostrově. Pepa vybírá dřevěný hotel, který je sice starší, ale má příjemnou atmosféru (25 tis.k.) a také verandu na které se moc příjemně lenoší.
Večer absolvujeme úplné martyrium s hledáním nějaké neturistické restaurace, pro místní a za jejich ceny. Po dvou hodinách kroužení po vesničce rezignujeme a hladoví usedáme v restauraci pro bělochy a cpeme se rizotem (7 tis.k.) které je sice dobré, ale je ho žalostně málo s porovnáním jak velký hlad máme. Tak si objednáme ještě samotnou rýži (3 tis), kterou si polejeme kečupem. Pak se věnujeme vypuzování komárů z našeho děravého pokoje. Stěny tu lidé vyplétají často rákosem – teplotně je to sice vyhovující, ale ti komáři prolezou všema těma škvírama..

14.11.čt – kačeny i místní nás budí asi kolem čtvrté v noci, v šest mě už zoufalou vyženou z postele. Tak jdu alespoň ulovit něco na trh. Jsem pořádně překvapená, když vidím že už končí - vždyť je teprve šest ráno!!! Urvu poslední banány, smažené koblížky a úžasně lahodné jarní závitky (spring rolls), kde je zeleninka s klíčky zavinutá v rýžové tenoulinké placce a namáčí se to do sladkokyselé omáčky s oříškama. Je to přímo božská krmě. Cestou zpátky se cítím jako opravdová hospodyně, která tvrdě usmlouvala kvalitní proviant na správnou cenu. Dodává mi ještě to, že jsem tu jediná běloška. Falangové jsou totiž známí tím, že se dlouho válí v posteli. Takže protestujícího Pepu rychle vytáhnu z postele, abychom stihli ještě posnídat polévku.
Vyzbrojeni proviantem si půjčujeme kola (10 tis.k./den) a vyrážíme na prohlídku ostrova. Cestou ještě u pouliční prodavačky kupujeme khou nijou (lepkavou rýži) a vybíráme to nejlepší kuřecí barbacue – odmítáme to s kuřecíma hlavama a pařátky (jak to asi jedí?) a pokračujeme v krasojízdě. Asfaltka sice vede podél vody, ale ne zase na dohled a když se k té vodě dostaneme, nepřipadá nám ten pohled kdovíjak úžasný. Atmosféra kolem má ale víc do sebe, malí caparti nám mávají a volají sabajdí a babičky se na nás taky usmívají a koukají jim zbytky zubů obarvené na krvavě rudo neustálým žvýkáním betele. Ženy sklízí rýži a před sluncem je chrání ty krásné asijské klobouky. Je vedro, slunce nemilosrdně žhne. Celý ostrov máme objetý asi za šest hodin i s přestávkami na koukání a lenošení. Pak už se jen střídavě potíme a sprchujeme, protože je fakt vedro a vlhko. To by člověk neřekl, že je půlka listopadu!

15.11.pá – dnes si naše batohy udělaly výlet. Ráno jsme je pěkně sbalili, položili do člunu a vydali se spolu s dalšími šesti cizinci na plavbu kolem ostrovů a prohlídku vodopádů. Plánovali jsme, že na jihu vystoupíme a zůstaneme tam, ale nakonec jsme se rozhodli, že za stejnou cenu využijeme možnosti podniknout okružní plavbu (20tis.k/os). Všechno to organizoval Pon`s Guesthouse, kdyby to někoho zajímalo.
K Velkým vodopádům se musí přejet na pevninu do přístavu Ban Nakasong, odkud jsme si sjednali tuk-tuka (2000k./os). Jede se k nim asi dvacet minut, platí se dolar vstupné a je to bezvadný. Prý jsou tyto vodopády na řece Mekong největší a nejdivočejší v Asii. Možná. Každopádně jsou nádherné a pohled na ně je uchvacující. Nejsou tak vysoké jako Niagara, ale jsou mohutné a plné žlutohnědé vody, jak ji řeka brala s sebou při své pouti z tibetské náhorní plošiny.
K menším vodopádům, které se rozkládají u ostrova Don Khon se jde asi kilometr dlouhou procházkou z upravené turistické vesničky, která nepostrádá téměř rajskou atmosféru. Platí se tu také vstupné, pouze půl dolaru, u vodopádů ale nikdo není – tedy žádní turisté což je bezvadný a tak si o to víc můžeme vychutnávat tu divokou valící se vodu a ještě divočejší tropickou přírodu. Na lavičce s výhledem na tu nespoutanost si rozbalíme náš obídek a pochutnáváme si na ptáčkovi zpěváčkovi s rýží a nakládanou zeleninou, jídlo které jsem dneska ráno profesionálně usmlouvala na trhu. Zapíjíme to kokosovým mlékem a jako dezert si vyškrabeme kokosovou dužninu. Je tu neuvěřitelné vedro a vlhko – i ve sklenících musí být podstatně lépe. Při plavbě zpátky se ale bezvadně osvěžíme, když kolem nás pofukuje větříček až je nám zima.

16.11.so – nic zvláštního se neudálo: odjeli jsme z ostrova turistickým truckem (turistický byl jen proto, že v něm byli všichni bílí) do Pakse (15 tis.k.), odtamtud jsme přejeli do našeho oblíbeného Savannakhetu (nevím proč oblíbeného, prostě je nám fajn v sympatickém dřevěném rodinném guesthousu, a okolo je spousta dobrého jídla a příjemných lidí). Brzy se zase cpeme u Mekongu v restauraci nad řekou rybou obalenou v krystalcích soli a grilovanou nad dřevěným uhlím, k tomu pojídáme pálivý papájový salát a lepkavou rýži, která nám nakonec přece jen zachutnala. Jako dezert si kupujeme v banánovníkovém listě balenou rýži s banánem, a to celé grilované na dřevěném uhlí. Je to naprostá delikatesa, kterou bych chtěla jíst v Čechách místo čokolády (2ks-1tis.k.).

Na sever - do hlavního města Vientiane
17.11.ne – cesta ze Savannakhetu na sever do hlavního města Laosu Vientiane: sedíme vedle mnichů, tedy Pepa sedí, protože já jako žena se jich nesmím dotknout. Mniši na tom dost lpí, ale jen do té doby než jde o to urvat v nacpaném autobusu místo. To se pak rvou stejně jako ostatní asiati hlava nehlava, žena nežena. Jedeme devět hodin a ke konci jsme všichni už utahaní. Není se co divit, sice máme svá místa k sezení, ale jsme tu jak sardinky s koleny u nosu a na Pepu se kromě mnichů tlačí i stařík, kterého usadili na jednu z mnoha plastikových židliček, no a ta židle vlivem řidičovy neopatrné jízdy popojíždí přímo na Pepovu nohu, která nemá kam uhnout. Plastikové židle, to je jedna z legrací autobusového cestování po Laosu: oni totiž mají dojem, že jinak by byl prostor autobusu nevyužit, a tak všude kde se vejdou pohotově nacpou takové jakoby dětské židle, na které se ale v pohodě vejde celý Laosan.
Ve Vientiane je před největším náboženským svátkem a tak jsou guesthousy nacpané k prasknutí a tudíž jsme moc rádi, když urveme místa v Sabaidi GH v dormitory (místnost sdílená s hromadou dalších bílých cestovatelů – 15 tis.k./os). Je to děsnej hostel, do kterého majitelé vůbec neinvestují, ale jen rejžujou penízky. Pořád si nemůžu zvyknout asijskému zvyku se zouvat před vstupem do domu, kde nejsou zrovna čisté podlahy (a taky koupelny a toalety). Je to nechutné když se člověk osprchuje a pak má jít po zaprášené zemi plné vlasů jít bosky do postele. Ještě nechutnější je ale jít bosky na neumytý společný záchod... Potkáváme tu ale v pořadí druhého, námi spatřeného Čecha v JV Asii : Oskara. V hospodě legračně podléháme syndromu osamělého cestovatele když mluvíme jeden přes druhého aniž bychom ty ostatní příliš poslouchali.

18.11.poVientiane nazývají největší vesnicí v Asii a to je velmi pravdivé přirovnání. Je to děsná prdel. Abychom nějak vyplnili čas přes festivalem, jdeme na Oskarovu radu do místního muzea (3 tis.k/os) kde sice nejsou zajímavé exponáty, ale celá výstava je legračně propagandisticky pojatá, že si zavzpomínáme na naše komunistické výstavy: „lžička soudruha Či, torna soudruha Čho, pilník soudruha...“.
Na trhu vložíme všechnu svou energii do snahy o nakoupení nějakých dárků, ale tady jsou na turisty zvyklí a tak mají vyšší ceny ale hlavně nic, co by nás uchvátilo a s čím bychom byli ochotní se víc jak měsíc tahat.

Náboženský festival ve Vientiane
19.11.út
Bun That Luang – největší náboženský festival/ trh v Laosu, kvůli kterému jak blbečci vstáváme před pátou raní, jen abychom byli brzo u stůpy Pha That Luang, kde se celá ta legrace má konat. O půl šesté tu jsou stovky mnichů sedící v řadách za kempingovými stolečky, na kterých mají mísy na dary od věřících. Celý festival trvá tři dny a tahle ranní událost je doba, kdy věřící přináší jídlo a peníze mnichům, kteří sem přijíždí z celého Laosu. Všechno začíná ale až po sedmé hodině a abych řekla pravdu, nic náboženského jsem z toho necítila. Prostě jim do mís nakydali rýži na ni oplatky (v igelitu), pak peníze a to všechno na jednu hromadu. Z mís si to mniši sypali do připravených jutových pytlů. Legrační situace se ale udála když si mnich v autobusu do Vang Viengu snažil vybrat ten „svůj“ pytel z hromady dalších, naprosto identických. Nešťastně vrtěl svou vyholenou hlavou a přebíral pytle plné rozmačkaného ovoce, peněz a rýže. Další malej mníšek zase pořád blinkal, protože se děsně přecpal.
Takže v deset třicet se narveme do busku do Vang Viengu, městečka 160 km vzdáleného na sever od Vientiane (4 hod., 7 tis.k). Vieng je turistické místo plné pivních zahrad a pizzerií a vymydlených baťůžkářů, kteří mají nadité peněženky. Vše je ale laoské, takže našima očima pořád ještě málo dotčené, a příroda kolem je nádherná.

Neobjevené jeskyně ve Vang Viengu
20.11.st - raníčko si vychutnáváme koblížky se slaďoučkou ledovou kávou a kocháme se výhledem na členité kopce a skály tyčící se nad řekou. To nás navnadí a tak si půjčujeme
kola – hajtry (10 tis.k) a vyrážíme k deset kilometrů vzdálené jeskyni, kterou nám doporučil Oskar. V půli cesty se mi přetrhne řetěz u kola a co teď? Vesnice je kousek a tak mi to místní opravář s vydatnou pomocí kladiva a Pepy spraví.
K jeskyni Pha Thao nás vesničani navigovali po mé úžasné plynné otázce „tháo ju sái?“ a nakonec nás jejími útrobami provedli malí kluci. Teda provedli: šli s námi jen proto že jsme měli baterku a tak si to s námi mohli projít. Po pár metrech jeskyní začala proudit řeka a tak jsme vykasali nohavice a brodili se. Tma tmoucí, hukot vody, tunel a tak jsme šli asi 150 metrů, kolem se blýskaly stalagnity a stalagnáty a veliké kamenné záclony. Baterčička skomírá, hladina vody se zvyšuje a nám se nechce plavat. Ještě před jeskyní se mi rozpadly zánovní trekové sandály značky Baťa tak moc, že bych je snad i Baťovi omlátila o hlavu – kdyby tu byl. Díky němu jsem musela celou cestu jeskyní po špičatých kamenech absolvovat bosky, navíc to také odšlapat zpátky na kole. A kdykoliv jsem došlápla náhodou na silnici, tak jsem povyskočila jako čertík z krabičky - silnice byla celá rozpálená!!!
Na cestě zpátky se pokoušíme objevovat další jeskyně, ale ty jsou už přes řeku kam nevedou mosty a za převoz vesničané chtějí zbytečně moc peněz. Ta Oskarova jeskyně byla ale tak nádherná, že nás to ani moc nemrzí: bílí falangové popíjí pivo a jezdí na pneumatikách od traktoru po proudu řeky ve Viengu a tak daleko se jim nechce. Takže jsme měli celou tu tmu jen a jen pro sebe.

21.11.čt – přecházíme přes most, který v prostřed řeky končí a dál se musíme brodit. A za tu legraci ještě vybírají tisíc kipů! Dále pak jdeme asi šest kilásků k jeskyni Phu Kham, která je prý největší a nejkrásnější. Je brzo ráno a tak ti pivní obžungrové ještě leží a jsme tu sami. Cestou potkáváme hejno mladých mníšků – smíšků, kteří jdou s námi a tak máme krásné pokoukání když jdou jeskyní ve svých oranžových rouchách se svíčkami v rukách. Hned v první části jeskyně je svatostánek s velikým ležícím Buddhou, kterému se přišli poklonit. Na něj dopadá postranním otvorem ranní sluníčko a tak nevíme co dřív fotit. Procházíme s nimi jeskyni až do hloubky, v té tmě se snažíme nespadnout do nějaké té díry či nezničit staletí rostoucí stalagnáty. Každý si tu hledá cestičku jak mu je libo, což je sice bezvadný pocit, ale na druhou stranu si uvědomujeme že to škodí jeskyni a spousta té krásy z ní zmizí. Je ale více než jisté, že za pár let si i Laosánci uvědomí co tady mají za krásy a začnou si je chránit.
Objevujeme spoustu dalších jeskynních chrámů a místností až se začínám bát, že netrefíme k východu. Baterka skomírá (zase!), špagátek jsme si od vchodu netáhli, mniši už odešli a je tu taková tma a ticho!!! Je to krásnej pocit, člověk slyší buchot svého srdce a oba si vzpomínáme na příběh který nám vypravoval jeden jeskyňář v Americe: „ jednou jsme se vydali na několikadenní expedici hluboko do jeskyně a jedné noci jsem se vzbudil, posadil se na karimatce a v té hluboké a tmavé jeskyni najednou bylo světlo jako ve dne, přestože jsme už pár dní světlo kromě baterky neviděli. Byl jsem z toho strašlivě překvapený, ale cítil jsem se tak krásně. Pak jsem usnul a když jsem se spolu s ostatními ráno probudil, byla všude tma jako obvykle.
Dlouhá léta jsem se styděl to komukoli povědět, až jednou za mnou přišla kolegyně a vyprávěla mi, že se jí stalo to samé co mě kdysi... Tehdy jsme začali o svých zážitcích mluvit a zjistili jsme, že nejsme sami, komu se tohle krásné denní světlo objevilo hluboko pod zemí. Ale nikdy jsme nepřišli na žádné rozumné vysvětlení, PROČ ....“

Před jeskyní je potok s hlubokým jezírkem kde je nádherně čistá tyrkysová voda, u toho je starý strom s houpačkou z které mniši skáčou do vody. A tak jsme se nechali inspirovat a skákali jsme my, pak mniši a pak my.... Byla to ohromná legrace rozhoupat se jako Tarzan, na laně se pak shoupnout áááááá .... žuchnout do tůně.

Luang Prabang - temply i kouzelná příroda kolem
22.11.pá – obvyklá snídaně ve Vang Viengu: banánové koblížky s ledovou kávou, stejně jako odpoledne si tu dáváme smažené rýžové nudle u „naší“ paní na ulici. Dnes je to ale naposledy, jedeme už do Luang Prabangu, autobus je plný bílých falangů, a dokonce tu potkáváme Slováka (!) Stana, který se stane naším putovním společníkem. Do Luang Prabang je to na mapě jen kousek, ale cesta trvá pět hodin a cizince stojí 40 tis.k. Projíždíme totiž horami kde je cesta samá serpentina, z kopce do kopce a žaludek nám všem jen poskakuje. Srdíčko taky, protože je to moc krásná podívaná: projíždíme vesnice horských kmenů Hmongů, kde jsou ženy hezky barevně krojované. Je zajímavé dívat se na chlapy jak mají v kusech látky zabalené děti a nosí je stejně jako jejich ženy. I dědečkové se takto starají o své vnoučky a vypadá to opravdu roztomile když jsou ověšení hned několika malými caparty.
V Luang Prabangu nás hned odrbou tuk-tukáři když nás do blízkého centra vezou za 4tis./os. Stejně jako ve Vientiane nemůžeme dlouho sehnat levnější hostel, protože už je večer a všechno levné je dávno obsazené – na ulicích je snad více cizinců než místních. Ostatně – Luang má být nejturističtějším městem Laosu, tak co bychom chtěli... Nakonec nás náhoda zavede k hostelu kde nám nabídnou ubytování včetně koupelny s teplou vodou za pouhé 3$. Jsme trošičku mimo centrum, ale jen trošičku protože hlavní městský bazár je od nás pět minutek.
Pak jak Stano tak i my se shodneme, že si musíme něco vyřídit u pošty. Posléze se dozvíme, že oba jdeme za stejným cílem: doma na Internetu jsme si nezávisle na sobě stáhli informace z různých cestopisů a jeden z nich popisuje jak v Laosu v Luangu u pošty prodávají nejlepší palačinky na světě... A byla to pravda: banánová palačinka se slazeným mlíkem je ten nejlahodnější zákusek na dobrou noc.

23.11.so – hádanka: kolik dospělých Evropanů s baťůžky se vejde na mopeda? Odpověď: tři. Tak jsme si ráno půjčili malou motorku za 8$/den a vyrazili k 30 km vzdálenému vodopádu Kuang Si. Po pár kilometrech asfaltka končí a tak chudák Stano na konci úpí na tyčce a taky jak mu placatím nohy, jelikož opěrky na nohy pro spolujezdce jsou jen jedny. Budíme pozdvižení a vesničani se nám smějí. Asiaté běžně cestují nacpaní na dopravním prostředku, ale že i bílí falangové? Laosánci jsou hezcí lidé, žijící poklidným životem a pokud nepracují na poli, tak se moc nepředřou. Ženy pořád sedí před chýšemi, kolem se batolí děti a jinak se nic moc neděje. Občas vyšívají věci pro turisty či sebe, pletou z proutí krásné koše na rýži anebo na ryby.
Po devatero kopcích a řekách jsme u vodopádu, zaplatíme nízké vstupné a ocitneme se u turistické atrakce. Tuk-tukáři, a řidiči autobusů sem vozí turisty, kteří se ale většinou podívají ze spoda na vodopád a odjedou pryč. V prostředním stupni vodopádu už jich moc není a když vyšplháme nahoru na okraj, jsme už úplně sami. Tam jsme úplně vykulení z jezírek které jsou podobné těm v tureckém Pamukale, kde okraje jsou z vápence(?), kolem dokola je hustá džungle se všema těma zvukama a šerou tajemností. Je to divukrásné - připadám si jako v ráji. Vše je tak čisté a nezasažené lidskou rukou... Bosky chodíme průzračnými jezírky, také mazlavým blátem které je všude kolem a nakonec si mašíruju bosky i džunglí, kde ale dávám pozor na veliké štípavé mravence. Sešplháme totiž trošičku dolů a tam se koupeme pod jedním z mnoha kaskádových vodopádů, které tvoří jeden mohutný. Je tu i taková jeskyňka – převis a vevnitř je krásně slyšet jen to šumění vody a je vidět trošičku přes závoj letící vody okolní příroda. Trochu mě mrzí, že není moc teplo a tak se nedá moc koupat. Vydržela bych tu i několik dnů, je to tu opravdu nádherné. Pak se ale i nahoře objeví turisté a my jsme moc rádi že jsme si tu krásu mohli užít sami a tak pocitem objevitele jim vodopád přenecháváme.
Cestou zpátky se ještě stavujeme v jedné vesnici když je zrovna krásné teplé večerní sluníčko a tak fotíme lidi při práci, hrající si děti a od paní si kupuju úžasný ručně vyšívaný polštář pro maminku. K večeři si koupíme na trhu rýži, maso a smažené nudle se zeleninou, které nám dají do igelitových sáčků a tak jíme z nich jako místní. Ale moc nám to radost nedělá jíst rukama a z igelitu. Ráda bych tu byla o pár let dříve, když tu plasty nebyly. No a ta palačinka u pošty ale je...

Na sever, do zapadlé vesničky Mui Ngoi Neua
24.11.ne
– zase brzo vstáváme tentokrát protože spěcháme a chceme si ušetřit den. Na Laos by člověk potřeboval moc času a my jsme měli jen 20 dní. Za pět dní musíme už být v Thajsku, protože jinak by nám propadly naše double entry víza (dvouvstupové). Dopoledne si chceme proběhnout známe Luang Prabangské temply a odpoledne se chystáme odjet do Nong Khiaw na opuštěný sever.
Nevím nevím, lidé o Luang Prabangu mluví jako o nádherném městě a dokonce ho připodobňují k Českému Krumlovu. Podle mého názoru je to pěkné město, ale nepřidávala bych mu nějaká ta „nej“. Temply kvůli kterým sem všichni jezdí mají takový cirkusový charakter, i když z hlediska architektonických tvarů jsou určitě zajímavé. Ty jejich střechy jsou zajímavé pro svůj nezvyklý a specifický tvar. Dost nás mrzí fakt, že se tyto národy nevěnují mnoho opravě a rekonstrukci starých staveb, a nechávají ty staré krásné chátrat a raději vystaví nové nehezké.
Luang má také dvě (anebo sakra i víc?) autobusová nádraží: jižní, na které jsme přijeli z Vang Viengu a to je z centra kousek a potom severní na které musíme jet tuk-tukem za 4tis/os. Truck odjíždí ve dvanáct, tak to tak tak stíháme i s tou ranní prohlídkou templů. Vůbec tu není lehké zjistit čas odjezdu autobusků, protože když jsme večer přijeli od vodopádů tak nikdo na autobusáku už nebyl a cedule s odjezdama taky ne. Ve městě majitelé cestovek se trumfovali v odlišnosti odjezdových údajů a tak jsme nabyli dojmu že to tam jezdí častěji než pražské metro.
Nakonec jsme jejich časové údaje zprůměrovali a vyšla z toho ta dvanáctá hodina. Po čtyřech hodinách pršlavé jízdy jsme v chatrčové vesnici, nasedáme spolu s dalšími bělochy do člunu a hodinku se plavíme proti proudu do vesnice Mui Ngoi Neua (9 tis.k.). Je to úžasná plavba kdy kolem nás kopce porostlé džunglí vystupují z vody a jejich šošolky vyčuhují z mraků. Celou atmosféru umocňuje nádherný západ slunce nad řekou a když dorazíme do Ngoi, vidíme jenom chýše a žádné známky větší civilizace a tak máme velkou radost. To, že se tato vesnička chytře zařídila na turisty – baťůžkáře a postavila spoustu chýší na ubytování pro ně, nám nijak nevadí. Všichni se tu nějak rozptýlíme a zároveň máme postaráno o jídlo, což v malých městečkách bez turistů může být problém. Civilizace nám začne chybět až když padne tma, celkově se ochladí a ledovou sprchou se opravdu nechce umývat. Nějak to poslední dobou nevypadá, že bych měla být v tropech. Ale na to nás upozorňovali když jsme sem na sever jeli. Hygienu tedy pro dnešek vynechávám.

25.11.po – mrholí, mlha se válí nad džunglí a my jdeme Stanovi kazit žaludek: je tu jen na měsíc a tak nechce své bříško trápit jako my a tak se dodneška snažil jíst jen „bezpečná jídla“. Začneme tedy tím, že si na bahnité ulici dáme hnusnou vlahou nudlovou polévku spolu se školáky, kdy misky a lžičky se jen velmi letmo oplachují v jednom kyblíčku. Podobně hygienicky vypadá i puding, který si dáváme nato. Chudáci slovenská střeva! Ale ta naše si už musela za dva měsíce zvyknout, ne?
I přes nepřízeň dnešního počasí se vydáváme na výlet: z naší vesnice směrem do vnitrozemí se má po cestě dojít k jakési jeskyni a pak do dalších vesniček. Na konci naší vesnice platíme jakési „turistické mýtné“ (2 tis.k.) a pak si to kolem nehluboké jeskyně mastíme pořád hloub do vnitrozemí. Kolem nás jsou ty mlhou zahalené kopce porostlé šťavnatou vegetací, rýžová políčka a vesničané kteří na nich dřou do úmoru. My se kloužeme po bahnité cestě, brodíme se zavlažovacími kanálky a kluci si odtrhávají první pijavice toužící po slovanské krvi. Pálíme je zapalovačem (chudáci Stanovy chlupy), protože jinak se ty mrchy snad ani zabít nedají. Rána poměrně krvácí a vypadá to dost řeznicky. Na mě ale vůbec nejdou, což mě trochu mrzí, jelikož jsem se doma taky chtěla chlubit ranami z boje.

Je tak mizerné uplakané počasí že se nedá pořádně ani fotit a zrovínka dneska by bylo motivů: míjí nás krásní vesničané s motykami, dětmi uvázanými u boku a za nimi se valícím vodním buvolem. Po hodině přicházíme do vesnice, ze které jsme jak Alenka v říši divů. Zdá se nám, že jsme se nějakým zázrakem posunuli o pět set let nazpět. Vše je tu absolutně přírodní, což dokazuje obrovskou zručnost místních obyvatel. Rákosové domky jsou vyvýšené na kůlech, děti si hrají kolem a my se tu cítíme strašně zvláštně, jako vetřelci. Prostě sem nepatříme. Nechci je rušit, ale Stanovo fotografické srdce jásá a je vidět, že by moc rád fotil.
Napoprvé jen projdeme vesnicí a jsme překvapeni že na konci stojí guesthouse, takže sem asi musí dojít i turisté. Žádného ale nevidíme. Hledáme cestu dál v rýžových polích ale vesničan - lovec s puškou podomácku vyrobenou – nám nějak divně ukáže směr a tak skončíme za chvíli v té samé vesnici. Nakonec si tedy kluci fotí místní rákosovou školu, pak si sedáme doprostřed návsi, Stano mizí nadšeně se stativem mezi domky a já se snažím navázat kontakt s místními ženami a dětmi. Už něco málo umím laosky, ale za chvíli bezradně vyčerpám všechna svá slovíčka. Zachrání mě průvodce Lonely Planet kde jsou obrázky z Laosu, což si holky rády prohlíží, já jim ukazuji odkud co je a přitom je fotím. Vypadají tak zajímavě! Je tu i laoská babička, opravdu stará žena – osmdesát jí je – a má tetování přes celou ruku. Místní mladík nám nabízí jestli si nechceme jít zakouřit opium a mrzí ho, že drogám neholdujeme.
Pak se zvedáme a jdeme dál do vnitrozemí přes řeku kterou brodíme a následujeme skupinu chlapů, kteří na bambusu nenesou tygra ale generátor. Je pěkně těžký a chlapi se často střídají, ale mažou děsně rychle asi aby to už měli z krku. V další vesnici pak pálí místní alkohol z rýže Lao lao v improvizované, ale funkční destilovací soustavě. Zase nám nabízí opium (cizinci sem rádi jezdí z sousedního Thajska si beztrestně a levně zakouřit). Je už docela pozdě a jsme tak plni zážitků, že to potřebujeme vstřebat. Takže mažeme zpátky do naší „civilizovanější“ vesnice. Večer se už na ulici jíst nedá a tak si v restauraci dáváme kopec nudlí se zeleninou (5 tis.k.).

Harcování se po rozbahěném severu a plavba po Mekongu do Thajska
26.11.út - "A chčije a chčije" prohlásil by Kemr ve filmu na Samotě u lesa. Je to opravdu nefér. A ještě k tomu se nikomu z těchto lenošných baťůžkářů nechce vyrazit nahoru do Muang Khua proti proudu řeky, takže za málo vytíženou loď chtějí 30$ za nás tři a to je docela dost (kromě toho to má stát 4$ na osobu). Takže nám nezbývá nic jiného než se vtlačit do člunu jedoucího zpátky do Nong Khiaw, což neděláme dobře, jelikož na nás zbyde strategicky nevýhodné místo.
Takže když projíždíme peřejemi tak se málem vyklopíme a navíc jsme mokří od hlavy k patě. Opravdu to není příjemné, protože pořád prší a je dost chladno. Už toho víc na sebe nemohu navlíct a tak se oddávám myšlenkám na teplou sprchu či horký Bangkok.
Na korbě pickupu do Pakbongu (8 tis.k.) jsme strašlivě promrzli a na dalším trucku do Udomaxai (14 tis.k.) jsme zmrzli úplně jak ťuhíci. K tomu mi bylo dost špatně z těch šílených serpentýn, jak to bláznivý řidič šíleně krouhal, no a taky jak všechny ženský kolem blily. Příšerná jízda trvala sice jen tři hodinky, ale byla to jedna z těch nejhorších. I kluci vylezli bílí jako stěna a děkovali jsme bohu, že jsme přežili. To jsem ještě nevěděla, že od té doby mi bude ve všech dopravních prostředcích blivno.
Přehodnotili jsme naši situaci a s těžkým srdcem zrušili naši cestu do Luang Nam Thy a pak truckem po prý nejhorší laoské tankodromové cestě na hranici s Thajskem. Prý je to také nejkrásnější cesta, a tak nás to moc mrzí. V tomhle bahně a lijáku bychom ji asi neprojeli a určitě bychom to nestihli než nám vyprší víza. Takže jedeme zítra do Pakbengu a pak člunem k thajské hranici do Huay Xai.
Udomxai je díra a za deště ještě pořádně blátivá. Jsme špinaví a mokří a jediný náš požadavek je najít guesthouse s teplou vodou. Po dlouhém úsilí jsme našli vodu vlahou. Pánbůh zaplať. Na okraj: tato oblast má být strašně zajímavá z hlediska nedotčenosti přírody a lidí turismem a doporučuje se na vícedenní treky. Bohužel nemáme čas. Ach jo.
Na autobusáku se mi už daří domluvit se laosky s místními: "Džak moun lot mé Pakbeng - meu eun?" (Kdy jede zítra autobus do Pakbengu?). Na tenhle dotaz mi paní odpověděla lakonicky: "Tumolou" (anglicky šišlavě: "zítra") a pokračovala "v osm a devět hodin". A já na to: "Sóng lot mé?" (dva autobusy?) a ona s perfektní americkou výslovností "Jeah!" ("jo!")....
Ještě jedna veselá příhoda z mých pokusů komunikace s místními: před pár dny jsem na místního mladíka vybafla právě natrénovanou frázi v laoštině: "Tháo ju sái?" (Kde je tu jeskyně?) a on na mě se zoufalým obličejem vyhrkl: "nou spík ingliš, nou spík ingliš!!!" (anglicky: "nemluvím anglicky, nemluvím anglicky!!!"). Ach jo. Někdy je ta komunikace moc obtížná.

27.11.st - dopoledne v poklusu nakupujeme dárečky na místním trhu - už včera jsme vykoupili obchod s proutěným zbožím, kde Pepa koupil nádherný koš na ryby, který zamýšlí doma používat jako vázu, já jsem zase koupila košíčky na lepkavou rýži, což je snad ta nejtradičnější laoská věc. Objevujeme tu také malé knedlíčky plněné houbovou náplní z nasládlého kynutého těsta. Tuto ňamku rozváží městem pán na kole, před kterým má hrnec ve kterém ty knedlíčky vozí a ohřívá je v páře. Jeden přijde jen na tři koruny, ale přejíst se jich člověk ani nemůže.
Po včerejší kruté cestě nám Stano rozdá Kinedrily a tak nám šestihodinová cesta do Pakbengu (21 500 k.) uteče v slastné otupělosti a ani nám nevadí jak ženské kolem zase blinkají. Prší už třetí den, je zima, už na sebe nemám co navlíknout. Ještě že v půli cesty stavíme a rozehříváme se horkou laoskou kávou a čajem. Z cesty vůbec nic nemám, protože truck je celý zakrytý igelitem aby na nás tolik nepršelo, a tak není nic vidět. No a také jsem celou cestu proklimbala.
Pakbeng je ďura, kde staví slowboaty při své cestě z Luang Prabang do Huay Xai. Je to na polovině cesty, tak tu lidé při své dvoudenní plavbě nocují. Vesnice z toho má asi hlavní zdroj příjmů, ale tam kde my bydlíme je potřeba být slepým aby člověk neviděl tu špínu okolo. Zase jedni kteří odmítají renovovat či alespoň umýt či zpříjemnit svůj příbytek.

28.11.čt - prší už čtvrtý den. Je to vůbec možný - bez přestávky na oddech?! Deštivá sezóna přece skončila už před měsícem a půl! Trávíme celý den na člunu: plavíme se tedy po Mekongu na slowboatu za 5,5$/os do Huay Xai, což je město v jehož okolí se těží safíry, ale jinak je tu také přechod s Thajskem. Na lodi máme místa kolem sebe dost, jedeme takovým skorodobytčákem a hlavně s bílejma turistama. Dá se to jet i speedboatem, který je 3x rychlejší, ale i 10x hlučnější, dražší a nebezpečnější. Doporučují se na něj helmy (a to je v Laosu co říct!!!) ... a špunty do uší. Jsem ráda, že takto jedeme jen jeden den a ještě z nutnosti, protože plavba sama o sobě není nijak zajímavá. Člověk je uvnitř lodi takže nemá kontakt s okolím, které je i tak docela nudné. Ze střechy nás neustále vyhání, takže nám nezbývá nic jiného než sedět uvnitř, jíst sezamové tyčinky a karbanit. Po devíti hodinách jsem moc ráda že to máme za sebou a moc mě mrzí, že jsme nemohli jet truckem z té Nam Thy. A také to, že naše laoské dobrodružství pomalu ale jistě končí...

Ještě něco o Laosanech obecně: jsou to milí, příjemní lidé, kteří si zatím asi neuvědomují jak bohatí turisté proti nim jsou (ale jen materiálně), tudíž se nesnaží ani člověka oškubat. Často jsem si naopak připadala jak za komunismu v Čechách, když si něco snažím u stánku koupit a oni nemají absolutní zájem cokoliv prodat. Paradoxní je, že to je jejich soukromý obchod, na kterém jsou finančně závislí. Prostě - jsou v pohodě. Zatím.


THAJSKO - SEVER


Kopce a vesnice na severu Thajska
29.11.pá - Huay Xai je hraniční město těžící z přechodu Thajsko x Laos. Nijak mi nepřipadne zajímavý, ani kola se tu nedají půjčit. I když města tu nikde nejsou zajímavá, ale ten život na jejich okraji a na vesnicích za nima, ten jen úplně jiný a pro nás tak exotický! Takže určitě i tady vyjít pár kilometrů na sever a člověk by objevil krásy Laosu. Ráno nám ale nezbývá nic jiného než utratit poslední kipy a sednout si na loďku která nás za pět minut a půl dolaru převeze do Thajska. To je o několik stupňů bohatší, techničtější a turističtější.
Dva kilometry jdeme městem na autobusák, loučíme se se Stanem který s námi putoval celý týden a usedáme do státního busku který jede do Chiang Raie (2 hod/42B). Tohle město nás opravdu vyděsí: dvacet dní jsme putovali po vesnicích a najednou se ocitáme v rušném městě přecpaném auty, motorkami a lidmi a reklamními poutači. Raději přestupujeme do busku do Mae Chanu a pak už jen na dva pickupy (celkem 90B, 1$=42B, 1B=0,8Kč) a jsme v městečku Tha Ton, nedaleko většího Fangu. Čekala jsem opuštěnou vesnici s pár guesthousy, ale asi bych si měla uvědomit že už nejsme v Laosu. Tady si chceme den odpočinout, protože jsme nějací ucestovaní.
Na ulici večer objevujeme spoustu lákadel, koupíme si megaporci smažených nudlí se zeleninou (25 B), paní nám do toho přidala hrst buráků a taky sušený krevety a pak se už jenom olizujeme. Jídlo tu připravují daleko víc hygienicky, takže nás to všechno láká o to víc. Jo, objevujeme tu ještě cigára která se podobají indickým bidískům, takže jich kupuji pro kamarády celý balík ať si pochutnají.

30.11.so - kocháme se tím že nemusíme vstávat, ale stejně už po deváté jsme po snídani. Tady se snad později ani vstávat nedá. Snídani jsme měli něco jako večeři v Čechách: rýži s kuřecím masem nadrobno nakrájeným a oblohou, k tomu nám ještě paní přidala jednu mističku s vývarem a druhou s pálivou omáčkou a to celé za 25 bathů. Móc velká dobrota, stejně už mám ten žaludek tak zmatenej, že mu tahle snídaňka nijak nevadí.
Naskakujeme na taxi - pickup, kterým se necháváme zavézt 15 km na sever k teplým pramenům, které bohužel měly dobu své slávy dávno za sebou a zbylo tu jen pár omšelých dřevěných altánků a prázdná restauračka. Nad tím se ale tyčí v kopcích slaměno - bambusová vesnice a to je pro nás dostatečnou výzvou: vzhůru! To jsme si ale dali - je to strmě nahoru a ještě k tomu si sluníčko usmyslelo že nám vypálí mozek. Po pár set metrech jsme celí uřícení, takže se doplazíme do stínu pod vesnici a snažíme se vydýchat. To nás ale objevují vesnický kluci, kteří jsou pěkně rozjívení, ale naštěstí je nějaký dospělý od nás odežene jak divoký psy. Jakmile vejdeme do vesnice která je vzhledem podobná těm laoským, přijdou za námi babičky v tradičních krojích a nabízí cingrlátka, tašky pošité mušličkami a korálky. Zuby mají skoro celé obroušené a zbarvené do ruda od žvýkání betelu. Pořád se smějí, a posunky ukazují, že se nám to moc bude hodit a jak je to bezva zboží. Protože ale nemáme nikoho, kdo by tu "krásu" ocenil, profrčíme vesnicí a pokračujeme nahoru dál do kopců. Moc se ale nepředřeme a tak na té úzké ušlapané cestičce džunglí posedáváme a odpočíváme co chvíli.
Kocháme se výhledy na sklizená políčka po kukuřici a rýži, na bambusové chaloupky - odpočívadla rozsetá ve stráních. Když šplháme ještě výš, ozve se odněkud "No!". A když to zkoušíme dál, tak se z kopců ozve zase že ne. Vracíme se tedy dolů. Potkáváme chlapíky s prehistorickými puškami přes rameno a ti nám posunky vysvětlují, že jsme šli (anebo už byli) v Barmě. No a my si mysleli, že tam nemáme chodit třeba protože tam pěstují mák na opium. No, kdoví.

Příjemné městečko Pai a výlety do kopců a k jeskyni
1.12.ne - na prašném plácku, který je pravděpodobně autobusovým nádražím, jsme jediní. Autobus by měl za chvíli přijet. Jsme netrpěliví, protože tohle je opravdu divné: žádná cedule, další pasažéři, nic. Ale světe div se, v 8ºº je tu "rot mé támadaa", nejlevnější to z thajských autobusů. Je to státní busek, který nás za tři a půl hodinky doveze do Mae Taengu, který je kousíček na sever od velikého Chiang Mai (57B). Hned za Tha Tonem se busek zaplní, a pak jedeme kopci nahoru a dolů tak, že to je skoro jako lochneská dráha. Musím veškerou energii věnovat soustředění se na to, abych neblinkala. Moc se těším na dobu, až budu jezdit vláčkem.
V Mae Taengu chceme chytnout nějaký autobusek z Chiang Maie do Pai, ale na autobusáku (anebo to je jen zastávka?) prosedíme 4 hodiny. Profrčí kolem nás jeden bus asijsky nabitý nad střechu a další se neobjevuje. Samozřejmě ani tady není žádná cedule a časové údaje poskytované místními se od sebe diametrálně liší.
Cpeme se a ochutnáváme místní dobroty, které jsou našemu bříšku asi dost nebezpečné ale o to chutnější: domácí zmrzlina, kterou zmrzlinář na kole kydne do sladké housky, zasype oříškama, zaleje polevou navrch dá želé (5B). Sníme rovnou tři a tím jsme asi přivolali pickupa, který nás za 70B/os vezme do Pai (cena je samozřejmě ta konečná, ne vyvolávací). Potom následuje ďábelská jízda: on (rozuměj, řidič) je určitě sebevrah rozhodnutý k činu a já se zase soustředím, abych neřvala moc nahlas strachy a nepoblinkala se. Takhle vražednou cestu jsem v životě neabsolvovala a i z obličejů Thajců bylo možno postřehnout jakési znepokojení. Když jsme se ale podívali kolem a viděli nádherný západ slunce a krásné výhledy na pohoří a lesy kolem, tak nám bylo trošinku lépe. Pravda, všechno jsme viděli trochu rozmazaně.

2.12.po - Pai, Pai Guesthouse (120B), chatrče z bambusů a střecha z banánového listí, perfektní atmosféra způsobená tím, že chatky jsou poházené v pěstěné džungli - všude samé vkusné a oku lahodící detaily. Mrzí nás, že se nezdržíme déle, ale už máme jen 17 dní a celé Thajsko je před námi. Přestože je Pai turistické městečko tak má všechny obchody a restaurace vkusně zařízené v nápadité přírodně laděné atmosféře, podobně jako náš guesthouse.
U pouličního stánku se brutálně přesnídáme rýží s nasekaným smaženým kuřetem a sladkou omáčkou a vývarem (20B) - ani hnout se nemůžu, ale mé chuťové buňky by si pořád dávaly tu dobroučkatou omáčku.
Rozhodli jsme se, že si tady v Thajsku uděláme výlet sami na vlastní pěst, ne jako všichni zápaďáci kteří si tu maximálně koupí 3 denní trek s průvodcem. A tak jsme se mrkli na mapu, obkreslili jsme si nějakou podrobnější automapku a vybaveni tímto a kusými poznámkami z jedné knihy se vydáváme do Ban Tumu, vesnice kterou Brezinův průvodce označuje jako "východisko k trekům nadivoko do hor". Autobus jede jen do Soppongu, a tak využíváme možnosti a dokupujeme tam nějaké jídlo a vody a rázným krokem vyrazíme směr Ban Tum a neodradí nás ani nedůvěřivé kroucení hlavou jednoho Anglána. Prý to je "so far away" - móc daleko, celých devět kilásků. Za chvíli jsme mokří jak myši protože je to do děsně prudkého kopce, pak zas dolů a opět nahoru... Nadávání na ty krámy v baťozích nám cestu neulehčí, chce si to jen zvyknout na ten batoh na zádech. Procházíme ještě jednou vesnicí a pak už jdeme jen lesem, poslední tři kilometry nás nabírá chlapík na korbu pickupu - a to jsme ani nemávali, ale on zastavil a přesvědčil nás.
Jsou tu dvě ubytovací možnosti, obě téměř prázdné: Cave a River Lodge, jeden chlapík nám doporučil tu říční, takže bydlíme v chatrči za 150B a brzy zjišťujeme, že tu mají všechno předražené a to proto že tu nemají konkurenci. No a proč jsme se sem vydali? Mimo jiné proto, že tu je
známá Tham Lot (jeskyně Lot), kam se hnedka vydáváme na průzkum. Ani jsme netušili, že je poměrně turistická: naštěstí pouze jen ta jeskyně, protože se v Pai sem organizují autobusové výlety a lidé hned zas odjedou. Vstupné se tu nemusí platit, jen se tu nabízí vehementně služby průvodců s velikanánskou svítilnou za 100B. Jejich služby jsme odmítli a vydali se s malou baterčičkou na průzkum - sami a zdarma.
Lotem protéká řeka, tak tu mají bambusové vory a za dalších 100B nabízí, že nás provezou. Není to ale nutné, protože hlavní dvě místnosti jsou přístupné suchou nohou a poslední, netopýří místnost je na druhé straně, takže když se to celé venkem za dvacet minutek obejde, tak také není problém. Jen ten netopýří sál strašlivě páchne, celý je totiž pokryt netopýříma hovínkama. Je docela fuška tudy prokličkovat dále a nebýt zasažen. Největší vychytávka je se šplhat po příkrých schodech, které jsou namazány těmi hovínkami, takže to je spíš skluzavka. Ještě se tu prý večer dá pozorovat jak netopýři v hejnech vylétají z jeskyně. No, neviděli jsme. Všechno co bylo možné, jsme prolezli, limitováni tou naší mizernou baterkou. Nutno říci, že každá jeskyně má svou atmosféru a nedá se říci: viděl jsem Macochu, a to stačí. Tham Lot je obrovská jeskyně s vysokánskými stropy a rozlehlými sály. Šplhali jsme po žebřících do vyšších pater, obdivovali pohled z galerie na světlo prodírající se vchodovým otvorem a jak dopadá na stalagmity, stalagnáty, trpaslíky a všechny ty jeskynní skřítky. Člověk se najednou ocitne v jiné říši, která patří jiným bytostem než nám, lidem.

3.12.út - vybaveni rukou obkreslenou mapkou z průvodce Rough Guide se chystáme na celodenní přechod z Ban Tumu do Ban Mae Lany, který je tam popsán jednou větou. Víme že kromě jedné vesnice, kopce vysokého tak 1100 m.n.m. a džungle tu turisty nepotkáme. Cesta může být tak 12 kilásků dlouhá a píše se o nenáročné pětihodinovce. Jelikož v Ban Tumu není místní restaurace či market, tak nakupujeme na cestu ve vybrakovaném obchodě rybičky v konzervě a instantní polévky. Vybaveni tímto, pěti litry vody a samozřejmě baťohy které jsou už teď plné dárků pro maminky, si to mašírujeme po červené cestě do prvního vysokánského kopce. Pak z kopce, zase do kopce, míjí nás pickup ověšený vesničany a pak nás čekají už jen ty kopce, supící Denisa a banánovníky.
Po hodince a půl se dostáváme nahoru, takže už jdeme poměrně "nenáročně", i když výkyvy tu pořád jsou. Občas kolem nás projede vesničan na motorce, ale to opravdu jen občas. Jsme v kopcích obklopeni lesem, ale ne takovým jaký si člověk představí u nás doma. Tady to je něco mezi lesem, pouští a tropickou džunglí - dobrý mix, co? A slunce praží. Není zima jako v Laose, ale pořádný vedro. Ve stínu stromů si vaříme na ohýnku instantní polévky (alespoň jednou využijeme ten ešus) a sušíme propocená trička. Pak dojdeme k perfektnímu rozcestí čtyř silnic, hustě lemovaným dřevěnými cedulemi s těmi legračními thajskými písmeny která se podobají různě svinutým hadům. Nikde nikdo, jsme uprostřed lesů úplně sami. Mám sice napsaný název vesnice Mae Lana v thajštině, ale těm mým hadům se žádná cedule nepodobá. Shazujeme tedy rezignovaně batohy a čekáme na spásu. Ta se naštěstí zanedlouho blíží v podobě vesničana na motorce jedoucího z pole. Klasicky ta střední cesta je správná, takže jsme zachráněni a když se chystá zapadnout sluníčko, přicházíme do Mae Lany. Tak se nám ta pohodová pětihodinovka trošičku protáhla. A to opravdu nemohu říct, že bychom po cestě moc lenošili.
V malé jídelničce se vrháme na polévku a v jediném a zbrusu novém guesthousu Top Hill usmlouváme chatku na 120 B, sebemrskačsky se umýváme ledovou sprchou a se zmrzačenými zády opatrně uléháme a v mžiku usínáme spánkem sedřených nosičů.

4.12.st - chrchlající ušmudlaný chlapík přestal připravovat šlichtu pro prasata a těma neumytejma rukama nám nabral do misek pudingové dobroty, zalil to kokosovým mlékem a odplivl si. Pak se vrátil k té své šlichtě. Tož to byla naše snídaně na thajském horském venkově. Potom jsme se plazili do kopců a hledali Mae Lana Cave, ke které nevedl jediný ukazatel, cestu nám určovala jen ta neurčitá mávnutí vesničanů. Asi po 2 km jsme našli anglicky psanou ceduli, tedy rozcestník ke třem jeskyním. Byly tam sice šipky, ale ne vzdálenost. Tak jsme našli jen jednu jeskyni (20 m od cedule), tedy spíše díru, do které jsme se hlouběji neodvážili, protože to bylo propadlý a bez lana či nějakého spelologa to bylo docela riskantní. Další jeskyně po našem nepříliš pečlivém pátrání nebyly nalezeny.
Vracíme se tedy zpět, loučíme se se sympatickou šestnáctiletou "hoteliérkou", nakládáme na záda balvánky - baťůžky a máváme na prvního pickupa, který nám hned staví. Náhoda (?) nám předhodila chlapíka jedoucího nečekaně do stejného místa - Mae Hong Sonu, asi 60 km odsud. Za svezení chce 40B/os. (čeští cestovatelé jako Brezina či Koudelka tvrdili, že po nich nikdo nic nechtěl) a my souhlasíme, protože autobus by stál stejně a taxi odsud ještě něco navrch. Řidič byl další thajskej ďábel, takže jsme tam byli za chvilku a v té rychlosti jsme si vůbec neužili nádherné výhledy do okolní krajiny.
V Mae Hong Sonu nacházíme u jezera GH za 100B. Město je z těch "severních" asi nejméně turistické, nicméně také i odtud se pořádá hromada vícedenních treků. Myslím, že kdybychom měli více času, tak by to v Thajsku bylo nejlepší místo na třídenní výlet. Nicméně trvám na tom, že Laos by byl na trek určitě lepší. Na kopci nad městečkem se tyčí nádherný templ Wat Phra That Doi Kong Moo, který je celý nabílený a večer proti modré obloze vypadá úžasně. Je odsud při západu slunce nejhezčí výhled na město, které má letištní přistávací dráhu přímo v centru.

Mae Hong Son - pořád na severu, v kopcích
5.12.čt - za 150B si půjčujeme na den motorku a mizíme v okolních kopcích. Chudinka pěkně úpí, vyšplhá se 16 km k Rybí jeskyni, kde jsou mraky thajských turistů, kteří si fotí ryby, které se ani nevejdou do té díry s nadneseným názvem jeskyně. A pak si fotí nás, bělochy jak jíme jejich khou nijou a smažené kuře rukama.
Pha Sua vodopád je ale dobrou náplastí na naše zklamání: sice není nijak obrovský, ale je takový sympatický, nahoře nikdo není, a tak se tam koupeme a pereme si i věci (2 v 1). Kolem je opravdová živelná džungle s velikánskými parožnatkami, které jsou mými oblíbenými kytkami. Také tu jsou orchideje a mě moc mrzí, že zrovna nekvetou. Džungle vůbec skrývá mnoho zajímavých věcí k prozkoumávání, ale Pepa se mnou nemá tolik trpělivosti. No ale podívej se na ty obrovský bambusy, po kterých můžeš šplhat až do nebe!!!
Potom jedeme ještě do strašně dlouhého kopce, projíždíme vysoko položenými vesnicemi, ale moc dobře se tu necítíme, protože místní jsou tu už zvyklí na bohaté turisty, kteří se sem na ně jezdí dívat klimatizovanými autobusy jak na zvířátka v Zoo. Okolo jsou také kmeny tzv. Žirafích žen, které mají na krku hromadu kovových obručí a jsou mezi turisty nesmírně populární. Jezdí sem za nimi tisíce turistů, kteří platí za vstup do takové vesnice poměrně vysoké vstupné, a fotí si je jak opice za mříží. No, někomu se to líbí, já na to žaludek nemám.
Tady, v severním Thajsku, kde se země dotýká barmských hranic jsou obrovské kopce ze kterých je občas vidět do džungle či do údolí kde si tančí barevná políčka. Je po sklizni rýže a lidé i auta vláčí náklady rýžové slámy které jsou mnohokrát větší než oni sami. Na polích celé rodiny dřepí a trpělivě do vyhloubených jamek sází česnek: stroužek po stroužku.
Promrzlí sjíždíme dolů, ohříváme si ruce v horkém prameni, nabízí nám tu bahenní masku na obličej za 50B, také masku na celé tělo no a i koupel. Pepa tvrdí, že strašidlo jsem i tak, takže s díky odmítáme a vracíme se do Mae Hong Sonu. Jo, ještě jsem zapomněla napsat, že včera večer oslavovali královy narozeniny, což byla velká štrapáce, kde bylo snad celé město a přilehlé okolí a vypadalo to tam skoro jako při české pouti. Ochutnala jsem to, co rozdávali mezi místní: sliz obalený v písku (tak to vypadalo, chuť byla bohužel tomu podobná) a Pepa tvrdí, že jsem čuně.

Rušný Chiang Mai je i kulinářským rájem
6.12.pá - celý den strávený v autobusu. Jedeme státním buskem do Chiang Mai, samozřejmě máme sekyru, takže jedeme 11 hodin a bohužel ani cesta nebyla tak hezká, jak ji knížka popisovala. Nejeli jsme přes Pai, což by bylo kratší, ale přes Mae Sariang - jihem.
Arcade Bus Station v Chiang Mai je asi 3 km od centra, takže taxikáře černého pickupa ukecáme na 15B/os a vezeme se k bráně Tha Phae u kanálu na Ratchadamnoen Rd. Alespoň hodinu hledáme nocleh, až náhodičkou objevujeme Art GH (19/4 Soi 1, Ratchadamnoen Rd.), kde nás neuměleckej domácí ubytuje za úžasných 100B do pokoje kde je i koupelna. A jsme tam sami!!! Skoro to vypadalo, že konečně vytáhneme ten náš stan. Totálně splavení se dlouho sprchujeme a pak už jen užíváme městských radostí.

7.12.so - pečlivě procházíme všechny průvodcem označené waty (wat=chrám), ale po půl dni to vzdáváme, protože toho máme po krk. Utahaní z chrámů se snažíme zjistit možnosti dalšího putování ke slonům u Lampangu, památkám před Bangkokem a plážím na jihu. Ani my, ani ty slečny v TAT officu, (státní inf. kancelář) si nejsme jisti, kam všechno jede. Takže jsme to zase přenechali náhodě a raději se vypravili na noční market, jenž je všude proslulý. Je tu směsice moderního oblečení, dřevěných výrobků a elektroniky, jen nás mrzí že místní umělci a prodejci jsou tak strašně nekreativní a mají tu na náš vkus kýčovité a stále stejné věci.. Mají tu také hromady jídelních hůlek, tak se dávám do smlouvání. Pak už máme úplně "ošubrované" nožičky, takže se jdeme usadit k jídelním stánkům na ulici a Thajci jsou tu překvapení když nám objednávám skoro thajsky. Jsou příjemní, neustále se smějí a vůbec se nedají srovnat s Vietnamci.

8.12.ne - z hluboka se nadechnout a usednout na ten pekelný stroj zvaný motorka, který se na asijských silnicích stává nebezpečnou vražednou zbraní (100B). Sice nejpříšerněji se jezdí ve Vietnamu a v Kambodži, ale ani tady to není o moc bezpečnější. Zvlášť je fuška si zvyknout na řízení na levé straně vozovky. A také počítat s tím, že se tu nijak zvlášť neuznávají pravidla. Copak na vesnici, to je v pohodě, ale tady ve velkém městě plné okruhů, rychlosilnic a nadjezdů je to dřina.
V plánu máme objet okolí Chiang Maie - templ na kopci známý pod názvem Doi Suthep, pak na severu v Mae Rimu motýlí farmu a na východě směrem na San Kamphaeng vesnice s ruční výrobou deštníků, hedvábí či proutěného zboží.
O templu Doi Suthep se říká, že je nejhezčí v Thajsku
a myslím si, že to může být pravda. Je od města vzdálený asi 12 km, kolem kvetou nádherné keře a stromy, a proti modré obloze se zlatě třpytí všechny věže templu. Motýlí farma a orchidárium nás docela zklamaly, protože tam bylo jen několik druhů motýlů a orchideje neměli nijak sesazené, bylo to spíše jako zahradnictví (20B/os). Nejsem si jistá jestli to za tu „štrapáci“ stálo. Když jsme si dávali v místní restauraci jídlo, tak zrovna jeden kluk vletěl pod auto. No – vylezl zpod auta (přitom mu řidič málem přejel nohy) a vypadal sice použitě, ale živě. Tato příhoda nám opravdu dodala síly k další sebevražedné jízdě.
Silnice 1006 na San Kamphaeng je lemovaná velikánskými obchody s nepříliš umně vyřezanými řezbářskými výrobky, krásnými deštníky pokryté ručně dělaným papírem - to vše vyrobené v dílně na koleně, a také obchody s hedvábím. Všechno uzpůsobené k tomu aby se do dvora vešel autobus s turisty. Také jich tam bylo všude dost. Objevili jsme ale obchůdek Nanthatham (99/5 Moo 1, T. Tonpoa), kde majitel jako jediný prodával své nádherné deštníky nejrůznějších velikostí a barev a to za velmi slušné ceny protože nedává žádné provize tuk-tukářům či řidičům autobusů. Protože jsem se nemohla rozhodnout mezi barvami, tak jsem rovnou koupila tři. Jsou tak krásné, že bych si s gustem koupila všechny, včetně obrovského zahradního, který je také za hubičku.

Za slony do Lampangu
9.12.po – ráno pak sedím jako hromádka neštěstí a snažím se ty deštníky nacpat do batohu spolu s ostatními dárky. Potom mám z baťůžku obrovský tlumok. V 7.15 stíháme státní busek (34B) směr Lampang, před kterým se má nalézat na 37 km Elephant Conservation Centre. Je to jediné státní sloní středisko v Thajsku, které se stará o slony, jež si jejich majitelé (mohouti) nemohou dovolit. Ti tady dožívají (rozuměj – sloni) v klidném důchodu a ti, kteří jsou v pořádku tu předvádějí 2x denně své umění turistům (někteří jsou agresivní či moc nemocní). Dnešní problém slonů v Asii je ten, že těžba stromů, která byla jejich hlavní obživou (tedy spíše jejich majitelů) se omezuje a navíc se využívá hlavně technika. Tudíž sloni jsou bez práce a mohouti se jich zbavují. Ono jednoho slona krmit je poměrně náročné, jelikož zbaští 200 kg potravy denně a 50 kg vykaká...
Tady v Centru zapřemýšleli, co s těmi exkrementy dělat a začali z nich vyrábět ruční papír. Tak jsme si hned roli toho pokakanýho papíru koupili. Přijeli jsme akorát načas a tak stíháme v 9.45 jejich koupání v rybníce, což je super podívaná kdy si mohouti vykasají gatě a na slonech se vnoří do hlubin rybníka, tam je vydrbou a sloni chrlící vodu z mohutných chobotů pak odkvapčí na 10tou hodinu do arény, kde začíná jejich představení (50B).

Nejde tu o žádné ponižování zvířat, spíše jen o využívání jejich schopností. Jsou tu také mladí sloni – tak tři až pět let a ti jsou miláčky obecenstva. Sloni se s radostí předvádí co všechno zvládají a leckdy si dělají z mohoutů srandu. Asi je to tu jiné než při soukromých turistických akcích, kde je slon prezentován jako cirkusové zvíře. Tady v džungli je do jisté míry svobodný: po představení odchází do džungle kde zůstávají až do druhého dne. Miluju slony a tak se mi to celé moc líbilo. V návštěvnickém centru mají poměrně dost informací o slonech, takže jsme se tam hromadu věcí dozvěděli.
Pěšky se vracíme na hlavní silnici která je z Centra 2km vzdálená, tam nám sám od sebe zastaví pickup a zdarma nás naloží na korbu a odveze do Lampangu. Odsud chceme dále pokračovat nočním vlakem až do Ayuthay, bývalého sídelního města Thajské říše. Zjišťujeme že vláček jede v 18.20 (140B/ 3rd class, fan, seat) a na místě by měl být v pět ráno. Takže se poflakujeme po Lampangu a objevujeme úžasně levný Internet za 15B/hodinu. Vláček má hodinku zpoždění hned při odjezdu, což je v Asii opravdu normální, takže se co nejpohodlněji usadíme, povečeříme předem nakoupené smažené kuřátko s rýží a komunikujme posunky s domorodci. Jedeme tou nejlevnější třídou, a proto jsme tu jediní běloši: ostatní si koupili minimálně druhou třídu s lehátkem, což stojí třikrát tolik co naše jízdenka a určitě si neužijí tolik legrace a nepohodlí. Celou noc vlakem neúnavně prochází prodavači občerstvení, a tak se o spaní nedá mluvit, navíc je poměrně obtížné nalézt příjemnou polohu v přeplněném vlaku konstruovaném pro prťavé Asiaty.

Ayuthaya, bývalé sídelní město králů
10.12.út – hned u nádraží v Ayuthaye jsou guesthousy a protože další ráno chceme pokračovat dále do Bangkoku, ani se nesnažíme dostat do centra. Po ledové sprše se trochu probudíme a ačkoli naše těla by moc ráda spala, půjčujeme si kola (30B/den) a jedeme se občerstvit. Silná káva se sladkým mlíčkem a dobroty na trhu naši unavenost trochu odeženou a tak míříme vzhůru za starými temply Ayuthay. Nejdřív zamíříme do TAT informačního centra, kde nás vybaví mapkou, prohlédneme si zdarma muzeum v City Hall, a paní nás zasvětí do historie staré říše:
Okolo roku 1379 se Ayuthaya stala hlavním thajským městem a vydržela jím být až do roku 1767 kdy ji zničili Barmánci. Většina templů se příliš nedochovala: zůstaly z nich ruiny, které následně byly často zrekonstruovány. Přesto to co zbylo, svědčí o velikosti Thajské říše. V celém městě a okolí jsou rozesety různé temply, ale všechno se za den objet nedá. Také jsme po půl dni tak unavení z těch všech ruin a musím přiznat, že v centru jsme to všechno obešli, ale bez zájmu - nějak to nemělo tu atmosféru jako Angkor. Možná taky nejsme velcí historičtí fanatici, kteří by byli z té hromady ruin asi více uchvácení. Do většiny templů se platí 30B vstupné, ale vždycky najdeme nějakou tu skulinku, kudy prolezeme bez placení.... Raději ty peníze projíme, a protože je tu spousta turistů, je si z čeho vybírat. Jen mě trochu naštve když se mi nějaké původně tvrdé cizokrajné ovoce v batohu rozprskne do stativu a všech těch fotografických krámů, čímž poskytnu Pepovi prostor k vyslovení dle mého názoru nepravdivé teorie o logickém uvažování žen.


THAJSKO JIH

Z Ayuthaji přes Bangkok žíznivou čarou na jih - na ostrov Ko Pangan
11.12.st – ranním vláčkem jsme za hodinku a půl v Bangkoku (15B), pěšky se dovláčíme ke Kao San Rd., v Twin GH v Soi 1 u Thanon Samsenu. Necháváme tu jeden nepotřebný batoh v úschově (5B/den) a raději si rovnou zarezervujeme pokoj na 18.12. (1noc/200B), protože už je sezóna a mohlo by být složité najít levnější ubytování. Konečně jsme totiž kápli na nejlepší hostel v Bangoku - blízko Kao San, u řeky ale v klidu. Nově opravený, čistý a sympatický.
Vyrážíme do města, protože naše mašinka na jih odjíždí až o půl sedmé večer. Pojedeme do Surat Thani, odtamtud se přeplavíme na ostrov Ko Phangan, kombinovaný lístek na vlak/ bus/ loď jsme zakoupili hned na nádraží a zase ten nejlevnější, dohromady to stálo necelých 400B.

Tentokrát jsme v Bangkoku podruhé: už se v ulicích orientujeme bez mapy, hluk a smrad a doprava nás neděsí, chování lidí nás také moc nepřekvapí a fikslující tuk-tukáři také ne. Navíc tušíme, co od kterého jídla můžeme očekávat. V Thajsku propadáme úplnému obžerství, jelikož delikatesnější kuchyni jsme nezažili, přitom je jídlo absolutně všude kolem nás a je strašlivě levné! Díkybohu k přednostem thajské kuchyně patří i její dobrá stravitelnost, takže můžeme za chvíli v našem „hříchu“ pokračovat.
Navštěvujeme prý velmi dobré Národní muzeum (40B), ale je to nuda, nuda, šeď, šeď, nezajímavé exponáty nezajímavě vystavené. Tedy tak hrozné to nebylo, ale nejsem specialista na Buddhovy hlavy. Tak se raději věnujeme tomu jídlu...

12.12.čt – cestu vlakem jsme přežili docela v pohodě, místní se totiž seskupili tak, že jsme měli každý lavici pro sebe a tak jsme celou cestu prospali. Přes město nás zavezli autobuskem a lodí jsme za průtrží mračen za 4 hodiny s jednou zastávkou na Ko Samui dospěli na Ko Pangan.
V městečku Thong Sala se na nás nahrnuli naháněči rezortů a taxikáři, ale my zamířili hladoví na trh ulovit něco k snědku - asi jsme si v Bangkoku roztáhli bříško. Od Anji z Kambodže máme doporučenou pláž u vesničky Thong Nai Pan na severovýchodě ostrova. Cesta tam je ale způli nezpevněná a taxikáři chtějí 80B/os. za pouhých 13 km, takže se rozhodujeme jít na 4 km na odbočku za město a doufáme, že tam chytneme něco levnějšího. Slunce praží a když nám tam zastavuje truck za 70B, tak nám je jasné že ostrovní ceny níž nepůjdou.
U Thong Nai Pan jsou dvě pláže, obě jsou nádherné: písečné, lemované palmami a vypadají jako z turistického katalogu. Kolem jsou rozeseté bungalovy vyrobené z bambusu a palmových listů a rákosů, my se ubytováváme v omšelejším Candle GH za 150B i s koupelnou, shodíme batohy a jdeme řádit do vln, které jsou tady běžně vysoké jako vlny po bouři na Floridě – prostě nádhera. Místo je tu opravdu nádherné a poměrně nedotčené a čisté, vesničané rychle pochopili z čeho vydělat bez velké dřiny penízky a tak se to vše rozrůstá. Díkybohu staví chatky a ne hotely či domy a tak to vypadá docela hezky. Ceny jsou tu 3x vyšší než na pevnině – voda stojí 1l/ 10B, jídlo 50-90B, snídaně 40B. Nacházíme tu ale malou restauraci u cesty jménem Eden a za 40B tu dostaneme delikatesní thajská jídla jako třeba tlusté rýžové nudle smažené se zeleninou a krevetami v sojové omáčce.... Od té doby jsme v ráji pořád....

13.12.pá – odpočíváme, pereme se o houpací síť, objevujeme v knihovničce guesthousu detektivku v češtině, je pod mrakem, koupeme se v obrovských vlnách, prší, leje a je zase pod mrakem. Vydáváme se na lov kokosových ořechů, protože všude kolem je palmový háj (ráj), ale potvory jsou moc vysoko a my nejsme opice. Objevujeme malý vodopád 800 m od silnice, u něho nahoře na větvi zpozorujeme hada o tloušťce mé paže a délce jak pracovní týden. Lehce znejistíme a začneme být více opatrní na co šlapeme.
Prozkoumáváme severnější pláž Nai Pan Noi, kde jsou ještě větší vlny než u nás. Tam nás zastihne takový liják, že na nás nezůstane nitka suchá. Pak sušíme v tom vlhku mokré věci, sušíme také věci které jsem nadšenecky vyprala, tudíž všechno mé oblečení je mokré a vyprané a tak musím být zabalená jen do prostěradla a flísky. A je mi zima. Na jihu Thajska, tam, kde jsme se chtěli pěkně opálit, aby nám známí v Čechách na vánoce záviděli... nám je zima.

14.12.so místní tu mají veget. Ceny vyšroubované, že pokud nenastane odliv turistů (způsobený například výbuchem bomby na diskotéce – jako teď na Bali), tak se mají dobře až do smrti. Moc se nenadřou: ženy tu párkrát za den něco rychlého uvaří, zametou pláž a celý den sedí na židli a dívají se do blba. Vydrží tak sedět i několik hodin, den po dni, celý život. Ale já bych s nimi neměnila, protože bych asi umřela nudou. V celém Thajsku se většinou nepředřou, pracují málo a když už, tak straaaašně pomaaaalu.
Je trochu líp než včera: neprší. Ale pořád je pod mrakem a docela chladno. Vychutnáváme si ten ráj kolem, lidí je tu málo a tak je pláž naše, hrajeme si s vlnami, podnikáme výlet na kopec odkud je krásně vidět do kraje, jak ten ostrov je celý plný džungle a kokosových hájů.

Toulání se po ostrově Kho Pangan
15.12.ne – rozhodli jsme se odjet. Pořád je pod mrakem, chladno, obloha vypadá obzvláště dramaticky a tak v deset nasedáme do taxíku směr Thong Sala, ale když do něj nasedneme, tak se protrhá obloha a začne svítit sluníčko. To nás notně zvyklá a tak rušíme svůj časově náročný přesun po silnici č.4 na Krabi a rozhodujeme se, na kterou pláž Ko Phanganu na zbývající dva dny pojedeme. Vyhraje západní pobřeží s vesnicí Si Thanu, kde by bylo snad možné trošku šnorchlovat, moře by tam totiž mělo být klidnější. Do vesnice se dostaneme za polovic ceny taxíku (plná cena 50B/os), protože nám místní majitel hotelu tu půlku zaplatil, když budeme bydlet u něho...
Když tam ale přijedeme tak zjišťujeme, že tam není pěkné ani moře, ani okolí. Ale co, optimisticky si půjčujeme šnorchl a brýle a plaveme k blízkým korálům. Je tu mělko, a všechno je dost zvířené a zaváté pískem, a když plavu kolem dlouhatánských chaluh tak mám dojem, že mi objímají nohy jak chapadla chobotnice. Zkrátka já se nemůžu potápět, na to mám až moc dobrou představivost: všechny ryby mi připadnou velké a hlavně, že si právě usmyslely mě sežrat. Pak zjistíme že kousek od nás kotví hromada lodí a tak nás to odradí od další mořské zábavy. Benzínová skvrna se blíží...
Všechno má své klady a zápory a tak alespoň kladem této oblasti jsou nižší ceny, protože tady to je více přístupné díky asfaltce.

16.12.po – za 150B si půjčujeme motorku a vydáváme se na prohlídku ostrova. Samozřejmě nejdříve zavítáme do Thong Saly, kde máme v jedné pouliční kuchyni už známou vývařovnu, kde paní nabízí moc dobrá vražedně pálivá a levná jídla. Omáčky opravdu pálí jako ďas, což je jasným důkazem toho, že vaří pro místní a ne pro bílé falangy.
Pak se pouštíme do středu ostrova k vodopádu Phaeng. Je tu zřízen cosi jako národní park se značenými stezkami, což nám umožňuje pořádně prolézt celé okolí. Vodopád je bezva, vyhlídka na celý ostrov také, ale nejúžasnější věcí byla má samostatná expedice do nitra dešťového pralesa. Pepa se asi bojí hadů a tak na mě čeká u vodopádu.
Přítmí, neskutečné vlhko, divné zvuky kolem a cesta, kterou asi dlouho nikdo nešel. Usuzuju tak z velkého množství pavoučích sítí, které se mi zachytávají na obličeji a vlasech (bohužel i s majiteli). Vybavím se klackem, který před sebou držím a tak to ty pavouky zachytne dřív než můj obličej. Jdu podél potoka, který se šplhá prudce nahoru, a já za ním, lijány jsou všude kolem a já už vím z Vietnamu, že ne všechny jsou pevné a vhodné k houpání se. Vrcholky stromů se ztrácí kdesi ve výšinách a já hladím jen ty jejich obrovské kmeny. Jsem ale holka statečná a tak se bojím jen málo, navíc ten strach naštěstí přebíjí má veliká zvědavost a nádhera nepoznaného. V žádné botanické zahradě jsem neviděla podobnou scenérii deštného pralesa, ani v londýnských Kew Gardens, na které nedám dopustit. Možná jsem z toho všeho okouzlená protože miluju kytky a ty co vidím tady dorostly takových rozměrů, o kterých mohu doma jen snít.

Pepa už byl trochu nervózní že se žene bouřka, ale já o tom v tmavém pralese neměla ani tušení. Jedeme dále na sever až do vesnice Chalok Lam, kde je v zátoce pláž, ale nijak zvláštní. Pokračujeme proto dále v prospektorství na západ a tam objevujeme moc pěknou pláž u ostrůvku Ko Ma, je tu i korálový útes, takže se vrátíme do našeho guesthousu, vyzbrojíme se šnorchlem a vracíme se to prozkoumat. Ale bohužel i tady je voda dost zvířená, ještě se tu válí tlustí mořští červi a tak jsem srab a raději se držím při břehu. Ale i tady pozoruji barevné rybky a zbytky korálů.
Když vracíme zpět motorku, tak se nás ti lidé snaží pumpnout o dalších 40B jakože za benzín, ale my ho už koupili. A také jsme zvyklí na asijské chování, takže na ně vyjedu jako správná asijská trhovkyně a nakonec vítězím. Mizerové, zase mi zvedli hladinu adrealinu.

Cesta do Bangkoku a poslední rozloučení po třech měsících
17.12.út – dneska v poledne odjíždíme do Bangkoku a jako na potvoru vyleze sluníčko. Potvůrka proradná - celou dobu co jsme tady byli, lenošilo v mrakových peřinkách. Ráno tedy upalujeme na pláž nachytat trochu toho bronzu, což jsme do té doby jaksi nestihli. Lidé v Čechách někde nabyli mylné představy že se tu opalujeme, ale život tady se stane útěkem ze slunce. Slunečním paprskům tady utíká každý normální jedinec, jen ti bílí falangové si libují v sebespalování. Loď odjíždí v 12.30, na palubě se ještě grilujeme, na Ko Samui nás ochladí přeprška a mastíme si to dál. Lístek máme až do Bangkoku za 400B a ze Surat Thani jedeme tentokrát autobuskem, který by nás měl vyložit přímo u Kao San Rd. Nastává překvápko v podobě luxusního dvoupatrového VIP autobusu, kterým nakonec jedeme. Druhé překvápko je když nás vyhodí v Bangkoku ve čtyři ráno, hodinu před plánovaným příjezdem. V Asii absolutně nečekané. Takže v parku přečkáváme spolu s bezdomovci a jedním uniformovaným strážníkem do svítání a pak valíme na Twin GH, kde máme rezervovaný pokoj. Pokoj je sice malý, ale čistý a nový, navíc majitelky jsou moc příjemné. Doporučuji.

18.12.stzařizujeme 20 kusů falešných studentských průkazek ISIC pro všechny kamarády a známé, snažíme se prodat průvodce Lonely Planet, mapu a knihy za slušné peníze, ale nakonec jsme rádi že nám za to dají 250B. A pak to prodají za 4x tolik! Opravdu, jsou to všichni vyděrači. Pokud to jde, nemá smysl na Kao San cokoliv kupovat, protože tu mají nekvalitní věci s cenami přizpůsobenými peněženkám cizinců. Daleko lepší je nakupovat v postranních uličkách.
Loučíme se s úžasnými nudlemi pad thaji (10B), ovocnými šejky exotických dobrot (10-15B), o kus dál s „volskými oky“ z kokosového mléka, se smaženými či pečenými kuličkami tofu, sojového, krabího, rybího či jiného masa se sladkou omáčkou a s dalšími dobrotami místní kuchyně.

19.12.čt – náš poslední den v Asii. Uteklo to jako voda, daleko rychleji než naše letošní putování Amerikou. Takže si musíme dnešní den pořádně užít: máme napsaný seznam co všechno chceme na trzích koupit, takže nejdřív valíme na Flower Market kde mají i jiné věci než tuny orchidejí, lotosů, gerber a růží... Kupujeme tu šafrán (50B/150g) s přesouváme se do Čínské čtvrti, kde kupujeme tygří masti, sušené krevety (1 kg/180B), rýžové nudle, noviny (na zabalení dárků) a z toho mumraje a lidí jsme kolem poledního úplně grogy. Prodávají tu snad úplně všechno a tím pádem hromady kravin. Vyvstává ve mě otázka, jestli se naše planeta, naše příbytky a taky naše duše nezahlcují zbůhdarma moc zbytečnostmi, věcmi, které vlastně ani nepotřebujeme. Vzpomněla jsem si jak Ježíš jednou vyházel všechny ty kramáře ze stánku Božího. Nepotřebujeme to?!?
Zničení usínáme v Lumpini Parku, kde v relativním tichu rušného velkoměsta nabereme trochu síly. Vracíme se zpátky do naší čtvrti, Pepa si kupuje bezva masku - asi z Indonésie, po které pořád pokukoval. Je moc krásná. Nastává pak dřina s výměnou zbylých bathů na dolary, protože takto vůbec nemění anebo pouze vyšší částky. A my máme jen 700B. Nakonec vyhráváme.
Balíme batohy a upalujeme na busek č. 59, který jede kolem Kao San Rd, a staví přímo u letiště za neuvěřitelné 3,5B! Falangové ho ale prakticky nevyužívají a raději si zaplatí minibus z Kao San za 60B nejmíň. No ale my do toho neklimatizovaného rychle naskočíme i s batohama a na 1½ hodinky se proměníme v Ropáky. Je zrovna dopravní špička (ale kdy v Bangkoku není?) a tak se krokem posouváme centrem spolu s davem dalších páchnoucích strojů. Neskutečný. Lidé mají přes půl obličeje roušky které je mají chránit před smogem,ale nevěřím že by to pomáhalo. Prý se máme uklidňovat tím, že Bangkok podle některých průzkumů není nejsmradlavějším městem planety... Nepomáhá to.
U letiště za posledních 53 B kupujeme: pytlík ovoce na doma, sojové mlíčko, dva delikatesní knedlíčky plněné mletým vepřovým, celý pytlík smažených kuliček a ještě něco zbylo pro žebrající babičku. Na překlimatizovaném letištním záchodku se převlékáme z hodně smradlavých triček a kraťasů do méně smradlavých dlouhých gatí, triček a zablácených trekových bot. A můj příruční vak, který jsem celou dobu neprala a který nabral během těch tří měsíců opravdovou cestovatelkou patinu – sbírku všech možných skvrn od oleje, jídla a prachu, tak tenhle vak je tou nejodpornější věcí na celém letišti. A právě proto celou dobu našeho putování nikoho nenapadlo, že bych tam mohla mít dost drahý foťák a objektiv. Díkybohu.

20.12.pá – letadlo nežuchlo a kromě běžných zpoždění nás zarazilo hlášení kapitána letadla z Kodaně do Prahy: „ v Praze je -10º C, což je o 43 stupňů méně než bylo před pár hodinami v Bangkoku!!!" Příšerné sdělení. Mám na sobě letní kalhoty, dvě trička s krátkým rukávem, flísku a šustku, ale stejně i tak mi mrzne zadek. Asi si koupím pernamentku do sauny, kam se na pár dní přestěhuju. OK. Vítej vánoční Evropo!